44. Na rozdíl od bodu 4 i. f. nálezu jsme ale přesvědčeni, že Ústavní soud může rušit jen to, co bylo ke zrušení navrženo, nemůže tedy zrušit novelizující předpis bez návrhu. Považujeme za myslitelné, že na to je navrhovatelka, která zprvu navrhovala zrušení jen ustanovení novelizovaného předpisu, v duchu procesní vstřícnosti upozorněna.
45. Navrhovatelka však byla vyzvána k úpravě petitu až několik týdnů po ústním jednání, těsně před hlasováním pléna Ústavního soudu, a to způsobem zcela neakceptovatelným. Výzvou jí bylo předepsáno přímo znění petitu, později překlopeného (nadto ještě s úpravami) do výroku nálezu, a bylo uvozeno slovy „Žádám Vás proto o výslovné upřesnění, že se podle obsahu návrhu domáháte i následujícího:“. Podle tohoto návodu navrhovatelka reagovala. Taková výzva ovšem překračuje rámec něčeho, co by snad bylo ještě možno považovat za projev procesní vstřícnosti. Takovou výzvou Ústavní soud vybočil z osvědčených principů kontradiktornosti řízení a nestrannosti soudu, nemluvě o tom, že s upraveným návrhem nenaložil procesně korektním způsobem (např. nezaslal upravený návrh ostatním účastníkům řízení k vyjádření). Nález se sice snaží vysvětlit, že výzva vlastně ani nebyla nezbytná, taková argumentace je však zjevně účelová; kdyby Ústavní soud postupoval korektně, nebylo by totiž s ohledem na čl. 84 odst. 1 Ústavy v důsledku běhu času možné tento derogační návrh přijmout.
VI. Závěr
46. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/23 je promarněnou příležitostí shrnout dosavadní judikaturu Ústavního soudu k legislativnímu procesu a formulovat a držet srozumitelný test, podle něhož vada v legislativním procesu je protiústavní tehdy, pokud:
(1) odporuje přímo normě výslovně zakotvené v ústavním pořádku, nebo (2) porušuje jednací řád Poslanecké sněmovny či Senátu či jinou podústavní normu upravující legislativní proces (2a) a současně v důsledku této vady došlo k dotčení některé z ústavních norem (2b); a zároveň protichůdné ústavní normy nepřevažují v daném případě nad ústavní normou, která je zasažena (2c).
47. Naopak, judikatura Ústavního soudu je po tomto nálezu nepřesvědčivá a rozporná, neboť: ukončení rozpravy v jasném rozporu s jednacím řádem – nevadí, komplexní pozměňovací návrhy – nevadí, pohyb na hraně stavu legislativní nouze – nevadí, spojování debat k nesouvisejícím bodům – nevadí, přílepek (navíc teď s velmi širokou definicí, pod kterou může z reálné parlamentní praxe spadat leccos) – vadí! K (nepřiznanému) zpřísnění „přílepkové“ judikatury navíc dochází nehledě na to, že hlavní negativní důsledky „přílepkové“ praxe byly zmírněny novelou jednacího řádu Poslanecké sněmovny provedenou zákonem č. 265/2014 Sb. (viz výše).
48. Z nálezu mohou vyplývat i velmi nebezpečné důsledky, zejména v bodech 161 a 162 faktické navádění, že obstrukci přece může většina (dokonce nově „v jakékoliv fázi legislativního procesu“) kdykoli porazit ukončením debaty, přičemž se zamlčuje, že to lze učinit leda přímým porušením jednacího řádu. Ač jsme ve čtyřech nálezech tento postup aprobovali, není to tak samozřejmé a je třeba vždy pečlivě poměřovat míru obstrukcí s mírou narušení práv opozičních poslanců ukončením debaty. Tím, že se většina Ústavního soudu vůbec nezabývala intenzivními obstrukcemi provázejícími projednávání původního návrhu novely zákona o střetu zájmů (sněmovní tisk 110), fakticky ochránila tímto nálezem nikoli právo opozice na dostatečnou úroveň parlamentní a veřejné diskuse, nýbrž zájem opozice, aby o legislativní změně navržené jednak ve sněmovním tisku 110 a jednak v pozměňovacím návrhu poslance Jakuba Michálka ke sněmovnímu tisku 312 nikdy neproběhlo závěrečné hlasování v Poslanecké sněmovně.
49. Naopak zcela sdílíme přesvědčení většiny Ústavního soudu, vyjádřené v bodech 201–203 nálezu, že aktuální stav zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a jeho aplikace v praxi nepodporují dobře ani jeden z ústavních principů vyplývajících z čl. 6 Ústavy, tj. princip většinového rozhodování ani princip ochrany menšiny, že aktuální stav zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (a jeho aplikace) je dlouhodobě neudržitelná a že je třeba apelovat na všechny poslankyně a poslance napříč politickým spektrem, aby se zasadili o reformu jednacího řádu Poslanecké sněmovny tak, aby napříště zajišťoval, že jednání Poslanecké sněmovny dostojí oběma principům vyplývajícím z čl. 6 Ústavy, tedy jak principu rozhodování vycházejícího z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasování, tak principu ochrany menšiny. Obáváme se ale, že tento nález k tomu nepřispěl.
50. S ohledem na shora uvedené závěrem shrnujeme, že návrh na zrušení napadených částí zákona č. 253/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, měl Ústavní soud zamítnout a měl pokračovat v obsahovém přezkumu souladu napadeného zákona s ústavním pořádkem. Ústavní soud měl poskytnout odpovědi na závažné otázky týkající se rovné a svobodné politické soutěže a vlastnictví médií politickými soutěžiteli. Návrhem na zrušení napadených ustanovení zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích a zákona o střetu zájmů pro obsahovou protiústavnost se v tomto odlišném stanovisku nezabýváme, neboť přezkum prováděný nálezem se týkal jen legislativního procesu.