39. Stěžovatel první návrh na mezinárodní školu v Praze soudu předložil až v ústavní stížnosti. Nadále však setrval na tom, že se dcery mají vzdělávat na státní škole v jazyku příslušné země. Návrh na mezinárodní školu v Praze by podal jen ze strategických důvodů, jak sám přiznává. Přestože pro některé argumenty stěžovatele lze mít pochopení (zejména větší finanční zátěž v podobě školného), vzdělávání v angličtině bylo s ohledem na prostředí, ve kterém děti vyrůstaly, jednoznačně vhodnější variantou (viz body 73 až 76 rozsudku městského soudu). Lze jen stručně zopakovat, že takové řešení nejlépe odpovídá jazykovým schopnostem dětí a životnímu stylu obou rodičů s častými pobyty v zahraničí. Angličtina je mateřský jazyk obou dcer a komunikační jazyk celé rodiny, v češtině se děti sice zlepšují, ale byla jim doporučena forma logopedie a doučování. Především však nelze opomenout, že při volbě české školy by matka byla z důvodu nedostatečné znalosti češtiny významným způsobem limitována v komunikaci se školou a v doučování svých dětí, a tento handicap by se s přibývajícím učivem prohluboval. Nejlepší zájem dítěte je třeba posuzovat i v kontextu zájmu jiných osob, zejména pak druhého rodiče, který má podle čl. 32 odst. 4 Listiny právo podílet se na vzdělávání svých dětí. Matka podle stěžovatele účelově popírá schopnost plně ovládat češtinu, ve spisu však není žádný záznam o tom, že by matka v současnosti aktivně používala český jazyk. V řízení před obecnými soudy jí byl ustanoven tlumočník a sám stěžovatel s ní komunikuje jen anglicky (o čemž svědčí komunikace rodičů v průběhu let skrze aplikaci WhatsApp nebo dohody zaznamenané v angličtině). Používala-li matka (dle stěžovatele) češtinu při práci, není zřejmé na jaké úrovni, matka navíc od roku 2016 není zaměstnaná v České republice.
40. Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele, že městský soud dostatečně nezohlednil jednání matky, která se prý dopustila mezinárodního únosu dětí. Ústavní soud podotýká, že předmětem nynějšího řízení není posouzení, zda se matka dopustila únosu (to mohlo být předmětem návratového řízení vedeného v Chorvatsku, které však neskončilo vydáním meritorního rozhodnutí, jak plyne ze soudního spisu). Obecné soudy v posuzované věci rozhodovaly nikoli o navrácení dítěte, nýbrž ve věci péče o nezletilé. Jednání matky, která počínaje dnem 1. 3. 2023 pobývala s nezletilými v Chorvatsku bez souhlasu stěžovatele, je nutné posuzovat z hlediska porušení rodičovských kompetencí. V tomto ohledu je důležité vnímat všechny souvislosti. Jak zdůraznil městský soud, rodina neměla začátkem března 2023 v Praze zajištěné žádné bydlení (nájem bytu, ve kterém nezletilé v Praze žily, rodiče ukončili), v Praze matka neměla práci, a stěžovatel byl tou dobou v Kostarice. Začátkem dubna (e-mail ze dne 3. 4. 2023 na č. l. 68 soudního spisu) již stěžovatelka vedla intenzivní diskuze se stěžovatelem o dalším rozvržení péče a dne 10. 4. 2023 předala nezletilé stěžovateli do Česka. Den poté vydal obvodní soud předběžné opatření, které matce umožnilo pobývat s dětmi v Chorvatsku i bez stěžovatelova souhlasu (rodiče se střídali v péči o děti rovnoměrně po dvou až třech týdnech). Matka tedy bez stěžovatelova souhlasu jednala po časově omezenou dobu a za specifických okolností. Nelze jí přičítat k tíži vývoj rodinné situace po vydání předběžného opatření. Výše popsaným způsobem matka pochybila v péči o nezletilé, to ji však automaticky nevyřazuje z role primárního pečovatele, jak dovozuje stěžovatel v ústavní stížnosti. Soud musí i v takovém případě sledovat zejména nejlepší zájem dětí (viz např. usnesení ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 780/14).
41. Navíc nelze přehlédnout ani jednání stěžovatele. Podle obecných soudů stěžovatel pochybil ve srovnatelné míře jako matka a v rodičovských kompetencích tak nebyl podstatný rozdíl (viz zejména bod 32 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatel v průběhu soudního řízení několikrát rozhodl o významných záležitostech nezletilých bez souhlasu a přechozího informování matky (zejména vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně a přihlášení do přípravného ročníku české základní školy, kam později starší dcera docházela navzdory matčině nesouhlasu). Stěžovatel nadto v mnoha případech jednal v přímém rozporu se zájmy dětí, a to zejména pokud jde o jejich osobnostní práva a respektování jejich soukromí. Otec si bez vědomí dětí a matky nahrával jejich hovory. Zatímco matka po poučení opatrovníkem zanechala nahrávek distančních kontaktů, stěžovatel v tom pokračoval. Rodinu v Chorvatsku pak stěžovatel nechal sledovat soukromým detektivem. V rozporu se zájmy nezletilých dcer byla také snaha otce o medializaci případu (oslovením reportérky serveru Seznam Zprávy). Úspěch ve věci se stěžovatel snažil zajistit bez ohledu na faktické dopady do zájmů dětí (k tomu srov. detailně body 57 a 58 napadeného rozsudku). Stěžovatel tento aspekt své procesní strategie nevnímá, a v ústavní stížnosti pokračuje v obhajobě svého jednání. Nelze si nevšimnout ani stěžovatelovy opakující se kritické a citově zabarvené argumentace k výchovnému přístupu matky. Stěžovatel v průběhu odvolacího řízení znevažoval její rodičovskou roli (zmiňoval lenost matky, nedůslednost atd.), zatímco své zásady uznával jako jediný správný způsob výchovy (viz zejména stěžovatelovo podání ze dne 19. 4. 2024 na č. l. 1397 soudního spisu).
42. K námitkám stěžovatele o nedostatcích odůvodnění napadeného rozsudku lze jen stručně poznamenat, že z rozsudku je jasné, které skutečnosti zjištěné před obvodním soudem vyhodnotil městský soud jinak a které nově zjištěné skutečnosti vzal v potaz. Na rozdíl od stěžovatelem citované judikatury městský soud důkladně odůvodnil své nosné úvahy. Další stěžovatelem vytčené vady napadeného rozsudku se týkají polemiky vedené na úrovni podústavního práva a vztahují se ke skutečnostem, které pro nynější rozhodnutí neměly podstatný význam.
43. Ústavní soud uzavírá, že uspořádání poměrů nezletilých ve výrocích I až V napadeného rozsudku vychází ze specifických skutkových okolností rodiny a závěrům městského soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V souladu s postojem opatrovníka nezletilých, městského soudu i matky, považuje Ústavní soud za krajně nežádoucí, aby děti čelily další nestabilitě v úpravě svých poměrů v situaci, kdy se intenzita konfliktu rodičů již začala negativně projevovat na jejich duševním stavu (psychický stav zejm. starší dcery se prokazatelně zhoršil).
44. Ústavní stížnost je proto v této části nedůvodná.
VI. B. Majetkové poměry rodičů a odůvodnění vyživovací povinnosti
(a) Je nepochybné, že příjmy rodičů jsou nadstandardní
45. Rozhodnutí o poměrech nezletilých v předchozí části (zejména pokud jde o volbu školy) mimo jiné vychází ze závěru městského soudu o tom, že majetkové poměry rodičů jsou vysoce nadstandardní a rodiče budou schopni zajistit dětem odpovídající životní úroveň. Tento závěr má v obecné rovině oporu ve skutkových zjištěních obecných soudů a Ústavní soud v tomto ohledu nepovažuje napadený rozsudek za neústavní.
46. Podle stěžovatele městský soud příjmy obou rodičů špatně vyhodnotil, jsou zjištěné jen velmi povrchně a navíc zmateně zaznamenané v nesprávné měně, jde-li o hodnotu nemovitostí. S tímto závěrem Ústavní soud do jisté míry souhlasí, je to ostatně též důvodem zrušení části napadeného rozsudku (viz body 53 násl. níže). To, že jsou příjmy obou rodičů nadstandardní, však lze dovodit i z dalších skutečností, nikoli jen z hodnoty nemovitostí. Městský soud řádně zjistil (srov. body 22 až 25, bod 41, body 44 až 47 napadeného rozsudku), že stěžovatel v Kostarice úspěšně podniká - provozuje hotel a spravuje nemovitosti jiných majitelů. Částečně či úplně ovládá několik tamních obchodních společností, které, jak sám přiznal v průběhu jednání před odvolacím soudem, generují (blíže neurčené) zisky (před obvodním soudem za rok 2023 otec odhadoval roční zisky částkou 1,2 milionu Kč, to však ničím nepodložil) a jejich ziskovost stěžovatel očekával i v budoucnu.
47. Hodnotu veškerých ovládaných aktiv stěžovatel v ústavní stížnosti vyčíslil na 15,5 milionu Kč, ani to ale ničím nedoložil. Vedle toho má v Praze zaměstnání. Matka v Kostarice ovládá neaktivní společnosti, prostřednictvím jedné z nich investovala do koupi pozemku. V Záhřebu matka pracuje na plný úvazek. Oba rodiče pak v průběhu odvolacího řízení obdrželi doplatek kupní ceny za prodej společného hotelu, stěžovatel v částce cca 549 000 USD a matka cca 667 000 USD (bod 41 napadeného rozsudku). Stěžovatel k tomu uvádí, že finanční prostředky jsou účetně vázány v jeho společnostech a po úhradě závazků (které v době řízení před obvodním soudem vyčíslil ve výši 4,1 mil. Kč) se je rozhodl použít na investice do rozvoje svého podnikání. Svoji osobní ekonomiku má nastavenou způsobem, který odpovídá spotřebě v částce 70 000 Kč měsíčně.
48. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že plnění vyživovací povinnosti rodiče k dítěti má nepochybně přednost před rozmnožováním majetku. Při určování výše výživného je nutno přihlížet nejen k faktickým výdělkům povinného rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho majetku, který (mimo jiné) určuje jeho celkovou životní úroveň [viz např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489), bod 29].
49. Tvrzení stěžovatele o tom, kolik si měsíčně ze společností vyplácí, tak nebylo pro určení výživného rozhodné. Stěžovatel dále zmiňuje potřebu investic do rozvoje podnikání, a to za účelem dosažení vyššího zisku v budoucnu (bod 35 napadeného rozsudku). Neargumentuje v tom smyslu, že jde o nezbytné investice, bez nichž by nebylo možné podnikatelskou činnost v Kostarice vůbec provozovat. Ne každý výdaj do jeho podnikání je však nezbytný do té míry, že by po rodiči nebylo možné požadovat, aby přednostně plnil vyživovací povinnost. Ústavní soud nijak nezpochybňuje legitimní snahu otce dosahovat v podnikatelské činnosti vyššího zisku, ale pokud nemůže zároveň hradit výživné odpovídající potřebám nezletilých dětí a investiční podnikatelské náklady, je třeba upřednostnit úhradu potřeb nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1673/23, body 16 a 17).
50. Ústavní soud považuje za adekvátní, pokud soud rodičům s nadstandardními příjmy stanoví i nadstandardně vysoké výživné a při úvahách o škole zvolí školu finančně nákladnější. Soudce by neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem (nález IV. ÚS 650/15, bod 29). Výživné má být v posuzované věci nastavené v nadprůměrné výši zejména s legitimním cílem umožnit dětem vzdělávání na mezinárodních školách, nikoli k zajištění "extrémně luxusních podmínek", jak dovozuje stěžovatel v ústavní stížnosti.
51. Stěžovatel v řízení před Ústavním soudem prokazoval údajný nedostatek finančních prostředků výpisy z českého bankovního účtu, katastru nemovitostí a potvrzením o zamítnutí úvěru u české bankovní instituce. S ohledem na těžiště jeho podnikatelské činnosti v Kostarice však tato tvrzení vyznívají velmi nevěrohodně. Majetkové příjmy z podnikání v Kostarice stěžovatel zastírá. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti tvrdí skutečnosti, které si navzájem protiřečí. Na jedné straně by předložil návrh mezinárodní školy v Praze, pokud by ho o významu této skutečnosti pro posouzení věci městský soud poučil. Současně se však v ústavní stížnosti snaží prokázat, že nemá dostatečné příjmy na úhradu školného na mezinárodní škole, respektive výživného obecně.
52. V posuzované věci městský soud postupoval v souladu s nastíněnými východisky. Je nepochybné, že majetkové poměry rodičů jsou nadprůměrné, umožňující studium dětí na mezinárodní škole v anglickém jazyce.
(b) Závěry o určení výše výživného jsou nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné
53. Ústavní soud nicméně souhlasí se stěžovatelem, že městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně nevysvětlil, z čeho vypočítal konkrétní výši výživného, kterou stěžovateli pro každou dceru vyměřil. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Ústavní soud ale již dříve konstatoval, že obecné soudy jsou při stanovení výživného povinny dostatečně konkrétně odůvodnit, z čeho odvíjejí jeho výši [srov. nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4057/18 (N 63/93 SbNU 291), bod 9].
54. Městský soud v replice mj. uvedl, že detailní vypořádání se s každou námitkou by jej paralyzovalo. Nic takového však judikatura Ústavního soudu po obecných soudech nechce. Určitě neplatí, že na košaté a obsáhlé odvolání musel městský soud reagovat stejně košatým a obsáhlým rozsudkem. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání rozsáhlých by bylo velmi obtížné sepsat "přezkoumatelný" rozsudek [srov. podobně např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), CAMBELL, bod 68].
55. Městský soud však byl povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nálezy ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) a ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 (N 114/81 SbNU 785), bod 10]. Jeho rozhodnutí se však stalo jednak vnitřně rozporné, jednak nepřezkoumatelné. Samozřejmě nikoli každá vnitřní rozpornost odůvodnění zakládá bez dalšího neústavnost napadeného rozhodnutí. Avšak v případě, kdy se vnitřní rozpornost týká posouzení klíčové otázky, na které rozhodnutí soudů stojí, vnitřní rozpornost nabývá ústavněprávního významu (nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24, bod 26).
56. Ústavní soud předně poznamenává, že městský soud v napadeném rozsudku vyčíslil hodnotu nemovitostí (hotelu a pozemku) ve vlastnictví stěžovatelovy společnosti zjevně nesprávně a vnitřně rozporně. Na jednom místě vyčísluje tuto hodnotu ve stamilionech korun českých (bod 44), na jiném místě se dokonce uvádí, že hodnota majetku stěžovatelových společností "přesahuje stamiliony dolarů" (bod 34, text na konci s. 11 napadeného rozsudku - s ohledem na spletitost textu v bodě 34, kde se prolíná narace s argumentací soudu, není jasné, zda jde již o argumentační premisu městského soudu). Naopak obvodní soud vyčíslil hodnotu hotelu ve výši 8,3 milionu korun českých (viz bod 23 napadeného rozsudku), stěžovatel sám na soudním jednání dne 13. 6. 2024 hodnotu nemovitostí vyčíslil ve statisících amerických dolarů (USD). Již v tomto ohledu jde tedy o nepřezkoumatelnost v klíčové pasáži, z níž by se měla vyvozovat konkrétní výše výživného.
57. Velmi stručné a nepřezkoumatelné úvahy obsahuje bod 98 napadeného rozsudku. Je patrné, že významná část výživného byla tvořena školným za mezinárodní školy, městský soud však nevyčíslil, jaké částky školného ve vztahu ke každé z nezletilých vzal v potaz. Do výživného městský soud zahrnul také náklady spojené s přemísťováním dětí, ty však vůbec nezjišťoval. Není ani jasné, proč městský soud výdaje na běžné potřeby dcer odvozuje z kalkulace stěžovatele poskytnuté před obvodním soudem. Ta se totiž týkala potřeb nezletilých při pobytu u stěžovatele v Praze, navíc v době jiného uspořádání poměrů. Lze předpokládat, že větší část výdajů ponese matka v rámci běžné péče v Záhřebu.
58. Městský soud dále v odůvodnění popisuje, že každému z rodičů uložil podílet se na potřebách dcer včetně školného jednou polovinou. Tato úvaha je však v rozporu s výrokovou částí. Stěžovateli městský soud uložil výrazně vyšší vyživovací povinnost než matce. Nastal tak rozpor mezi výrokem a odůvodněním. Městský soud jako účastník řízení ve vyjádření ze dne 12. 11. 2024 některé své úvahy k výpočtu výživného doplnil - vysvětluje, že matka zajišťuje výkon osobní péče v širším rozsahu než otec. V napadeném rozsudku však tato část argumentace schází. Pokud chtěl městský soud poměr nastavit s ohledem na vyšší výdaje matky s běžnou péčí, měl to v rozhodnutí výslovně vyjádřit a výdaje matky (alespoň přibližně) vyčíslit.
59. Ústavnímu soudu tak s ohledem na předestřené vady nezbylo než rozsudek městského soudu ve výrocích VI až VII upravující povinnost výživného pro nepřezkoumatelnost, nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost zrušit. Tyto vady totiž již dosáhly ústavní úrovně a postup městského soudu porušil právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
60. Závěrem nutno poznamenat, že stěžovatel napadl petitem ústavní stížnosti rozsudek městského soudu v celém rozsahu, tedy i ve vztahu k výrokům VIII (matce ani otci nevznikl za předchozí období dluh na výživném) a IX (žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení), ale proti těmto výrokům nic nenamítá.
VII.
Shrnutí a závěr
61. Napadený rozsudek v části o péči, volbě školy a určení bydliště nezletilých je ústavně souladný, městský soud pečlivě hodnotil specifickou rodinnou situaci, jeho úvahy především naplňují zásadu ochrany nejlepšího zájmu dítěte a jsou přesvědčivě odůvodněné. V části týkající se výživného obstojí základní východisko městského soudu o nadstandardních příjmech rodičů, které má v obecné rovině oporu ve spisu. Nicméně určení konkrétní výše výživného vychází z nesrozumitelných, vnitřně rozporných a nepřezkoumatelných úvah, odůvodnění městského soudu v tomto ohledu není dostatečné a obsahuje vady ústavněprávního charakteru.
62. Městský soud tedy porušil právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadený rozsudek městského soudu ve výrocích VI a VII zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
63. Lze dodat, že z dokazování plyne, že příjmy obou rodičů jsou vysoce nadstandardní a oba prokazatelně disponují nemalými finančními prostředky, které mohou do doby vydání nového soudního rozhodnutí ve věci výživného použít na úhradu školného a dalších potřeb nezletilých.
64. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost zamítl [§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu