53. Závěr, že soukromoprávní odpovědnost poslanců a senátorů zůstává zachována, neodporuje ani ústavnímu principu dělby moci, vyplývajícímu z čl. 2 odst. 1 Ústavy, jemuž v demokratickém právním státě přikládá Ústavní soud stěžejní význam a považuje jej za součást jeho podstatných náležitostí (čl. 9 odst. 2 Ústavy, viz nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009). V tradičním "negativním" pojetí, které je pro tuto úvahu relevantní, je princip dělby moci spojen s hrozbou zneužití moci v případě její koncentrace (podrobněji nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002, část V; viz také Barber, N. W. The Principles of Constitutionalism. Oxford: OUP, 2018, s. 51-56). Vyjadřuje, že je výkon státní moci rozdělen mezi tři druhy státních orgánů, moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, z nichž každá je relativně autonomní. Orgány veřejné moci pak nesmějí vzájemně překračovat své ústavou nebo zákonem vyhrazené kompetence, nesmějí nepřípustně zasahovat do pravomoci jiných orgánů a nahrazovat nebo omezovat jejich pravomoci (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 17/14, bod 45). Ani v tradičním pojetí však autonomie, tzn. oddělení jednotlivých mocí, není absolutní.
54. Princip dělby moci nebylo a není možné chápat jako striktní oddělení mocí. Rozdělení má zamezit koncentraci moci, nikoli však docílit vzájemné nekontrolovatelnosti mezi jednotlivými složkami, která by mohla umožnit svévolný a nepřezkoumatelný postup některé z nich (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 28/21, bod 11; srov. už List federalistů č. 48 z pera Jamese Madisona). Princip dělby moci tedy představuje současně vyvažování mezi mocemi ("checks and balances"). Nevynětí poslanců a senátorů z působnosti soukromoprávních předpisů v souvislosti s jejich projevy na půdě Parlamentu je vystavuje působení moci soudní, avšak způsobem a v míře, která představuje vyvažování mezi mocemi a nedává moci soudní možnost nepřípadně omezit parlamentní debatu. Je totiž podstatné si uvědomit, že soudy jsou ve svém postupu i rozhodování vázány ústavou a zákony (čl. 95 odst. 1 Ústavy), přičemž v rámci civilního soudního řízení není jejich úkolem jen rozhodovat spory mezi soukromými osobami v řízeních zahajovaných na návrh těchto osob, ale také poskytovat ochranu jejich základním právům (čl. 4 Ústavy). To znamená, že možnosti působení soudů jsou nezbytně omezené.
55. Ústavní soud nepopírá, že zachování soukromoprávní odpovědnosti za projevy může do jisté míry vést k omezení svobody projevu jednotlivých poslanců a senátorů, a tím i parlamentní debaty jako takové - tedy v určitém smyslu vyvolává "chilling effect". Ovšem ani svoboda parlamentní debaty, ani svoboda projevu poslanců a senátorů nepředstavují absolutní (neomezitelné) hodnoty, což ostatně plyne už z toho, že Ústava připouští disciplinární odpovědnost poslanců a senátorů. Sama možnost vyjádřit se během debaty v Parlamentu bez omezení nezaručuje naplnění kvality parlamentní deliberace jako takové. Navíc i poslanci a senátoři jsou během účasti na parlamentní debatě vázáni ústavou a zákony (srov. čl. 23 odst. 3 Ústavy), jakož i obecnými principy právními. Přestože Ústavnímu soudu nepřísluší abstraktně vymezovat meze přípustné politické debaty v rovině "slušného chování", nemůže rezignovat na význam ochrany přirozených práv jiných osob. Pokud příspěvky poslanců a senátorů do parlamentní debaty hrubě porušují elementární zásady respektu k právům jiných osob, nepřispívají ve skutečnosti k široké a otevřené parlamentní deliberaci, ale spíše význam a kvalitu parlamentní diskuze zatemňují a poškozují v očích veřejnosti, čímž podkopávají její důvěru ve fungování demokratického právního státu.
56. Vedle toho Ústavní soud připomíná skutečnost, že čl. 27 odst. 2 Ústavy nečiní žádný rozdíl mezi chráněnými projevy z hlediska jejich obsahu (nález sp. zn. I. ÚS 3018/14, body 48-49). Chrání tedy před veřejnoprávním postihem za projevy, které mohou mít i velmi závažný dopad na právní sféru - zejména ústavně chráněná práva - jiných osob. Neumožnit osobám, které se cítí být dotčeny na svém právu na ochranu osobnosti, tedy subjektivním osobním právu působícím erga omnes, domáhat se jeho ochrany (vč. náhrady nemajetkové újmy) ani v případech nejzávažnějších útoků soukromoprávní cestou, by představovalo závažný zásah do práva těchto osob na soudní ochranu ve spojení s principem rovnosti. Rozsah indemnity, která představuje omezení těchto ústavních principů, musí zůstat přiměřený legitimnímu cíli, který sleduje. Zároveň platí obecný princip, že nikdo nesmí těžit prospěch (v nejširším slova smyslu) ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.
57. Stěžovatel ve prospěch závěru, že čl. 27 odst. 2 Ústavy vylučuje i soukromoprávní odpovědnost, poukazuje na účinné znění čl. 78 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky, které se také výslovně nevyjadřuje k zachování, nebo naopak vynětí ze soukromoprávní odpovědnosti. V usnesení sp. zn. II. ÚS 146/2016 však k němu Ústavní soud Slovenské republiky uvedl, že vzhledem k účinnému znění tohoto ustanovení se soukromoprávní odpovědnost neuplatní (bod 36 uvedeného usnesení). Tento závěr však v uvedeném rozhodnutí nelze považovat za součást nosných rozhodovacích důvodů (ratio decidendi), čemuž odpovídá to, že není nijak odůvodněn. V tomto řízení tak není možné posoudit přesvědčivost důvodů, na nichž závěr Ústavního soudu Slovenské republiky spočívá.
58. Navíc je třeba zohlednit, že čl. 78 odst. 2 slovenské Ústavy měl složitý vývoj (podrobně jej shrnuje dokument Kanceláře Národní rady Slovenské republiky Výroková indemnita poslancov národných parlamentov v členských štátoch EÚ, 1. 2. 2022, dostupný z nrsr.sk/web/Dynamic/DocumentPreview.aspx-DocID=506748). Zjednodušeně řečeno, původní znění se k soukromoprávní odpovědnosti přímo nevyjadřovalo. Poté bylo novelizací výslovně stanoveno, že soukromoprávní odpovědnost není dotčena. Další novelizací ústavním zákonem č. 140/2004 Z. z. došlo k vypuštění věty třetí čl. 78 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky, která výslovně určovala, že se indemnita ve vztahu k projevům nedotýká občanskoprávní odpovědnosti poslance. Stěžovatel opomíjí, že čl. 27 odst. 2 Ústavy nebyl, na rozdíl od slovenské ústavní úpravy, dotčen podobnou změnou. Tu při výkladu nelze opomenout, ačkoli způsob, jímž se změny ústavní úpravy mají konkrétně promítnout do výkladu čl. 78 odst. 2 slovenské Ústavy, zůstává nadále předmětem debaty akademické i soudní (recentně Tóth, E. Občianskoprávna zodpovednosť poslanca za výroky prednesené pri výkone funkcie v Národnej rade SR alebo v jej orgáne. Justičná revue, 2024, č. 3, s. 257-280; ze starších textů viz např. Orosz, L. Dvadsať rokov Ústavy Slovenskej republiky. Roczniki Administracji i Prawa, 2012, č. 12, s. 43). Naopak čl. 27 odst. 2 Ústavy podobný vývoj neprodělal (nebyl nikdy novelizován), a už proto by nebylo možné bez dalšího převzít závěr slovenského Ústavního soudu k tomu, jak má být vykládána absence konkrétního ustanovení.
59. Stěžovatel se dále dovolává názorů vyjádřených v odborné literatuře. Poukazuje však jen na názor, že vyloučení soukromoprávní odpovědnosti poslanců za jejich projevy "by bylo obhajitelné" (Kysela, J. K úvaze o rozšíření rozsahu poslanecké imunity. Parlamentní privilegia, rovnost před zákonem a role soudů. Právní rozhledy, 2013, č. 11, s. 392-397, cit. dle Beck online; podrobně Kudrna, J. Imunita a neodpovědnost členů parlamentu. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 228 a násl.). Při širším pohledu na existující literaturu má Ústavní soud za to, že existuje převažující shoda na tom, že čl. 27 odst. 2 Ústavy soukromoprávní odpovědnost nevylučuje (Bartoň, M. in Husseini F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 547; Mlsna, P. in Rychetský, P. a kol., op. cit.; Bahýľová, L. in Bahýľová L. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 396; ze starších prací viz Hendrych, D. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 40; Pavlíček, V., Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád České republiky. 1. díl. 2. vyd. Praha: Linde, 1998, s. 151; Šimíček V. Imunita jako ústavněprávní problém. Časopis pro právní vědu a praxi, 1996, č. 1, s. 45). K tomu se nakonec přiklání i autor, na nějž odkazuje sám stěžovatel (Kysela, J., op. cit., nebo Kysela. J. Glosa k výkladu čl. 27 Ústavy Nejvyšším soudem. Státní zastupitelství, 2013, č. 5, s. 27 a násl., cit. dle ASPI).
c) Aplikace na projednávanou věc
60. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že čl. 27 odst. 2 Ústavy nezakládá bezvýjimečné vynětí poslanců a senátorů z působnosti soukromoprávních předpisů, a tedy ani odpovědnosti za soukromoprávní delikty (vč. povinnosti k náhradě újmy při zásahu do přirozených práv člověka). Vzhledem k tomu, že předmětem žaloby bylo dotčení práva na ochranu osobnosti vedlejšího účastníka (§ 81 odst. 1 a 2 ve spojení s § 2956 občanského zákoníku), stěžovatel se tak nemůže dovolávat indemnity spojené s projevy v Poslanecké sněmovně a jejích orgánech. Rozhodnutí Nejvyššího soudu proto Ústavní soud shledal i v této otázce ústavně konformní.
61. Vzhledem k tomu je pro další posouzení ústavní stížnosti stěžejní to, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu neporušilo stěžovatelovu svobodu projevu (čl. 17 odst. 1 Listiny, čl. 10 odst. 1 Úmluvy), když upřednostnilo právo na ochranu osobnosti vedlejšího účastníka (čl. 10 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy).
VI.4 Kolize mezi právem na ochranu osobnosti a svobodou projevu
a) Obecná východiska
62. Na úrovni ústavního pořádku je v čl. 10 odst. 1 Listiny zakotveno, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Jednotné právo na ochranu osobnosti (tělesné a duševní integrity člověka) je v soukromém právu uchopeno jako přirozené právo osobní (tj. nemajetkové) povahy, které požívá ochrany erga omnes. Obsahem práva na ochranu osobnosti je (stručně řečeno) zabezpečit respektování osobnosti člověka a jeho všestranný svobodný rozvoj [blíže též Tůma, P., in Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Komentář. Obecná část (§1-302). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, s. 299]. Důstojnost člověka je základní hodnotou chráněnou v právním státě a není v právním smyslu definovatelná (blíže viz Doležal, T., Doležal, A., in Melzer, F., Tégl, P. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek I., § 1-117. Praha: Leges, 2013, s. 520). Je nedotknutelná, přičemž dbát jí a chránit ji je povinností veškeré státní moci. Také právo na ochranu osobní cti, vážnosti a dobré pověsti jsou chráněnými statky osobnostními (součástí integrity člověka), kterým je poskytována ochrana právními prostředky upravenými pozitivním právem. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 Ústavní soud uvedl, že čest je "integrální a důležitou součástí důstojnosti člověka. Formuje rovněž základ mnoha rozhodnutí činěných členy demokratické společnosti, která jsou fundamentální pro její dobré fungování. (...) Je proto ve veřejném zájmu, aby čest a pověst osob působících ve veřejném životě nebyla diskutována ve skutkově posunutých rovinách. Jak na poli politiky, tak ve sdělovacích prostředcích volič potřebuje být schopen rozeznat dobro od zla, aby nakonec mohl učinit informovaný výběr ve vztahu k politikovi i k médiím. Právě vzhledem k těmto úvahám smlouvy o lidských právech stejně jako Listina nepovažují svobodu projevu za absolutní právo."
63. Ústavní soud si je současně vědom, že svoboda projevu představuje jeden z konstitutivních znaků pluralitní demokratické společnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007, bod 25). Projevy přispívající do politické debaty - nebo šířeji debaty o věcech veřejného zájmu - se proto obecně těší obzvlášť vysoké ochraně a existuje jen malý prostor pro jejich omezení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 19 a násl., či rozsudek ESLP Steel a Morris proti Spojenému království ze dne 15. 2. 2005, stížnost č. 68416/01, bod 88, nebo rozsudek velkého senátu ESLP Sanchez proti Francii ze dne 15. 5. 2023, stížnost č. 45581/15, bod 146). Omezit svobodu projevu je možné jen na základě zákona, takové omezení musí sledovat legitimní cíl a být nezbytné v demokratické společnosti (čl. 17 odst. 4 Listiny, čl. 10 odst. 2 Úmluvy). Zúžení prostoru pro zásahy do svobody projevu se tak projevuje v posuzování, zda byl zásah v konkrétním případě nezbytný.
64. Pro členy komor parlamentu - a především zástupce opozice - představuje svoboda projevu mimořádně důležitý nástroj výkonu demokratického mandátu získaného ve volbách (viz rozsudky ESLP Castells proti Španělsku ze dne 23. 4. 1992, stížnost č. 11798/85, bod 42, nebo Jerusalem proti Rakousku ze dne 27. 2. 2001, stížnost č. 26958/95, bod 36). Proto se svoboda projevu v parlamentu těší mimořádně vysoké úrovni ochrany. Parlament je totiž nejdůležitější politické fórum pro vedení debaty o věcech veřejného zájmu. Na druhou stranu, ani svoboda projevu na parlamentní půdě není absolutní. Je však třeba rozlišovat mezi omezeními svobody projevu, které směřují k času, místu nebo způsobu jejího výkonu na parlamentní půdě, a k obsahovým omezením, k nimž je třeba přistupovat obzvlášť obezřetně (srov. rozsudek velkého senátu ESLP Karácsony a další proti Maďarsku ze dne 17. 5. 2016, stížnosti č. 42461/13 a 44357/13, body 139-141).
65. Řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny přitom vždy závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci. Zohledněny musí být zejména:
1) povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud),
2) obsah výroku (například zda jde o projev politický, či komerční),
3) forma výroku (expresivita či vulgárnost),
4) postavení kritizované osoby,
5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby,
6) chování kritizované osoby (například zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se ke kritice postavila),
7) kdo výrok pronáší (například zda se jedná o běžného občana či politika apod.) a
8) kdy tak učiní.
Nejde přitom o výčet taxativní, v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě uvedených kategorií zařadit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. 6. 2018, bod 37). Je třeba vždy hodnotit celý projev v uceleném útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/05, bod 29).
66. Svoboda projevu je vždy spojena s povinnostmi a odpovědností (čl. 10 odst. 2 Úmluvy). Proto by každý měl vyvinout přiměřené úsilí za účelem zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý nebo zda spočívá na racionálních podkladech (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2946/23, bod 32). Míra úsilí, kterou je od autora výroku možno oprávněně požadovat, se přitom může lišit v závislosti na tom, nakolik závažný je hrozící zásah do práva na ochranu osobnosti dotčené osoby či v závislosti na osobě autora výroku. Větší nároky je Ústavní soud připraven klást na novináře, politiky či experty v určitém oboru - tedy na osoby vystupující v roli, která jim může usnadňovat přístup k informacím (viz nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015, bod 35) a jejímž přijetím na veřejnosti na sebe berou větší odpovědnost.
67. Vedle obvyklé dichotomie skutkových tvrzení a hodnotových soudů (viz např. rozsudek ESLP Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82, bod 46) Ústavní soud ve své judikatuře již dlouhodobě pracuje také s kategorií hybridního výroku. Podobně jako ESLP jí vyjadřuje, že dříve uvedené kategorie představují krajní póly spektra projevů; obvyklé však je, že projevy v sobě kombinují jak prvek skutkový, tak hodnotící. Pravdivost lze posuzovat pouze u skutkového základu hybridního výroku. Je proto nezbytné určit, do jaké míry mají hybridní výroky pravdivý skutkový základ a zda nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané (podrobněji viz nálezy sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016, bod 24-25, sp. zn. I. ÚS 2617/15 ze dne 5. 9. 2016, bod 81, a sp. zn. I. ÚS 2946/23, body 30-31).
68. Jak pro pravdivost skutkových tvrzení, tak pro pravdivost skutkového základu hybridních výroků platí, že kategorii pravdivosti nelze vnímat maximalisticky jako požadavek na absolutní soulad s objektivním stavem reality, a to v každé situaci a v každém časovém okamžiku, jelikož požadavek na takové vnímání pravdy naráží na možnosti a meze lidského poznání (nález sp. zn. II. ÚS 2051/14, body 32-36). I když tedy určitý výrok (nebo jeho dílčí část) není v absolutním souladu s objektivní realitou, přesto může požívat ústavní ochrany v rámci svobody projevu, je-li jádro tohoto výroku založeno na racionálních podkladech (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 453/03, bod IV.A, a sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 49).
b) Aplikace na projednávanou věc
69. Ve světle výše uvedeného lze stěžovatelově argumentaci v ústavní stížnosti přisvědčit v několika ohledech. Zaprvé, svoboda projevu vykonávaná v rámci parlamentní debaty požívá velmi vysoké úrovně ochrany. Zadruhé, její omezení ze strany soudů je namístě jen tehdy, je-li nezbytné v demokratické společnosti. A konečně, jednotlivý výrok je třeba zasadit do kontextu projevu jako celku a posoudit vzhledem ke všem okolnostem, které mohou být pro posouzení věci podstatné.
70. Vzhledem k tomu lze napadenému rozhodnutí vytknout, že je odůvodnění právního názoru Nejvyššího soudu v tomto poněkud kusé, neboť se soustředí jen na zhodnocení té části právní úvahy, v níž podle Nejvyššího soudu pochybil soud odvolací. Explicitně se ale nezabývá širším kontextem věci a vlivem, který má na celkové posouzení nezbytnosti omezení stěžovatelovy svobody projevu. Ústavní soud proto posoudil, zda závěr Nejvyššího soudu obstojí i tehdy, nahlédne-li na věc z širší perspektivy, s využitím kritérií vymezených výše v bodě 65.
71. Některá kritéria svědčí proti omezení stěžovatelovy svobody projevu. Skutečnost, že stěžovatel projev přednesl jako politický představitel na schůzi Poslanecké sněmovny (kritérium fóra), podporuje závěr, že by mu měla svědčit velmi široká ochrana svobody projevu. Současně šlo o politický projev (kritérium obsahu). Stěžovatelův projev sice nepředstavoval věcnou polemiku o věci veřejného zájmu, šlo ale o kritiku osobního rázu směřující proti předchozímu veřejnému působení a stykům vedlejšího účastníka. Stěžovatel tak svou kritiku směřoval převážně do veřejné sféry vedlejšího účastníka, která by mohla být legitimním předmětem veřejné debaty (kritérium zaměření). Navíc vedlejší účastník byl v té době poslancem, tedy veřejně činnou osobou (kritérium postavení kritizované osoby), od níž lze očekávat zvýšenou (nikoli však neomezenou) toleranci ke kritice ve veřejném prostoru (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005). Současně je třeba připustit, že projev stěžovatele nelze vnímat bez návaznosti na jemu předcházející vystoupení vedlejšího účastníka, v němž expresivně vyjádřil svůj negativní názor na charakterové vlastnosti stěžovatele. Vedlejší účastník také měl příležitost znovu vystoupit během pokračující schůze Poslanecké sněmovny, mohl tak na projev stěžovatele s minimálním časovým odstupem přímo reagovat, a stejně tak je zjevné, že měl příležitost reagovat na něj prostřednictvím médií i později (kritérium chování kritizované osoby).
72. Nejvyšší soud však měl za to, že stěžejní je posouzení kritéria povahy výroku. Uzavřel, že výrok stěžovatele představoval skutkové tvrzení, jehož pravdivost se stěžovateli nepodařilo prokázat. Stěžovatel má naopak za to, že výrok "rozkrádal Ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky" se má hodnotit v kontextu jeho projevu jako celku, a vzhledem k němu mu přisuzuje charakter hybridního výroku, kombinujícího skutkový základ s expresivně vyjádřenou názorovou složkou.
73. Ústavní soud připouští, že určení povahy výroku může být obtížné a v některých případech mohou na posouzení této právní otázky legitimně existovat různé právní názory. Toto posuzování může do určité míry zjednodušit právě změna nahlížení na "dichotomii" mezi skutkovými tvrzeními a hodnotovými soudy pomocí kategorie hybridních výroků. V nynější věci se Ústavní soud ztotožňuje s názorem stěžovatele, že jeho výrok lze považovat za hybridní výrok, nikoli za ("čisté") skutkové tvrzení, jak jej hodnotil Nejvyšší soud. Ten přiléhavě určil, že sporným výrokem stěžovatel fakticky popisoval něco, čeho se měl dopustit vedlejší účastník. To však ještě nevylučuje, že toto tvrzení stěžovatel podal tak, že obsahovalo nezanedbatelnou hodnotící složku projevenou volbou výrazových prostředků a zasazením do kontextu stěžovatelova projevu jako celku, v němž obšírně hodnotil osobu vedlejšího účastníka.
74. Přehodnocení stěžovatelova výroku jako hybridního však nevede automaticky k přehodnocení závěru, že jeho svoboda projevu měla převážit nad ochranou práv vedlejšího účastníka. U hybridního projevu je stále nutné zabývat se tím, do jaké míry má pravdivý skutkový základ a zda není vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnaný (viz výše bod 67). Jinak řečeno, "hybridní" povaha projevu nezbavuje mluvčího povinnosti prokázat pravdivost základu toho, co tvrdí.
75. V té souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, co bylo obsahem výroku. Stěžovatel uvedl, že vedlejší účastník "zabil" jiného člověka. Lze připustit, že tím zřejmě nemyslel, že by vedlejší stěžovatel jiného osobně (např. fyzickým útokem) usmrtil, a v tomto ohledu se vyjádřil v určité expresivní nadsázce. Ústavní soud přesto nenachází žádný jiný význam jeho sdělení než vyjádření toho, že vlivem činů vedlejšího účastníka došlo ke smrti jiného člověka. Při zběžném pohledu jde o objektivně a fakticky vyznívající tvrzení, pro něž musel mít stěžovatel dostatečný skutkový základ, i když šlo o hybridní výrok (srov. rozsudek ESLP Egil Einarsson proti Islandu ze dne 7. 11. 2017, stížnost č. 24703/15, zejm. body 47-52). Je navíc zřejmé, že šlo o tvrzení extrémně závažné, neboť zaviněné způsobení smrti jiného člověka je (až na mimořádné výjimky) spojeno se silným morálním i společenským odsudkem a standardně i s trestněprávním postihem. Zřetelně jde o podstatně závažnější tvrzení než obvinění z "rozkrádání ministerstva" a bylo způsobilé stěžovatele vystavit zvlášť závažnému veřejnému odsudku.
76. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že řadou předložených důkazních prostředků úspěšně prokázal, že vedlejší účastník je dlouhodobě spojován s určitými kauzami, především s úmrtím vojáka zapříčiněným vadou padáku a neprůhledným zadáváním armádních zakázek bez výběrového řízení. Má za to, že tím dostatečně prokázal skutkový základ svých tvrzení. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl námitku, že mu postup obecných soudů, především tedy Nejvyššího soudu, neposkytl dostatečnou příležitost prokázat pravdivost skutkového základu jeho tvrzení. Nedovolává se toho, že mělo být doplněno dokazování či že se mu mělo dostat poučení o nutnosti doplnit svá tvrzení. Z toho Ústavní soud vyvodil, že rozporuje jen právní hodnocení prokázaných skutečností.
77. Z vyžádaného soudního spisu a rozhodnutí obecných soudů předcházejících vydání napadeného rozhodnutí plyne, že soudy věnovaly pozornost prokazování skutkového základu stěžovatelova výroku (ačkoli své rozhodnutí primárně opřely o nedostatek stěžovatelovy pasivní legitimace). Okresní soud provedl při ústním jednání dne 11. 9. 2020 dokazování mj. zprávami z médií, stenoprotokoly z jednání Poslanecké sněmovny a dopisem ministra obrany Lubomíra Metnara poslankyni Markétě Pekarové Adamové. Na jejich základě uzavřel, že byly prokázány "skutečnosti vyvolávající pochybnosti o zakázkách na Ministerstvu obrany v době působení [vedlejšího účastníka]" (rozsudek okresního soudu č. j. 5 C 354/2018-223, bod 11; tento závěr potvrdil krajský soud bodem 44 rozsudku č. j. 21 Co 233/2021-256).
78. Jak plyne z ústavní stížnosti i z předchozích podání v soudním spisu, stěžovatel se po celou dobu soustředí na to, že i další osoby (jiní poslanci na dřívějších schůzích Poslanecké sněmovny, někteří publicisté) vedlejšího účastníka také "spojovaly s uvedenými kauzami". Jinak řečeno, tvrdí, že existovaly pochybnosti a ty byly veřejně spojovány s vedlejším účastníkem.
79. Výrok, který stěžovatel pronesl, však vzhledem ke svému obsahu nemůže spočívat na skutkovém základě, že byly ve veřejné diskuzi opakovaně a různými řečníky vznášeny "pochybnosti". Stěžovatel totiž svým výrokem nepoukazoval na to, že ostatní vedlejšího účastníka spojují s určitými kauzami - namísto toho jej přímo označil za odpovědného (ať už v kterémkoli smyslu) za smrt jiného člověka a rozsáhlé "krádeže" státního majetku. Obsahem byla konkrétní tvrzení o tom, čeho se měl dopustit nebo za co má přímo odpovídat vedlejší účastník. Podle Ústavního soudu tak prokázání, že o vedlejším účastníkovi v souvislosti s "kauzami" hovořily i další osoby, samo o sobě nepostačuje pro prokázání skutkového základu jeho výroku (srov. rozsudek ESLP Arnarson proti Islandu ze dne 13. 6. 2017, stížnost č. 58781/13, bod 43).
80. Stěžovateli v jeho postavení veřejné osoby sice při vystoupení v Poslanecké sněmovně svědčila vysoká ochrana svobody projevu, ta je však neoddělitelně spojena také s povinnostmi a odpovědností, které se odvíjejí mimo jiné od toho, jaké fórum si stěžovatel pro svůj projev zvolil (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 48). Pronesl-li proto stěžovatel svůj výrok, jehož difamační potenciál mu musel být zřejmý, na schůzi Poslanecké sněmovny, která na sebe navíc poutala značnou pozornost veřejnosti (šlo ostatně o druhý pokus vyslovit důvěru vládě), bylo od něj možné očekávat určitou péči o to, že jeho výroky budou mít dostatečný skutkový základ. Zdůvodnit významový rozdíl mezi tvrzením, že existují pochybnosti, a tvrzením, že stěžovatel jiného "zabil" a "rozkradl" ministerstvo, jen odkazem na nadsázku a zveličení není možné.
81. Preferenci stěžovatelovy svobody projevu nelze jednoznačně opřít ani o kritérium formy výroku. Je pravdou, že šlo o bezprostřední a impulzivně pronesený ústní projev a stěžovatel neužil nejhrubších vulgarismů, to však ještě nezaručuje, že nevybočil z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti (viz nález sp. zn. I. ÚS 750/15, bod 31). Tvrzení o "rozkrádání" a "zabití", představující značně vyhrocenou "emotivní zkratku", navazovalo na předchozí urážky vedlejšího účastníka ze strany stěžovatele (výrazy "zloděj zlodějská" a "ožrala"); samotný způsob stěžovatelova přednesu byl také silně expresivní. Vyznění a obsah stěžovatelova projevu přitom nelze ospravedlnit výhradně dotčením pramenícím z předchozího vystoupení vedlejšího účastníka. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že i když je projev "odvetou" za předchozí projev dotčené osoby, nelze stupňovat "lavinu urážek", respektive nelze jen předchozím útokem ospravedlnit projev, který sám překračuje meze obecně uznávaných pravidel slušnosti (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 94/05 ze dne 1. 12. 2005 a sp. zn. IV. ÚS 1511/13 ze dne 20. 5. 2014, bod 47).
82. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že pro své tvrzení stěžovatel neprokázal, respektive ani netvrdil dostatečný skutkový základ, což v kontextu konkrétní věci a vzhledem k obsahu výroku považuje za rozhodující pro posouzení věci. Ani z procesní obrany stěžovatele totiž nevyplynulo, že by vedlejší účastník způsobil něčí smrt či někoho okradl. Takto tvrdé, kategorické výrazy nemohou bez dalšího představovat přípustnou nadsázku či "mediální zkratku". Vědom si nutnosti mimořádně závažných důvodů pro omezení svobody projevu poslance při projevech během parlamentní debaty, Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi v kolizi stojícími základními právy stěžovatele a vedlejšího účastníka. K porušení stěžovatelovy svobody projevu nedošlo ani tím, v jaké formě byla vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada újmy za porušení práva na ochranu osobnosti - v podobě omluvy, tj. nepeněžitého zadostiučinění (náhradu újmy v penězích vedlejší účastník ani nežádal), protože ji nelze považovat za nepřiměřenou. Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud dostál své povinnosti poskytovat ochranu základním právům (čl. 90 a čl. 4 Ústavy).
83. Není úkolem Ústavního soudu ani obecných soudů stavět se do role vrchního arbitra žádoucí podoby parlamentní debaty ani pokoušet se cíleně kultivovat charakter a úroveň politických debat na tomto demokratickém fóru k obrazu svému. Jde o roli, která přísluší samotným komorám Parlamentu v rámci jejich autonomie, ale v širší politické debatě i všem ostatním politickým představitelům, občanské veřejnosti a v nejširším smyslu voličům a voličkám vykonávajícím ve volbách své volební právo. Je proto namístě, aby soudy, jimž náleží poskytovat ochranu základním právům, postupovaly zdrženlivě a velmi přísným pohledem posuzovaly, zda je nezbytné svobodu projevu v konkrétním případě omezit. Současně to však neznamená, že svoboda projevu v parlamentu představuje absolutní hodnotu a "vše je dovoleno". Jakkoli je třeba hledat její limity maximálně obezřetně a s vědomím významu svobodné politické debaty, i pro poslance a senátory je podstatné si uvědomovat, že určité limity existují. I zde totiž platí obecný princip, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
VII.
Závěr
84. Ústavní soud shrnuje, že Nejvyšší soud neporušil stěžovatelova ústavní práva, když shledal, že stěžovatel osobně odpovídá za zásah do práva na ochranu osobnosti vedlejšího účastníka, kterého se dopustil svým projevem na schůzi Poslanecké sněmovny, a že jej v posuzovaném případě nechrání indemnita zaručená čl. 27 odst. 2 Ústavy. Uložení povinnosti omluvit se vedlejšímu účastníkovi představuje přiměřené omezení svobody projevu stěžovatele, a proto neporušilo jeho ústavně garantovaná práva.
85. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. března 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu