Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, sídlem Sakařova 1631, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2024 č. j. 24 Cdo 3727/2023-537, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. srpna 2023 č. j. 27 Co 176/2023-515 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. dubna 2023 č. j. 18 C 175/2022-467, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 385/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu stěžovatel namítá, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení článku 1 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou směřující proti České republice - Ministerstvu zdravotnictví domáhal přivolení k zásahu do své integrity tím, že mu bude umožněna eutanázie.
3. Okresní soud v Pardubicích (dále také "okresní soud") svým v pořadí prvým rozsudkem ze dne 20. 12. 2021 č. j. Nc 451/2018-319 návrh stěžovatele na umožnění eutanázie zamítl (výrok I).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále také "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 4. 2022 č. j. 27 Co 52/2022-354 rozsudek okresního soudu co do výroku I potvrdil.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2022 č. j. 24 Cdo 2237/2022-382 rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, a to pro zjevnou neurčitost výroku I žalobního žádání (petitu) stěžovatele, který soud prvního stupně převzal do výroku I. Nejvyšší soud konstatoval, že má-li být ve výroku, jímž je rozhodováno o tom, zda bude přivoleno k zásahu do integrity člověka, je třeba takový zásah popsat natolik určitě a jednoznačně, aby nebyl zaměnitelný s jiným zásahem. Uložil soudu prvního stupně, aby posoudil, zda stěžovatel v průběhu řízení žalobu dostatečně doplnil, a pokud ne, aby ho vyzval k odstranění vad žaloby. Současně uvedl, že v řízení, v němž se plně svéprávný člověk domáhá vyslovení souhlasu se zásahem do své integrity, se nepostupuje podle § 2 písm. c) a § 65 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ale soud o podaném návrhu rozhodne v řízení sporném.
6. Okresní soud přistoupil k novému projednání žaloby v řízení sporném podle pravidel části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a vyzval stěžovatele k doplnění žaloby ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. V návaznosti na to stěžovatel upravil žalobní petit a svým návrhem nově žádal, aby "byl povolen zásah do osobní integrity žalobce spočívající v podání smrtícího prostředku lékaře na základě výslovné a dobrovolné žádosti žalobce, jehož účelem bude ukončení života žalobce".
7. Nyní napadeným rozsudkem ze dne 25. 4. 2023 č. j. 18 C 175/2022-467 okresní soud shledal návrh stěžovatele nedůvodným a žalobu zamítl. Okresní soud konstatoval, že pro navrhovaný zásah do osobní integrity stěžovatele neexistuje v České republice zákonný rámec. Nedotknutelnost člověka chráněná jak na úrovni občanského zákoníku, tak článkem 7 odst. 1 Listiny vyjadřuje zapovězení jakýchkoliv nezákonných zásahů do tělesné a duševní integrity člověka. Možnost přijmout z rukou lékaře pomoc při umírání ze zákonné úpravy neplyne, naopak trestní zákoník chrání právo na život každého tím, že eutanázii kriminalizuje. Stěžovateli tedy není možné vyhovět a přivolit k takovému zásahu, na čemž podle okresního soudu nemůže nic změnit ani argumentace ústavněprávními předpisy. Nad rámec uvedeného okresní soud konstatoval, že z předložených lékařských práv nevyplývá, že by se stěžovateli nedostávalo odpovídajícího léčení, že by jeho stav byl nadále neléčitelný, či že by se nacházel v pokročilém či terminálním stádiu onemocnění. Z navržených důkazů podle soudu nevyplynulo, že by nebyla zachována jeho lidská důstojnost, nebo že by byl podroben krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení (bod 34 rozsudku).
8. Na základě stěžovatelova odvolání se věcí zabýval krajský soud, který rozsudkem ze dne 23. 8. 2023 č. j. 27 Co 176/2023-515 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud zopakoval, že z právní úpravy nelze dovodit možnost učinit takový zásah do integrity fyzické osoby, jehož účelem je její usmrcení.
9. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 29. 1. 2024 č. j. 24 Cdo 3727/2023-537 tak, že je podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Uvedl, že v České republice neexistuje legální možnost provedení eutanázie ani asistovaného sebeusmrcení, naopak je tato možnost právním řádem zapovězena. Podle názoru Nejvyššího soudu neplyne z lidskoprávních závazků České republiky právo na eutanázii, jak tvrdí stěžovatel.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel je přesvědčen, že možnost svobodně se rozhodnout o ukončení života je součástí osobní autonomie a lidské důstojnosti. Ke srovnání odkazuje stěžovatel na rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 2 BvR 2347/15, v němž Spolkový ústavní soud právo rozhodnout se o vlastní smrti pod právo na lidskou důstojnost podřadil. Podle stěžovatele odráží právo rozhodnout se o konci vlastního života základní identitu člověka a svobodu jeho rozhodování, součást osobního přesvědčení a víry. Stěžovatel rovněž poukazuje na nález ze dne 2. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2078/16, z nějž podle něj vyplývá právo jednotlivce svobodně rozhodnout o ukončení svého života.
11. Pokud právo na svobodné rozhodnutí o ukončení života, a to případně i za asistence třetí osoby, vyplývá z článku 1 a článku 10 odst. 1 Listiny, je povinností státu zajistit jednotlivci reálnou možnost takové právo realizovat. Porušení této povinnosti nelze klást k tíži stěžovatele. Za nepatřičnou proto stěžovatel považuje argumentaci soudů, které jeho návrh zamítly s odůvodněním, že jeho realizaci český právní řád neumožňuje. Zákonná ustanovení, která ukončení života stěžovatele za pomoci třetí osoby dokonce trestají, podle stěžovatele nerespektují právo jednotlivce na svobodné rozhodnutí o ukončení života a měla by být pro rozpor s ústavněprávními předpisy zrušena. Právo na svobodné rozhodnutí o ukončení života podle stěžovatele nijak nekoliduje s právem na život podle článku 6 Listiny. Právo na život nelze vykládat tak, že by měl stát chránit život jednotlivce i proti vůli jeho samotného. Takový výklad by vedl k omezení svobodné vůle a autonomie jednotlivce, popřel by jednotlivce jako samostatně myslící racionální bytost nadanou vlastním rozumem a vlastní vůlí a současně negoval právo rozhodovat o sobě samém, formulovat své cíle, hledat cesty, jak dosahovat svého štěstí. Taková vnucená ochrana lidského života v rozporu s přáním a vůlí jednotlivce je protismyslná, nutí jednotlivce do existence, kterou si nepřeje a kterou vnímá často úkorně, a ve svém důsledku je porušením hodnot lidství, na které odkazuje i preambule Listiny.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu vedeného Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 175/2022 a vyžádal si vyjádření účastníků řízení, jakož i vyjádření vedlejší účastnice.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zopakoval, že nesdílí názor stěžovatele, že by bylo možné s odkazem na práva garantovaná Listinou "povolit eutanázii". Zdůraznil, že v České republice neexistuje de iure možnost ukončení života náhradní formou, například eutanázií či asistovanou sebevraždou, naopak trestní právo upravuje mnoho trestných činů, jejichž kriminalizací je život chráněn. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu jsou život a zdraví považovány za tak významné hodnoty, že i když se týkají konkrétního člověka, převažuje společenský zájem na ochraně těchto statků před právem jedince o těchto statcích svobodně rozhodovat. Jedinou výjimku v tomto směru představuje podle dovolacího soudu svolení k lékařským zákrokům souladným s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, které vylučuje protiprávnost činu spočívajícího právě v takovémto lékařském zákroku. Odkazoval-li stěžovatel ve svém dovolání na nálezy ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 2268/07 a ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04, nepovažuje Nejvyšší soud toto jeho zdůvodnění přiléhavým, neboť z citovaných nálezů nevyplývá, že by součástí práva na zachování lidské důstojnosti mělo být i právo na důstojné ukončení života. Navíc například v nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 se podává, že život je základní lidskou hodnotou a právo na život má mezi lidskými právy zvláštní postavení. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
14. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
15. Okresní soud v Pardubicích ve svém vyjádření uvedl, že nemá, čím by své vyjádření k ústavní stížnosti doplnil. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku a konstatoval, že na závěrech o nedůvodnosti žaloby trvá.
16. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření v prvé řadě projevila pochybnost o své pasivní legitimaci v rámci celého řízení. Vedlejší účastnice podle svých slov není žádným právním předpisem zmocněna k povolování zásahů do integrity jedince a není ani poskytovatelem zdravotních služeb ve smyslu zákona o zdravotních službách. Nesdílí názor stěžovatele o tom, že napadenými rozsudky mělo dojít k porušení jeho základních práv, ale je naopak toho názoru, že jakýkoli zásah do integrity člověka, který se neopírá o zákonem uznaný důvod, představuje újmu na přirozených právech konkrétního jedince, a je tak protiprávní. Pro vedlejší účastnici je lidský život hodnotou, kterou je stát povinen respektovat a do níž je oprávněn zasahovat pouze ve zcela výjimečných situacích. Zajištění podmínek pro ochranu lidského života vytvořením odpovídajícího legislativního rámce patří mezi nejdůležitější úkoly státu, stejně jako účinné potírání trestné činnosti proti životu a zdraví a zajištění odškodnění obětí této trestné činnosti. Vedlejší účastnice má za to, že lidský život je nejvyšší hodnotou a stát by měl chránit život jednotlivce i proti vůli jeho samotného. Legální provedení eutanázie není v České republice možné. Otázka její legalizace je spíše než otázkou právní, otázkou hodnotovou, dotýkající se podstaty lidské existence a základních společenských paradigmat. Vedlejší účastnice navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta.
17. Shora uvedená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovateli k replice, ten však práva repliky nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
1. Obecná východiska
19. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
20. V řízení před obecnými soudy stěžovatel žádal, aby byl povolen zásah do jeho osobní integrity "spočívající v podání smrtícího prostředku žalobci (stěžovateli) lékařem na základě výslovné a dobrovolné žádosti žalobce, jehož účelem bude ukončení života žalobce". V odůvodnění ústavní stížnosti se domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že možnost ukončení života za asistence třetí osoby vyplývá přímo z ústavního pořádku. Stěžovatel to v ústavní stížnosti přímo označuje jako "právo na svobodné rozhodnutí o ukončení života, právo dobrovolně důstojně zemřít, a to případně i za asistence třetí osoby". Prvním úkolem Ústavního soudu je vyjasnit pojmy týkající se projednávané otázky a ve vztahu k nim vymezit rozsah svého přezkumu.
21. Podle formulace žalobního petitu stěžovatel v civilním řízení usiloval o tzv. vyžádanou aktivní eutanázii (dále také "eutanázie"). Za případ vyžádané aktivní eutanázie lze považovat situaci, kdy osoba vyjádří přání zemřít a jiná osoba na základě tohoto přání jedná tak, že ukončí její život, přičemž toto jednání samo o sobě vede ke smrti osoby, která přání zemřít vyslovila. Oproti tomu termín asistované sebeusmrcení (asistovaná sebevražda) zahrnuje případy, kdy druhá osoba pomůže člověku ukončit jeho život sebeusmrcením (k podrobné terminologii a k pojmu asistované sebeusmrcení viz např. Doležal, A. Eutanazie a rozhodnutí na konci života - Právní aspekty. Academia. Praha, 2017. Str. 24 a 25). Ačkoliv pojmy eutanázie a asistované sebeusmrcení se od sebe podstatně odlišují, a nelze je vzájemně zaměňovat, oba koncepty směřují k umožnění autonomního rozhodování jednotlivce o okamžiku konce vlastního života. V obecné rovině se proto Ústavní soud bude věnovat oběma těmto formám asistovaného umírání. Při vlastním posouzení ústavní stížnosti v jejím specifickém kontextu je však Ústavní soud vázán konkrétními okolnostmi projednávané věci a podstatou nároku, kterého se stěžovatel domáhal před civilními soudy, a tedy návrhem na souhlas s umožněním vyžádané aktivní eutanázie. Tento nález se tedy (kromě některých odkazů na obecná judikaturní východiska) nevěnuje tzv. pasivní eutanázii, která může být definována jako odstoupení od život udržující léčby či nezahájení takovéto léčby.
22. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda tím, že obecné soudy zamítly návrh stěžovatele na umožnění eutanázie, došlo k porušení jeho základních práv. Obecné soudy všech stupňů svá rozhodnutí založily na logicky a přesvědčivě odůvodněném závěru o tom, že na zákonné úrovni není možnost poskytnutí eutanázie upravena a stěžovateli z tohoto důvodu nelze vyhovět. Ústavní soud jejich úvahy týkající se výkladu zákonných předpisů v tomto ohledu nerozporuje, musí však pečlivě zvážit, zda jejich závěry obstojí z pohledu ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele.
23. Otázky, týkající se možnosti volby odchodu ze života, patří mezi jednu z nejdiskutovanějších a nejproblematičtějších oblastí dotýkajících se ústavních garancí práva na život, jakož i dalších základních práv. Jak výstižně popisuje komentářová literatura, otázky spojené s koncem života "se dotýkají samotných základů hodnotového řádu společnosti, jenž byl po staletí spoluutvářen a ovlivňován nejen právem, ale šířeji náboženskými, filosofickými, mravními či kulturními zdroji a tradicemi absorbujícími v sobě i významné dějinné události a procesy" [Kokeš, M. Článek 6 (právo na život) in Wagnerová, E., a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Wolters Kluwer]. V přístupu k problematice eutanázie a asistovaného sebeusmrcení je reflektován způsob, jakým společnost vnímá lidský život i smrt, jak přistupuje k otázce důstojného umírání, jak tento pojem chápe. Současně se v něm odráží i to, jaký význam připisuje otázkám autonomního rozhodování a individuálního sebeurčení. Tyto představy jsou pochopitelně formovány rovněž s ohledem na historické události a konkrétní historické zkušenosti dané společnosti. Kromě etických, filozofických a náboženských představ je společnost stále více ovlivňována vývojem vědy a medicíny, zvyšujícím se věkem dožití a s tím spojenými otázkami důstojnosti, důstojného života a kvality života, resp. prodlužování života při zachování jeho kvality.
24. Komplexnost vnímání těchto otázek, jakož i napětí mezi jejich celospolečenským hodnotovým vnímáním a ryze individuálním a individualizovaným chápáním důstojnosti vlastního života u každého jednotlivce, může být důvodem zdrženlivého přístupu práva k jejich regulaci. Právě v takovýchto otázkách je totiž nezbytné pečlivě posuzovat rozsah základních práv, zvažovat, zda vůbec lze pod některé ze základních práv podřadit požadavek svobodného rozhodnutí o konci vlastního života, a pokud ano, vážit přiměřenost jeho omezení.
25. K této otázce se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyjádřil, východiska pro její posouzení však lze nalézt v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je jako mezinárodní lidskoprávní smlouva součástí českého ústavního pořádku [viz nález ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. České soudy přitom musí pracovat se širší normativní závazností judikatury ESLP, která se vztahuje nejen na rozhodnutí vůči České republice, ale i na rozhodnutí proti jiným smluvním státům Úmluvy. Povinnost zohledňovat judikaturu ESLP při vnitrostátní aplikaci Úmluvy je nejenom mezinárodněprávním závazkem České republiky, ale také vnitrostátně uloženou ústavní povinností plynoucí z článku 10 a článku 1 odst. 2 Ústavy [viz nález ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3122/16 (N 80/85 SbNU 363), bod 25].
2. Judikatura ESLP k otázkám eutanázie a asistovaného sebeusmrcení
26. Na úrovni Úmluvy se otázky eutanázie a asistovaného sebeusmrcení dotýkají zejména základních práv zakotvených v článku 2 (právo na život) a článku 8 (právo na soukromí).
27. Podle článku 2 odst. 1 Úmluvy je "právo každého na život chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest."
28. Podle článku 8 odst. 1 Úmluvy má každý "právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence". Odstavec 2 citovaného článku stanoví, že "státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných".
29. Ve věci Pretty proti Spojenému království (rozsudek ze dne 29. 4. 2002 č. 2346/02) se ESLP zabýval případem stěžovatelky postižené nemocí motorických neuronů, která se u státních orgánů domáhala záruky, že její manžel nebude stíhán, pokud jí bude nápomocen při spáchání sebevraždy v souladu s jejím přáním. ESLP konstatoval, že z práva na život podle článku 2 Úmluvy nelze dovodit právo na smrt, ať z rukou druhé osoby, nebo s asistencí veřejného orgánu. ESLP však ve stejném rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelčino rozhodnutí vyhnout se tomu, co považovala za nedůstojný a trýznivý konec života, spadá do rozsahu článku 8 Úmluvy. V tomto kontextu uvedl, že podstatou Úmluvy je úcta k lidské důstojnosti a lidské svobodě a že pojem kvality života nabývá význam právě z hlediska článku 8 Úmluvy. Zásah do stěžovatelčiných práv, vyplývající ze všeobecného zákazu asistovaného sebeusmrcení, však ESLP v citovaném případě neshledal nepřiměřeným.
30. V pozdějším rozsudku ve věci Haas proti Švýcarsku (ze dne 20. 1. 2011 č. 31322/07) se ESLP věnoval případu stěžovatele s bipolární poruchou, který se snažil dosáhnout toho, aby mu byl předepsán pentobarbital sodný, jehož užitím by mohl ukončit svůj život. ESLP konstatoval, že právo jednotlivce rozhodnout, jakým způsobem a v jakém okamžiku ukončí svůj život, za předpokladu, že je schopen se v této otázce svobodně rozhodnout a následně jednat, představuje jeden z aspektů práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Citovaný případ ESLP posuzoval z hlediska pozitivních závazků státu přijmout nezbytná opatření k umožnění důstojné sebevraždy. Ve svých úvahách zdůraznil, že v rámci zkoumání možného porušení článku 8 je vhodné odkázat na článek 2 Úmluvy, který ukládá vnitrostátním orgánům povinnost chránit zranitelné osoby, a to i před jednáním, kterým ohrožují svůj vlastní život. Citovaný článek zavazuje vnitrostátní orgány, aby zabránily jednotlivci vzít si život, pokud toto rozhodnutí nebylo učiněno svobodně a s plným pochopením toho, co je s ním spojeno. ESLP dále uvedl, že přijme-li země liberální přístup k otázce asistovaného sebeusmrcení, je třeba přijmout vhodná prováděcí opatření pro takový přístup a preventivní opatření. Opatření vyplývající ze švýcarské legislativy, spočívající v požadavku lékařského předpisu pentobarbitalu sodného, ESLP označil za legitimní, a s ohledem na široký prostor pro uvážení vnitrostátních orgánů, jakož i na konkrétní okolnosti případu dovodil, že švýcarské orgány neporušily právo stěžovatele vyplývající z článku 8 Úmluvy.
31. Ve věci Koch proti Německu se ESLP zabýval případem stěžovatele, jehož manželka žádala o udělení oprávnění k získání pentobarbitalu sodného pro ukončení svého života a která posléze podstoupila asistované sebeusmrcení ve Švýcarsku. ESLP shledal porušení článku 8 Úmluvy v jeho procesním aspektu, k němuž došlo tím, že německé soudy odmítly přezkoumat podstatu stěžovatelova nároku.
32. Z odlišného úhlu pohledu ESLP posuzoval otázku asistovaného sebeusmrcení v rozsudku Lings proti Dánsku. V něm dospěl k závěru, že trestní odsouzení lékaře, který na internetu publikoval příručku s podrobným postupem, jak spáchat sebevraždu, včetně použitelných farmak a jejich dávkování, a současně v některých případech konkrétními kroky asistoval při sebeusmrcení, není v rozporu s článkem 10 Úmluvy. ESLP zde mimo jiné konstatoval, že z jeho judikatury nelze vyvodit závěr, že podle Úmluvy existuje právo na asistované sebeusmrcení, a to ani ve formě poskytování informací o sebevraždě nebo asistence, která by přesahovala poskytování obecných informací o sebevraždě (bod 52).
33. Ve věci Mortier proti Belgii ESLP posuzoval případ stěžovatele, jenž nesouhlasil s tím, že jeho matce, která dlouhodobě trpěla chronickými depresemi, bylo umožněno podstoupit eutanázii. ESLP uvedl, že cílem dekriminalizace eutanázie bylo poskytnout jednotlivcům svobodnou volbu vyhnout se tomu, co by podle jejich názoru bylo nedůstojným a strastiplným ukončením života. Právo na život podle článku 2 Úmluvy proto nelze vykládat tak, že samo o sobě zakazuje podmíněnou dekriminalizaci eutanázie (bod 138). Aby byla dekriminalizace eutanázie slučitelná s článkem 2 Úmluvy, musí být doprovázena poskytnutím vhodných a přiměřených záruk, které zabrání zneužití, a zajistí tak dodržování práva na život (bod 139). V tomto případě ESLP konstatoval, že záruky proti zneužití předpokládané belgickým právem poskytovaly matce stěžovatele dostatečnou ochranu práva na život a tyto záruky byly dodrženy. ESLP však shledal porušení článku 2 Úmluvy v jeho procesním aspektu ve vztahu k mechanismu přezkumu po provedení eutanázie, a to pro nedostatečnou nezávislost specializované revizní komise a pro přílišnou délku trestního vyšetřování.
34. Z citované judikatury ESLP vycházel v nedávném rozhodnutí ve věci Dániel Karsai proti Maďarsku (ze dne 13. 6. 2024 č. 32312/23). Stěžovatelem byl maďarský právník, jemuž byla diagnostikována amyotrofická laterální skleróza (ALS) a který si stěžoval na skutečnost, že mu podle maďarského práva nebylo umožněno ukončit svůj život s asistencí druhé osoby, což podle něj mělo vést k porušení jeho práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy. ESLP shledal, že zájem stěžovatele na přístup k lékařem asistovanému umírání ("physician-asssisted dying" či "PAD", zahrnujícímu oba pojmy eutanázie a asistovaného sebeusmrcení) se týká základních aspektů jeho práva na respektování soukromého života, a označil za nesporné, že tyto hodnoty nabývají zvláštního významu v kontextu nevyléčitelně nemocných pacientů, kteří považují lékařem asistované umírání za jediný prostředek k ukončení svého utrpení. V rámci posouzení přiměřenosti zásahu do práva podle článku 8 Úmluvy ESLP opět zdůraznil široký prostor pro uvážení smluvních států. ESLP uznal, že se objevuje "určitý trend" směřující k dekriminalizaci lékařem asistovaného umírání, avšak ve většině členských států je stále trestně postižitelné. ESLP konstatoval, že při posuzování toho, zda a jak vyhovět zájmům těch, kteří si přejí asistenci při umírání, je třeba zvážit širší společenské důsledky a rizika zneužití a chyb při poskytování takové asistence. Přihlédl k tomu, že jsou stěžovateli dostupné alternativní prostředky paliativní péče, a dospěl k závěru, že maďarské orgány nepřekročily prostor pro své uvážení a k porušení stěžovatelova práva na soukromý život nedošlo.
35. Závěry vyplývající ze shora citované judikatury lze shrnout následovně: a) z práva na život nelze dovodit právo na pomoc ke smrti ve zvolený okamžik; b) právo jednotlivce rozhodnout se, jakým způsobem a v jakém okamžiku ukončí svůj život, za předpokladu, že je schopen se o této otázce svobodně rozhodnout a jednat v souladu s tím, je jedním z aspektů práva na soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy (viz rozsudek Haas proti Švýcarsku, cit. výše, bod 51); c) toto právo není absolutní a musí být váženo oproti protichůdným legitimním zájmům, především pozitivním závazkům státu vyplývajícím z práva na život, které vyžadují ochranu zranitelných osob před jednáním, které může ohrozit jejich život; d) jednotlivé členské státy mají v otázkách asistovaného sebeusmrcení a eutanázie široký prostor pro uvážení, který umožňuje jak trestně-politická rozhodnutí o omezení práva na rozhodnutí o vlastní smrti za asistence druhé osoby ve prospěch ochrany práva na život, tak na druhou stranu podmíněnou dekriminalizaci eutanázie či asistovaného sebeusmrcení za přijetí dostatečných záruk ochrany práva na život.
36. ESLP podřazuje možnost svobodného rozhodnutí o konci vlastního života pod rozsah práva na soukromý život a související stížnosti posuzuje prizmatem článku 8 Úmluvy. V otázkách legalizace eutanázie a asistovaného sebeusmrcení ponechává značný prostor pro uvážení členských států a zdůrazňuje význam pozitivních závazků plynoucích z práva na život. Právo na eutanázii či na asistované sebeusmrcení ESLP ve své judikatuře nedovodil. Za porušení práva na soukromý život ESLP neoznačil nemožnost přístupu k lékařem asistovanému umírání ani ve velmi závažných případech stěžovatelů trpících nezvratným život ohrožujícím onemocněním (případ stěžovatele trpícího amyotrofickou laterální sklerózou), pro zajištění důstojného konce života však zdůraznil nezbytnost kvalitní paliativní péče, včetně přístupu k účinné léčbě bolesti (viz rozsudek ve věci Dániel Karsai proti Maďarsku, cit. výše).
3. Svobodné rozhodnutí o vlastní smrti na úrovni Listiny
37. Na tomto místě je třeba se věnovat otázce, jaké záruky poskytuje Listina ve vztahu k požadavku, kterého se domáhá stěžovatel. V obecné rovině lze konstatovat, že otázky vztahující se ke konci života jednotlivce budou velmi blízce svázány s ochranou lidské důstojnosti (článek 1 a článek 10 odst. 1 Listiny), ochranou soukromého života a nedotknutelností osoby a jejího soukromí (článek 7 odst. 1, článek 10 odst. 2 Listiny a článek 8 Úmluvy), jakož i ochranou života jako takového (článek 2 Listiny a článek 6 Úmluvy).
38. Ačkoliv se stěžovatel dožaduje konstatování, že došlo k porušení jeho práva na lidskou důstojnost podle článku 10 odst. 1 Listiny, Ústavní soud jeho ústavní stížnost optikou tohoto článku neposuzoval. Z povahy nároku, kterého se stěžovatel domáhá, jakož i konkrétní situace, v níž se stěžovatel nachází, Ústavní soud nedovodil, že by v důsledku napadených rozhodnutí došlo k zásahu do práva na lidskou důstojnost, tak jak je chápáno právě citovaným článkem. Stěžovatel je osobou trpící chronickými zdravotními obtížemi, tělesného i duševního charakteru, neumožnění aktivní vyžádané eutanázie však samo o sobě nezpůsobuje aktuální zásah do jeho práva na lidskou důstojnost. Současně nelze ani dovodit, že by v důsledku napadených rozhodnutí muselo k takovému zásahu v budoucnu dojít. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by se mu v důsledku jeho zdravotního stavu dostávalo zacházení, které je nedůstojné, ponižující či jinak trýznivé. Pakliže stěžovatel v řízení před obecnými soudy tvrdil, že aktuální režim v České republice považuje za zlodějský, zabijácký a fašistický, nelze z těchto obecných tvrzení dovodit existenci zásahu do jeho základních práv. Naopak lze konstatovat, že se stěžovatel svou ústavní stížností snaží dosáhnout toho, aby mu bylo umožněno svobodně si zvolit, kdy a jak ukončí svůj život, přičemž usiluje o to, aby tato jeho volba byla uskutečněna aktivním jednáním (pomocí) druhé osoby. V centru pozornosti Ústavního soudu tedy musí být právě otázka autonomie vůle a svobody rozhodování o konci vlastního života. Ústavní soud proto ústavní stížnost přezkoumal zejména pohledem práva na ochranu soukromí a respektování tělesné a duševní integrity.
39. S respektem k tomu, že problematika eutanázie je pevně svázána s výkladem ústavněprávních garancí vyplývajících z práva na život podle článku 6 Listiny, bude se Ústavní soud věnovat nejprve tomuto základnímu právu.
a) Právo na život
40. Článek 6 odst. 1 a 2 Listiny zní takto: "Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením" (odst. 1). "Nikdo nesmí být zbaven života" (odst. 2). Podle odst. 4 citovaného článku "porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné."
41. Smyslem článku 6 Listiny je ochrana života. Život je základní lidskou hodnotou a právo na život má mezi lidskými právy zvláštní postavení. Právo na život chrání samotnou existenci člověka a je tak principiálním předpokladem využívání všech ostatních lidských práv. Je jím garantováno ústavní právo každé lidské bytosti nebýt svévolně usmrcena [viz nález ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (N 98/37 SbNU 321)]. Bývá označováno jako "nejdůležitější lidské právo", právo "nejzákladnější" nebo právo "nejvyšší". Porušení tohoto práva vedoucí k usmrcení člověka patří k nejzávažnějším porušením lidských práv. To již z toho důvodu, že není způsobu, jak jej vůči přímé oběti odčinit. V systematice Listiny se právo na život řadí na začátek katalogu základních práv, což podtrhuje jeho význam. Proto právní řád demokratického právního státu musí zájmy chráněné tímto právem chránit zvlášť efektivně [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)].
42. Právo na život podle článku 6 Listiny chrání život jako hodnotu samu o sobě a nelze z něj dovodit právo na důstojnou smrt (ve smyslu ukončení života způsobem, který daná osoba vnímá subjektivně jako důstojný, a v okamžik, jaký si zvolí). Shodně se k této otázce vyjádřil ESLP, jenž konstatoval, že článek 2 Úmluvy nemá žádný vztah k otázkám týkajícím se kvality života nebo toho, jak se člověk rozhodne se svým životem naložit. V míře, v jaké jsou tyto aspekty uznány za natolik podstatné pro lidský úděl, že mohou vyžadovat ochranu proti zasahování státu, mohou být reflektovány v právech zaručených jinými články Úmluvy nebo v jiných mezinárodních instrumentech ochrany lidských práv. Článek 2 nemůže být, aniž by bylo překrouceno jeho znění, interpretován tak, že uděluje diametrálně opačné právo, totiž právo zemřít, ani nemůže vytvořit právo na sebeurčení v tom smyslu, že by jednotlivci uděloval právo zvolit si smrt spíše než život (rozsudek ve věci Pretty proti Spojenému království, cit. výše). S obdobnou argumentací lze i v nynějším případě dovodit, že právo na život nemůže být východiskem pro posouzení nároku, kterého se stěžovatel domáhá.
43. Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, právo na život bylo primárně koncipováno a definováno skrze jeho obrannou funkci a tomu odpovídající subjektivní nárok jednotlivce, aby státu (veřejné moci) a jeho represivnímu aparátu bylo zapovězeno svévolně vstupovat do prostoru chráněného právem na život. Nicméně je nutno z něho vyvodit rovněž povinnost státu toto právo aktivně chránit, podle okolností také přijetím preventivních opatření k ochraně života, zdraví a bezpečnosti jednotlivců (viz usnesení ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3917/11). Stát má tedy povinnost nejen respektovat život jednotlivce a zdržet se zásahů, které by vedly k jeho ohrožení či přímo zbavení, ale také povinnost vytvořit zákonný a institucionální rámec, kterým bude garantovat ochranu života jednotlivce před jednáním orgánů veřejné moci i dalších soukromých osob, a někdy i před vlastním jednáním jednotlivce samotného (srov. rozsudek ve věci Haas proti Švýcarsku, cit. výše, bod 54). Součástí této povinnosti je nutnost postihovat jednání, kterým bylo nepřípustně zasaženo do práva na život, a v některých případech i povinnost takovým zásahům předcházet. Povinnost státu přijmout preventivní operativní opatření na ochranu života v souvislosti se sebepoškozováním vzniká například u osob zbavených svobody, či osob, které jsou jiným způsobem pod kontrolou veřejné moci (k tomu judikatura ESLP např. ve věcech Keenan proti Spojenému království ze dne 3. 4. 2001 č. 27229/95, Renolde proti Francii ze dne 16. 1. 2009 č. 5608/05, Mikhayil Mammadov proti Ázerbájdžánu ze dne 17. 3. 2010 č. 4762/05, rozsudek velkého senátu ve věci Fernandes de Oliveira proti Portugalsku ze dne 31. 1. 2019 č. 78103/14, bod 110).
44. V kontextu poskytování zdravotní péče těžce nemocným osobám, ať již fyzicky či mentálně, budou garance práva na život vždy vyžadovat robustní mechanismus chránící před nepřípustným zbavením života. Posláním lékařů a dalších pracovníků ve zdravotních službách je primárně ochrana života a zdraví osob, které jsou v jejich péči, a to za současného respektu k autonomii vůle těchto osob.
45. Na druhou stranu z práva na život nelze dovodit absolutní zákaz eutanázie či asistovaného sebeusmrcení. Listina nevymezuje právo na život podle článku 6 jako právo absolutní (tj. absolutně neomezitelné). Naopak předpokládá jeho možná omezení v odstavci čtvrtém, jenž dává zákonodárci možnost stanovit okruh výjimečných případů, kdy jednání, jehož důsledkem bylo zbavení života, nebude trestné. Již z jazykového výkladu citovaného článku je zřejmé, že zákonodárce má v tomto ohledu možnost na podústavní rovině vyložit podmínky, za kterých bude omezení práva na život přípustné. Musí přitom respektovat podmínky stanovené pro omezení základních práv vyplývajících z článku 1, článku 2 odst. 2 a 3 a článku 4 Listiny.
46. Ani ESLP ve své judikatuře neoznačil umožnění eutanázie či asistovaného sebeusmrcení za per se rozporné s garancemi práva na život. Právo na život podle článku 2 Úmluvy nelze vykládat tak, že samo o sobě zakazuje podmíněnou dekriminalizaci eutanázie (rozsudek ve věci Mortier proti Belgii, cit. výše, bod 138). Povinnost chránit zranitelné osoby před jednáním, kterým ohrožují vlastní život, vyplývající z citovaného článku, ESLP v tomto kontextu vyložil jako povinnost státu zabránit jednotlivci vzít si život, pokud toto rozhodnutí nebylo učiněno svobodně a s plným pochopením toho, co je s ním spojeno (rozsudek ve věci Haas proti Švýcarsku, cit. výše, bod 54). Článek 2 Úmluvy tedy nebrání vnitrostátním orgánům povolit nebo poskytnout eutanázii či asistované sebeusmrcení za podmínky, že je doprovází vhodné a dostatečné záruky, které zabrání zneužití, a zajistí tak dodržování práva na život (podrobněji viz rozsudek ve věci Mortier proti Belgii, cit. výše, bod 141). V kontextu eutanázie a asistovaného sebeusmrcení tedy ESLP považuje právo na život za zásadní protiváhu práva na soukromí v jeho aspektu sebeurčení a osobní autonomie, kterou je z pozice orgánů veřejné moci nutno vždy pečlivě zvažovat.