92. Ústavní soud se ve své ustálené rozhodovací praxi staví k přezkumu aplikace i interpretace sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny zdrženlivě, neboť si je vědom skutečnosti, že zákonná úprava i její použití jsou omezeny možnostmi státního rozpočtu, podloženými výsledky hospodaření státu. V tomto rámci se pak mohou uplatnit limity dané příslušnými články Listiny upravujícími sociální práva. Zároveň se tu jedná o otázky svou podstatou politické. Posouzení účelnosti a vhodnosti zákonné úpravy v této oblasti proto Ústavní soud v zásadě ponechává v pravomoci zákonodárce a do jeho činnosti, kromě případů zjištěné neústavnosti, nezasahuje. Pojmovým znakem sociálních práv je tak skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a lze se jich domáhat pouze v mezích platných zákonů (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny, resp. jiná ustanovení odkazující na zákonnou úpravu, jako např. čl. 30 odst. 3 Listiny). Tato absence přímé vymahatelnosti se projevuje v nutnosti jejich náležité zákonné konkretizace, což je zpravidla i podmínkou konkrétního výkonu jednotlivých sociálních práv (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 8/07 ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 a sp. zn. Pl. ÚS 1/20 ze dne 7. 12. 2021).
93. Volnost poskytnutá zákonodárci v čl. 41 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 30 odst. 3 Listiny však není neomezená. Zákonné vymezení podmínek výkonu sociálních práv nesmí být v rozporu se základními ústavními principy a nesmí zasahovat do samotné podstaty těchto základních práv. Stejně jako v případě základních práv a svobod přímo vymahatelných na základě Listiny musí též v případě sociálních práv zákonodárce respektovat pravidlo uvedené v čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu (srov. cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08, body 52-56).
94. Z těchto důvodů se v judikatuře Ústavního soudu prosadil a ustálil jako metodologický nástroj přezkumu zásahu zákonodárce do oblasti sociálních práv tzv. test racionality (rozumnosti), sestávající z následujících čtyř kroků: 1. vymezení smyslu a podstaty, tedy esenciálního obsahu (jádra) hospodářského, sociálního či kulturního práva, 2. zhodnocení, zda se zákon nedotýká samotné existence sociálního práva nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu, 3. posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl, tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv, a 4. zodpovězení otázky, zda zákonný prostředek použitý k dosažení tohoto cíle je racionální (rozumný), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008, body 102-105, nález Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. 4. 2012, bod 48, nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 1/20, bod 40). Ústavní soud ve své předchozí judikatuře ve vztahu k poslednímu kroku testu racionality uvedl, že posuzované opatření obstojí, nelze-li danou úpravu považovat za zjevně nerozumnou (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/08, bod 108, sp. zn. Pl. ÚS 61/04 ze dne 5. 10. 2006, bod 52, nebo sp. zn. Pl. ÚS 43/13 ze dne 25. 3. 2014, bod 46).
95. Lze doplnit, že dospěje-li Ústavní soud ve druhém kroku testu rozumnosti k závěru, že napadená právní úprava se dotýká samotné existence některého z těchto práv nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu, pak posoudí přípustnost zásahu do tohoto práva v rámci (přísnějšího) testu proporcionality (srov. nedávný nález sp. zn. Pl. ÚS 19/24 ze dne 4. 6. 2025, bod 35).
96. Ústavní soud po vymezení obecných východisek přezkumu sociálních práv provedl test racionality ve vztahu k napadeným ustanovením zákona o důchodovém pojištění. Učinil tak stručně, a to z toho důvodu, že navrhovatelka - jak již bylo řečeno - v tomto ohledu nepřináší žádnou argumentaci.
97. Podstatný obsah práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. 30/23, kde mj. uvedl (bod 180), že "podstatou základního práva podle čl. 30 odst. 1 Listiny je záruka důstojného života ve stáří, což mimo jiné znamená spravedlivý a přiměřený důchod...." V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 54/10 Ústavní soud ve vztahu k základnímu právu na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny konstatoval (body 54 a 55), že "v obecné rovině je podstatnou a smyslem (jádrem) tohoto práva zajištění určitého minimálního hmotného standardu postačujícího k vedení důstojného života v případech, v nichž zaměstnanec není způsobilý obstarat si v důsledku nemoci obživu vlastní prací. Povinnost státu zajistit tento standard nelze však z ústavního pohledu vnímat jako povinnost poskytovat jednotlivcům sociální plnění v nejvyšší možné (ekonomicky udržitelné) míře, nýbrž pouze jako povinnost zajistit, aby výše, frekvence a povaha těchto plnění zajistily již zmíněný sociální standard." Posledně citované závěry formulované v oblasti nemocenského pojištění lze přiměřeně přenést též do oblasti pojištění důchodového.
98. Ústavní soud v nyní posuzované věci zásah do esenciálního obsahu práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří neshledal. Zvýšení důchodového věku by bylo způsobilé zasáhnout esenciální obsah čl. 30 odst. 1 Listiny pouze v případě, jednalo-li by se o zvýšení excesivní, k čemuž ovšem v nyní posuzovaném případě nedošlo. Napadená právní úprava je totiž podložena četnými demografickými ukazateli, mezi něž patří např. pokles pravděpodobnosti úmrtí a s ním spjaté zvýšení očekávané doby dožití, resp. zvýšení tzv. střední délky života. Nárůst důchodového věku je proto pouze přidruženým projevem demografického vývoje, resp. přiměřenou reakcí na něj, při níž esence práva na hmotné zabezpečení ve stáří zůstává zachována. Konstatoval-li Ústavní soud při nalézání podstaty základního práva zaručeného čl. 30 odst. 1 Listiny, že neexistuje právo na určitou výši důchodu nad rámec neporušitelného minimálního hmotného standardu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/23, bod 180), tím spíše nelze z podstaty čl. 30 odst. 1 Listiny dovodit, že by zákonná úprava měla při stanovení důchodového věku v důsledku výkonu rizikové práce zvýhodnit určitou přesně vymezenou skupinu osob. Určení této kategorie tak zůstává projevem politického uvážení zákonodárce, které však musí respektovat mezinárodní závazky.
99. Posouzení napadené právní úpravy podle třetího kroku testu racionality odpovídá na otázku, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl. Cílem napadené právní úpravy je zajištění udržitelnosti důchodového systému. Důchodová reforma, jejímž středobodem je především zvýšení důchodového věku, reaguje na skutečnost, že dosavadní úprava v oblasti základního důchodového pojištění s ohledem na zmíněné demografické ukazatele do budoucna směřovala k vysokým deficitům důchodového účtu. Zákonodárce tuto reformu koncipoval jako součást komplexního procesu ozdravení veřejných financí ve smyslu jejich udržitelnosti a dlouhodobé vyrovnanosti veřejných rozpočtů. Tento záměr, tj. redukci případných negativních finančních dopadů, sleduje rovněž úprava obsažená v § 37d odst. 2 zákona o důchodovém pojištění omezující okruh pojištěnců s nárokem na dřívější odchod do nekráceného starobního důchodu. Legitimní cíl napadených zákonných ustanovení je tedy definován prostřednictvím shora uvedeného veřejného zájmu. Ústavní soud dospěl k závěru, že tento cíl je ústavně souladný, sleduje ústavně aprobovaný zájem a nevede ke svévolnému zásadnímu snížení standardu příslušného sociálního práva.
100. Ve vztahu k čtvrtému kroku testu racionality Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem není hledat optimální řešení nebo řešení nejméně omezující dotčené základní právo. Pro Ústavní soud je podstatné, že napadená právní úprava není nepřípustně diskriminační. Nebylo by totiž možné konstatovat racionalitu napadené právní úpravy, kdyby zákonný prostředek použitý k dosažení vytknutého cíle popíral postuláty demokratického právního státu, k nimž patří právě i princip rovnosti a zákaz diskriminace, ať už přímé, či nepřímé (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/20, bod 46). Ústavní soud porušení těchto ústavních principů neshledal. Napadená právní úprava zvyšující věk odchodu do důchodu dopadá na všechny jednotlivce při použití zákonem předvídaného mechanismu zvýšení věkové úrovně důchodového věku stejně s tím, že tento mechanismus je navázán na statisticky zjištěnou dobu dožití prostřednictvím naděje dožití generace ve věku 50 let. Konečně, poskytl-li zákonodárce možnost dřívějšího odchodu do nekráceného starobního důchodu pouze pojištěncům vykonávajícím rizikové práce spadající do čtvrté (a nikoliv i třetí) kategorie, učinil tak s vědomím odlišného postavení těchto osob v porovnání s jinými pojištěnci, včetně těch spadajících do třetí kategorie. Jak vyplývá z odůvodnění pozměňovacího návrhu, u prací zařazených do čtvrté kategorie jsou překračovány hygienické limity, tedy hrozí vysoké riziko ohrožení zdraví, které nelze vyloučit (jako v případě třetí kategorie) ani při používání dostupných a použitelných ochranných opatření, např. osobní ochranné pracovní prostředky.
101. Ústavní soud považuje napadenou právní úpravu za racionální, resp. neshledal v ní nic, co by bylo možné ve shora uvedeném smyslu považovat za zjevně či očividně iracionální. Kladnou odpověď na otázku, zda se jedná o rozumný, byť třeba nikoli nejvhodnější, nejmoudřejší či nejlepší zákonný prostředek k dosažení legitimního cíle právní úpravy, dávají všechny kroky testu. Ústavní soud proto uzavřel, že napadená právní úprava je souladná s čl. 30 odst. 1 Listiny.
VII. b) Soulad s mezinárodními závazky (Úmluva o dávkách)
102. Navrhovatelka se dovolává rozporu napadené právní úpravy se závazky plynoucími z čl. 15 odst. 2 a čl. 15 odst. 3 Úmluvy o dávkách.
103. Ústavní soud předně uvádí, že Úmluva o dávkách byla s ohledem na svůj obsah ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, kterou je Česká republika vázána, ve smyslu čl. 10 Ústavy (ve znění před 1. 6. 2002, tj. před tzv. euronovelou Ústavy). V části III totiž tato úmluva obsahuje povinnost státu zaručit chráněným osobám poskytování starobního důchodu podle dalších článků této části. Ve světle nálezu Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (Konkurzní nález) proto nadále zůstává referenčním hlediskem pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky.
104. Tento závěr nezpochybňuje ani skutečnost, že ratifikace Úmluvy o dávkách nebyla odsouhlasena zákonodárným orgánem. Jak vyplývá z usnesení vlády ze dne 24. 8. 1989 č. 254, Úmluvu o dávkách schvalovala pouze vláda bez předložení Federálnímu shromáždění. Ratifikace proběhla, neboť ji vyžadovala sama mezinárodní smlouva (srov. čl. 47 Úmluvy o dávkách) bez toho že by předtím získala souhlas zákonodárného orgánu, zde konkrétně Federálního shromáždění (srov. čl. 36 odst. 3 tehdy platného ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci). Tento souhlas nebyl udělen ani následně, což Ústavní soud ověřil dotazem u Ministerstva zahraničních věcí.
105. Ústavní soud zdůrazňuje, že podmínka souhlasu zákonodárného orgánu s ratifikací lidskoprávních mezinárodních smluv byla do ústavního pořádku včleněna s účinky pro futuro, tj. od 1. 1. 1993, až v čl. 49 odst. 2 Ústavy (ve znění před euronovelou). Ústava současně prostřednictvím inkorporační klauzule v čl. 10 do právního řádu vtáhla v minulosti přijaté mezinárodní smlouvy o lidských právech, aniž by však v případě této kategorie starších smluv vyžadovala vyslovení souhlasu zákonodárného orgánu s ratifikací.
106. Shora vymezené podmínky inkorporace předvídané čl. 10 Ústavy (ve znění před euronovelou) Úmluva o dávkách splňuje. Ratifikace Československou socialistickou republikou byla zapsána dne 11. 1. 1990 generálním ředitelem Mezinárodního úřadu práce. Podle čl. 48 odst. 3 tato smlouva nabyla účinnosti 12 měsíců od data zapsání ratifikace. Úmluva tedy vstoupila v platnost pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku dne 11. 1. 1991 (dle ratifikačního prohlášení právního předchůdce je Česká republika vázána právě částí III. této smlouvy týkající se starobních dávek) a byla vyhlášena pod č. 416/1991 Sb. Následně byla mezi Ministerstvem zahraničních věcí a Mezinárodní organizací práce potvrzena sukcese České republiky do této Úmluvy k 1. 1. 1993.
107. Splnila-li Úmluva o dávkách podmínky inkorporace stanovené předchozí ústavní úpravou, stala se nejen součástí právního řádu, ale vedle toho též referenčním rámcem v řízení o abstraktní kontrole norem. Součástí tohoto referenčního rámce přitom zůstává nadále, tj. i po přijetí euronovely, a to s ohledem na nosné právní závěry nálezu Pl. ÚS 36/01. Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že "z ústavní maximy dle čl. 9 odst. 2 Ústavy neplynou konsekvence toliko pro ústavodárce, nýbrž i pro Ústavní soud. V nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu je obsažen i pokyn Ústavnímu soudu, dle kterého žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. [...] Ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky."
108. Ústavní soud následně posoudil, zda napadená právní úprava dostojí požadavkům plynoucím z čl. 15 odst. 2, 3 Úmluvy o dávkách.
109. Stanoví-li čl. 15 odst. 2 Úmluvy o dávkách, že důchodový věk smí přesahovat 65 let jen při zohlednění demografických, ekonomických a sociálních hledisek, doložených statisticky, lze z této formulace dovodit, že zvýšení důchodového věku předpokládá doložení určitých kvalifikovaných důvodů, jež působí coby materiální pramen právní úpravy obsažené v § 32 odst. 2, 3 zákona o důchodovém pojištění.
110. Ústavní soud má za to, že tento požadavek (mezinárodní závazek) byl v nyní posuzovaném případě splněn.
111. Předložení samotného vládního návrhu zákona předcházela odborná debata. Z důvodové zprávy se podává, že problematikou zachování udržitelnosti důchodového systému se zabýval mj. poradní tým ministra práce a sociálních věcí pro důchodovou reformu složený ze zástupců vládních politických stran (hnutí), zástupců Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva financí i externích expertů. Opatření spočívající v automatickém navyšování důchodového věku bylo mj. navrhováno rovněž Národní ekonomickou radou vlády (srov. důvodovou zprávu, s. 34-35).
112. Důvodová zpráva odkazuje na analýzy důchodového systému (srov. výše Zprávu o stavu důchodového systému), z nichž vyplývá, že ukončení zvyšování důchodového věku by vedlo k enormnímu nárůstu finanční zátěže, kterou by důchodový systém vytvářel v rámci státního rozpočtu (tamtéž, s. 35). Shodné odůvodnění prezentuje i Závěrečná zpráva RIA, jež uvádí, že navrhovaná právní úprava reaguje především na skutečnost, že současná úprava v oblasti základního důchodového pojištění směřuje do budoucna k vysokým deficitům důchodového účtu, a tedy k finanční neudržitelnosti důchodového systému (srov. Závěrečnou zprávu RIA, s. 10). Potřeba přijetí nyní přezkoumávané právní úpravy je podložena řadou demografických ukazatelů. Zpráva o stavu důchodového systému zmiňuje (s. 5) např. nárůst populačního podílu osob ve věku 65 let a více, pokles dětské složky v populaci a pokles pravděpodobnosti úmrtí. Důvodová zpráva pak poukazuje (s. 35) na zvýšení očekávané doby dožití měřené indikátorem HALE, publikovaným Světovou zdravotnickou organizací, jenž se od roku 2000 zvýšil o tři roky. Lze doplnit, že Zpráva o stavu důchodového systému využívá (s. 22 a dále) rovněž rozsáhlý soubor statistických údajů v oblasti důchodového pojištění.
113. Již jen z takto stručně provedené rekapitulace důvodové zprávy a na ni navazujících dokumentů je patrné, že zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu (včetně jejího určení) je projevem komplexních a racionálních úvah zákonodárce, který potřebu změny stávající úpravy odůvodnil dostatečně reprezentativním souborem ekonomických, demografických i statistických dat. Ústavní soud proto uzavírá, že zvýšení důchodového věku provedené § 32 odst. 2, 3 zákona o důchodovém pojištění dostojí požadavku vyjádřenému v čl. 15 odst. 2 Úmluvy o dávkách.
114. Ústavní soud následně posoudil soulad napadené právní úpravy s čl. 15 odst. 3 Úmluvy o dávkách, jehož se navrhovatelka dovolává s odkazem na tvrzeně nedostatečné odůvodnění § 37d odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, tj. v souvislosti s právní úpravou poskytující úlevu ze zvýšení důchodového věku u rizikových prací. Ústavní soud má ovšem za to, že mezinárodní závazek týkající se odůvodnění (či spíše doložení určitých kvalifikovaných důvodů) vnitrostátní úpravy z tohoto ustanovení, na rozdíl od čl. 15 odst. 2 Úmluvy o dávkách, nevyplývá. Navrhovatelka na uvedené ustanovení cílí primárně proto, že je zde zmíněn požadavek snížení důchodového věku pro osoby, které pracovaly při pracích považovaných za těžké nebo zdraví škodlivé.
115. Ústavní soud k tomu uvádí, že namítá-li navrhovatelka, že vyloučení třetí kategorie prací z příznivějšího režimu dřívějšího odchodu do starobního důchodu zakládá mezinárodně protiprávní chování, resp. porušení mezinárodního závazku, přehlíží, že čl. 15 odst. 3 Úmluvy o dávkách ponechává určení zmíněné kategorie těžkých a zdraví škodlivých prací pro účely snížení důchodového věku a poskytování starobních dávek zcela na vnitrostátním zákonodárství. Tento přístup odpovídá "dělbě práce" v oblasti mezinárodněprávní regulace týkající se sociálního zabezpečení (srov. dále). Ústavní soud má za to, že vzhledem k formulaci čl. 15 odst. 3 Úmluvy o dávkách by stát svým mezinárodněprávním závazkům dostál, ať už do rizikových prací zařadí práce třetí i čtvrté kategorie, nebo jen práce čtvrté kategorie dle příslušných předpisů upravujících ochranu veřejného zdraví. Ústavní soud přitom bere na vědomí, že pro osoby vykonávající třetí kategorii prací zákonodárce zvolil jiné řešení, které by mělo mít na pojištěnce obdobné finanční dopady jako jejich zařazení do preferované skupiny ve smyslu zákona o důchodovém pojištění. Jak vyplývá již z debaty ve třetím čtení, kde byla dále odůvodňována výsledná podoba § 37d odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jedná se o opatření spadající do III. důchodového pilíře, které zahrnuje povinný příspěvek zaměstnavatele na produkty spoření na stáří. Návrh zákona zavádějící toto opatření je v současné době projednáván v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk č. 894.
116. Ústavní soud považuje závěrem za vhodné alespoň stručně zhodnotit další mezinárodní lidskoprávní závazky v oblasti sociálního zabezpečení. Zdůrazňuje přitom, že navzdory široké shodě na soudní vymahatelnosti sociálních práv obecně a práva na sociální zabezpečení zvlášť zůstává v této oblasti nadále poměrně složité definovat případy mezinárodně protiprávního chování, a to z důvodu, že mezinárodní právo ponechává státům v této oblasti velmi široký prostor pro vnitrostátní provedení mezinárodních závazků.
117. Tento závěr potvrzuje např. Obecný komentář č. 19 Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva ("Výbor") z roku 2008, dle kterého mají smluvní strany Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech přijmout vhodná opatření směřující k vytvoření systému sociálního zabezpečení poskytujícího dávky starším osobám od určitého věku, jenž stanoví vnitrostátní právní předpisy. Výbor ve vztahu k určení věku odchodu do důchodu dále jen obecně doplnil (bod 15), že tento věk má odpovídat vnitrostátním podmínkám, které zohledňují mimo jiné povahu povolání, a to zejména nebezpečných profesí, jakož i pracovní schopnosti starších osob. Obdobný závěr lze nalézt rovněž v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP), který o právu na sociální zabezpečení rozhoduje např. prostřednictvím práva na pokojné užívání majetku zaručeného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak vyplývá z rozsudku ESLP ze dne 17. 1. 2023 ve věci Žegarac a ostatní proti Srbsku (č. stížnosti 54805/15), zmíněné ustanovení neomezuje svobodu smluvních stran rozhodnout, zda zavést či nezavést určitou formu systému sociálního zabezpečení nebo zvolit typ či výši dávek, které budou v rámci takového systému poskytovány (bod 78).
118. Ústavní soud odkazuje v souvislosti s výkladem čl. 30 Listiny na čl. 26 odst. 2 Evropského zákoníku sociálního zabezpečení (vyhlášené pod č. 90/2001 Sb. m. s.), dle kterého stanovený věk odchodu do starobního důchodu nebude vyšší než 65 let. Může však být stanoven vyšší věk, pokud počet obyvatel, kteří tohoto věku dosáhli, nebude nižší než 10 % celkového počtu obyvatel mladších než stanovený věk, ale starších patnácti let. Rovněž tomuto požadavku napadená zákonná úprava dostojí, neboť jak vyplývá z nejaktuálnějších dat Českého statistického úřadu (dle stavu k 1. 1. 2024) o věkovém složení obyvatelstva, při stanovení důchodového věku na 67 let odpovídá poměr mezi věkovou kategorií 67+ a věkovou kategorií 15-66 let 28 %.
119. Ústavní soud konečně neshledal rozpor ani ve vztahu k Úmluvě o minimální normě sociálního zabezpečení (č. 102), vyhlášené pod č. 461/1991 Sb., jež má obdobné postavení jako Úmluva o dávkách. Článek 26 odst. 2 této smlouvy uvádí, že stanovený věk (starobního důchodu) nesmí přesahovat 65 let s tím, že příslušné orgány mohou stanovit věk vyšší s ohledem na pracovní schopnost starších osob v zemi, o niž jde. Z již provedeného testu racionality, jakož i z posouzení souladu napadené právní úpravy s Úmluvou o dávkách, vyplývá, že pracovní schopnost starších osob byla zákonodárcem zohledněna, ať už v souvislosti s demografickými ukazateli (např. pokles pravděpodobnosti úmrtí a s ním spjaté zvýšení očekávané doby dožití, resp. zvýšení tzv. střední délky života), nebo v souvislosti s výkonem práce ve čtvrté rizikové kategorii, u níž je důchodový věk zastropován 65 lety.
120. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů zvýšení důchodového věku i omezení úlevy ze zvýšení důchodového věku považuje za souladné s mezinárodními lidskoprávními závazky.
VIII.
Závěr
121. Ústavní soud se v tomto nálezu nejprve zabýval ústavností průběhu legislativního procesu, v rámci něhož byl přijat zákon č. 417/2024 Sb. Dospěl přitom k závěru, že ačkoli došlo k porušení jednacího řádu (§ 66 odst. 1), toto porušení nezakládá protiústavnost celého legislativního procesu. Jinak řečeno, v daném případě převážil ústavní princip politického rozhodování vycházejícího z vůle většiny nad zasaženým oprávněním poslanců účastnit se sněmovní rozpravy. Ústavní soud obdobně jako v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 41/23 a sp. zn. Pl. ÚS 47/23 apeluje na zákonodárce, aby se zasadili o reformu jednacího řádu Poslanecké sněmovny, který v současné dysfunkční podobě umožňuje parlamentní většině prosadit zákony, přestože má k jejich přijetí dostatek hlasů, mnohdy jen za cenu jeho porušení.
122. Následně se Ústavní soud zabýval věcným přezkumem napadené právní úpravy, a to jak z hlediska naplnění podmínek tzv. testu racionality, tak z hlediska souladu s mezinárodními závazky. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů věcným námitkám navrhovatelky nepřisvědčil.
123. Ústavní soud proto podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona č. 417/2024 Sb. a in eventum na zrušení napadených ustanovení zákona o důchodovém pojištění zamítl jako nedůvodný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. června 2025
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu