75. Třetí krok testu proporcionality: V posledním stupni testu Ústavní soud zváží, v jaké míře je dotčené omezení sdružovacího práva proporcionální ve střetu s ochranou zdraví, ochranou práv druhých osob, ochranou veřejného pořádku a předcházením trestným činům. Právo na autonomii sportovních organizací je přenosem pravomoci rozhodovat antidopingové spory na Soud pro sport zasaženo minimálně. Dotýká se totiž extrémně úzkého výseku záležitostí, které jsou spolky obecně oprávněné autonomně regulovat. Případů souvisejících s dopingem je v České republice řešeno maximálně desítky ročně (srov. statistiky dostupné na adrese https://www.antidoping.cz/dopingova-kontrola/statistiky), přičemž podmínkou existence každého z nich je nutně pozitivní dopingový nález, obyčejně spojený s úmyslnou aplikací zakázaných látek příslušným sportovcem. Na druhou stranu nelze tvrdit, že by byl dosavadní výsledek řešení antidopingových sporů v České republice přes shora diskutované deficity natolik neuspokojivý, že by napadená úprava slibovala v praxi přinést výrazně pozitivní dopad na vymezené chráněné zájmy (legitimní cíle). Jak již ale bylo vysvětleno, minimálně dojde ke zpřehlednění systému a jeho určité harmonizaci s tím spojenými předpokládanými pozitivními dopady. Ústavní soud tak má ve výsledku napadenou úpravu i za proporcionální.
76. Ústavní soud uzavírá, že byť příslušná část § 3g odst. 2 ZPS slouží v konkrétních případech jako podklad pro omezení sdružovacího práva (spolkové autonomie) sportovních organizací, zaručeného v čl. 20 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 11 odst. 1 Úmluvy, naplňuje zároveň všechna kritéria spojená s ústavně konformním zákonným omezením tohoto práva, předvídaná v čl. 20 odst. 3 Listiny a čl. 11 odst. 2 Úmluvy.
77. Ústavní soud nepřehlédl v replice formulovanou námitku navrhovatelky, vnímající možnost podat proti rozhodnutí Soudu pro sport odvolání k CAS jako porušení svrchovanosti České republiky. Odvolat k CAS se lze proti rozhodnutí Soudu pro sport v prvním (u sportovců mezinárodní úrovně, případně pokud se rozhodnutí váže k mezinárodní akci, viz čl. 30 odst. 4 Jednacího řádu) i druhém stupni (ve všech případech, ale právo odvolání mají jen mezinárodně ukotvené subjekty, viz čl. 30 odst. 6 Jednacího řádu). Kritizovaná ustanovení nebyla v petitu návrhu napadena, Ústavnímu soudu proto chybí k jejich přezkumu procesní prostor, a není tak nutné ani řešit, zda jde o jiné právní předpisy podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy. Přesto Ústavní soud považuje za vhodné argument alespoň stručně vypořádat, neboť to dovoluje v této části nálezu analyzovanou problematiku zasadit do širšího kontextu. Jestliže v případech spadajících pod čl. 8.1.1 a čl. 13.2.2 Kodexu je organizační struktura rozhodujících orgánů vymezena jen obecně (srov. bod 73 nálezu), v situacích poukazovaných navrhovatelkou Kodex stanovuje výhradní jurisdikci CAS (viz čl. 13.2.1 a čl. 13.2.3.2). Jelikož tato ustanovení Kodexu jsou pro Českou republiku závazná, v případě jejich ignorování nebo porušení by český sportovní svět čelil na mezinárodní úrovni ostrakizaci (nemohl by pořádat soutěže zaštítěné mezinárodními sportovními federacemi a čeští sportovci by se nemohli účastnit zahraničních soutěží, viz čl. 22.10 Kodexu).
Pravomoc Národního rozhodčího soudu pro sport rozhodovat spory
"ve věcech disciplinárních deliktů sportovců anebo členů sportovních organizací,
pokud je to v souladu s jejich vnitřními předpisy a tyto sportovní organizace o to požádají"
78. Sporná pravomoc vykazuje oproti "sporům v souvislosti s dopingem" dva zásadní rozdíly. První z nich spočívá v nižší míře určitosti obsahu dané pravomoci, tj. je nutné zodpovědět otázku, který druh "věcí" má vlastně do působnosti Soudu pro sport spadat. Zadruhé se očividně jedná o fakultativní jurisdikci tohoto subjektu, vyžadující pozitivní souhlas předmětné sportovní organizace. Zvláště druhá odlišnost významně ovlivňuje výsledek následného přezkumu.
79. Vymezení obsahu zmíněné pravomoci znesnadňuje neurčitost termínu "disciplinární delikt". Právní řád jej používá v § 76 odst. 1 písm. k) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, k porozumění obsahu pojmu nicméně nepřispívá, neboť zákon pojem používá v negativním pojetí (správní orgán nemusí zahajovat řízení o přestupku, pokud již věc byla předtím rozhodnuta jako disciplinární delikt). Doktrína dovozuje, že naplnění skutkové podstaty disciplinárního deliktu vyžaduje porušení disciplíny typické pro skupinu osob sdružených v určitém subjektu. Důsledky disciplinárního deliktu se projevují primárně uvnitř subjektu, jehož je osoba páchající delikt součástí (členem). Disciplinární delikty se dělí na veřejnoprávní (správnětrestní) a soukromoprávní, u druhé skupiny odpovědnost za ně vychází z předpisů daného (soukromoprávního) subjektu, nikoliv zákona (MATES, Pavel a kol. Základy správního práva trestního. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 129 až 130). Do kategorie soukromoprávních deliktů tak samozřejmě spadají též disciplinární delikty v rámci sportovních organizací, pro sport je ostatně pojem disciplíny příznačný. Stručně podáno, v případě sportovních spolků je disciplinárním deliktem jednání člena spolku, které porušuje normy (pravidla) stanovené daným spolkem.
80. Už ze samotné definice disciplinárního deliktu aplikované na situaci sportovních spolků plyne, že rozhodování o těchto deliktech (potažmo sporech s nimi spojených) se dotýká samotného jádra spolkové autonomie. Obecný zákonný rámec toto východisko plně respektuje a nenařizuje, který subjekt v rámci spolku by měl spory ve věcech disciplinárních deliktů řešit. S výjimkou povinnosti určit statutární orgán [§ 218 písm. d) občanského zákoníku] je spolku umožněno zřídit si ve stanovách fakticky jakoukoliv organizační strukturu, přičemž i přidělení pravomocí jednotlivým orgánům má dispozitivní povahu (§ 243 občanského zákoníku). Stejné ustanovení však "nabízí" spolkům možnost ustanovit si již shora zmíněnou rozhodčí komisi. Pokud je zřízena, rozhoduje "sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami" (§ 265 občanského zákoníku), čímž by do její pravomoci měly přirozeně spadat i spory ve věcech disciplinárních deliktů. V praxi však podle dostupných statistik možnosti zřídit rozhodčí komisi využilo pouze 0,1 % ze všech spolků, třetinu z nich (56) tvoří sportovní spolky (viz ZECHOVSKÝ, Jakub. Rozhodčí komise spolku v české právní úpravě a praxi. Časopis pro právní vědu a praxi, 2018, č. 1, s. 174 až 175). V naprosté většině případů tak o disciplinárních deliktech v rámci spolků rozhodují jiné orgány, často označené jako disciplinární komise. Jejich pravomoc a působnost je upravena stanovami, podrobnosti případně mohou rozpracovávat statuty těchto orgánů, disciplinární řády nebo sazebníky trestů.
81. Přezkoumávaný návrh zákona ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou počítal s obligatorní jurisdikcí Soudu pro sport u "sporů ve věcech disciplinárních deliktů sportovců". Toto řešení by samozřejmě "blokově" omezovalo spolkovou autonomii sportovních organizací a muselo by obstát ve stejném ústavněprávním přezkumu, který Ústavní soud provedl v případě pravomoci Soudu pro sport řešit antidopingové spory (body 62-76 nálezu). Vlastní posouzení si však již při projednávání návrhu zákona provedl Senát a původní obligatorní jurisdikci změnil na fakultativní, což odůvodnil následovně: "... existuje tam důvodná obava - ne u dopingu, kde je to naprosto v pořádku, že je jasná ingerence státu - u disciplinárních přestupků je opravdu důvodná obava, že by to mohlo zasahovat do samostatnosti spolků a sportovních svazů" (senátor Zdeněk Nytra při obhajování tohoto pozměňovacího návrhu Senátu v Poslanecké sněmovně, srov. stenoprotokol ze 7. 2. 2023, dostupný na adrese https://www.psp.cz/eknih/2021ps/stenprot/052schuz/s052022.htm).
82. Jak již Ústavní soud předeslal, posun k dispozitivnosti řešení má zásadní vliv na výsledek ústavněprávního přezkumu. Za této situace úpravu nelze pojímat jako omezení spolkové autonomie, ale spíše jako další v zákoně obsaženou nepovinnou "inspiraci", jak by mohly sportovní organizace upravit své vnitřní poměry. Spolkům tím samozřejmě nejenže není bráněno v pokračování dosavadního způsobu řešení disciplinárních deliktů, ale velký prostor pro uvážení jim napadené ustanovení ponechává, i co se týče rozsahu případného přenosu pravomocí na Soud pro sport. Podle Ústavního soudu je totiž možné dotčenou úpravu vykládat tak, že spolky mohou na Soud pro sport přenést třeba jen některé druhy sporů ve věcech disciplinárních deliktů, nejde o binární volbu "vše či nic". Záleží pouze na vymezení delegace ve vnitřních předpisech spolku, omezené toliko obligatorními zákonnými normami (srov. jurisdikci Soudu pro sport u disciplinárních deliktů spojených s dopingem).
83. Přenos dotčené pravomoci na Soud pro sport je zajištěn naplněním dvou podmínek. Zaprvé s takovým řešením musí výslovně počítat vnitřní předpisy spolku. Zakotvení delegace ve vnitřních předpisech musí být dostatečně určité, aby mezi členy spolku nevznikaly pochyby, ve kterých sporech ve věcech disciplinárních deliktů má Soud pro sport rozhodovat. Druhým nezbytným krokem je žádost spolku směřující podle všeho k Soudu pro sport či Agentuře. Ústavní soud předpokládá, že byť žádost bude obvykle úzce navazovat na předchozí související změnu vnitřních předpisů, i ona musí být formálně schválena příslušnými orgány spolku. V kontextu zákonné úpravy spolků je z uvedeného patrné, že napadená úprava neumožňuje delegaci pravomocí spolku na Soud pro sport bez souhlasu orgánů zastupujících kolektivní zájmy členů spolku.
84. Ústavní soud si uvědomuje, že mezi delegací pravomoci rozhodovat spory ve věcech disciplinárních deliktů (ať již jakkoliv vymezených) na Soud pro sport a na fakultativní orgány spolku (např. rozhodčí komisi) existuje rozdíl. Ve druhém případě totiž nepochybně jde o vnitřní orgány spolku, zatímco v prvním případě v tomto směru není status Soudu pro sport jasný. Ustanovení § 3g odst. 6 ZPS jen uvádí, že řízení před Soudem pro sport nemá povahu řízení před rozhodčí komisí spolku. Z toho lze odvodit, že ani vnitřními předpisy spolku nelze rozhodčí komisi substituovat za Soud pro sport (se vším s tím spojenými důsledky). Jinak ale zákonná úprava k povaze Soudu pro sport při případném řešení disciplinárních deliktů mlčí. Teoreticky tak může vystupovat ve dvou rolích. Buď jako zvláštní orgán spolku, který bude jeho vnitřními předpisy "vtažen" do spolkového života a těmito vnitřními předpisy se bude řídit (ve srovnání s řešením antidopingových sporů by si "nasazoval jiný klobouk"). Nebo jako externí subjekt, postupující podle vlastních procesních předpisů nezávisle na spolcích, které na něj pravomoc přenesly. Volba mezi oběma modely pravděpodobně ovlivní také možnost přezkumu rozhodnutí Soudu pro sport u disciplinárních deliktů v obecném soudnictví (srov. řešení obdobného problému ve vztahu k rozhodčím komisím spolků v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. 27 Cdo 3737/2021). Odpověď by měla vyplynout z podrobností nacházejících se ve Statutu předvídaném v § 3g odst. 2 ZPS, ten nicméně v aktuálním znění tomuto subjektu pravomoc řešit jakékoliv spory ve věcech disciplinárních deliktů výslovně neposkytuje a ze Statutu nebo Jednacího řádu ji nelze odvodit ani nepřímo (oba dokumenty zjevně počítají pouze s antidopingovými spory).
85. Ústavní soud došel k mezitímnímu závěru, že příslušná část § 3g odst. 2 ZPS sama o sobě není s to omezit spolkovou autonomii sportovních organizací. Navrhovatelka pak nepředložila žádné indicie, jakým způsobem by mělo (mohlo) být napadené ustanovení k omezení autonomie sportovních organizací, byť i teoreticky, využito.
86. Dosavadní přezkum směřoval ke kolektivnímu rozměru spolkové autonomie. Nelze ovšem zastírat, že rozhodnutí kolektivních orgánů spolku měnící stanovy (vnitřní předpisy) zavazuje i ty z členů spolku, kteří se změnou nesouhlasili. Případný přesun pravomoci rozhodovat o disciplinárních deliktech na Soud pro sport by nebyl výjimkou. Tímto krokem se však spolek dotýká též individuálního sdružovacího práva člena spolku, neboť může až bránit vůli (nesouhlasícího) člena spolku se na jeho činnosti nadále podílet. Danou námitku (v trochu modifikované podobě) vyslovuje také navrhovatelka.
87. Podle přesvědčení Ústavního soudu však napadené ustanovení neporušuje ani individuální rozměr sdružovacího práva. Obecně lze s ohledem na zásadu dobrovolnosti členství ve spolku konstatovat, že kolektivní pojetí sdružovacího práva má přednost před individuálním (VÝBORNÝ, c. d., rubrika 22). Ústavní soud ale připomíná, že vzhledem ke vzpomínanému (pseudo)monopolnímu postavení řady sportovních organizací není argument o dobrovolnosti členství u řady sportovců zcela přesvědčivý. Právní řád nicméně poskytuje dostatečně účinnou ochranu i jednotlivým členům spolku. Každý z nich se může u obecného soudu domáhat vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku (§ 258 až 261 občanského zákoníku). Tímto právem by členové spolku samozřejmě disponovali rovněž v případě změny vnitřních předpisů zakotvujících přenos v této části diskutované pravomoci na Soud pro sport, přičemž by podle názoru Ústavního soudu šlo o změnu s významnými právními následky, a tedy reálně soudně přezkoumatelnou [obdobně srov. nález ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 2542/07 (N 97/53 SbNU 233)]. Obecné soudy v následném v řízení na základě všech dostupných skutečností (podoba vnitřních předpisů spolku, Statutu atd.) disponují pravomocí přezkoumat, zda rozhodnutím orgánu spolku nedošlo k poškození základních práv nesouhlasícího člena, případně jestli rozhodnutí netrpí jinými vadami (srov. např. § 245 občanského zákoníku).
VII.b) Ústavněprávní přezkum pravomoci Národní sportovní agentury realizovat, organizovat a kontrolovat antidopingový program a vydávat program prevence ovlivňování výsledků sportovních soutěží [§ 3a odst. 1 písm. f) až i) ZPS]
88. Napadená ustanovení zmocňují Agenturu k vydání programu prevence ovlivňování výsledků sportovních soutěží a dalších negativních jevů ve sportu, založení příspěvkové organizace za účelem plnění závazků obsažených v Úmluvě proti dopingu a určují základní úkoly pro tuto organizaci. Navrhovatelka je opět přesvědčena o jejich rozporu se zásadou autonomie sportovních spolků. Ústavní soud pro úplnost opakuje informaci z rekapitulace, že tato ustanovení se stala součástí ZPS již v roce 2019 [jako § 3d odst. 1 písm. f) až i) ZPS, ve znění zákona č. 178/2019 Sb.] a novelou provedenou zákonem č. 49/2023 Sb. byla jen přečíslována.
89. Jak výslovně plyne z textu rozporovaného ustanovení, cílem Agenturou zřizované příspěvkové organizace je plnit mezinárodněprávní závazky České republiky. Ty jsou upraveny primárně v již mnohokrát zmíněné Úmluvě proti dopingu, která vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 1. 6. 2007 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 58/2007 Sb. m. s., o přístupu České republiky k Mezinárodní úmluvě proti dopingu ve sportu). Navrhovatelka se mýlí, pokud závazky členských zemí plynoucí z Úmluvy proti dopingu redukuje pouze na jakousi dobrovolnou pomoc sportovním organizacím (konzultace, metodické vedení atd.). Zaprvé, již bezprostředně vymezené závazky obsahují konkrétní požadavky a cíle (srov. čl. 7 až 12 Úmluvy proti dopingu). Například jestliže čl. 7 Úmluvy proti dopingu ukládá státům zajistit "uplatňování současné Úmluvy zejména prostřednictvím koordinace na vnitrostátní úrovni", není zřejmé, proč by tento cíl nemohl stát naplňovat také s pomocí prostředků zakotvených v závazných právních předpisech. Zadruhé, klíčovou roli v boji proti dopingu zastává Kodex, který stanovuje státům (vládám) celou řadu konkrétních úkolů. Ač tvoří Kodex Dodatek č. 1 k Úmluvě proti dopingu, není její integrální součástí a nepředstavuje závazné povinnosti pro státy podle mezinárodního práva (srov. čl. 4 odst. 2 Úmluvy proti dopingu). Státy nemohou ani Kodex podepsat (čl. 23.1 Kodexu). Na druhou stranu čl. 4 odst. 1 Úmluvy proti dopingu zavazuje státy dodržovat za účelem boje proti dopingu zásady Kodexu, které mají být základem pro opatření předvídaná čl. 5 Úmluvy proti dopingu. Toto ustanovení pak ukládá členským zemím obecnou povinnost přijmout příslušná opatření k dodržování závazků obsažených v Úmluvě proti dopingu. Ustanovení čl. 22 Kodexu naopak recipročně potvrzuje, že se k dodržování Kodexu vlády zavázaly přistoupením k Úmluvě proti dopingu. Ústavní soud z této, eufemisticky vyjádřeno, právně poněkud neintuitivní konstrukce odvozuje, že státy musejí závazky v Úmluvě proti dopingu implementovat s přihlédnutím k obsahu Kodexu, a oba dokumenty jsou tak do značné míry propojeny.
90. Ustanovení čl. 7 Úmluvy proti dopingu členským státům umožňuje se při plnění závazků opírat o antidopingové organizace. Kodex již ale s těmito subjekty, označovanými jím jako Národní antidopingové organizace, zřetelně počítá a podrobně vymezuje podmínky jejich struktury i odpovědnost (čl. 20.5 Kodexu). Ustanovení § 3a odst. 1 písm. f) ZPS tak zmocňuje Agenturu ke zřízení Národní antidopingové organizace, přičemž konkrétním naplněním tohoto zmocnění je Antidopingový výbor. Navrhovatelka nicméně proti tomuto ustanovení argumentačně nebrojí, nevyjadřuje se k tomu, do jaké míry Úmluva proti dopingu a Kodex (ne)umožňují členským státům zřídit Národní antidopingovou organizaci, potažmo jestli je tento mezinárodní závazek České republiky v případě své platnosti protiústavní. Návrh nerozporuje ani samotnou existenci Antidopingového výboru. Ve skutečnosti tento prvek úplně opomíjí a není na Ústavním soudu, aby argumentaci navrhovatelky ve vztahu ke zrušení § 3a odst. 1 písm. f) ZPS domýšlel (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 11/19, bod 6).
91. Obsah návrhu se pak sice vymezuje proti činnostem předvídaným v § 3a odst. 1 písm. g) až i) ZPS, nečiní tak ale přesvědčivým způsobem. Zaprvé, výkon těchto pravomocí chybně přisuzuje Agentuře a přehlíží, že ta "realizaci antidopingového programu" přenechává Antidopingovému výboru [§ 3a odst. 1 písm. g) ZPS]. Amicus curiae rozsáhle rozebírá vzájemné vztahy mezi Agenturou a Antidopingovým výborem a poukazuje na jejich rozdílné role v boji proti dopingu. Jak již ale bylo řečeno, návrh pozici druhého subjektu vůbec nezmínil, v replice navrhovatelka jen ve třech větách zpochybnila nezávislost Antidopingového výboru, aniž by ovšem vysvětlila, jak by toto tvrzení mělo dopadat na protiústavnost jím vykonávaných aktivit. Zadruhé, navrhovatelka rovněž v tomto případě opomíjí širší kontext věci. Zákonná "delegace" na Antidopingový výbor plně odpovídá čl. 20.5.2 Kodexu, podle kterého má "přijmout a implementovat antidopingovou politiku" Národní antidopingová organizace. Je tak legitimní otázkou, jestli předmětná ustanovení rovněž nenaplňují mezinárodněprávní závazek České republiky.
92. I bez mezinárodněprávního rozměru problematiky by ale Ústavní soud nepokládal pravomoc ukotvenou v § 3a odst. 1 písm. g) ZPS [a analogicky i v písmenu h)] za protiústavní. Termín "antidopingový program" vykazuje tak vysokou míru obecnosti, že sám o sobě nepředstavuje omezení spolkové autonomie sportovních organizací. Teoreticky nelze vyloučit, že by "realizace antidopingového programu" mohla sestávat pouze z vydávání informačních letáčků Antidopingovým výborem. V praxi tomu tak samozřejmě není a Ústavní soud uznává, že kromě výše citované obecné formule v čl. 20.5.2 Kodexu stanovuje Kodex Národním antidopingovým organizacím v boji s dopingem mnoho dalších konkrétních úkolů, které mohou do autonomie sportovních spolků zasahovat (v Kodexu jsou Národní antidopingové organizace jmenovány více než stokrát). Posouzení ústavní souladnosti omezení spolkové autonomie je však možné provádět právě až ve vztahu k dostatečně určitým částem politiky (opatřením) boje proti dopingu, tak aby bylo možné posoudit všechny rozhodné faktory. Mezi ně patří nejen míra prostoru pro uvážení, který Národním antidopingovým výborům poskytuje u dotčeného opatření Kodex (srov. a contrario čl. 23.2.2 Kodexu), ale samozřejmě i naplnění kritérií obsažených v čl. 20 odst. 3 Listiny (srov. postup Ústavního soudu v bodech 62-76 nálezu). Český právní řád nabízí v tomto směru spolkům i jejich jednotlivým členům dostatek prostředků ochrany před porušováním jejich základních práv a svobod (srov. čl. 4 Ústavy a bod 87 nálezu).
93. Zvláštní pozici mezi v této části posuzovanými ustanoveními zastává § 3a odst. 1 písm. i) ZPS, ukládající Agentuře vydání programu prevence ovlivňování výsledků sportovních soutěží a dalších negativních jevů ve sportu (např. projevy rasismu, diskriminace, doping, násilí). Specifikum klauzule spočívá jak v pouze výrazně menšinové návaznosti ustanovení na boj s dopingem, tak i v "měkkosti" stanoveného cíle. Obdobně jako v případě § 3a odst. 1 písm. f) ZPS však Ústavní soud postrádá podklad pro přezkum napadené právní úpravy, neboť navrhovatelka problematiku zmiňuje obecným způsobem pouze v jedné větě návrhu, a to navíc s mylnou premisou, neboť předmětem úpravy není "[b]oj ... proti ovlivňování výsledků sportovních soutěží ...".
VII.c) Ústavněprávní přezkum pravomoci Národní sportovní agentury vydat etický kodex (§ 3a odst. 5 ZPS)
94. Návrh namítá protiústavnost předmětného ustanovení zmocňujícího Agenturu k vydání etického kodexu, zavazujícího zaměstnance a představitele agentury ve vymezených záležitostech. Přehlíží přitom ustanovení § 77 odst. 1 písm. t) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, které ukládá státnímu zaměstnanci povinnost "dodržovat pravidla etiky státního zaměstnance vydaná služebním předpisem". Vydání předpisů typu etických kodexů je tedy na zákonné úrovni dokonce výslovně předvídáno a v praxi běžně využíváno. Ústavní soud odkazuje například na Služební předpis náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 14. 12. 2015, kterým se stanoví pravidla etiky státních zaměstnanců (dostupný na adrese https://www.mvcr.cz/sluzba/soubor/sluzebni-predpis-namestka-ministra-vnitra-pro-statni-sluzbu-c-13.aspx) či Etický kodex Úřadu vlády České republiky ze dne 13. 7. 2016 (dostupný v aktuálním znění na adrese https://vlada.gov.cz/assets/urad-vlady/Boj_s_korupci_na_Uradu/eticky-kodex/Eticky-kodex_1.pdf). Nejen tato zákonná pravomoc správních úřadů, ale ani její konkrétní aplikace nebyly nikdy ústavněprávně zpochybněny.
95. Z argumentace navrhovatelky není zřejmé, v čem spočívá nepřijatelnost napadené úpravy oproti uvedeným příkladům. Lze jistě zpochybňovat, jestli bylo nutné do ZPS ustanovení vkládat (mimochodem se tak stalo již novelou ZPS provedenou zákonem č. 178/2019 Sb.), respektive jestli by Agentuře nepostačovalo obecné zmocnění v zákoně o státní službě. Ani záporná odpověď na první otázku a kladná na druhou ale nezakládají podle Ústavního soudu protiústavnost. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Etický kodex Národní sportovní agentury ze dne 6. 1. 2020 (dostupný na adrese https://nsa.gov.cz/wp-content/uploads/2020/07/Etick%C3%BD-kodex-N%C3%A1rodn%C3%AD-sportovn%C3%- AD-agentury.pdf) svým obsahem v zásadě kopíruje znění v předchozím bodě odkazovaných dokumentů.
VII.d) Ústavněprávní přezkum institucionálního uspořádání a pravomocí rady a dozorčí komise Národní sportovní agentury (§ 3b až 3e ZPS)
96. Napadená ustanovení výrazně proměnila institucionální strukturu Agentury. Předchozí monokratické pojetí řídícího orgánu (předseda) bylo nahrazeno pojetím kolektivním (rada), dosud (v zákoně výslovně neupravenou) kontrolní funkci nově zastává rovněž kolektivní dozorčí komise. Navrhovatelka novelizovanou úpravu považuje za protiústavní z řady důvodů (srov. rekapitulaci výše), zejména má jít o porušení zásady dělby moci a zavádění nekonzistentní, soukromému právu blízké koncepce organizace státní správy.
97. Nejdříve je potřebné upozornit, že petit vázaný na věcnou část návrhu překvapivě nenapadá zákonem č. 49/2023 Sb. nově upravený § 3 odst. 4 ZPS. Toto ustanovení přitom zakotvuje základní rámec organizační struktury Agentury, a to včetně kolektivní podoby rady i existence dozorčí komise. Napadené § 3b až 3e ZPS poté v zásadě "pouze" rozpracovávají detaily členství v dotčených orgánech a jejich pravomoci. I po případném zrušení napadených ustanovení by nicméně obsah (nenapadeného) § 3 odst. 4 ZPS postačil k tomu, aby Agentura mohla pokračovat ve stávající, navrhovatelkou kritizované podobě.
98. Ústavní soud dále konstatuje, že většinová část argumentace navrhovatelky brojící proti § 3b až 3e ZPS nemá ústavněprávní přesah. Agentura patří k ústředním orgánům státní správy (srov. § 2 bod 16 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů), způsob jejího zřízení naplňuje požadavky čl. 79 odst. 1 Ústavy. Ani ústavní pořádek, ani judikatura zdejšího soudu nevymezují žádná specifická kritéria vnitřního uspořádání ústředních orgánů státní správy. Vzpomínaný § 3 odst. 4 ZPS jednoznačně stanovuje, že v čele Agentury stojí rada a že za Agenturu navenek jedná její předseda. Navrhovatelka nevysvětluje, proč kolektivní model orgánů považuje za soukromoprávní, když se běžně používá i ve veřejnoprávní sféře (srov. některé z ústavních orgánů). Lze uznat, že ve veřejné správě je kolektivní model řízení používaný spíše pro (nezávislé) orgány regulatorního typu (např. Energetický regulační úřad nebo Český telekomunikační úřad) než pro správní orgány realizující vládní politiku [k úloze Agentury srov. zejména § 3a odst. 1 písm. b) ZPS], to je ale spíše otázka možné (ne)efektivity takového řešení (v tomto směru viz jistou skepsi vyjádřenou ve stanovisku vlády k návrhu zákona, dostupném na adrese https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=215619), nikoliv jeho ústavnosti. Tvrzení navrhovatelky o nejednoznačném zákonném zakotvení charakteru a činnosti rady v odraze znění § 3 odst. 4, § 3b a 3c ZPS nemohou obstát. Obdobně nepřesvědčivě vyznívá tvrzení, že se zákonodárce ustanovením rady zmocnil řízení Agentury na úkor výkonné moci, když všechny členy zmíněného orgánu jmenuje a odvolává vláda na návrh předsedy vlády (§ 3b odst. 2 ZPS).
99. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkami navrhovatelky proti postavení a roli dozorčí komise. Není nutné rozebírat, zda, potažmo do jaké míry, by model výlučné kontroly (dozoru) správního orgánu mocí zákonodárnou porušoval dělbu moci. Konstrukce navrhovatelky, že zřízením dozorčí komise byla kontrola Agentury "unesena" od moci výkonné k moci zákonodárné, totiž neodpovídá realitě. Dozorčí komise vykonává kontrolu činnosti a hospodaření Agentury, což lze těžko vnímat jako nelegitimní v situaci, kdy na rozdíl od "tradičních" ústředních orgánů státní správy je hlavním faktickým úkolem Agentury rozdělovat sportovním organizacím formou dotací každoročně veřejné prostředky v rozsahu miliard korun. Dozorčí komise nicméně stále nemá vůči Agentuře žádné nápravné či sankční pravomoci, může o výsledcích svých kontrol jen informovat předsedu vlády (§ 3e odst. 7 ZPS). Jakákoliv konkrétní opatření, jak se se zjištěními dozorčí komise vypořádat, jsou tedy následně odpovědností vlády, a to včetně použití ultimátního nápravného prostředku - možnosti odvolání členů rady (§ 3b odst. 2 ZPS). Krátce vyjádřeno, dozorčí komise nenahrazuje žádné dosavadní kontrolní mechanismy, ale přidává k nim další vrstvu, čímž k porušení zásady dělby moci nedochází.
VIII. Závěr
100. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal rozpornost způsobu přijetí zákona č. 49/2023 Sb. nebo napadených ustanovení zákona o podpoře sportu s ústavním pořádkem a návrh jako nedůvodný podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl. Přes zamítnutí návrhu považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na mimořádně nízkou formální i obsahovou úroveň posuzované právní úpravy.
101. Ústavní soud si v poslední řadě dovoluje vyslovit přání, aby sportovní aktivity podněcovaly právní spory co nejméně, a tak ani Soud pro sport nenabyl množstvím řešených věcí významu, který s jeho zřízením, zdá se, spojuje navrhovatelka. Pokud bude sport vnímán nejen optikou snahy o naplnění coubertinovského hesla "rychleji, výše, silněji", ale především jako zdroj radosti pro sportující, diváky a nakonec i celou společnost, nejde snad o přání nesplnitelné.