43. Trestněprávní důsledky jsou závažné. Stejně tak jsou ale závažné zásahy do základního práva oběti, kvůli kterým je nasazení trestního práva potřebné. Stát se nemůže rozhodnout, že nebude trestat ty, kteří ohrožují právo jiných na život; kteří je podrobují nelidskému či ponižujícímu zacházení. V těchto případech totiž "[n]ení na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat zločinnost"; zajistit bezpečnost jednotlivců před takovými útoky je dokonce "[b]ytostným důvodem, na němž je založena existence státu, státní moci" [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), body 61 a 62]. Dodržování pozitivních závazků k ochraně těchto práv musí Ústavní soud požadovat po státu jako celku, včetně trestních soudů. Nedostojí-li trestní soud svým povinnostem, má mít Ústavní soud možnost k ústavní stížnosti oběti - po pečlivém vyvažování - rozhodnutí trestního soudu zrušit. Ústavní soud by se tím nestal "orgánem pro sjednocování trestů", jeho zásahy by v úvahu připadaly jen u nejzávažnějších trestných činů, takových, jimiž bylo zasaženo do práva oběti na život či práva nebýt podroben mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení. A i v těchto případech by bylo jeho úkolem zasahovat jen proti excesům a primárně posuzovat to, zda byly pro uložený trest dány dostačující důvody.
44. Většina upozorňuje na možné zneužití pravomoci zrušit výrok o trestu, podle většiny by se "zvýšilo riziko přílišné koncentrace moci v rukou jedné ústavní instituce" (bod 84 nálezu). Obavu ze zneužití chápeme. Jenže žádné rozhodnutí toto riziko neodstraní. I kdyby nález jasně říkal, že rozhodnutí o trestu nelze nikdy zrušit v neprospěch obviněného, budoucí většinu, odhodlanou tuto pravomoc získat a zneužít, by takový precedent nezastavil. Plenární většinu nemá kdo donutit k respektování dřívějších rozhodnutí - do jisté míry paradoxně to ilustruje i posuzovaná věc, v níž se většina s předchozí relevantní judikaturou odmítla vypořádat. Skutečnou a podle nás dostačující pojistkou je úprava, podle níž Ústavní soud nemůže sám rozhodovat o vině a trestu, nemůže tedy nikoho uznat vinným, uložit mu trest ani ho zpřísnit. Většina se přesto rozhodla začít stavět papírovou hráz proti nebezpečí, které se v kontextu fungování českého ústavního pořádku příliš pravděpodobné nejeví, totiž že Ústavní soud bude bezdůvodně či ve zlé víře vynucovat zpřísnění trestů. Ústavní pořádek podle nás čelí jiným výzvám.
III. B. 5. Dělba moci
45. Nakonec většina varuje, že pravomoc Ústavního soudu zrušit výrok o trestu je "v napětí s ústavním principem dělby moci mezi mocí zákonodárnou a soudní" (bod 84 nálezu). Otevřeně přiznáváme, že této úvaze nerozumíme. Pokud Ústavní soud zruší rozhodnutí trestního soudu, jde přeci o zásah jednoho orgánu soudní moci do rozhodování jiného orgánu soudní moci - činnosti zákonodárce se takový zásah netýká. A v posuzované věci nikdo netvrdil, že by zákonodárce nedostál pozitivním závazkům a zásah do základního práva stěžovatelky (podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy) kriminalizoval nedostatečně nebo vůbec. Stěžovatelka neviděla problém v zákonné úpravě, ale v její aplikaci.
46. Úvaha většiny pokračuje konstatováním, že by zrušení výroku o trestu bylo v napětí s "nastavením rolí a kompetencí uvnitř moci soudní mezi Ústavním soudem na straně jedné a obecnými (trestními) soudy na straně druhé" (bod 84 nálezu). Ani tentokrát nám není myšlenka většiny jasná. Úkolem trestních soudů je rozhodovat o vině a trestu a úkolem Ústavního soudu je přezkoumávat, zda při tom nevybočily z ústavních mezí a neporušily něčí základní právo. Pokud by Ústavní soud zrušil rozhodnutí trestního soudu kvůli tomu, že porušilo něčí základní právo, bylo by to přesně v souladu s ústavním vymezením rolí těchto soudních orgánů.
47. Ochrana dělby moci by navíc v posuzované věci vyžadovala zrušení napadeného rozsudku. Jaké tresty mohou trestní soudy uložit a jakými pravidly se přitom mají řídit, určuje primárně zákonodárce (čl. 39 Listiny). Nejen stanovením trestní sazby, ale i dalšími ustanoveními o ukládání trestů vymezuje prostor, v němž se trestní soudy musí pohybovat. Krajský soud ale z tohoto prostoru zásadním způsobem vybočil, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz shrnutí v bodech 60 až 62 nálezu). I moc výkonná - byť je její role omezená - toto rozhodnutí označila za exces (viz shrnutí stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona a vyjádření nejvyššího státního zástupce k ní v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 18/2024). Krajský soud tedy zásadním způsobem porušil zákonná pravidla pro ukládání trestů, a nerespektoval tedy svou ústavně vymezenou roli (srov. obdobně v občanskoprávním kontextu nález sp. zn. Pl. ÚS 23/24 ze dne 11. 9. 2024, Valorizace vnosů, zejména body 46 a násl.). Odmítá-li většina napadené rozhodnutí zrušit, nechrání dělbu moci, ale toleruje její narušení ze strany krajského soudu, který hrubě porušil svou vázanost zákonem.
III. B. 6. Nezohlednění specifik posuzované trestní věci a dopadu vad napadeného rozhodnutí na stěžovatelku
48. Domníváme se, že při snaze o vyvážené posuzování potřeby ochrany práv stěžovatelky na straně jedné a obviněného na straně druhé většina nepřijatelným způsobem opomenula specifický charakter trestní věci, v níž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a s tím související výrazný dopad, jaký reálně mohou mít vady napadeného rozhodnutí konstatované nálezem na život a práva stěžovatelky.
49. Je třeba opětovně připomenout a zdůraznit, že stěžovatelka je zvlášť zranitelnou obětí znásilnění. Jde tedy o osobu, jejíž ústavně zaručené právo na lidskou důstojnost bylo zločinem odsouzeného zasaženo mimořádně intenzivním způsobem. Od toho je třeba odvíjet závěr o jejím adekvátně intenzivním (silném) právu na účinné vyšetřování (zahrnujícím i oblast postihu pachatele daného trestného činu). Vady, kterými je zatíženo napadené rozhodnutí a jemu předcházející postup krajského soudu v posuzované věci, jež Ústavní soud v nálezu identifikoval (jakož před ním i Nejvyšší soud), se stěžovatelky přímo a osobně dotýkají; připomeňme, že krajský soud na stěžovatelku dokonce přenesl část viny za zločin, který na ní byl spáchán (viz body 62 a 63 nálezu). Jsme přesvědčeni, že nejde o spekulace, pokud tvrdíme, že takové vady jsou způsobilé přinést stěžovatelce jako zvlášť zranitelné oběti další újmu, která by ve většině jiných trestních věcí nehrozila (alespoň ne tak naléhavě). Kasace tohoto extrémně vadného rozhodnutí tak podle našeho názoru představuje jediný efektivní způsob, jakým lze vzniku zmíněné újmy zamezit, resp. jakým lze tuto újmu alespoň zmírnit.
50. Většina své úvahy soustředila primárně na otázku, zda lze zrušit rozsudek o trestu k tíži pachatele z důvodu jeho nepřiměřené mírnosti. Pominula základní práva stěžovatelky, pro jejichž porušení se stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku domáhala a které s výší trestu nesouvisely, resp. souvisely pouze nepřímo. Stěžovatelka poukazovala na zásah do řady jejích (hmotných) základních práv s tím, že neodvratným nutným výsledkem těchto zásahů bylo rovněž uložení nepřiměřeně mírného trestu. Zrušení napadeného rozsudku navrhovala rovněž, resp. právě pro porušení jejích (hmotných) základních práv. Touto optikou se však většina na věc vůbec nedívala.
III. C) Jak kategorické jsou závěry nálezu?
51. Poslední otázkou je, jak široce či úzce mají být závěry nálezu chápány. Je zřejmé, že většina neshledala důvody pro zrušení napadeného rozsudku v této věci. Znamená to ale, že podle většiny nelze k ústavní stížnosti oběti zrušit rozhodnutí o trestu nikdy, nebo to byl výsledek hodnocení konkrétních okolností a poměřování dotčených práv a z nich plynoucích závazků v této věci?
52. Výslovnou odpověď nález nedává. Závěr, že Ústavní soud nemůže k ústavní stížnosti oběti nikdy zrušit výrok o trestu, by ale byl natolik zásadní, že kdyby měl většinovou podporu, jistě by se v odůvodnění objevil. Většina tak ponechává prostor k dalšímu judikaturnímu vývoji a rušení výroku o trestu kategoricky nezapovídá. Její rozhodnutí ovšem příliš nepřispívá k předvídatelnosti judikatury.
III. D) Shrnutí
53. Shrnujeme, že Ústavní soud měl v posuzované věci zrušit výrok o trestu v rozsudku krajského soudu. Nenarušil by tím nepřípustně ochranu právní jistoty obviněného ani koncepci trestního řízení, které zrušení pravomocného rozhodnutí o trestu v některých případech umožňuje. Nenarušil by ani dělbu moci, ale naopak přispěl k jejímu respektování. Krajský soud totiž vybočil z prostoru, který soudům pro ukládání trestu za posuzovaný trestný čin vymezuje ústavní pořádek i zákonodárce. Většina se ale rozhodla toto porušení pravidel dělby moci ponechat bez nápravy.
54. Zrušení výroku o trestu by neznamenalo, že obviněný bude potrestán přísněji. Krajský soud by v dalším řízení musel plně respektovat práva obviněného i právo stěžovatelky a s náležitou péčí zvážit a především poprvé řádně odůvodnit, jaký trest uloží. Na jedné straně by své úvahy již nemohl založit na důkazně nepodložených domněnkách, které stěžovatelku jako oběť neopodstatněně zraňovaly. Na druhou stranu by musel zohlednit i chování obviněného a to, že část trestu již byla vykonána (uběhla část zkušební doby). Obviněný by tedy nutně nemusel dostat přísnější trest. V důsledku rozhodnutí většiny ale krajský soud již nedostane příležitost svá pochybení napravit. Jaký trest by při dodržení všech pravidel a závazků byl uložen, se tak nikdy nedozvíme.
55. Ochrana bezpečnosti každého člověka před ohrožením jeho základních práv a svobod patří mezi nejdůležitější úkoly státu. Efektivita jejího zajištění je zvlášť významná tam, kde základní práva jednotlivce nejsou jen potencionálně ohrožena, nýbrž došlo již k jejich porušení, jako je tomu typicky u obětí trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti v sexuální oblasti.
56. Nelze pomíjet, že negativním rysem stavu každé společnosti je latence trestných činů. Jejich odhalení a spravedlivé potrestání původců jistě závisí na schopnostech orgánů činných v trestním řízení. Ovšem výše uvedené činy, pro něž je typické nerovné postavení pachatelů a obětí, se často dějí ve specificky uzavřených společenstvích, jakými jsou například univerzity, církve, sportovní oddíly, dětské tábory, kulturní soubory či pracoviště, ale především rodinná prostředí, odkud většinou není úniku. Jsou odhalitelné zpravidla jen tehdy, rozhodne-li se oběť promluvit. Aby tak učinila, musí mít důvěru v systém trestní spravedlnosti, zejména jak s ní a s jejím sdělením bude zacházeno a zda účinné vyšetřování povede k spravedlivému zadostiučinění nebo vyvolá její další traumatizaci. Obáváme se, že nález poukazující na procesní systémové limity trestní spravedlnosti údajně omezující a bránící poskytnutí ústavní ochrany základním právům obětí, žádoucí důvěru neposílí.
IV.
Závěr
57. Oceňujeme, že většina v souladu s dosavadní judikaturou shledala porušení procesního aspektu práv stěžovatelky podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Tento závěr má i naši podporu. Jinak ale nález představuje krok zpět. Je rozhodnutím, které přináší více otázek než odpovědí. Nedává totiž odpověď na podstatnou část námitek stěžovatelky. Nedává odpověď na to, proč se rozchází s dosavadní judikaturou - a především na jednoduchou otázku, proč Ústavní soud nemohl zrušit rozhodnutí o trestu ke stížnosti stěžovatelky (poškozené), když ke stížnosti jiných poškozených mohl zrušit dokonce i zprošťující rozsudek? Tento nález jsme proto z výše uvedených důvodů nemohli podpořit.
V Brně dne 19. března 2025
Josef Baxa
Lucie Dolanská Bányaiová
Veronika Křesťanová
Kateřina Ronovská
Daniela Zemanová