84. K posuzování nastavení trestní politiky státu ani komplexních empirických otázek přitom není Ústavní soud ideálně situován. Ze systémového pohledu se nejeví jako žádoucí ani centralizace pravomoci rušit pravomocné výroky trestních soudů o uložených trestech do rukou Ústavního soudu až na základě ústavních stížností poškozených, kteří jinak v trestním řízení v žádné instanci trestní justice nemají právo se něčeho takového domáhat. Takové řešení by zvýšilo riziko přílišné koncentrace moci v rukou jedné ústavní instituce a ocitlo by se v napětí s ústavním principem dělby moci mezi mocí zákonodárnou a soudní, i s nastavením rolí a kompetencí uvnitř moci soudní mezi Ústavním soudem na straně jedné a obecnými (trestními) soudy na straně druhé.
85. Koneckonců z judikatury Ústavního soudu (citovaný nález sp. zn. II. ÚS 527/23, bod 42), Evropského soudu pro lidská práva a navazujících implementačních snah států Rady Evropy vyplývá, že naplnění jmenovaných pozitivních závazků států je úkolem celé řady státních institucí. Naopak nelze dovodit, že by realizace takových závazků měla být výlučným úkolem Ústavního soudu, natož že by se Ústavní soud měl fakticky stát suplujícím nejvyšším soudem pro posuzování adekvátnosti uložených trestů. To je primárně úkolem trestních soudů, vůči nimž Ústavní soud vystupuje subsidiárně. Právě trestní soudy jsou k takové činnosti lépe procesně vybaveny, ačkoliv tomu - i s korekcí ze strany Ústavního soudu - musí přizpůsobit výklad stávajících právních předpisů.
86. Nejde však jen o soudní mechanismy. Zásadní je celosystémová promyšlená reakce vytvářející odpovídající procesní prostor a nástroje pro realizaci uvedených práv. Dosavadní výkon rozsudků Vučković a M.G. v Chorvatsku a Litvě se soustředí primárně na úrovni legislativních změn u sexuálních trestných činů a školení pro orgány činné v trestním řízení (Resolution CM/ResDH(2024)248, Execution of the judgment of the European Court of Human Rights Vučković against Croatia, 23 October 2024, kterou Výbor ministrů Rady Evropy uzavřelo dohled nad výkonem rozsudku Vučković; Action report regarding the execution of the ECHR judgment in the case of M.G. v. Lithuania, 20 Nov 2024; oba dokumenty jsou dostupné v databázi HUDOC EXEC).
87. V tomto ohledu je nutné poznamenat, že také Česká republika v oblasti sexuálních trestných činů v poslední době legislativně reaguje směrem k plnění pozitivních závazků plynoucích z Úmluvy. Novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 166/2024 Sb. mimo jiné redefinovala trestný čin znásilnění, v některých případech zvýšila trestní sazby za znásilnění a v některých aspektech posílila participační práva obětí trestné činnosti. V legislativním procesu se navíc v současnosti nachází návrh novely zákona o soudech a soudcích týkající se mimo jiné vzdělávání soudců (Poslanecká sněmovna, 9. období, sněmovní tisk 747). Jedním z jejích cílů je podle důvodové zprávy zvýšení schopnosti justice kvalitněji, efektivněji a pružněji reflektovat specifické postavení zranitelných skupin osob, mezi něž se řadí mimo jiné děti, osoby trpící duševním onemocněním a oběti trestných činů, a jejich zvláštní potřeby.
88. Ústavní soud pro úplnost dodává, že se v tomto nálezu blíže nezabýval argumentací Nejvyššího státního zastupitelství ohledně podávání dovolání nejvyšším státním zástupcem mimo dovolací důvody ve prospěch práv poškozených. Z ústavního pořádku, zejména z požadavků na procedurální ochranu základních práv poškozených, nutnost takového mechanismu nevyplývá a je nad rámec řízení o ústavní stížnosti řešit kompetence státního zastupitelství de lege ferenda. Takové otázky jsou především v dispozici zákonodárce.
89. Ústavní soud na závěr zdůrazňuje, že v plénu rozhodoval o individuální ústavní stížnosti, která byla III. senátem plénu postoupena (viz bod 13), nikoli o tom, jaké důvody k atrakci věci do pléna snad III. senát vedly. Usnesení senátu o atrakci věci do pléna není návrhem na zahájení řízení, senát řízením nedisponuje a svými důvody či motivacemi, i kdyby je vyjádřil, plénum nijak nezavazuje. Stejně tak plénum nerozhodovalo abstraktně o právním názoru, který by byl odchylný od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v dřívějším nálezu; postupující III. senát nezahájil řízení o stanovisku pléna ve smyslu § 23 zákona o Ústavním soudu, ostatně ani žádné právní názory vyslovené v dřívějších nálezech Ústavního soudu, které by zakládaly rozpor v judikatuře nebo od nichž by se senát chtěl odchýlit, v odůvodnění svého usnesení o atrakci neidentifikoval. Proto se také plénum nevyjadřuje k tomu, zda právní názor vyplývající z tohoto nálezu ve věci ústavní stížnosti poškozené proti rozhodnutí trestního soudu o trestu, resp. způsobu jeho výkonu, dopadá též na skutkově a právně odlišné ústavní stížnosti poškozených proti jiným rozhodnutím trestních soudů, např. o vině (včetně zproštění obžaloby) či o zastavení trestního stíhání apod., a na rozhodnutí Ústavního soudu o nich.
VII. Závěr
90. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud nedostál své povinnosti chránit základní práva stěžovatelky a napadeným rozsudkem a postupem, který předcházel jeho vydání, porušil pozitivní závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny v jejich procesní složce.
91. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a vyslovil porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod (výrok I). Současně však z důvodů uvedených v části VI. B) tohoto nálezu návrh na zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl (výrok II).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. března 2025
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko Josefa Baxy, Lucie Dolanské Bányaiové, Veroniky Křesťanové, Kateřiny Ronovské a Daniely Zemanové k nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/24
Podle § 14 zákona o Ústavním soudu uplatňujeme odlišné stanovisko k oběma výrokům nálezu i k jeho odůvodnění:
1. Souhlasíme s většinou pléna, že krajský soud rozhodnutím o trestu porušil právo stěžovatelky (poškozené) nebýt podroben mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení v jeho procesním aspektu. Odůvodnění rozhodnutí o trestu totiž založil na úvahách nepodložených důkazy (část I níže).
2. Stěžovatelka však namítala v ústavní stížnosti i porušení dalších základních práv. Většina pléna Ústavního soudu se nicméně v nálezu odmítla zabývat částí námitek stěžovatelky bez dobrého důvodu, další část pak podle nás chybně vyhodnotila jako materiálně nepřípustné (část II níže).
3. Především jsme ale přesvědčeni, že napadené rozhodnutí mělo být zrušeno. Zamítnutím návrhu na jeho zrušení se většina odchýlila od dosavadní judikatury Ústavního soudu, se kterou se nadto nijak nevypořádala. Důvody, pro které většina ponechala neústavní rozhodnutí v platnosti, nepokládáme za přesvědčivé. Většina podle nás neposkytla stěžovatelce jako oběti dostatečně účinnou ochranu (část III níže).
I.
Souhlasíme, že ústavní stížnost je důvodná
4. S většinou jsme ve shodě, že ze základních práv podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy plynou pozitivní závazky; jedním z nich je právo jednotlivce, aby porušení těchto práv ze strany třetích osob bylo účinně vyšetřeno. Z tohoto práva vyplývají i požadavky kladené na následné řízení před trestními soudy (bod 53 nálezu; pro jednoduchost budeme používat i souhrnné označení účinné vyšetřování). Jedním z nich je požadavek, aby ukládané tresty nebyly excesivně mírné (body 54 a 60). I nadále však platí, že právo na účinné vyšetřování nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze to, že orgány státu budou postupovat s náležitou péčí (bod 52 nálezu). Oběť tedy nemá právo na trestní stíhání jiné osoby ani její odsouzení ke konkrétnímu trestu (obdobně bod 53 nálezu). Má ale právo na to, aby se s náležitou péčí postupovalo po celou dobu trestního řízení, a tedy i při rozhodování o trestu. Souhlasíme i se závěrem většiny, že krajský soud tak nepostupoval a procesní aspekt základního práva stěžovatelky porušil.
5. Litujeme však, že většina nevyužila potenciál nálezu. Požadavek, aby tresty za závažné zásahy do základních práv nebyly excesivně mírné, má dvě složky: trest musí být vždy dostatečně odůvodněný; teprve poté lze totiž posoudit, zda není zcela nepřiměřeně nízký (k dostatečnému odůvodnění viz LAVRYSEN, L., op. cit. v bodě 77 nálezu, s. 50 až 52). Většina tyto aspekty příliš nerozlišuje: aprobuje závěr, že trest byl nepřijatelně mírný (bod 60), jindy hovoří o porušení povinnosti trest řádně odůvodnit (bod 66). Nevyslyšela tak volání po jejich zřetelném odlišení a po jasněji formulovaných kritériích (DRÁPAL, J., op. cit. v bodě 60 nálezu, s. 680 a 681). Podotýkáme, že krajský soud porušil svou primární povinnost trest dostatečně odůvodnit, jeho úvahy totiž - kromě jiných deficitů - nemají oporu ani v provedených důkazech. Dále upozorňujeme, že většina tentokrát vycházela ze závěrů Nejvyššího soudu (bod 66), a tak není jasné, jakými principy se bude Ústavní soud řídit v budoucích případech.
II.
Jaká základní práva byla opomenuta?
6. Ani výrok I nálezu jsme tak nemohli podpořit, neboť máme za to, že byla porušena i další základní práva stěžovatelky, než jen procesní aspekt čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Neztotožňujeme se s tím, jak většina s jejími dalšími námitkami naložila.
II. A) Případ se netýkal jen pozitivního procedurálního závazku
7. Podle stěžovatelky bylo porušeno i její právo na ochranu lidské důstojnosti a soukromí podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Kdyby stěžovatelka namítala jen porušení procesních aspektů těchto práv (tj. práva na účinné vyšetřování), bylo by skutečně možné souhlasit s většinou, že se s nimi dostatečně vypořádala na půdorysu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy (bod 67 nálezu). Tak tomu ale není.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti z hlediska obsahu nenamítá zásah jen do procedurálního aspektu svých práv. Neohrazuje se jen proti tomu, že krajský soud účinně nevyšetřil (nepotrestal) zásahy do jejích práv (tj. proti porušení pozitivního procedurálního závazku). Namítá i to, že krajský soud sám do jejích práv nepřípustně zasáhl (tj. proti porušení negativního závazku, povinnosti krajského soudu nezasahovat do sféry chráněné těmito základními právy). Krajský soud totiž ponižujícím způsobem zlehčil opakované znásilňování stěžovatelky (tehdy dítěte), které se odehrávalo v domácnosti, kde žila.
9. Krajský soud své rozhodnutí založil na důkazně nepodloženém závěru, že stěžovatelka sama iniciovala sexuální kontakt s obviněným, a bagatelizoval následky jednání obviněného vůči poškozené. Krajský soud tedy prostřednictvím odůvodnění svého rozhodnutí zveřejnil o stěžovatelce důkazně nepodložené a velmi zraňující tvrzení týkající se jejího intimního života Krajský soud při svých úvahách odhlížel od stěžovatelky jako člověka a ponížil ji na objekt svého procesními vadami zatíženého posuzování. Touto objektivizací stěžovatelky bezpochyby zasáhl i do její důstojnosti.
10. Ústavní soud se přímým zásahem krajského soudu do práva stěžovatelky na soukromí, dobrou pověst a lidskou důstojnost měl zabývat i z tohoto hlediska. Většina neuvádí, že by tato část námitek byla nepřípustná a že je stěžovatelka měla uplatnit jinou procesní cestou; nadto připomínáme, že z pravidel o přípustnosti zákon činí výjimky [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
II. B) Většina část námitek chybně označila za materiálně nepřípustné
11. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud porušil její právo na soudní ochranu a na účast v řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny zejména tím, že ji neinformoval o konání veřejného zasedání o odvolání obviněného, a neumožnil jí tak účast na něm.
12. Na rozdíl od ESLP přiznává judikatura Ústavního soudu poškozeným právo na soudní ochranu a účast v řízení podle odkazovaných článků i ve vztahu k rozhodování o vině a trestu. Ústavní soud opakovaně v návaznosti na § 43 odst. 1 trestního řádu dovodil, že poškozený má právo "zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání [...] a před skončením řízení se k věci vyjádřit, a to nejenom ve vztahu k adheznímu řízení, ale i k řízení o vině a trestu", a shledal porušení základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 1993/21 ze dne 26. 4. 2022 (N 53/111 SbNU 331), bod 12; nález sp. zn. I. ÚS 443/23 ze dne 10. 5. 2023, bod 12]. Stěžovatelka se tedy těchto práv domáhá s oporou v judikatuře, jejíž závěry aprobuje i nález (body 34 až 36).
13. Většina se však jejími námitkami odmítla zabývat a označila je za materiálně nepřípustné. Svůj postup zdůvodnila tím, že se těmito námitkami zabýval Nejvyšší soud ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, nevyhověl jim a stěžovatelka jeho rozhodnutí nenapadla (body 42 až 44 nálezu). Tento závěr rozhodně sdílet nemůžeme.
14. Připomeňme, co materiálně nepřípustná námitka znamená podle dosavadní judikatury. Pravidla pro přístup k Ústavnímu soudu stanovuje primárně zákonodárce. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky k ochraně svých práv. Nestačí však jejich formální vyčerpání, ale je třeba, aby stěžovatel uplatnil v opravném prostředku všechny námitky (je-li to možné), s nimiž se následně hodlá obrátit na Ústavní soud. Neučiní-li to, jsou jeho námitky materiálně nepřípustné [nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), bod 17; nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885), bod 17].
15. Stěžovatelka u Nejvyššího soudu námitky porušení svých výše uvedených práv vznesla (ve vyjádření ke stížnosti ministra spravedlnosti, s níž souhlasila, viz bod 42 nálezu). Víc po ní dosavadní judikatura nepožadovala. Většina tak zjevně operuje s jakýmsi novým pojetím materiální nepřípustnosti, o kterém ale stěžovatelka nemohla vědět a které ani pro nás není uchopitelné. Závěry většiny navíc znamenají, že námitky stěžovatelky byly původně materiálně přípustné, ale poté, kdy Nejvyšší soud rozhodl, přípustnými být přestaly, což se jeví jako pozoruhodná konstrukce. Dodáme, že pokud si většina myslela, že má být napaden i rozsudek Nejvyššího soudu, mohla doplnění ústavní stížnosti s reakcí na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložit podle obsahu tak, že směřuje i proti tomuto rozhodnutí (stěžovatelka s ním totiž polemizuje; viz opět bod 42 nálezu).
16. Hlubší problém úvahy většiny je v tom, že stěžovatelka má podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinnost vyčerpat jen ty procesní prostředky, které jsou schopny účinně zajistit ochranu jejích práv. Stížnost pro porušení zákona ale účinným prostředkem ochrany práv stěžovatelky nebyla. Nejde jen o to, že tímto opravným prostředkem disponuje ministr spravedlnosti, a ne stěžovatelka. Podstatné je, že Nejvyšší soud ani teoreticky nemohl rozhodnutí krajského soudu zrušit v neprospěch obviněného. A nejpodstatnější je skutečnost, že nemohl ve výroku deklarovat ani porušení práv stěžovatelky. Nejvyšší soud v daném řízení rozhodoval o tom, zda byl nebo nebyl porušen zákon, a to ve prospěch obviněného (§ 268 odst. 2 trestního řádu). Nejvyšší soud naopak nerozhodoval výrokovou částí o tom, že zákon byl porušen v neprospěch (konkrétní) poškozené. K porušení práv stěžovatelky se tak Nejvyšší soud mohl vyjadřovat toliko v odůvodnění.
17. Z toho pak vyplývá, že pokud většina stěžovatelce vytýká, že ústavní stížností nenapadla též rozsudek Nejvyššího soudu (resp. z toho odvíjí závěr o materiální nepřípustnosti některých jejích námitek), fakticky tím po stěžovatelce požaduje, aby svou ústavní stížnost směřovala spíše vůči odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, nikoli proti výroku tohoto rozhodnutí. Rozsudek Nejvyššího soudu je ve svých důsledcích (ve výroku) pro stěžovatelku příznivý, neboť jím bylo vysloveno porušení zákona ve prospěch obviněného. Měla-li by stěžovatelka ústavní stížností napadat rozhodnutí, jež je pro ni příznivé, a to jen z důvodu nevyhovění některým dílčím námitkám, fakticky by taková ústavní stížnost směřovala výhradně proti odůvodnění rozhodnutí. Takový postup by však byl v rozporu s obecnou zásadou zakotvenou v českém právním řádu, podle které není přípustné podání opravného prostředku pouze proti důvodům rozhodnutí (srov. § 202 odst. 3 občanského soudního řádu, § 246 a § 249 trestního řádu a contrario či § 82 odst. 1 správního řádu).
18. Podle nás tak rozhodnutí Nejvyššího soudu není účinným prostředkem nápravy zásahu do práv poškozených. Stěžovatelka neměla povinnost v tomto řízení aktivně vystupovat a neměla ani povinnost toto rozhodnutí napadat ústavní stížností, jak v souvislosti s hodnocením materiální přípustnosti námitek požaduje většina. Opačné závěry většiny nemají oporu v zákonné úpravě ani dosavadní judikatuře a zkrátily právo stěžovatelky na přístup k Ústavnímu soudu.
19. Oceňujeme, že se Nejvyšší soud v podstatné části věnoval i námitkám porušení práv stěžovatelky, které ministr spravedlnost vznesl. Nic nebránilo tomu, aby se k obdobným ústavněprávním námitkám stěžovatelky vyjádřil nezávisle na Nejvyšším soudu i Ústavní soud. Mohlo by se stát, že by se jejich hodnocení rozešlo - zdá se například, že Nejvyšší soud v bodech 52 až 55 popírá závěry nálezů sp. zn. IV. ÚS 1993/21 a sp. zn. I. ÚS 443/23, tvrdí-li, že stěžovatelka jako poškozená neměla právo se zúčastnit veřejného zasedání o odvolání, neboť se týkalo jen trestu (srov. bod 12 výše). Rozhodnutí by však vedle sebe obstála (přednost by měly závěry Ústavního soudu). Zcela jistě ale tušený rozpor tohoto typu nemůže být důvodem pro závěr o materiální nepřípustnosti námitek.
III.
Proč měl být napadený rozsudek zrušen
20. Ačkoliv většina shledala, že krajský soud při rozhodování o trestu porušil základní právo stěžovatelky (oběti), přesto jeho rozhodnutí nezrušila. S tím nemůžeme souhlasit. Většina se totiž nevypořádala s dosavadní judikaturou (III. A), pro svůj závěr nepředložila žádné přesvědčivé důvody (III. B) a nevysvětlila, jak široce či úzce mají být její závěry chápány (III. C). Zrušení výroku o trestu by přitom nutně neznamenalo, že obviněnému bude uložen trest přísnější (III. D).
III. A) Většina se nevypořádala s judikaturou Ústavního soudu
21. Naše prvotní výhrada je, že se většina nevypořádala ani s relevantní judikaturou. Ústavní soud v minulých nálezech k ústavní stížnosti oběti zrušil dokonce i zprošťující rozsudek, a vystavil tak toho, proti komu se trestní řízení vedlo, novému rozhodování jak o vině, tak o trestu. V této konkrétní věci ale většina rozhodla, že "pouhý" výrok o trestu zrušit nelze. Tento rozdílný přístup neumíme vysvětlit a většina se bohužel o vysvětlení ani nepokusila.
22. Judikatura Ústavního soudu k účinnému vyšetřování a navazujícím procedurálním závazkům od počátku vycházela z toho, že oběti se budou moci ústavní stížností bránit i proti soudním rozhodnutím, a dokonce i proti rozsudkům o "zproštění obžaloby" [nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301), bod 17]. V souladu s tím Ústavní soud k ústavní stížnosti oběti zrušil zprošťující rozsudek (pravomocné rozhodnutí v trestní věci) v případě týkajícím se práva na život podle čl. 2 Úmluvy (nález sp. zn. IV. ÚS 1993/21 ze dne 26. 4. 2022) a v případě, který se podle daného nálezu týkal práva nebýt podroben mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 3 Úmluvy (nález sp. zn. I. ÚS 443/23 ze dne 10. 5. 2023).
23. Posuzovaná věc se od těchto případů v žádném relevantním skutkovém či právním hledisku neliší. I v této věci jde o pozitivní závazky, konkrétně plynoucí z práva nebýt podroben mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení (čl. 3 Úmluvy, čl. 7 odst. 2 Listiny), jak uvádí též většina. Pravda, stěžovatelka nebrojí proti zprošťujícímu rozsudku, ale rozhodnutí o trestu. Ale zrušení zprošťujícího rozsudku je ve všech ohledech pro obviněného intenzivnější zásah, než by bylo zrušení "toliko" rozhodnutí o trestu. Zrušit zprošťující rozsudek znamená vystavit někoho, kdo byl pravomocně zproštěn obžaloby, znovu trestnímu řízení a novému rozhodování o vině i trestu. Jde o zásadnější zásah do jeho postavení, do rozhodování trestních soudů a realizace trestní politiky. To, že byl v posuzované věci napaden "jen" výrok o trestu, tedy nepředstavuje relevantní rozdíl a neospravedlňuje odlišný procesní výsledek, k němuž většina dospěla. Je-li Ústavní soud oprávněn zrušit k ústavní stížnosti oběti zprošťující rozsudek, tím spíše je oprávněn zrušit výrok "jen" o trestu. Dodáváme, že pokud v minulosti Ústavní soud přistoupil toliko k vydání deklaratorního výroku, učinil tak proto, že se zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelé ani nedomáhali, jak uvádí i většina [viz bod 36 nálezu a tam odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 3006/21 ze dne 22. 3. 2022, který navíc většina částečně překonává spolu s nálezem sp. zn. III. ÚS 1412/20 ze dne 6. 10. 2020].
24. V nedávné době Ústavní soud zdůraznil, že "stabilita jeho judikatury představuje samostatnou ústavní hodnotu" [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/23 ze dne 28. 2. 2024 (94/2024 Sb.), Vlkančice, bod 30; obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 26/22 ze dne 21. 2. 2024 (73/2024 Sb.), Číměř, bod 27]. Navzdory tomu a přes naše opakovaná upozornění se ale většina s předchozí judikaturou nevypořádala. Její jedinou reakci představuje poněkud záhadně znějící bod 89 nálezu. V něm se mimo jiné dočteme, že se většina "nevyjadřuje k tomu, zda právní názor vyplývající z tohoto nálezu [...] dopadá též na skutkově a právně odlišné ústavní stížnosti poškozených proti jiným rozhodnutím trestních soudů, např. o vině (včetně zproštění obžaloby) či o zastavení trestního stíhání apod., a na rozhodnutí Ústavního soudu o nich."
25. Tato pasáž nasvědčuje tomu, že podle většiny nejspíš lze posuzovanou věc odlišit od námi odkazovaných nálezů. Většina ale nevysvětlila, v jakém relevantním skutkovém či právním aspektu se případy odlišují. Jak jsme výše vysvětlili, skutečnost, že šlo "jen" o zrušení výroku o trestu, takovou odlišnost představovat nemůže. Každý soud, soudkyně i soudce přitom "má přirozeně povinnost odůvodnit, proč se domnívá, že nová kauza je od té předchozí odlišná a čím přesně" (BOBEK, M., KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 3. vyd. Praha: Auditorium, 2024, s. 63). Na tuto svou přirozenou povinnost ale většina rezignovala. Její mlčení má jediné vysvětlení: většina nenalezla ani přesvědčivé odůvodnění, v čem se dané případy odlišují, ani dostatečně silné důvody - či dostatečně širokou shodu - na to, aby předchozí nálezy překonala. Výsledkem je vnitřně rozporná judikatura.
III. B) Argumenty proti zrušení jsou nepřesvědčivé
26. Nepřesvědčují nás ani důvody, pro které se většina rozhodla napadený rozsudek nezrušit. Než se k nim vyjádříme, musíme vytknout jedno specifikum věci před závorku. Krajský soud měl a mohl plně respektovat jak základní práva obviněného, tak základní práva stěžovatelky. Bylo možné současně zachovat právo obviněného na spravedlivý proces (a další práva) a právo stěžovatelky na účinné vyšetřování (a další práva). Tato práva a z nich plynoucí závazky totiž nebyly v klasickém přímém střetu, ale působily souběžně (STOYANOVA, V., op. cit. v bodě 76 nálezu, s. 119).
27. Střet vznikl až v důsledku toho, že krajský soud svou úlohu nezvládl. Kvůli tomu musí Ústavní soud posuzovat, zda ochrana pozitivních závazků plynoucích z práv stěžovatelky (čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy) opodstatňuje zásah do právních poměrů obviněného. Souhlasíme s tím, že pozitivní závazek "nevede k pozastavení negativních závazků" (bod 76 nálezu) a s tím, že v případě střetu nelze žádnému z nich "přiznat absolutní prioritu" (bod 77 nálezu). Většina proto měla pečlivě vyvažovat, co upřednostnit v posuzované věci. Důkladné vyvažování ale neprovedla. Důvody, kterými většina ospravedlňuje nezrušení výroku o trestu, podle nás nestačí, k čemuž nás vedou následující úvahy.
III. B. 1. Právní jistota
28. Stěžejní důvod, pro který většina odmítla zrušit výrok o trestu, je ochrana právní jistoty obviněného (odsouzeného), která se konkrétně projevuje v principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci (bod 75 nálezu). I podle nás je právní jistota důležitou ústavní hodnotou, nelze s ní ale operovat zjednodušujícím způsobem.
29. Činnost Ústavního soudu - tak jako dalších dvou vrcholných soudů České republiky - spočívá zejména v přezkumu a případném rušení pravomocných rozhodnutí. Ústavními stížnostmi se brojí "proti pravomocným rozhodnutím" [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a pokud takové rozhodnutí porušuje základní práva stěžovatele, Ústavní soud ho "zruší" [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zákonná úprava, která je v tomto případě závazná i pro ústavní soudkyně a soudce (čl. 88 odst. 2 Ústavy), je tedy založena na předpokladu, že důvody pro ochranu základního práva zpravidla převáží nad důvody pro zachování právní jistoty a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí. Sdílíme názor většiny, že toto výchozí pravidlo se neuplatňuje bezvýjimečně (bod 71 nálezu). Odlišný postup ale musí být přesvědčivě odůvodněn. A většina s žádným pádným důvodem, proč má výjimečně převážit ochrana právní jistoty, nepřišla.
30. V judikatuře Ústavního soudu většina oporu nemá. Jediné rozhodnutí, na které většina v této souvislosti odkazuje, je nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.), Stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Potíž je v tom, že tento nález není o právní jistotě. Ústavní soud v daném případě derogoval zákonné ustanovení, podle kterého mohl Nejvyšší soud ke stížnosti ministra spravedlnosti zrušit pravomocné trestní rozhodnutí v neprospěch obviněného. Tato úprava ovšem byla v rozporu s ústavním pořádkem nikoliv proto, že narušovala právní jistotu, nýbrž kvůli tomu, že tento mimořádný opravný prostředek měl v rukou výhradně stát a nikoliv obviněný - porušen tak byl princip rovnosti zbraní (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 Úmluvy). Ústavní soud se tehdy sice okrajově vyjádřil i k ochraně právní jistoty, ale způsobem, který argumentaci většiny nepodporuje. Uvedl totiž, že "zavedení mimořádných opravných prostředků [...] a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, [je] adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných". Takovým výjimečným důvodem je i porušení základního práva, a tím se kruhem vracíme na začátek úvahy.
31. Ani rozhodnutí dvou zahraničních soudů a dokumenty Rady Evropy, na které většina odkazuje v bodě 75, její závěry nepodporují. Sdílíme jejich obecná východiska, tedy že i právní jistota obviněného (odsouzeného) je důležitou hodnotou a že zasahování do pravomocných rozsudků, zvláště trestních, má ústavněprávní a lidskoprávní limity. Nic dalšího ale neříkají - rozhodně ne to, že by Ústavní soud nemohl zrušit výrok o trestu. Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu se týká obnovy řízení (a příliš tak nesouvisí s posuzovanou věcí). Navíc se v něm vysvětluje, že Německo patří ke státům, kde ústava neumožňuje obnovu trestního řízení v neprospěch obviněného. Česká republika se ale řadí k zemím, které ji připouští, nedostatečné posouzení může dokonce porušovat základní práva obětí (viz nález sp. zn. III. ÚS 1716/16 ze dne 9. 8. 2016, který většina paradoxně v bodě 75 také zmiňuje). Ústavní tribunál Španělska uvádí, že deklaroval porušení práv a nemohl zrušit rozhodnutí o trestu, neboť jeho judikatura "až na určité výjimky nepřipouští rušení zprošťujících rozsudků nebo změny výroku o trestu vedoucí k jeho zpřísnění". Jeho rozhodnutí tak správně vnímá úzkou souvislost mezi rušením zprošťujících rozsudků a zásahy do výroku o trestu (tedy souvislost, kterou většina nereflektuje), nadto připouští výjimky. Rezoluce Výboru ministrů a bilan d'action se věnují tomu, že nedošlo k obnovení trestního řízení po vydání rozsudku ESLP o porušení pozitivních procedurálních závazků plynoucích z čl. 3 Úmluvy, neboť došlo k uplynutí promlčecích lhůt a poškození se obnovy nedomáhali. Nic z toho pro posuzovanou věc neplatí.
32. Právní jistota se projevuje i v principu ne bis in idem, avšak ani s ním by zrušení pravomocného trestního rozhodnutí Ústavním soudem nebylo v rozporu. Ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny výslovně předpokládá, že pravomocné trestní rozhodnutí lze zrušit v řízení o mimořádném opravném prostředku. Ani z pohledu Úmluvy (čl. 6 ve spojení s čl. 4 Protokolu č. 7) by takový zásah nebyl problematický. Předně je otázkou, zda je vůbec trestní rozhodnutí konečné (v autonomním významu dle Úmluvy), pokud ještě běží dvouměsíční lhůta k jeho napadení ústavní stížností (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Mihalache proti Rumunsku ze dne 8. 7. 2019, č. 54012/10, § 115 a 116). I kdyby bylo, judikatura ESLP obecně připouští znovuotevření trestního řízení i z důvodu zásadních právních vad (viz již rozsudek ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, § 56 a 57). Zrušením trestního rozhodnutí k ústavní stížnosti oběti by nebyla porušena ani zásada zákazu reformationis in peius, která by se ostatně vztahovala jen na případ, kdy si určitý opravný prostředek podá (jen) obviněný. Podotýkáme, že ani většina netvrdí, že by zrušení rozhodnutí bylo v posuzované věci rozporné s těmito principy.
33. Nenacházíme tedy dostatečný důvod pro to, aby ochrana právní jistoty v tomto případě převážila. Nebrání-li ochrana právní jistoty zrušení zprošťujícího rozsudku (a novému rozhodování o vině i trestu), nemůže nyní bránit zrušení toliko výroku o trestu (a novému rozhodování jen o něm).
III. B. 2. Zásah do koncepce trestního práva
34. Podle většiny by zrušení výroku o trestu zřejmě narušilo koncepci trestního práva. Většina upozorňuje na "náklady" spojené s vtahováním obětí (poškozených) "do základního trestněprocesního vztahu" (mezi obviněným a státem) a na to, že se ukládané tresty "mohou začít lišit i podle přístupu poškozených, podle jejich procesní aktivity či pasivity" (bod 83 nálezu).
35. Zde musíme připomenout, že i většina potvrdila právo poškozených na účinné vyšetřování plynoucí z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy a navazujících požadavků kladených na soudní řízení, včetně rozhodování o trestu. Zároveň většina uvádí, že poškozený je i podle trestního řádu stranou trestního řízení, že jeho procesní práva se vztahují i na rozhodování o vině a trestu a že poškozený je účastníkem řízení o vině a trestu z pohledu zákona o Ústavním soudu (body 34 až 37 nálezu). Již nyní tak poškození mají takové postavení, že jejich procesní aktivita či pasivita je fakticky způsobilá ovlivnit rozhodnutí o vině a trestu. Stále platí, že přímý právní vztah mezi poškozeným a obviněným v trestním právu není dán (poškození nemají právo na to, aby byl někdo konkrétní trestně stíhán nebo konkrétním způsobem potrestán). Poškození se však mohou u trestních soudů dovolávat svých zákonných i základních práv vůči státu, což může mít nepřímý dopad do právní sféry obviněného. V tomto smyslu ke "vtažení" poškozených do trestního řízení již došlo a nález to jen potvrzuje.
36. Na to navazuje argument trestním řádem. Protože se poškození nemohou domáhat zrušení výroku o trestu u trestních soudů, podle většiny se "[z]e systémového pohledu [...] nejeví jako žádoucí", aby tuto možnost měli u Ústavního soudu (bod 84 nálezu). To, jak má Ústavní soud využívat své pravomoci, které mají ústavní původ a zakotvení, ale nelze vykládat podle obsahu podústavního procesního kodexu, jímž Ústavní soud není vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy a contrario). Ústavní soud se běžně dostává do situací, kdy musí přezkoumat rozhodnutí jiného než vrcholného soudu, proti němuž u obecných soudů není přípustný žádný opravný prostředek (například civilní rozhodnutí o bagatelních věcech, či rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé). Systémově to není nejvhodnější, ale rozhodně to není důvod, proč napadené rozhodnutí nezrušit.
37. Navíc většina není v argumentaci trestním řádem důsledná. Nejvyšší soud může zrušit pravomocný výrok o trestu v neprospěch obviněného, a to i z toho důvodu, že byl "uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští" nebo "trest ve výměře mimo trestní sazbu" [§ 265 odst. 1 písm. i) trestního řádu]. Je-li možné, aby Nejvyšší soud zrušil pravomocný výrok o trestu i v neprospěch pachatele kvůli zásadnímu porušení zákonných pravidel pro jeho ukládání, mělo by být obdobně možné, aby Ústavní soud po pečlivém vyvažování zrušil pravomocný výrok o trestu pro porušení ústavně chráněných přirozených práv člověka.
III. B. 3. Zásah do trestní politiky
38. Většina dále argumentuje trestní politikou. Tvrdí, že "[k]omplexní problematika nastavení poměru retributivních a restorativních prvků v systému trestního práva [...] v sobě zahrnuje jak politické, tak složité empirické otázky" (bod 83), a že "[k] posuzování nastavení trestní politiky státu ani komplexních empirických otázek [...] není Ústavní soud ideálně situován" (bod 84). V obecné rovině s těmito tvrzeními jistě můžeme souhlasit. Nerozumíme ale tomu, jakou spojitost mají s tím, že se v posuzované věci Ústavní soud nezrušil výrok o trestu.
39. I podle většiny má Ústavní soud přezkoumávat, zda tresty ukládané za zásahy do základních práv podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy jsou dostatečně odůvodněny a zda nejsou zcela nepřiměřeně mírné. Právě tento přezkum - se kterým většina souhlasí - se může do určité míry dotknout nastavení retributivních prvků trestního práva a případně i některých komplexnějších empirických otázek trestání. Rozhodnutí, zda po provedení tohoto přezkumu bude napadené rozhodnutí zrušeno, již ale s řešením žádné komplexní otázky tohoto typu nesouvisí. Téměř se zdá, že většina na moment zapomněla, že se věnuje důvodům pro nezrušení výroku o trestu, a místo toho zde promítla své dosud skryté vnitřní výhrady k právu na účinné vyšetřování a navazujícím procedurálním závazkům jako celku.
40. Posuzovaná věc se navíc tohoto typu komplexních otázek netýkala. Z hlediska pozitivního procedurálního závazku stačilo přezkoumat, zda není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy - právě touto zásadní vadou totiž rozsudek krajského soudu trpí, v důsledku čehož není výrok o trestu dostatečně odůvodněný, respektive postrádá podklad pro rozhodnutí o trestu. Takový přezkum je součástí činnosti Ústavního soudu od prvopočátku. Pokud by Ústavní soud z těchto důvodů napadené rozhodnutí zrušil, nijak by tím do nastavení trestní politiky nezasáhl.
III. B. 4. Role Ústavního soudu
41. Spíše mezi řádky lze vytušit argument, že zrušit výrok o trestu v neprospěch obviněného neodpovídá roli Ústavního soudu. Tedy že úlohou Ústavního soudu je chránit jednotlivce před excesivními zásahy veřejné moci a že rozhodnutí Ústavního soudu nemají vést k tomu, že je komukoliv zpřísněn trest. Nechceme tuto možnou námitku přejít mlčením.
42. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu všem základním právům. Zrušení výroku o trestu s vědomím, že v dalším řízení může být zpřísněn, by bylo důsledkem ochrany základního práva oběti (a pozitivního závazku z daného práva plynoucího). Ochranná funkce základních práv - včetně povinnosti některá práva chránit trestněprávně - není v českém kontextu žádnou novinkou (Wagnerová, E. In: Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 14 a 15). Nic nového není ani na tom, že ochrání-li Ústavní soud základní právo jednoho jednotlivce, může to mít i poměrně tvrdý dopad na jiného jednotlivce. Rozhodování Ústavního soudu, jako rozhodování jakéhokoliv jiného soudu, zkrátka může těžce dopadnout na toho, kdo v řízení neuspěl.