47. Obdobné požadavky na ochranu práva na život podle článku 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech vyjádřil také Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 36 k článku 6: právo na život (ze dne 3. 9. 2019, CCPR/C/GC/36, bod 9). Výbor konstatoval, že "osobní autonomie má pro lidskou důstojnost zásadní význam", zdůraznil však, že by státy "měly přijmout odpovídající opatření, aniž by porušily své další závazky vyplývající z Paktu, aby zabránily sebevraždám, zejména u osob ve zvláště zranitelných situacích, včetně osob zbavených svobody. Smluvní státy, které umožňují zdravotnickým pracovníkům poskytovat lékařskou péči nebo lékařské prostředky k usnadnění ukončení života postižených dospělých osob, jako jsou nevyléčitelně nemocní, kteří pociťují silnou fyzickou nebo psychickou bolest a utrpení a přejí si důstojně zemřít, musí zajistit existenci robustních právních a institucionálních záruk, které by ověřovaly, zda se zdravotníci řídí svobodným, informovaným, výslovným a jednoznačným rozhodnutím svých pacientů, s cílem chránit pacienty před nátlakem a zneužitím". Výbor tedy explicitně neuznal existenci práva zemřít podle svého přání, současně však možnost eutanázie či asistovaného sebeusmrcení neoznačil za a priori rozpornou s právem na život, a to za předpokladu, že stát zajistí, aby pacienti nebyli vystaveni neoprávněnému nátlaku a nedošlo ke zneužití těchto institutů. Pokud se smluvní stát rozhodne aktivní vyžádanou eutanázii povolit, nemusí jít o porušení práva na život, pokud existují dostatečné záruky proti zneužití (viz také závěrečná doporučení k Nizozemsku z 22. 8. 2019, č. CCPR/C/NLD/CO/5, bod 28).
48. Jak vyplývá z výše uvedeného, právo na život podle článku 6 Listiny a článku 2 Úmluvy nemůže být východiskem posouzení nároku, kterého se stěžovatel domáhá, neboť svoboda rozhodnout se o způsobu a konci vlastního života nespadá do rozsahu tohoto práva. Právo na život sice existenci nároku stěžovatele bezvýhradně nevylučuje, ale jeho ochrana představuje protichůdný zájem, jenž musí mít Ústavní soud v nynějším případě na mysli při zvažování ústavnosti případného zásahu do jiných základních práv stěžovatele.
b) Právo na soukromí a na respektování tělesné a duševní integrity
49. Článek 7 odst. 1 Listiny zní takto: "Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem."
50. Na tomto místě je nutné zodpovědět otázku, zda svobodné rozhodnutí o čase a způsobu ukončení vlastního života spadá do rozsahu práva na soukromí. Ochrana soukromí je v Listině, na rozdíl od textu Úmluvy, roztříštěna do několika vzájemně se doplňujících článků, avšak Ústavní soud považuje za nejpřiléhavější posoudit nynější věc optikou článku 7 odst. 1 Listiny, jímž je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Otázky spojené s rozhodováním o ukončení vlastního života jsou totiž neodmyslitelně svázány s tělesnou a duševní integritou jednotlivce, což vyplývá i z dřívější judikatury Ústavního soudu.
51. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že soukromí představuje jeden ze stěžejních prvků svobody jednotlivce, která patří mezi nejdůležitější hodnoty demokratického státu, a jeho ochrana se projevuje v mnoha různých aspektech [viz nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 33/16 (N 207/103 SbNU 85), bod 127]. Primární funkcí práva na respekt k soukromému životu je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti. Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti), právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém [viz nález ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (N 52/60 SbNU 625), bod 29].
52. V nálezu ze dne 2. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2078/16 (N 1/84 SbNU 23) se Ústavní soud zabýval otázkou protiprávnosti neposkytnutí zdravotní péče dospělé svéprávné osobě s ohledem na její nesouhlas. V této souvislosti konstatoval, že i v oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje (viz bod 30 cit. nálezu).
53. Na uvedené teze týkající se osobní autonomie jednotlivce v konečných fázích jeho života Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1594/22. V něm se zabýval podmínkami vydání pokynu "Do Not Resuscitate" (ne-resuscituj, dále jen "DNR") ze strany lékařů. Ústavní soud zde mimo jiné zopakoval, že lékařský zákrok vůči svéprávné a vnímající osobě schopné o svém osudu rozhodovat lze ve smyslu článku 7 odst. 1 Listiny, článku 8 Úmluvy a článku 5 Úmluvy o biomedicíně zásadně učinit pouze s jejím svobodným a informovaným souhlasem, a to i v případě, povede-li odmítnutí zákroku k její smrti. Není-li pacient v době potřeby resuscitace ve stavu, v němž může vyjádřit svůj informovaný (ne)souhlas, je třeba brát zřetel na jeho dříve vyslovený pokyn DNR, který učinil prostřednictvím institutu dříve vysloveného přání. Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil existenci práva na důstojné přirozené dožití, tedy na důstojnou přirozenou smrt jako nedílnou součást života, který neodvratně skončí. Konstatoval současně, že při rozhodování o provedení kardiopulmonální resuscitace na sklonku života je obecně třeba vyvažovat právo na život a na ochranu zdraví na straně jedné a právo jednotlivců na důstojné přirozené dožití na straně druhé.
54. V obou shora citovaných nálezech Ústavní soud označil právo jednotlivce odmítnout léčbu (lékařský zákrok), byť by toto odmítnutí mohlo vést k jeho smrti, za součást práva na soukromí ve smyslu článku 7 odst. 1 Listiny a článku 8 Úmluvy. Z práva na sebeurčení a osobní autonomii zde Ústavní soud dovodil právo na odmítnutí život zachraňující péče, ať už jde o aktuální rozhodnutí svéprávné a vnímající osoby schopné o svém osudu rozhodovat, či dříve vyslovený pokyn DNR, který osoba, jež současně není ve stavu vyjádřit svůj informovaný (ne)souhlas, učinila prostřednictvím institutu dříve vysloveného přání.
55. Také ESLP považuje osobní autonomii a právo na sebeurčení za součást práva na soukromý život. Schopnost vést svůj život způsobem podle vlastního výběru zahrnuje i možnost vykonávat činnosti, které jsou vnímány jako fyzicky škodlivé nebo pro dotyčnou osobu nebezpečné (např. rozsudky ve věcech Pretty proti Spojenému království, cit. výše, Jehovah's Witnesses of Moscow proti Rusku ze dne 10. 6. 2010 č. 302/02, body 135 a 136, rozsudek velkého senátu ve věci Christine Goodwin proti Spojenému království ze dne 11. 7. 2002 č. 28957/95, bod 90). Právo na sebeurčení v kontextu zdravotní péče je součástí práva na respektování soukromého života stanoveného v článku 8 odst. 1 Úmluvy, a to i v případě, že by jeho výkon mohl vést ke smrti jednotlivce (rozsudky ve věcech Pretty proti Spojenému království, cit. výše, a Lambert a další proti Francii, body 142 a 180).
56. Jak bylo uvedeno výše, ESLP ve své judikatuře pravidelně posuzuje případy stěžovatelů domáhajících se přístupu k eutanázii či asistovanému sebeusmrcení prizmatem článku 8 Úmluvy. Již ve věci Pretty proti Spojenému království ESLP zdůraznil, že rozhodnutí stěžovatelky vyhnout se tomu, co sama považovala za nedůstojný a trýznivý konec svého života, spadá pod rozsah citovaného článku. V pozdější judikatuře konkretizoval, že právo jednotlivce rozhodnout, jakým způsobem a v jakém okamžiku ukončí svůj život, představuje jeden z aspektů práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy (srov. rozsudky ve věci Mortier proti Belgii, cit. výše, bod 135, ve věci Haas proti Švýcarsku, cit. výše, bod 51, ve věci Lambert a další proti Francii ze dne 5. 6. 2015 č. 46043/14, bod 142). Ve věci Dániel Karsai proti Maďarsku ESLP navíc konstatoval, že zájem stěžovatele, který již s ohledem na progresi svého onemocnění nebyl bez pomoci schopen ukončit svůj vlastní život, na umožnění lékařem asistovaného umírání, souvisí se základními aspekty jeho soukromého života, s respektem k jeho autonomii, jeho tělesné a duševní integritě a lidské důstojnosti.
57. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že otázka možnosti svobodného rozhodnutí o ukončení vlastního života spadá do rozsahu práva na respektování tělesné a duševní integrity podle článku 7 odst. 1 Listiny, obdobně jako ji lze na úrovni Úmluvy podřadit pod právo na soukromí podle článku 8 odst. 1 Úmluvy.
58. Závěr o tom, že otázky rozhodování o konci vlastního života spadají pod rozsah základních práv, podporuje rovněž nedávná judikatura některých zahraničních vrcholných soudů. Komparativní pohled na rozhodovací činnost zahraničních soudů není při vymezení rozsahu základních práv bez relevance. "Právní systémy se od sebe mohou stále učit, kdykoli jejich ústavy odkazují na společné demokratické hodnoty" (Barak, A. Proportionality: Constitutional Rights and their Limitations. Cambridge University Press, 2012. Str. 66 a 67).
59. Německý Spolkový ústavní soud rozhodnutím ze dne 26. 2. 2020 (2 BvR 2347/15 a další) rozhodl, že zákaz profesionální asistence k sebeusmrcení zakotvený v německém trestním zákoně porušuje obecné osobnostní právo, jehož součástí je právo na rozhodnutí o vlastní smrti ("ein Recht auf selbstbestimmtes Sterben"). Toto právo podle Spolkového ústavního soudu zahrnuje svobodu vzít si život. V případě, že se jednotlivec rozhodne ukončit svůj vlastní život, přičemž k tomuto rozhodnutí dospěje na základě toho, jak osobně chápe kvalitu života a smysluplnou existenci, musí být jeho rozhodnutí v zásadě respektováno státem a společností jako akt osobní autonomie a sebeurčení. Svoboda vzít si život zahrnuje také svobodu hledat a využít pomoc, kterou za tímto účelem poskytují třetí osoby.
60. Ústavní soud Rakouska dovodil v rozhodnutí ze dne 11. 12. 2020 (G 139/2019-71) právo jednotlivce na svobodné sebeurčení, jehož součástí je rozhodování o způsobu života a o důstojné smrti. Právo na sebeurčení zahrnuje podle něj právo využít pomoci třetí osoby k naplnění svobodného rozhodnutí ukončit svůj život zvoleným způsobem. Zákaz sebevraždy s pomocí třetí osoby může představovat obzvláště intenzivní formu zásahu do práva jednotlivce.
61. Ústavní tribunál Španělska v rozhodnutí ze dne 22. 3. 2023 č. 4057/2021 při posuzování ústavnosti zákonné regulace eutanázie konstatoval, že základní právo na tělesnou a duševní integritu, ve spojení se zásadou důstojnosti a svobodného rozvoje osobnosti, chrání právo člověka na sebeurčení ohledně vlastní smrti v kontextu eutanázie. Toto právo rovněž zahrnuje právo jednotlivce vyhledat a využít pomoc třetí osoby nezbytnou k tomu, aby mohl své rozhodnutí uskutečnit způsobem, který bude v souladu s jeho lidskou důstojností a osobní integritou.
62. Ústavní soud Itálie v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2019 č. 242/2019 označil zákaz asistovaného sebeusmrcení za nepřiměřeně omezující právo pacientů na sebeurčení ve vztahu k úzce vymezené skupině osob, které byly udržovány při životě pomocí život udržující léčby, trpěly nezvratným onemocněním, jež bylo zdrojem nesnesitelného tělesného nebo duševního utrpení, ale byly plně způsobilé se rozhodnout o konci svého života. Jelikož v takovém případě pacient může ukončit svůj život využitím svého práva odmítnout léčbu, nepovažoval italský Ústavní soud zákaz asistovaného sebeusmrcení za přiměřený. V pozdějším rozhodnutí ze dne 1. 7. 2024 č. 135/2024 italský Ústavní soud odmítl své závěry rozšířit na osoby, které nejsou závislé na život udržující léčbě a které nemají (nebo zatím nemají) možnost zemřít pouhým odmítnutím léčby. Italský Ústavní soud zdůraznil, že dosud neuznal obecné právo na ukončení vlastního život v jakékoli situaci nesnesitelného fyzického nebo psychického utrpení způsobené nevyléčitelnou nemocí. Konstatoval, že není jeho úkolem nahrazovat zákonodárce při hledání nejvhodnější rovnováhy mezi právem každého jednotlivce na sebeurčení a konkurující povinností chránit lidský život, přičemž zákonodárci v této otázce přiznal široký prostor pro jeho uvážení.
63. Nejvyšší soud Kanady ve věci Carter proti Kanadě (2015 SCC 5, ze dne 6. 2. 2015) konstatoval, že zákaz lékařem asistovaného umírání zasahuje do práva na život a práva na svobodu a osobní bezpečnost, neboť omezuje možnost činit rozhodnutí týkající se tělesné integrity a lékařské péče a ponechává některé osoby snášet nesnesitelné utrpení. Tyto zásahy považoval za rozporné s principem proporcionality, neboť legitimního cíle ochrany zranitelných osob lze dosáhnout i jinými prostředky, kdy rizika spojená s lékařem asistovanou smrtí mohou být omezena prostřednictvím pečlivě navrženého a monitorovaného systému záruk.
64. Citovaná judikatura zahraničních soudů potvrzuje zvyšující se důraz na ochranu sebeurčení a osobní autonomie v kontextu rozhodování o konci vlastního života v některých jurisdikcích. Možnost uskutečnění svobodného rozhodnutí o čase a způsobu ukončení vlastního života je spojována s právem na sebeurčení, ochranou lidské důstojnosti a tělesné a duševní integrity člověka. Odlišnosti lze spatřovat v tom, jak velkou míru uvážení některé soudy přikládají zákonodárci (například italský Ústavní soud výslovně hovoří o širokém prostoru pro uvážení zákonodárce, zatímco rakouský Ústavní soud naopak zákonodárci ponechává pouze úzký prostor).
4. Omezení dotčeného základního práva stěžovatele
65. V nyní posuzovaném případě stěžovatel žádal civilní soudy o vyslovení souhlasu s tím, aby mu mohl být na základě jeho výslovné a dobrovolné žádosti lékařem podán smrtící prostředek, který by ukončil jeho život. Podstatou jeho žaloby je požadavek, aby mu stát zajistil institucionální mechanismus k tomu, aby mohl učinit svobodné rozhodnutí o ukončení vlastního života, a to formou podání smrtícího prostředku z rukou lékaře. Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že se posuzovaná ústavní stížnost dotýká primárně pozitivních závazků státu plynoucích z práva na respektování tělesné a duševní integrity podle článku 7 odst. 1 Listiny a práva na soukromí podle článku 8 odst. 1 Úmluvy.
66. Ústavní soud si je vědom tenze mezi právem na soukromí a respektování tělesné a duševní integrity a závazky plynoucími z práva na život, jak byly vyloženy shora. Pojetí života jako hodnoty samy o sobě, které lze dovodit i z výsadního postavení práva na život v rámci českého ústavního pořádku, však nemusí vést k bezpodmínečnému odmítnutí možnosti zvolit si způsob a čas konce života za pomoci třetí osoby v kontrastu s přirozeným koncem života, byť i prodlužovaným dostupnými lékařskými postupy. Ochrana života nestojí v našem ústavním pořádku osamoceně, nýbrž v harmonické provázanosti s ostatními základními právy a hodnotami, na něž je rovněž třeba pohlížet optikou lidské důstojnosti a svobody jako základních hodnot. Stejně jako v případě jiných zdánlivě protichůdných základních práv i v tomto případě mohou tato dvě základní práva v uvedeném rozsahu na ústavní úrovni koexistovat, k jejich případnému omezení či vzájemnému vyvažování pak bude nutně docházet v rovině podústavní. Ochrana práva na život bude v každém případě zásadním a nezpochybnitelným limitem pro realizaci práva na respektování tělesné a duševní integrity v otázkách rozhodování o ukončení vlastního života.
67. I v případě pozitivních závazků státu platí, že při jejich posuzování je třeba brát zřetel na protichůdné legitimní zájmy - tedy jiné, ústavně chráněné hodnoty, které mohou v konkrétním případě převážit (viz nález ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2746/23, bod 46, obdobně rozsudek ESLP ve věci Dániel Karsai proti Maďarsku, cit. výše, bod 136). Dospěl-li Ústavní soud k závěru, že požadavek, kterého se před obecnými soudy stěžovatel domáhal, spadá do rozsahu práva na respektování tělesné a duševní integrity a práva na soukromí, je jeho povinností posoudit, jaké legitimní zájmy proti němu stojí a zda je ve vztahu k nim tento požadavek přiměřený.
68. Obecné soudy dospěly ke správnému závěru, že na úrovni zákona v České republice neexistuje možnost provedení eutanázie ani asistovaného sebeusmrcení. Zákonodárce takovou možnost dosud neaproboval, a provedení eutanázie, či napomáhání k sebevraždě naopak trestními zákony kriminalizuje. Tomu se podrobněji věnovaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a Ústavní soud nepovažuje za nutné jejich závěry v tomto ohledu opakovat.
69. Zákonná regulace tudíž neposkytuje rámec pro naplnění požadavku, kterého se stěžovatel domáhá, tedy ukončit svůj vlastní život podáním smrtícího prostředku z rukou lékaře. Jaký zájem tato regulace sleduje, je nasnadě. V prvé řadě jde o ochranu života, jakožto nejvyšší hodnoty a východiska všech základních práv. Tento zájem se ještě více prohlubuje u lidí, kteří se v důsledku nemoci, zranění, stáří či osamělosti dostali do zvlášť zranitelné situace. Lidé, jejichž život, jakož i duševní a tělesná integrita, by v případě legalizace eutanázie či asistovaného sebeusmrcení mohli být ohroženi vnějšími zásahy, jež by je navzdory jejich osobnímu přání vedly k uskutečnění krajní a neodčinitelné volby vlastního konce života. Jde i o ochranu těch, kteří by v důsledku nepřímého sociálního nátlaku mohli nabýt přesvědčení, že se právě pro svou zranitelnost stali přítěží pro své rodiny či pro společnost jako takovou, a kteří by se proto rozhodli pro předčasný odchod ze života.
70. Stát má povinnost ochrany života a zdraví takto zranitelných lidí, jakož i ochrany před nátlakem a nepřípustnými zásahy do jejich autonomie vůle v souvislosti s rozhodováním o vlastní tělesné a duševní integritě. Možnost ukončit vlastní život svým rozhodnutím, avšak za pomoci druhého člověka, jako projev sebeurčení a osobní autonomie, je třeba vždy vyvažovat a porovnávat s protikladnými principy ochrany práv (zejména ochrany práva na život) druhých. Jakékoli rozhodnutí o legalizaci asistovaného sebeusmrcení nebo eutanázie rozšiřuje autonomii člověka při svobodném rozhodování o vlastním osudu. Zároveň vytváří rizika, kterým je právní systém povinen předcházet v rámci povinnosti chránit lidský život. Legitimním cílem omezení práva na soukromí v jeho aspektu rozhodování o konci vlastního života je ochrana zranitelných osob před rozhodnutími učiněnými unáhleně, pod nátlakem, v tísni či za jiných okolností, za nichž by takové rozhodnutí nebylo skutečným projevem osobní autonomie. Za legitimní cíl tohoto omezení lze rovněž označit zachování etické integrity lékařského povolání a ochranu morálních hodnot společnosti (viz rozsudek ve věci Dániel Karsai proti Maďarsku, cit. výše, bod 137).
71. Zájmy stojící v opozici ke stěžovatelem požadovanému nároku mají vysokou důležitost. Důsledkem ochrany práva na sebeurčení nesmí být ohrožení základních práv zranitelných skupin lidí, jejich marginalizace či přímo nucené zásahy do jejich fyzické integrity. Otázce rizika zneužití a chyb, které s sebou poskytování lékařem asistovaného umírání nese, přisuzuje při poměřování přiměřenosti omezení základního práva značný význam i ESLP (rozsudek ve věci Dániel Karsai proti Maďarsku, cit. výše, bod 152).
72. Stěžovatel chce docílit toho, aby mu byla umožněna aktivní vyžádaná eutanázie, která na rozdíl od asistovaného sebeusmrcení předpokládá konkrétní aktivní jednání druhé osoby přímo vedoucí k usmrcení člověka. Domáhá se tak nejzazšího prostředku k naplnění své osobní autonomie v kontextu rozhodování o vlastní smrti. Z hlediska posuzování přiměřenosti lze požadavek dostupnosti aktivní eutanázie považovat za závažnější a morálně problematičtější, než požadavek umožnění asistovaného sebeusmrcení. V obou případech sice druhá osoba pomáhá nastavit podmínky k usmrcení, pouze v případě aktivní vyžádané eutanázie však je přímým původcem smrti člověka. Tím je zároveň znesnadněna možnost přehodnocení rozhodnutí o vlastní smrti až do chvíle, kdy k uskutečnění takového rozhodnutí skutečně dojde. Z povahy věci vyplývá, že v případě aktivní eutanázie je riziko chyb a zneužití podstatně větší, zájem na ochraně před takovým zneužitím tak musí být o to silnější a konkrétní mechanismy ochrany o to robustnější.
73. Hledáním rovnováhy mezi ochranou soukromí a práva na respektování tělesné a duševní integrity na jedné straně a ochranou práva na život na straně druhé je v prvé řadě pověřen zákonodárce, jehož nenahraditelnou úlohu nemůže Ústavní soud přebírat ani nahrazovat, a to i s ohledem na komplexitu posuzované otázky, její propojení s mimoprávními obory, a zejména její extrémní citlivost a zásadní dopad do hodnotového řádu společnosti. Ačkoliv tedy Ústavní soud nesmí zcela rezignovat na posouzení zásahu do práv stěžovatele, musí k přezkumu přistupovat s potřebnou zdrženlivostí. Obdobnou zdrženlivost ostatně vyjadřuje ESLP ve své judikatuře tím, že členským státům v otázkách případné dekriminalizace eutanázie či asistovaného sebeusmrcení ponechává široký prostor pro uvážení (aniž by však tento prostor považoval za zcela neomezený - např. rozsudek ve věci Mortier proti Belgii, cit. výše, bod 143).
74. Nastavení konkrétních parametrů toho, jak zajistit optimální naplnění práva na soukromí na straně jedné a naplnění pozitivních závazků plynoucích z práva na život na straně druhé, jakož i ochranu dalších legitimních zájmů, je úkolem zákonodárce. Ten musí zvažovat, zda a za splnění jakých podmínek je možné rozšířit prostor pro svobodné rozhodnutí jednotlivce o ukončení vlastního života tak, aby bylo zajištěno, že je takové rozhodnutí vždy projevem osobní autonomie člověka, nikoliv výsledkem vnějšího nátlaku, ať už v jakékoliv podobě. V některých případech může být velmi těžké určit, zda rozhodnutí ukončit svůj život za asistence druhého člověka a jeho následné uskutečnění jsou projevem skutečné vůle. Podmínky, které vedou člověka k takovému rozhodnutí, se mohou značně lišit. Mohou vyplývat z povahy jeho zdravotního stavu, včetně stavu duševního, ale také z dalších objektivních okolností, jako je rodinná a finanční situace, podmínky poskytované péče, míra závislosti na pomoci ostatních, omezené možnosti každodenních aktivit a další. Jedině zákonodárce může nastavit podmínky tak, aby bylo v konkrétní situaci vždy postaveno najisto, že rozhodnutí o konci života je projevem skutečné vůle člověka, jejímž předpokladem je dostupnost náležité zdravotní péče, včetně péče paliativní, jakož i dostatečná informovanost o všech možnostech ovlivnění nepříznivého stavu, který vedl k rozhodnutí o ukončení vlastního života a zmírnění prožívaného utrpení.
75. Ve vztahu k osobám, které by k rozhodnutí o ukončení vlastního života měly přistoupit v důsledku duševní poruchy, se potřeba zajištění dostatečných mechanismů ochrany ještě zvyšuje a umocňuje. Povinnost chránit zranitelné osoby před jednáním, kterým ohrožují vlastní život, vyplývající z práva na život, ESLP vykládá jako povinnost státu zabránit jednotlivci vzít si život, pokud toto rozhodnutí nebylo učiněno svobodně a s plným pochopením toho, co je s ním spojeno (rozsudek ve věci Haas proti Švýcarsku, cit. výše, bod 54). Právě u osob s duševní poruchou je obzvlášť důležité ověřit, zda je jejich rozhodnutí projevem jejich skutečné svobodné vůle. Ve vztahu k takto zranitelným osobám jsou proto vyžadovány posílené záruky ochrany v případném procesu povolování eutanázie (viz rozsudek ve věci Mortier proti Belgii, cit. výše, bod 148). Případné nastavení konkrétních nástrojů, které by takové záruky poskytovaly, je rovněž nezastupitelnou úlohou zákonodárce.
76. Zajištění dostupnosti adekvátní zdravotní péče, včetně péče paliativní, je primárním úkolem státu, a ve svém důsledku nutně vede ke zmenšení skupiny osob, které by byť jen uvažovaly o podstoupení asistovaného sebeusmrcení či eutanázie. Stát tímto způsobem plní svou základní roli a povinnost k ochraně života a zdraví každého člověka, a není nepřiměřené, pokud zajištěním takové péče "vytěsní" možnost eutanázie jako aktivní pomoci ke smrti na samotný okraj možných prostředků realizace osobní autonomie člověka. Lze si proto představit jen omezený počet případů, kdy by absence zákonného rámce, který by člověku umožnil svobodně druhého žádat o pomoc s vlastním usmrcením, mohla potenciálně vést k nepřípustnému omezení práva na soukromí a na respektování tělesné a duševní integrity. Ostatně v těch jurisdikcích, kde k povolení eutanázie či asistovaného sebeusmrcení již došlo, je zpravidla tato možnost vyhrazena jen určitému okruhu osob v těch nejzávažnějších situacích (např. kritéria jako nevyléčitelný nebo terminální stav, maximální očekávaná délka života, nepřestávající utrpení). Konkrétní zdravotní stav, jakož i predikce jeho vývoje, tak představují důležitý faktor pro případné (ne)povolení těchto prostředků ze strany veřejné moci. Právě striktním vymezením podmínek přístupu k eutanázii může být dosahováno křehké rovnováhy mezi ochranou práva na soukromí a respektování tělesné a duševní integrity na straně jedné a práva na život na straně druhé (srov. rozsudek ve věci Dániel Karsai proti Maďarsku, cit. výše, bod 148).
77. Mezi nejzávažnější z pohledu požadavku na zavedení eutanázie či asistovaného sebeusmrcení patří situace osob, které pro svůj zdravotní stav nemohou bez pomoci druhého svobodné rozhodnutí o konci vlastního života uskutečnit vůbec, či osob, které mohou ukončit svůj život v důsledku vlastního svobodného rozhodnutí o odmítnutí léčby. Například italský Ústavní soud označil zákaz asistovaného sebeusmrcení za nepřiměřeně omezující základní práva pouze ve vztahu k osobám, které jsou udržovány při životě pomocí život udržující léčby a trpí nezvratným onemocněním, jež je zdrojem nesnesitelného tělesného nebo duševního utrpení, zatímco ve vztahu k ostatním skupinám osob nepřiměřenost takového omezení nedovodil (rozhodnutí č. 242/2019 a 135/2024, cit výše).
78. V nyní posuzovaném případě není úlohou Ústavního soudu vymezit okruh situací, v nichž by požadavek osoby domáhající se eutanázie ve vztahu k protichůdným legitimním zájmům bylo možné považovat za přiměřený, ani posoudit, zda lze o takových situacích vůbec uvažovat, neboť tato úvaha jde nad rámec nynějšího řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se v rámci vyvažování protichůdných zájmů striktně zaměřuje na konkrétní situaci stěžovatele, která se současně odráží v intenzitě omezení jeho práva.
79. Zdravotnímu stavu stěžovatele, jakož i jeho osobním poměrům se věnoval okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a Ústavní soud tak může z jím učiněných skutkových zjištění vycházet. Z lékařských zpráv, které stěžovatel obecným soudům předložil, vyplynulo, že stěžovatel je osobou s těžkým funkčním postižením hybnosti, u níž lze očekávat progresi v čase (zpráva Neuromed CZ ze dne 16. 3. 2023). Závažnými zdravotními obtížemi trpí již od autonehody v roce 1996. Nejméně od roku 1998 podstupuje psychiatrickou léčbu, v roce 2008 byl psychiatricky hospitalizován pro depresivní stavy se suicidálními projevy, výkyvy stavu, přičemž potřeba hospitalizace je opakovaná. Trpí chronickou posttraumatickou stresovou poruchou, těžkou sociální fobií a recidivující depresivní dekompenzací se suicidálními projevy (ambulantní nález ze dne 17. 9. 2019 zpracovaný psychiatrickým oddělením všeobecné ambulance Nemocnice Pardubického kraje, a. s.). Po dopravní nehodě v roce 2020 bylo stěžovateli diagnostikováno nevratné poškození páteře (zlomenina bederní páteře - obratle L1), což vedlo k výrazné dekompenzaci jeho psychického zdravotního stavu. Stěžovatel trpí zvyšujícími se bolestmi pohybového aparátu, úzkostmi, nespavostí, nekontrolovaným třesem rukou (zpráva praktické lékařky ze dne 1. 2. 2023, č. l. 425). Okresní soud přijal závěry vyplývající ze stěžovatelem předložených lékařských zpráv. Současně konstatoval, že z těchto zpráv nevyplývá, že by se stěžovateli nedostávalo odpovídajícího léčení, že by jeho zdravotní stav byl takový, že by byl nadále již neléčitelný, že by u stěžovatele šlo o nevyléčitelnou chorobu v pokročilém nebo terminálním stádiu, kdy by byla vyžadována paliativní péče, či že by snad jeho léčba byla marná a neúčelná.
80. Aniž by Ústavní soud jakkoliv snižoval závažnost stěžovatelových obtíží, je třeba připustit, že konkrétní predikce zdravotního stavu osoby domáhající se eutanázie a vyhlídky způsobu a času konce jejího života, ovlivňují váhu takového požadavku na pomyslných vahách poměřujících přípustnost omezení základního práva. Jedním z morálních argumentů ve prospěch eutanázie jako tzv. "dobré smrti" je její pojetí jako aktu milosrdenství ve vztahu k člověku trpícímu nezvratným a trýznivým onemocněním. Utrpení je vnitřním prožitkem člověka, jde tedy o čistě subjektivní kategorii, kterou druhému nepřísluší hodnotit či jakkoliv srovnávat. Nicméně konkrétní zdravotní stav, jakož i predikce jeho vývoje představuje důležitý faktor při poměřování přípustnosti omezení základního práva.
81. Na základě skutkových zjištění obecných soudů lze konstatovat, že stěžovatel netrpí vyhlídkou extrémně trýznivého umírání, které by mělo být důsledkem jeho současných zdravotních obtíží a které je zpravidla spojeno se zdravotní situací osob žádajících eutanázii. Jeho lidská důstojnost ve smyslu požadavku důstojného umírání není v důsledku jeho současného zdravotního stavu dotčena. Život stěžovatele totiž není akutně ohrožen, stěžovatel není závislý na život udržující léčbě, a nelze ani dovodit, že by v důsledku svého současného zdravotního stavu trpěl vyhlídkou takovéto závislosti do budoucna. Jinak řečeno, stěžovatel se nenachází v situaci, kdy by jeho zdravotní obtíže měly navzdory možným léčebným postupům v dohledné době nezvratně vyústit v jeho smrt, a kdy by již neměl volbu mezi tím, zda zemřít či žít, a mohl by svou osobní autonomii uplatnit pouze skrze rozhodnutí, jaký způsob odchodu ze života (v dohledné době již nezvratného) považuje za důstojný.
82. Nutno dodat, že co do intenzity omezení základního práva se případ nynějšího stěžovatele výrazně odlišuje od situace posuzované ve shora uvedeném rozsudku ve věci Dániel Karsai proti Maďarsku, kde ESLP zvažoval požadavek stěžovatele trpícího nezvratným život ohrožujícím onemocněním (amyotrofickou laterální sklerózou). Ani zde přitom ESLP nedovodil povinnost členského státu umožnit stěžovateli ukončit svůj život s pomocí druhé osoby, a to navzdory závažnosti zdravotního stavu a zcela jednoznačné nezvratnosti konce života tehdejšího stěžovatele. Jak bylo uvedeno, nynější stěžovatel není v situaci ohrožení života a netrpí konkrétně zdůvodněnou vyhlídkou trýznivého či nedůstojného umírání. A maiori ad minus lze dovodit, že z pohledu Úmluvy by tedy nebylo možné nyní posuzovaný požadavek stěžovatele požadovat za přiměřený.
83. Stěžovatel se potýká s tělesnými i duševními obtížemi chronického charakteru, které nepochybně zásadně ztěžují jeho život a pro které zasluhuje zvláštní ochranu ze strany státu. Té se mu dostává kromě jiného formou pobírání invalidního důchodu třetího stupně, další finanční pomoci ze strany státu související s jeho finanční situací, na kterou jeho zdravotní stav má beze sporu vliv, či dostupností bezplatné péče poskytované v rámci českého zdravotnictví a systému sociální péče, a to na úrovni, která je dostatečně kvalitní a zajišťující důstojné zacházení. Ochrana jeho fyzické a tělesné integrity se uskutečňuje právě prostřednictvím všeobecné dostupnosti zdravotní a sociální péče, která stěžovateli umožňuje vést důstojný život navzdory svým tělesným a duševním potížím. Nelze navíc opomenout, že stěžovatel trpí nejen tělesnými obtížemi, ale také postižením duševním. Vzhledem k tomu, že jedním z projevů jeho duševní choroby jsou právě sebevražedné pohnutky a sklony, je role státu při ochraně jeho života o to významnější.
84. V důsledku napadených rozhodnutí sice byla stěžovateli odepřena možnost ukončit svůj život jím požadovaným způsobem, neznamená to však, že stát rezignoval na ochranu jeho základních práv. Ochrana osob trpících chronickými tělesnými či duševními potížemi se projevuje v mnoha rovinách, od zajištění dostupnosti kvalitní a bezplatné zdravotní péče, přes důchodové zabezpečení, podporu sociálního systému, či další zvýhodnění odpovídající stupni invalidity. V případě osob v posledních fázích života je nezbytnou podmínkou ochrany jejich základních práv zajištění dostupnosti kvalitní paliativní péče, jejímž účelem je zmírnění utrpení a zachování kvality života. Realizací závazků plynoucích z práva na zdraví se uskutečňuje ochrana důstojnosti zranitelných osob trpících nevyléčitelnými onemocněními. Byť i systém poskytování zdravotní péče může trpět některými nedostatky a nemusí být vždy schopen reagovat na všechny potřeby osob vyžadujících péči, přesto jde (v kontextu ochrany osob s chronickým a nevyléčitelným onemocněním) o první a nejdůležitější pilíř ochrany života, zdraví, ale i lidské důstojnosti a osobní autonomie. Případné nedostatky v systému zdravotní, resp. paliativní péče proto nelze nahrazovat zpřístupněním prostředků jako je eutanázie či asistované sebeusmrcení.
85. Ústavní soud zvážil důležitost zájmů, k jejichž ochraně směřuje neumožnění eutanázie, na straně jedné, a závažnost požadavku, kterého se domáhá stěžovatel a která je pevně svázána s jeho konkrétní situací, na straně druhé. S přihlédnutím k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelův požadavek na umožnění eutanázie nelze považovat za přiměřený ve vztahu ke zvažovaným protichůdným zájmům ochrany jeho života, a zásah Ústavního soudu do problematiky, jejíž řešení by mělo být primárně svěřeno zákonodárci, tak není na místě. Z hlediska zachování důstojnosti a osobní autonomie je povinností státu zajistit stěžovateli náležitou zdravotní péči, včetně péče poskytující úlevu od jeho duševních i tělesných obtíží, nelze však dovodit povinnost státu zajistit mu podání smrtícího prostředku z rukou lékaře, jak se toho stěžovatel domáhá.
VI.
Závěr
86. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto po jejím věcném posouzení zamítl jako návrh nedůvodný.
87. Ústavní soud v tomto nálezu nerozhodoval o ústavnosti zákonných předpisů zakazujících eutanázii. Stěžovatel nepodal návrh na zrušení právního předpisu podle § 64 odst. 1 písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud se zabýval úzce vymezenou otázkou ohraničenou předmětem řízení před obecnými soudy, tj. otázkou přípustnosti omezení (resp. nenaplnění) základního práva stěžovatele v důsledku nevyslovení souhlasu s umožněním eutanázie obecnými soudy. Jelikož Ústavní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že v důsledku neumožnění eutanázie stěžovateli nedošlo k protiústavnímu zásahu do jeho základních práv, nepovažoval za nutné postupovat podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a předložit návrh plénu na zrušení právního předpisu podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
88. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí týkající se konce vlastního života mohou mít zásadní dopad do práva na tělesnou a duševní integritu člověka, jakož i na svobodný rozvoj jeho osobnosti, a především na jeho lidskou důstojnost. Lidská důstojnost je pevně svázána s hodnotami autonomie a seberealizace člověka, jakožto svobodné, samostatně myslící bytosti nadané vlastním rozumem a vůlí. "Lidská důstojnost jako ústavní hodnota - lidství člověka jako takového - znamená uznání, že jedinec je svobodná osoba, která rozvíjí své tělo a ducha podle své vůle. Vůle člověka je projevem jeho lidství. Smyslem člověka jako svobodné bytosti je svoboda volby, kterou má každý člověk, svoboda plánovat svůj život a realizovat se. Je to svoboda utvářet svůj životní příběh. Odtud se odvíjí svoboda každého člověka řídit svůj život a rozvíjet svou osobnost a identitu. Jde o svobodu jednotlivce utvářet si svůj obraz podle svých představ, svůj životní styl, své vztahy s ostatními, svou osobnost a svůj pohled na svět. Je to svoboda jednotlivce uskutečňovat svou osobní zkušenost." (Barak, A. Human dignity: The constitutional value and the constitutional right. Cambridge University Press, 2015, str. 127).