95. Je zejména na soudech, aby v jednotlivých případech odlišovaly výkon práva hodný ochrany od šikany a zneužití práva, které ochrany nepožívají. Individuální zájmy, práva a svobody lze vyvážit v rozhodovací praxi bez nutnosti vyloučit některý z nástrojů ochrany. Obavy ze zneužívání práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění lze zmírnit dosavadními zkušenostmi a především restriktivním výkladem, jak bylo nastíněno výše, a posuzováním konkrétních okolností každého případu. Rovněž tímto nálezem není dotčena judikatura týkající se difamačních sporů a střetu jednotlivých ústavně zaručených práv.
96. Závěr o (hypotetickém) neúměrném zatížení soudní soustavy nemůže ospravedlnit přiměřenost současného právního stavu, protože nelze očekávat značný nárůst počtu sporů nad rámec stávající úpravy. Navíc by pro soudy nešlo o novou situaci - právnické osoby mohly tento typ sporů vést i podle předchozí právní úpravy (účinné od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013), aniž by to v praxi vedlo k nepoměrným obtížím.
97. Ústavní soud proto dospěl v rámci testu proporcionality k dalšímu dílčímu závěru, že omezení přístupu právnických osob k náhradě nemajetkové újmy jakožto efektivního nástroje ochrany dobré pověsti nelze považovat za přiměřené.
VII. 4. Otázka rovnosti
98. Podle některých názorů (viz vyjádření stěžovatele, Vrchního soudu v Praze či katedry občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy) zakládá nemožnost právnických osob požadovat přiměřené zadostiučinění při zásahu do jejich pověsti nerovnost mezi fyzickými a právnickými osobami. Ústavní soud se proto stručně vyjádří i k této otázce.
99. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že rovnost je kategorií relativní, pojmově vyžadující odstranění neodůvodněných rozdílů. K porušení principu rovnosti je třeba, aby se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházelo rozdílným způsobem, aniž by však pro takový přístup existovaly objektivní a rozumné důvody. Zpravidla je navázáno na porušení i jiného základního práva [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 31/13 ze dne 10. 7. 2014 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.) nebo sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.)].
100. Ústavní soud ve vztahu k čl. 1 Listiny, který upravuje tzv. neakcesorickou nerovnost, uzavřel, že tohoto ustanovení se mohou dovolávat pouze jednotlivci jako lidské bytosti nadané lidskou důstojností [nález sp. zn. Pl. ÚS 30/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 42/80 SbNU 517; 239/2016 Sb.), bod 29]. Při současném přezkumu proto připadá v úvahu pouze tzv. akcesorická nerovnost podle čl. 3 odst. 1 Listiny (popř. čl. 14 Úmluvy), která zajišťuje rovnost při realizaci jiného základního práva nebo svobody - v tomto případě práva právnických osob na ochranu jejich pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
101. Byť fyzickým i právnickým osobám náleží ústavně zaručené právo na ochranu pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny), jeho obsah je odlišný a rozdílnou povahu má také újma způsobená zásahem do tohoto chráněného statku. Připouští-li Ústavní soud ústavně zaručená práva i svobody právnickým osobám pouze v (omezeném) rozsahu, který odpovídá jejich povaze, nelze klást rovnítko mezi fyzickými osobami, coby živými bytostmi, a právnickými osobami, coby právními konstrukty, jak z pohledu katalogu základních práv, úrovně a způsobů jejich ochrany. Shrnuto jinými slovy: lidé a právnické osoby si nejsou - a z povahy věci nemohou být - rovni. Proto nelze o porušení principu rovnosti mezi fyzickými a právnickými osobami uvažovat.
102. Uvažovat lze ovšem podle Ústavního soudu o nerovnosti mezi právnickými osobami navzájem a situacemi, v nichž právnickým osobám právo na odčinění nemajetkové újmy při neoprávněném zásahu do pověsti náleží. Pro aplikaci čl. 3 odst. 1 Listiny (nebo čl. 14 Úmluvy) je nezbytné, aby bylo mezi subjekty rozlišováno na základě důvodů tam uvedených, případně na základě "jiného postavení". Výraz "jiné postavení" zahrnuje pouze kritéria, která jsou podobná nebo blízká výslovně uvedeným důvodům - nikoliv, že by představovaly jakoukoliv myslitelnou odlišnost. Těmito důvody by měly být charakteristiky spojené s osobní volbou jednotlivce, které odrážejí jeho osobní rysy (např. víra, náboženství, politické názory) nebo vlastnosti, které si jednotlivec nemůže zvolit (např. pohlaví, rasa, barva pleti, národnost, původ, věk nebo zdravotní postižení) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.), body 104 až 108].
103. Rozlišování mezi právnickými osobami podle povahy škodní události nebo kontextu právního jednání podle Ústavního soudu nepředstavuje kvalifikovaný důvod, který by bylo možno podřadit pod demonstrativní výčet charakteristik vymezených v čl. 3 odst. 1 Listiny, popř. čl. 14 Úmluvy. Uvedená ustanovení nejsou na posuzovanou věc aplikovatelná, a proto Ústavní soud ustanovení přezkoumávaná z hlediska porušení rovnosti či zákazu diskriminace neposuzoval.
VII. 5. Ústavně souladný výklad
104. Ústavní soud v projednávané věci identifikoval nepřiměřené omezení základního práva právnických osob na ochranu jejich dobré pověsti tím, že nemohou úspěšně požadovat přiměřené zadostiučinění při zásahu do ní. Zvažoval tedy, zda lze neústavní stav překonat ústavně souladným výkladem, v rámci čehož dospěl k závěru, že nejvhodnějším prostředkem je použití analogie, pro niž jsou splněny nezbytné předpoklady.
105. Podle judikatury Ústavního soudu má obecně ústavně konformní výklad přednost před derogací zákonného ustanovení [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) či sp. zn. Pl. ÚS 33/10 ze dne 23. 4. 2013 (N 62/69 SbNU 177; 154/2013 Sb.)]. Ústavní soud proto dále posuzoval, zda existuje v rámci ústavně souladné interpretace postup, jímž lze neústavní stav překlenout bez nutnosti zrušení přezkoumávaných ustanovení či jejich částí.
106. Výkladem přezkoumávaných ustanovení se v rovině podústavního práva již podrobně zabýval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021, v němž na základě tradičních výkladových metod uzavřel, že podle účinné právní úpravy právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 občanského zákoníku, není-li výslovně ujednáno jinak, a to vzhledem k § 2894 odst. 2 občanského zákoníku. Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje potud, že přezkoumávaná ustanovení v mezích jejich nejširšího jazykového významu neumožňují právnickým osobám úspěšné použití tohoto právního prostředku.
107. S ohledem na argumenty stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti a Vrchního soudu v Praze Ústavní soud uzavírá na tomto místě, že možnost požadovat přiměřené zadostiučinění nelze odvozovat od nároku na odstranění následků neoprávněného zásahu (§ 135 odst. 2 občanského zákoníku). Jak upozornil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021, je důležité mezi těmito dvěma nástroji důsledně rozlišovat, neboť to má mimo jiné praktický význam z hlediska určení, zda jde o odpovědnost objektivní nebo subjektivní.
108. Podle Ústavního soudu nelze považovat za případné ani argumenty, že při újmě způsobené právnické osobě se mohou náhrady nemajetkové újmy domáhat osoby v ní sdružené - tím by byla popřena autonomní povaha právnických osob jako subjektů odlišných od osob v nich sdružených. Obdobně ustanovení § 83 odst. 1 občanského zákoníku není pro předestřené případy použitelné, protože jeho smyslem je umožnit právnické osobě zastupovat člověka v ní angažovaného, a to jeho jménem, nikoli řešit újmu způsobenou právnické osobě samotné. Ačkoli není vyloučeno, že jedním skutkem může být zasaženo jak do práv člověka, tak právnické osoby, je třeba rozlišovat, na čí straně újma vznikla [viz blíže např. Tůma, P. In: Lavický, P a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 349].
109. Ustanovení § 2971 občanského zákoníku, ačkoli teoreticky použitelné, se nejeví trvalým řešením protiústavního stavu, neboť jeho primární oblast použití (náhrada újmy tzv. sekundárních obětí) je odlišná a je podmíněna specifickými předpoklady, které nemusí být vždy naplněny, což omezuje jeho využitelnost v širším kontextu. Řešení založené na tomto ustanovení by nemohlo zajistit jednotnou a efektivní ochranu základních práv právnických osob ve všech relevantních situacích. Konečně, s ohledem na současnou koncepci soukromého práva, jež důsledně rozlišuje mezi majetkovou a nemajetkovou újmou (na rozdíl od některých zahraničních úprav), považuje Ústavní soud za nesystematické, aby byl zásah do pověsti právnické osoby posuzován pouze jako újma majetková, kterou by bylo možné nahradit jako škodu.
110. Ústavní soud dále vyloží, že absence právní úpravy, která by umožňovala právnickým osobám požadovat přiměřené zadostiučinění za neoprávněný zásah do jejich pověsti, představuje mezeru v zákoně, kterou lze překonat prostřednictvím analogie jakožto jednoho z nástrojů dotváření práva.
111. Limity a obecnými východisky týkajícími se mezer v právu a jeho soudcovského dotváření se Ústavní soud zabýval v nálezech sp. zn. II. ÚS 1578/21 ze dne 7. 2. 2024 a sp. zn. Pl. ÚS 23/24 ze dne 11. 9. 2024, jejichž závěry lze shrnout následovně: Dotváření práva je proces, při němž soudy překračují rámec běžného výkladu zákona a aktivně řeší situace, které nejsou jednoznačně upravené stávajícími právními předpisy. Tento přístup je opodstatněný v případech, kdy v právní úpravě existuje "mezera" - situace, na kterou zákon nepamatuje a kterou nelze vyřešit ani extenzivním výkladem jazykového významu. Je-li mezera v zákoně vědomá, tedy vychází z rozhodnutí zákonodárce, soudy do ní nesmí zásadně zasahovat, protože by tím porušily demokratický princip a dělbu moci [srov. též nález sp. zn. III. ÚS 2264/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 47/72 SbNU 531)]. Předestřená východiska aplikoval Ústavní soud i v projednávané věci.
112. Nemohou-li právnické osoby žádat přiměřené zadostiučinění za zásah do své pověsti, zatímco v jiných, méně závažných případech ano, znamená to podle Ústavního soudu odepření účinné ochrany jejich ústavně zaručeného práva. Tento stav představuje teleologickou mezeru v zákoně, konkrétně tzv. mezeru otevřenou, protože zde chybí pozitivní ustanovení, které by jim sporné právo přiznávalo.
113. Aby mohl Ústavní soud identifikovanou mezeru překlenout prostřednictvím analogie, musel nejprve zjistit, zda nejde o tzv. mezeru vědomou, která by tento postup vylučovala. Podle Ústavního soudu není řešení této otázky natolik zřejmé, jak uvádí Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021. Jak již bylo vysvětleno, proklamované antropocentrické pojetí občanského zákoníku, z něhož Nejvyšší soud usuzuje na úmysl zákonodárce, není důsledně v právní úpravě reflektováno, což se projevuje nesystematickým přístupem k odčiňování různých nemajetkových újem právnickým osobám. Rovněž nelze uzavřít, že by přeshraniční srovnání ukazovalo na výjimečné přiznávání práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy.
114. Ani z historických souvislostí nelze dovozovat průkazný záměr zákonodárce: Byť právo právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do pověsti nelze považovat za tradiční institut tuzemského soukromého práva, jak se vyvíjelo do roku 1948, není možné ani relativizovat, že toto právo bylo právnickým osobám přiznáno (pouze) v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, neboť jde o období bezprostředně předcházející účinnosti "nového" občanského zákoníku.
115. V důvodové zprávě (k jejímu významu viz bod 37 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/24) zákonodárce nevyjádřil vůli se v tomto směru od předchozí úpravy odchýlit; ve vztahu k § 132 až § 135 je v ní uvedeno, že "[o]snova zamýšlí nadále chránit jméno (název) právnické osoby. Ve shodě s věcným záměrem se rozšiřuje ochrana dalších práv spojených s právní osobností právnické osoby, přičemž se opouští dosavadní termín ‚dobrá pověst', neboť ten nutně navazuje otázku, která pověst je ‚dobrá' a může-li mít např. vydavatel určitých tiskovin (např. bulvárního nebo erotického charakteru) vůbec ‚dobrou pověst'. Jaká pověst právnické osoby si zaslouží ochranu, musí plynout z konkrétních okolností případu a z logického obsahu zákona." O snížení míry či rozsahu ochrany zde není ani zmínka, právě naopak je zdůrazňováno rozšíření ochrany dalších práv. Lze se přitom důvodně domnívat, že zamýšlel-li zákonodárce takto významně snížit rozsah ochrany, v důvodové zprávě by na to přinejmenším poukázal.
116. Argument založený na diskontinuitě právní úpravy v tomto ohledu rovněž neobstojí. Jedním z hlavních programových cílů občanského zákoníku bylo přerušit kontinuitu se "socialistickými" občanskými zákoníky z let 1950 a 1964. Z toho však nelze dovodit, že by diskontinuita měla platit i pro právní úpravy přijaté až po roce 1989, vůči nimž se občanský zákoník nevymezuje. V rámci socialistických občanských zákoníků (od 1. 1. 1951 do 31. 12. 1991) přitom právnické osoby právo na odčinění nemajetkové újmy při zásahu do své pověsti neměly.
117. Odpovědnost právnických osob je navíc zákonodárcem postupně zdůrazňována i v oblastech práva, které byly dosud typicky spojovány s fyzickými osobami, například v oblasti trestního práva, o čemž svědčí přijetí zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tendence zákonodárce posilovat odpovědnost právnických osob a jejich funkční samostatnost i nezávislost na personálním substrátu by měla být vyvažována obdobnou snahou o posílení jejich práv.
118. Jednoznačný záměr zákonodárce neprokazuje ani skutečnost, že § 135 odst. 2 občanského zákoníku obsahuje spojku "nebo", což podle názoru vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti naznačuje, že zákonodárce zamýšlel omezit možnosti ochrany jen na dvě varianty - odstraňovací a zdržovací nárok. Podobné znění se totiž vyskytuje i v ustanovení § 2988 občanského zákoníku, které taktéž používá spojku "nebo" mezi odstraňovacím a zdržovacím nárokem. Na tuto spojku nicméně v uvedeném paragrafu navazuje další výčet prostředků ochrany práv, z čehož plyne, že samotné použití spojky "nebo" nelze vykládat jako omezení ochrany pouze na dva konkrétní nároky.
119. Na druhou stranu podle Ústavního soudu nelze opomenout některé argumenty svědčící pro to, že jde o mezeru vědomou. Občanský zákoník je založen na koncepci zásadní nenahraditelnosti nemajetkové újmy, což znamená, že povinnost odčinit nemajetkovou újmu stíhá škůdce pouze tehdy, je-li to ujednáno nebo tak stanoví zákon. Jinými slovy, zákon konstruuje možnost domáhat se přiměřeného zadostiučinění pouze v konkrétních, zákonem určených případech, nikoli automaticky při každém zásahu do práv nebo zájmů poškozeného. Zvolený přístup odpovídá řešení zvolenému již v zákoně č. 40/1964 Sb. (viz Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol, 2018, op. cit., s. 44, marg. č. 129 až 134).
120. Nezařadil-li zákonodárce mezi tyto případy výslovně neoprávněné zásahy do pověsti právnických osob v § 135 občanského zákoníku, ačkoli to v jiných případech učinil, lze odůvodnit rovněž závěr, že šlo o jeho úmyslné právně-politické rozhodnutí. Tento závěr podporuje i tzv. fikce racionálního zákonodárce, podle níž je nutné předpokládat, že zákonodárce chtěl dosáhnout právě takového řešení, jaké formuloval; význam této fikce však nelze pro tyto účely přeceňovat (viz Hlouch, L. a Melzer, F. In: Sobek, T., Kotásek, J. a Hapla, M. (eds.). Právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 500). Ústavní soud dále zohlednil historické a koncepční argumenty Nejvyššího soudu vyložené v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021 (zejm. v bodech 102 až 126).
121. Ústavní soud dospěl k závěru, že nebyl jednoznačně prokázán úmysl zákonodárce odepřít právnickým osobám možnost požadovat přiměřené zadostiučinění při (samotném) zásahu do jejich pověsti; zejména nebyla zjištěna jasně míněná a alespoň v důvodové zprávě vyjádřená vůle zákonodárce se odchýlit od předchozí právní úpravy a snížit standard ochrany pověsti právnických osob. Nebylo-li prokázáno, že racionální zákonodárce vytvořil vědomou mezeru v zákoně, je třeba vycházet z předpokladu, že jde o mezeru nevědomou. Tím je naplněn základní předpoklad pro dotváření práva. Ústavní soud dále posoudil dotčené právní principy, na základě čehož dospěl k závěru, že převažují důvody pro uzavření mezery prostřednictvím analogie, která je v tomto případě přípustná.
122. Mezera je především v rozporu s hodnotovým a teleologickým pozadím právního řádu i jeho systematikou. Hodnotová nekonzistence je zároveň jedním z důvodů, proč je omezení základního práva právnických osob na ochranu pověsti nepřiměřené. Hodnotová bezrozpornost právního řádu je přitom základním principem, který chrání důvěru adresátů práva [viz Hlouch, L. a Melzer, F. In: Sobek, T., Kotásek, J. a Hapla, M. (eds.), op. cit., s. 485]. Nekonzistentní úprava, která některé právnické osoby chrání, zatímco jiné nikoli, důvěru oslabuje a narušuje stabilitu právního řádu. Právní řád přiznává právnickým osobám efektivní ochranu jejich pověsti v řadě jiných situací (např. v rámci nekalé soutěže, šikanózních insolvenčních návrhů či nesprávného úředního postupu) či jim obecně umožňuje požadovat odčinění způsobené nemajetkové újmy (viz část VII. 3). Absence možnosti domáhat se přiměřeného zadostiučinění za zásah do pověsti mimo tyto výslovně upravené případy proto působí nekonzistentně a nelogicky. V tomto ohledu také platí zásada ubi eadem ratio, ibi eadem dispositio (kde je stejný účel, tam je stejné pravidlo), která zajišťuje jednotnost, předvídatelnost a spravedlivost právního systému (srov. Wintr, J. Metody a zásady intepretace práva. Praha: Auditorium, 2013, s. 161).
123. Hodnotový rozpor je umocněn tím, že případy, kdy se nemajetková újma způsobená zásahem do pověsti a jiných statků právnické osoby odčiňuje, jsou převážně obchodní či majetkové povahy, v nichž v úvahu přicházejí i jiné nástroje ochrany. Ústavní soud neshledal žádné přesvědčivé teleologické ani ústavněprávní důvody, které by existenci sporného práva měly odůvodňovat, kupř. pro zásah do pověsti při nekalé soutěži, ale nikoliv mimo ní. Chybějící právní úprava je proto z hlediska účelu této ochrany neracionální a hodnotově nesoudržná.
124. Pro zvažování otázky existenci mezery a možnosti jejího uzavření je třeba zohlednit, že jde o oblast soukromého práva, v níž se možnost použití analogie výslovně předpokládá (§ 10 občanského zákoníku). Nejde tedy o oblast práva, v níž jsou možnosti analogie omezeny či zapovězeny (např. trestní právo hmotné či daňové právo). Povinnost k náhradě újmy obecně nemá povahu stanovení sankce, a proto jsou ustanovení upravující náhradu újmy způsobilá dotváření práva (srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., 2018, op. cit., s. 11).
125. Úkol soudů plynoucí z povinnosti chránit základní práva (čl. 4 Ústavy) spočívá kromě jiného ve vyplňování mezer v zákonech tak, aby v dané procesní situaci zajistily co největší naplnění základních práv [viz nález sp. zn. II. ÚS 1413/21 ze dne 25. 10. 2021 (N 184/108 SbNU 241), bod 22]. Současně je třeba zohlednit, že dotčené ústavně zaručené právo (na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny) nespadá do výčtu práv uvedených v čl. 41 odst. 1 Listiny, a lze se jeho ochrany domáhat i nad rámec zákonného provedení.
126. Podle Ústavního soudu tudíž existuje otevřená teleologická mezera v zákoně, pro jejíž uzavření převažují v kolizi stojící principy. K vyplnění mezery je možné využít analogii, která je v tomto případě přípustná a která není v rozporu s dělbou moci coby stěžejním principem stojícím v protikladu. Konkrétně lze použít analogii zákona (analogii legis) podle § 10 odst. 1 občanského zákoníku, jenž stanoví, že nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. V tomto kontextu je relevantní ustanovení § 2988 občanského zákoníku, které upravuje ochranu proti nekalé soutěži a mimo jiné zahrnuje možnost požadovat přiměřené zadostiučinění jako účinný prostředek ochrany pověsti. Jak již bylo opakovaně zdůrazněno, charakter a důsledky zásahu do pověsti právnické osoby jsou obdobné jak v rámci nekalé soutěže, tak mimo ni. Míra ochrany proto nemůže být závislá pouze na tom, zda k zásahu došlo (ještě) v rámci nekalé soutěže. Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že právnické osoby mají analogicky podle § 2988 občanského zákoníku právo domáhat se odčinění nemajetkové újmy způsobené samotným zásahem do pověsti. Pouze tak lze bezprostředně naplnit povinnost státu zajistit komplexní a efektivní ochranu ústavně zaručených práv (přiměřeně srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2257/18).
127. Ústavní soud shrnuje, že absence úpravy umožňující právnickým osobám domáhat se přiměřeného zadostiučinění za zásah do pověsti představuje mezeru v zákoně, která odporuje teleologickému pozadí právního řádu a jeho hodnotové soudržnosti. Současně tím právnické osoby přicházejí o efektivní prostředek ochrany své pověsti, která je ústavně zaručena čl. 10 odst. 1 Listiny. Je proto nezbytné tuto mezeru překlenout prostřednictvím analogie zákona podle § 10 odst. 1 občanského zákoníku, a to jednoduchým použitím stejného katalogu prostředků, jaký je stanoven pro ochranu proti nekalé soutěži v § 2988 občanského zákoníku.
128. Protože je možné neústavní stav překonat některým z nástrojů ústavně konformního výkladu, v tomto případě prostřednictvím analogie, nejsou dány důvody pro zrušení přezkoumávaných ustanovení či některé z jejich částí, jejichž ústavností se tak Ústavní soud samostatně nemusel zabývat.
VIII. Závěr
129. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že přezkoumávaná ustanovení sama o sobě neodporují čl. 10 odst. 1 Listiny. Pro účely zákona o Ústavním soudu se za návrh považuje také usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/24 ze dne 4. 9. 2024, ve znění opravného usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/24 ze dne 20. 11. 2024, jímž bylo přerušeno řízení o ústavní stížnosti a zahájeno řízení o zrušení přezkoumávaných ustanovení, který Ústavní soud za přiměřeného použití § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výrokem I zamítl.
130. Jelikož je podle Ústavního soudu současný právní stav neústavní, zobecnil své závěry a výrokem II závazně vymezil požadavky na ústavně konformní ochranu dobré pověsti právnických osob ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny [srov. ohledně tzv. interpretačních výroků např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.) či sp. zn. Pl. ÚS 41/02].
131. Vzhledem k tomu, že ústavně konformní výklad ochrany pověsti právnických osob prostřednictvím analogie je možné učinit v mezích účinné právní úpravy, tedy již od účinnosti "nového" občanského zákoníku, uplatní se závěry přijaté v tomto nálezu ve všech řízeních doposud neskončených i budoucích, a to v souladu s principem tzv. incidentní retrospektivy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. 12. 2019 (N 208/97 SbNU 238), body 19 až 27; či nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. ledna 2025
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudců Zdeňka Kühna, Josefa Fialy, Tomáše Langáška, Kateřiny Ronovské a Jana Wintra
Na základě § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podáváme odlišné stanovisko k II. výroku nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025 a jeho odůvodnění.
1. Máme za to, že dobrá pověst právnické osoby je hodna ústavní ochrany, má však čistě majetkový rozměr, chráněný v rámci čl. 11 Listiny. Právnické osoby (jako právem vytvořené konstrukce) nemají práva podle čl. 10 odst. 1 Listiny a nemají ani ústavní právo na náhradu nemajetkové újmy jako prostředek ochrany pověsti. Stávající výklad občanského zákoníku, jak ho podala judikatura Nejvyššího soudu, odpovídal nejen textu, systematice a koncepci občanského zákoníku, ale též dosavadní judikatuře Ústavního soudu. S nálezem proto bohužel nemůžeme souhlasit.
2. Přitom paradoxně s mnoha částmi nálezu plně souhlasíme. Souhlasíme s výrokem I, podle něhož byl návrh zamítnut. Souhlasíme s tím, že nelze jednoduše srovnávat fyzické a právnické osoby a že nynější úprava není porušením principu rovnosti, neboť právnické osoby nijak nediskriminuje. Souhlasíme s tím, že z judikatury ESLP ani SDEU nelze dovodit závěry pro výklad práva na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny či na ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy. Souhlasíme i s tím, že jasné závěry ve prospěch toho či onoho závěru neplynou ani z práva komparativního.
3. Podpora pro závěry většiny Ústavního soudu tak plyne jen z čistě vnitrostátní ústavněprávní argumentace, tedy asi z jakýchsi specifik českého ústavního pořádku. I to je samozřejmě možné, v tomto případě nás však argumentace kolegů nepřesvědčuje.
4. Je potřeba jasně říci, že tento nález především zásadně modifikuje dosavadní judikaturu Ústavního soudu. Jediným nálezem, který se této problematice doposud věnoval, je nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3819/14 (N 27/88 SbNU 397), Karlovarské minerální vody, a. s. Tento nález nepopřel ústavní rozměr ochrany dobré pověsti právnické osoby, zdůraznil ale, že "přiléhavější interpretací je vnímat takovou ochranu jako součást ústavního práva vlastnit majetek." (body 26, podobně bod 28).
5. Z tohoto nálezu přitom vyšla veškerá dosavadní judikatura civilních soudů, především brilantně odůvodněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, č. 66/2022 Sb. rozh. civ. Jak správně uvádí Nejvyšší soud v bodě 136 tohoto rozsudku, z antropocentrického pojetí soukromého práva plyne "rozlišování mezi právním postavením osob fyzických a osob právnických, jež vyplývá z občanským zákoníkem akceptované přirozené nerovnosti mezi fyzickými osobami, jako živými bytostmi nadanými nezadatelnými přirozenými právy, a právnickými osobami, jako organizačními útvary vytvořenými člověkem a sloužícími jeho zájmům, jimž pozitivní právo jejich právní osobnost pouze poskytuje (může poskytovat)."
6. Je to tedy teprve nynější nález, který přiřknul právnickým osobám též ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a z toho plynoucí (ústavní) nároky na odčinění nemajetkové újmy při protiprávním zásahu do jejich pověsti. Nález ale opomíjí, že "právnická osoba není člověk. Její podstata je majetková. Vzhledem k tomu je evidentní rozdíl mezi pověstí právnické osoby a pověstí člověka. Újma na pověsti člověka má morální rozměr, který u právnické osoby chybí." (Eliáš, K. Úvahy nad právem a jeho ohýbáním. Právní rozhledy, 2022, č. 18, s. 611-620).
7. Článek 10 odst. 1 zjevně míří na lidi (ti jsou tím každým), nikoli na právnické osoby jako umělé konstrukty. Lidskou důstojnost či osobní čest mohou mít jen lidé, ochrana podle čl. 10 odst. 1 má výsostnou morální a důstojnostní povahu, je spojena jen a pouze s lidmi.
8. Není sporu, že jakákoli právnická osoba může utrpět újmu protiprávním zásahem do svého názvu, pověsti a soukromí (§ 135 občanského zákoníku). Tyto zásahy se však promítají v prvé řadě na majetkových právech právnické osoby. Právnická osoba má právo na ochranu proti takovýmto zásahům, pročež zákon upravuje zvláštní prostředky ochrany (možnost domoci se zdržení, odstranění následku zásahu, § 135 občanského zákoníku) a v obecné rovině pak cestou náhrady újmy majetkové (škody). Právo právnických osob je v tomto rozsahu ústavně chráněné (čl. 11 Listiny).
9. Nepochybujeme, že právnické osoby mohou utrpět nemajetkovou újmu. Otázka však zní jinak: jak a jakým způsobem je taková nemajetková újma odčinitelná? Jak k tomu správně uvedl Nejvyšší soud v bodě 63 rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021, ve "vztahu k právnickým osobám účinná právní úprava v občanském zákoníku nevylučuje (nepopírá) možnost vzniku nemajetkové újmy (resp. některých forem nemajetkové újmy) i na jejich straně. Zároveň z hlediska samotných podmínek vzniku závazku k odčinění vzniklé nemajetkové újmy nerozlišuje, zda byla nemajetková újma způsobena osobě fyzické či právnické. Proto i pro nemajetkovou újmu způsobenou právnické osobě platí, že podle § 2894 odst. 2 o. z. vzniká povinnost škůdce k jejímu odčinění pouze tehdy (nebylo-li výslovně ujednáno jinak), stanoví-li tak zvlášť zákon."
10. Občanský zákoník stanoví v některých případech vskutku náhradu za nemajetkovou újmu též pro právnické osoby, což ale kodex zjevně chápe jako výjimku z pravidla. Ergo, nestanoví-li tak "zvlášť zákon", povinnost k odčinění nevzniká. Na tomto závěru jistě není nic neústavního, je to naopak normální vztah výjimky a pravidla.
11. V bodě 41 nálezu se říká, že "je-li pověst právnické osoby poškozena, přenese se negativní vnímání tím způsobené na fyzické osoby (lidi), které jsou s právnickou osobou spojeny. Porušení práv lidí jsou jejich vlastní záležitostí, ale těsná vazba mezi nimi a právnickou osobou způsobuje nepřímé dopady protiprávních zásahů i na ně." Jak k tomu ale říká K. Eliáš, "to je jistě pravda, leč lidem sdruženým v právnické osobě nic nebrání, aby se domáhali náhrady nemajetkové újmy, pokud jim vznikla." (Eliáš, K. Úvahy nad právem a jeho ohýbáním ...). Právě uvedený závěr Ústavního soudu je tedy jistě správný, občanský zákoník však má na tento problém řešení a není třeba na něj reagovat přepsáním platné zákonné úpravy, která vychází z chápání právnické osoby spíše jako nástroje k dosažení zvoleného účelu.
12. Shrnuto, protože právnické osoby nemají práva na ochranu dobré pověsti srovnatelná s lidmi, úprava občanského zákoníku není jakkoli defektní či problematická. Vyplňování údajných mezer v zákoně nebylo namístě. Pokud by snad s nynější úpravou panovala nějaká nespokojenost, zákonodárce mohl a v budoucnu jistě může tuto úpravu podle své úvahy změnit. Širší zákonná ochrana práv právnických osob je jistě možná a je legitimní možností zákonodárce takovouto úpravu zvolit. Rozhodně však není úkolem Ústavního soudu, aby své představy o lepším právu promítal do platného občanského zákoníku, a to jako jakýsi alternativní zákonodárce.
Zdeněk Kühn v. r.
Jan Wintr v. r.
Josef Fiala v. r.
Tomáš Langášek v. r.
Kateřina Ronovská v. r