12. U požadavku ekonomického rozboru odůvodňujícího potřebnost a přiměřenost platové restrikce není zřejmé, co by takový rozbor měl obsahovat, aby v očích Ústavního soudu obstál. Ústavní soud tento požadavek spojuje s požadavkem proporcionality (explicitně v bodě 99 a dále v bodě 135, kde požaduje potřebnost a přiměřenost platové restrikce). Nevhodnost posuzování zásahů do soudcovských platů testem proporcionality ovšem výstižně ukazuje Adam Blisa v článku Odměňování soudců jako součást soudcovské nezávislosti (Časopis pro právní vědu a praxi 3/2016, str. 407-409):
"Obdobně diskutabilní je poté aplikace testu proporcionality na zásahy do odměňování soudců, a to z několika důvodů. Zaprvé, test proporcionality je koncepčně určen k přezkumu zásahů do negativních práv, tedy práv, jež garantují autonomní zónu jednotlivce, do níž stát nemá zasahovat (status negativus), pokud nesplní určité podmínky zkoumané testem proporcionality. Užití tohoto testu pro přezkum odměňování soudců tak v prvé řadě implikuje, že odměňování soudců představuje "zónu nulového zásahu". Odměňování soudců však autonomní zónou, jež existuje sama od sebe, ze své podstaty není - musí být totiž v prvé řadě určeno legislativou a/nebo exekutivou, vyžaduje tedy pro svůj vznik určitou aktivitu. Pokud tedy soudy na zásah do odměňování soudců aplikují test proporcionality, pak tím implicitně přiznávají odměňování soudců status negativního práva a činí z něj zmíněnou zónu nulového zásahu. Jedná se tak o poměrně radikální krok, který je jen stěží akceptovatelný bez hlubšího odůvodnění a zakotvení v ústavním textu a ústavní teorii.
Zadruhé, test proporcionality není pro přezkum zásahů do odměňování soudců vhodný z koncepčního hlediska, což vyjde najevo při jeho aplikaci. Test proporcionality se ve své základní formě skládá ze tří kroků, ve kterých zjišťuje: (i) zda byl zásah schopný dosáhnout legitimního cíle (test vhodnosti); (ii) zda existuje jiné, méně invazivní opatření, s jehož pomocí by bylo možné dosáhnout stejného cíle (test potřebnosti); a (iii) zda je zásah proporcionální v užším slova smyslu.
První krok testu proporcionality požaduje od soudu, aby přezkoumal meritum zásahu. V případě zásahů do odměňování soudců se přitom jedná o poměrně formální a nadbytečný krok, neboť v podstatě jediný cíl, který při přezkumu zásahu do odměňování (snížení či zmrazení) přichází v úvahu jako legitimní, je snaha o vyrovnání státního rozpočtu.
Třetí krok testu, vyžadující balancování protichůdných zájmů, kterými jsou v tomto případě nutnost vyrovnání rozpočtu střetávající se s požadavkem finanční jistoty soudců a soudcovské nezávislosti, rovněž nutí soudy podrobně přezkoumávat meritum zásahu a hodnotit jeho ,správnost´. Jedná se tak o kroky, jež kladou na legislativu či exekutivu požadavky v podstatě substantivní, avšak samy o sobě aplikovatelnost testu na zásahy do odměňování soudců nevylučují.
Jádro problému při aplikaci testu proporcionality na zásahy do odměňování soudců však spočívá v jeho druhém kroku. Ten zkoumá, zda existuje jiné opatření, které by umožnilo dosáhnout legitimního cíle a zároveň by do daného práva, zde do odměňování soudců, nezasahovalo či zasahovalo s menší intenzitou. Nevhodnost testu proporcionality pak spočívá v tom, že legislativa či exekutiva mají vždy k dispozici alternativní opatření, neboť mohou vyrovnat rozpočet jinými prostředky, ať už snížením platů jiným státním zaměstnancům, snížením jiných výdajů či zvýšením daní. Podle logiky druhého kroku testu proporcionality by tak jakýkoliv zásah do odměňování soudců měl být shledán protiústavním, a soudci by tak byli v důsledku vždy chráněni před snížením či zmrazením platů či jiných složek odměňování."
13. Vláda přitom na odůvodnění návrhu zákona nerezignovala. Z důvodové zprávy k návrhu zákona, částí 1.1.17 a 2.2, vyplývá, že vláda čelí nebezpečně se prohlubujícím deficitům veřejných rozpočtů a růstu státního dluhu (což, jak je obecně známo, zhoršují především vysoké mandatorní výdaje), tak se rozhodla zcela rovnoměrně zbrzdit tempo růstu platů všech ústavních činitelů. Žádný ekonomický rozbor nám neřekne, jestli má být koeficient 3, nebo 2,822, to je politické rozhodnutí. Opatření není zaměřené proti soudcům, protože na ostatní ústavní činitele dopadá stejně a úředníci mají v roce 2024 zmrazené platy.
14. Nález sp. zn. Pl. ÚS 5/24 přitom proti samotnému koeficientu 2,822 nic věcného neuvádí, nijak nedokládá, že by od této platové základny odvozená výše soudcovských platů paralyzovala nebo výrazně ztěžovala práci soudů a soudců nebo ohrožovala jejich nezávislost. S argumentací vlády, že v dlouhodobě složité rozpočtové situaci se rozhodla pro všechny ústavní činitele, že sice zachová navázání jejich platů na průměrnou mzdu (a tedy nejspíš trvalý nominální růst jejich platů), ale poměr bude nižší (aniž ale soudcům plat klesne), se nález nevypořádává.
C. Závěr
15. Shrnuji tedy, že návrh na zrušení zákonného ustanovení měl být podle mého názoru zamítnut. Nejednotná a nepřesvědčivá judikatura Ústavního soudu jde v otázce platů soudců v některých aspektech daleko nad rámec toho, co lze z Ústavy korektně dovodit, a nálezy sp. zn. Pl. ÚS 15/22 a sp. zn. Pl. ÚS 5/24 tento rozpor mezi Ústavou a judikaturou Ústavního soudu dále prohlubují.