45. Existuje-li obecně právo právnických osob na ochranu pověsti, je třeba dále vysvětlit, jaké následky může zásah do pověsti vyvolat. Zásah do pověsti se obecně může projevovat újmou majetkovou i nemajetkovou a může být i příčinou vzniku bezdůvodného obohacení.
46. Majetková újma (škoda) se projevuje v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem - penězi (srov. Bezouška, P. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1498, marg. č. 7 a 8; Pašek, M. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, § 2894, marg. č. 7). Při zásahu do pověsti právnické osoby vzniklá škoda primárně spočívá v ekonomických důsledcích jejího poškození. Zpravidla bude představována ušlým ziskem, způsobeným například ztrátou zákazníků, obchodních partnerů, poklesem tržeb, oslabením obchodních vztahů, úbytkem podporovatelů a přispěvatelů aj. Proto je ochrana pověsti právnické osoby často vnímána jako ochrana jejího majetkového zájmu, která je nepřímo chráněna prostřednictvím čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny. V uvedeném smyslu Ústavní soud již přiznal obchodním korporacím ústavní ochranu jejich dobré pověsti, kterou připodobnil k pojmu goodwill a v souladu s judikaturou ESLP ji zařadil mezi majetková práva (viz nález sp. zn. I. ÚS 3819/14).
47. Vedle majetkové újmy může zásahem do pověsti právnické osoby vzniknout i nemajetková újma, která je neméně významná (byť odlišení jednotlivých újem nemusí být jednoduché). Nemajetková újma obecně nevede k přímému penězi vyčíslitelnému zásahu do majetku (viz např. Melzer. F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081, Praha: Leges, 2018, s. 23-25, marg. č. 10-17). Pověst je složitě budovaný nehmotný statek, jehož hodnota není snadno měřitelná či kvantifikovatelná a který nelze oddělit od právnické osoby (její sféry). Zásah do ní působí újmu nezávisle na přímých či následných majetkových dopadech a konkrétně se může projevovat v oslabení důvěryhodnosti a vážnosti u veřejnosti, ztrátě konkurenceschopnosti, zmenšením prestiže, narušením vztahů mezi sdruženými osobami, nutnosti vynaložit úsilí na její obnovení, ohrožení schopnosti dosahovat stanovené cíle apod.
48. Obzvláště u právnických osob, ať již soukromého nebo veřejného práva, které nejsou založeny za účelem podnikání ("nevýdělečné právnické osoby"), platí, že újma způsobená zásahem do jejich pověsti zásadně nebude majetková, ale půjde o újmu (pouze) nemajetkovou. Ta ale - vedle újmy majetkové - vzniká i právnickým osobám založeným za účelem podnikání. V obou případech totiž potřebují dobrou pověst.
49. Je nesporné, že povaha utrpěné nemajetkové újmy se u fyzických a právnických osob liší. Fyzické osoby pociťují újmu přímo ve své osobní sféře, jejich pověst je spjata s osobním životem, sociálními vztahy, profesionální kariérou a úzce souvisí s právy na osobní čest a jméno, s nimiž tvoří soubor osobnostních práv, která chrání člověka ve společenském kontextu. Oproti tomu újmu právnických osoby je třeba vnímat odlišně s ohledem na jejich povahu. Právnické osoby újmu subjektivně neprožívají, to ale neznamená, že jim nevzniká, je ale spíše spojena s konkrétními dopady na jejich činnost a fungování - jak byly předestřeny výše - na bázi přičitatelnosti. Újma a její povaha bude rozdílná i podle formy a typu právnické osoby (podnikatelská/nepodnikatelská, založená ve veřejném/soukromém zájmu atd.). Dobrá pověst je však hodnotou vlastní jak pro fyzické, tak i právnické osoby.
50. Skutečnost, že se nemajetková újma u právnických a fyzických osob liší, neznamená, že vůbec nemůže vzniknout. Názor, že právnické osoby nemohou utrpět nemajetkovou újmu (nejen) zásahem do své pověsti, neodpovídá realitě ani současné koncepci občanského práva, která výslovně s možností vzniku nemajetkové újmy právnické osoby i jejím nahrazováním počítá, dokonce v méně intenzivních případech (viz body 82 až 87).
51. Argument nepřípustnou antropologizací právnických osob zmiňovaný Nejvyšším soudem nevylučuje vznik a nahrazení nemajetkové újmy, může pouze znamenat vyšší důraz na újmu majetkovou než je tomu u lidí. Připuštění ochrany pověsti právnickým osobám a možnosti náhrady nemajetkové újmy při zásahu do ní nenastoluje jejich antropologizaci, ale spíše vyvažuje jejich právní potřeby s ohledem na postavení ve společnosti a v právních vztazích, nikoliv na základě připisování lidských charakteristik. Ani argument fiktivním charakterem právnických osob neznamená, že je vyloučen vznik nemajetkové újmy a její náhrada.
52. Podle Ústavního soudu tudíž lze obecně na tomto místě uzavřít, že právnickým osobám svědčí právo na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a že při neoprávněném zásahu do ní jim může vzniknout majetková i nemajetková újma.
VII. 2. Omezení práva na účinnou ochranu dobré pověsti právnických osob
53. Ochrana ústavně zaručených práv nemůže být pouze teoretická a iluzorní, ale také praktická a účinná [nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018 (N 30/88 SbNU 431), bod 15]. V opačném případě dochází k oslabení důvěry občanů v právo, což ve svých důsledcích ohrožuje stabilitu právního státu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1413/21 ze dne 25. 10. 2021 (N 184/108 SbNU 241), body 12 až 14].
54. Stát je povinen prostřednictvím svých orgánů (zejména soudů) zajistit efektivní ochranu ústavních hodnot a statků i ve vztazích mezi osobami soukromého práva, což plyne z čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2257/18 ze dne 23. 6. 2020 (N 133/100 SbNU 464), bod 33]. Rovné ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivců může být dosaženo pouze za předpokladu, že účastník soudního řízení má k dispozici potřebné procesní nástroje [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/15 ze dne 7. 11. 2017 (N 201/87 SbNU 269; 422/2017 Sb.), body 71 a 72]. Ve vztahu ke sdružovacímu právu (čl. 20 Listiny) Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1969/10 ze dne 27. 12. 2011 (N 219/63 SbNU 515) uzavřel (byť šlo o politické strany), že "[z] materiálních základních práv v jejich ochranné dimenzi vyplývá povinnost státu poskytnout a zajistit efektivní ochranu základních práv, která vyžaduje i jejich věcnému obsahu odpovídající právní (zejména procesní) úpravu a poskytnutí garancí a záruk proti možnému zásahu" (bod 33 odkazovaného nálezu).
55. Ochrana dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny tak zahrnuje povinnost státu zajistit efektivní ochranu před nedovolenými zásahy orgánů veřejné moci (vertikální působení) i jiných osob soukromého práva (horizontální působení).
56. Ustanovení § 135 odst. 2 ve spojení s § 135 odst. 1 občanského zákoníku umožňuje právnické osobě při neoprávněném zásahu do její pověsti domáhat se 1) upuštění od něj (zdržovací nárok) nebo 2) odstranění jeho následků (odstraňovací nárok). Kromě toho může právnická osoba požadovat 3) náhradu majetkové újmy (škody) a 4) vydání bezdůvodného obohacení, jsou-li pro to splněny zákonné předpoklady (stranou ponechává Ústavní soud svépomoc podle § 14 odst. 1 občanského zákoníku a prostředky ochrany poskytované zvláštními zákony, například tzv. mediálními předpisy).
57. Nemajetková újma se obecně odčiňuje přiměřeným zadostiučiněním (§ 2951 odst. 2 občanského zákoníku). Na rozdíl od předchozí úpravy (§ 19b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), zákon nyní právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění právnické osobě výslovně neupravuje. Přestože újma způsobená zásahem do pověsti právnických osob může mít majetkovou i nemajetkovou povahu, zákon jim obecně poskytuje možnost náhrady pouze první z nich; ochrana je tak limitována pouze na majetkovou rovinu.
58. Aby byla ochrana práv efektivní, musí k tomuto účelu mít dotčená právnická osoba k dispozici odpovídající právní nástroje a prostředky. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda právnickým osobám není při absenci práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění upírána efektivní (účinná) ochrana jejich dobré pověsti zaručená čl. 10 odst. 1 Listiny - v takovém případě by bylo uvedené základní právo omezeno.
59. Primární prostředky ochrany, tedy zdržovací a odstraňovací nároky, nejsou podle Ústavního soudu dostatečně účinné z následujících důvodů:
60. Žijeme v digitálním věku, v "rychlé a sdílené" době, v níž lze informace volně šířit okamžitě a v masovém měřítku prostřednictvím internetu a sociálních sítí (přiměřeně srov. nález sp. zn. I. ÚS 1029/21 ze dne 13. 1. 2022, bod 36) s minimálními náklady (spíše bezplatně). Riziko poškození pověsti (nejen) právnických osob je vyšší než kdy dříve. Mediální prostor je plný zpráv, komentářů a hodnocení, které mohou být pravdivé, ale i zkreslené nebo zcela nepravdivé. Právnické osoby, výdělečné i nevýdělečné, se často stávají terčem těchto informací, a to jak úmyslně, tak i neúmyslně, což pro ně může mít vážné důsledky (viz část VII. 1.). Rychlost, s jakou se informace šíří, ztěžuje každému, tedy i právnickým osobám, možnost efektivně reagovat a odvrátit či napravit způsobenou. Obzvláště v současné době "postfaktické", kdy se emocionální apely často šíří rychleji než fakta, je efektivní ochrana klíčová pro dlouhodobou prosperitu právnických osob a důvěru veřejnosti v ně.
61. Od neoprávněného zásahu do pověsti do právní moci rozhodnutí, jímž je uloženo, aby od zásahu bylo upuštěno nebo byl odstraněn jeho následek, může uplynout značná doba (i několik let), kdy již takováto forma ochrany nemusí mít pro poškozenou právnickou osobu praktický význam. Platí přitom, že přijde-li spravedlnost pozdě, je to totéž, jako by byla odmítnuta (justice delayed is justice denied) [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3892/18 ze dne 29. 1. 2019 (N 18/92 SbNU 199), bod 24; či sp. zn. IV. ÚS 1784/17 ze dne 13. 9. 2017 (N 172/86 SbNU 773), bod 13]. Délka soudních řízení se pak počítá na měsíce, spíše roky. Přestože procesní předpisy upravují "rychlé" instituty typu předběžných opatření, nelze ani takovou úpravu považovat za efektivní nástroj.
62. Odstraňovací ani zdržovací nárok efektivní ochranu zajistit nemohou, byla-li již difamující informace ve veřejném prostoru zveřejněna, zachycena a nekontrolovatelně šířena (ať již původcem či rozdílnými osobami). Současně je ochrana limitována tím, že se vztahuje na konkrétní události a ke konkrétnímu časovému okamžiku [srov. nález sp. zn. II. ÚS 171/12 ze dne 15. 5. 2012 (N 105/65 SbNU 439)]; nezabraňuje souvislým a navazujícím útokům, jsou-li prováděny odlišnými osobami, jejichž počet může být v zásadě neomezený, dokud bude difamující informace ve veřejném prostoru existovat.
63. Byť se právnická osoba domůže soudního rozhodnutí (včetně relativně rychle nařízeného předběžného opatření), které přikazuje upuštění od neoprávněného zásahu či odstranění jeho následků, její pověst může být nenávratně poškozena. Informace, jež byly jednou zveřejněny a rozšířeny, mají tendenci přetrvávat v povědomí veřejnosti, lidé, kteří se s nimi setkali, jim mohou i nadále věřit nebo je považovat za relevantní, bez ohledu na to, zda byly později vyvráceny nebo staženy (negativní informace zaujme každého a ihned, zatímco vyhovující rozsudek vydaný po letech již málokoho). Prvotní vnímání a názory mohou přetrvávat a ovlivňovat budoucí jednání a postoje vůči dotčené právnické osobě (srov. socio-psychologické jevy známé jako chyby v sociální percepci - k tomu viz kupř. Holeček, V., Miňhová, J., Prunner, P. Psychologie pro právníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 215 a násl.), čímž je ztížena plná rehabilitace jejího jména a s ním související dobré pověsti, protože v mysli veřejnosti může přetrvávat nedůvěra nebo negativní obraz, a to i přes veškeré učiněné nápravné kroky [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215)].
64. Za dostatečně účinný nástroj ochrany nelze univerzálně považovat ani právo na náhradu škody, a to (přinejmenším) ze dvou důvodů:
65. Zaprvé, vyčíslit ušlý zisk nebo snížení majetku v důsledku zásahu do dobré pověsti je velmi obtížné, častěji nemožné, ačkoli tyto potíže lze částečně překonat pomocí § 2955 občanského zákoníku či § 136 o. s. ř. Velké komplikace nastávají pro žalobce již při prokazování příčinné souvislosti mezi poškozením pověsti a vznikem škody (obdobně jako v případech nekalé soutěže, viz Kindl, J. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., 2018, op. cit., s. 1216 a 1217, marg. č. 32-34). Prokázat příčinnou souvislost, že určitá difamující informace přímo vedla k majetkovým ztrátám, vyžaduje detailní analýzu tržních podmínek, chování zákazníků a dalších vlivů, což může být pro poškozenou právnickou osobu mimořádně komplikované. Například, zaznamená-li poškozená právnická osob pokles tržeb po zveřejnění difamující informace, musí přesvědčivě prokázat, že je přímo způsoben touto informací, nikoliv jinými faktory, jako je obecný ekonomický pokles, sezónní výkyvy nebo změny v konkurenčním prostředí. V této souvislosti bývá dotčený postaven do složité důkazní situace, kterou je v určitých případech nemožné překonat.
66. Obzvláště náročné je domáhat se náhrady škody pro nevýdělečné právnické osoby, protože jejich činnost zpravidla není zaměřena na tvorbu zisku, budování obchodní značky či kumulování majetku. Kromě toho, i kdyby přímá újma na majetku vznikla, například snížením darů od sponzorů nebo poklesem dobrovolnické činnosti, prokázání příčinné souvislosti mezi tímto poklesem a poškozením dobré pověsti může být ještě složitější než v případě právnických osob výdělečných. V české soudní praxi lze jen obtížně dohledat pravomocná rozhodnutí přisuzující poškozenému újmu v podobě ušlého zisku - právě pro složitou důkazní situaci poškozených.
67. Zadruhé, byť újma vzniklá neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby může mít konkrétní majetkové dopady, hledí se na ni typicky jako na újmu nemajetkovou, která se odčiňuje přiměřeným zadostiučiněním, u něhož - mimo jiné z právě předestřených důvodů - jsou pro určení formy a výše nastaveny standardy umožňující prosaditelnost práva a účinnou ochranu (k tomu viz též dále).
68. Z obdobných důvodů jako v případě náhrady škody nelze považovat za efektivní prostředek ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který jinak přichází teoreticky v úvahu.
69. Lze tedy uzavřít, že současná právní úprava (ve smyslu výkladu Nejvyššího soudu) ochrany pověsti právnickým osobám efektivní nástroje neposkytuje. Ústavní soud nezpochybňuje, že výše popsané nároky mohou být v konkrétních situacích účinnými prostředky ochrany, ovšem nejsou jimi univerzálně ani typicky. Neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby totiž zpravidla způsobí nemajetkovou újmu, která se odčiňuje právě přiměřeným zadostiučiněním.
70. Právo na odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění lze považovat za účinný prostředek ochrany dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny tam, kde jiné prostředky účinné nejsou. V poměrech předchozí právní úpravy bylo právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nástrojem, jak předestřené nedostatky jiných prostředků překonat. U ochrany pověsti zákonodárce ani nezvolil subsidiární formu odčinění újmy v nejširším slova smyslu formou paušální kompenzace, jak to umožnil při zásahu do práv duševního vlastnictví. Institut přiměřeného zadostiučinění umožňoval soudům přiznat poškozené právnické osobě kompenzaci na základě soudcovské úvahy a konkrétních okolností případu, aniž by bylo nutné exaktně prokazovat výši vzniklé škody a její příčinnou souvislost s difamujícím jednáním. Tento přístup zajišťoval, že poškozené právnické osoby mohly získat přiměřené zadostiučinění i tehdy, nebyly-li přímé důkazní prostředky dostupné. Shodně lze argumentovat také nyní a stejným způsobem je v účinné právní úpravě odůvodňována možnost požadovat přiměřené zadostiučinění při porušení pravidel nekalé soutěže (viz Kindl, J. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol, 2018, op. cit., s. 1218, 1219 a 1232), jímž je vyrovnávána také újma, která má materiální důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 652/2001 ze dne 18. 9. 2002).
71. Podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku může mít přiměřené zadostiučinění podobu imateriální (morální) nebo materiální (peněžní) satisfakce, která připadá v úvahu tehdy, nezajistí-li jiný způsob skutečné a dostatečné odčinění způsobené újmy. Přitom i "pouhá" omluva coby imateriální satisfakce, kterou právnická osoba nemůže ve světle účinné právní úpravy požadovat, nemusí být jen symbolickým gestem, ale může mít pro ni skutečný a podstatný význam, a zmírnit tak způsobenou nemajetkovou újmu (viz Pilík, V. Pojetí a úprava ochrany právní osobnosti právnických osob v občanském právu. Právní rozhledy, 2016, č. 13-14, s. 457-467; srov. přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2925/2006 ze dne 29. 1. 2009). S jistou nadsázkou lze říci: Žádná lež není tak malá, aby si nezasloužila alespoň omluvu.
72. Ochranu pověsti v rámci úpravy ochrany proti nekalé soutěži (která podle § 2988 občanského zákoníku právo na poskytnutí přiměřené zadostiučinění poskytuje) není možné za efektivní nástroj považovat již proto, že na všechny neoprávněné zásahy nelze vztáhnout generální klausuli nekalé soutěže podle § 2976 občanského zákoníku či některou ze speciálních skutkových podstat, a to bez ohledu na šíři jejího pojetí.
73. Při neexistenci práva na odčinění nemajetkové újmy je navíc omezena preventivně-sankční funkce ochrany pověsti právnické osoby. Disponovala-li by právnická osoba pouze odstraňovacím a zdržovacím nárokem, s přihlédnutím k tomu, že právo na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení nepřicházejí vždy (reálně) v úvahu, nic by dostatečně neodrazovalo původce zásahu od jeho uskutečnění či opakování. Přiměřené zadostiučinění je nástroj, který umožňuje nejen nápravu a kompenzaci za utrpěnou újmu, ale působí také jako odrazující prostředek vůči zamýšleným budoucím neoprávněným zásahům [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491), sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 221/79 SbNU 545) či sp. zn. I. ÚS 668/21 ze dne 2. 11. 2021]. Absence tohoto práva může vést k tomu, že neoprávněné zásahy do pověsti právnických osob budou častější a právní ochrana by byla nedostatečná z hlediska nápravy i prevence.
74. Lze tedy shrnout, že právo na přiměřené zadostiučinění poskytuje poškozené osobě možnost alespoň částečně odčinit nemajetkovou újmu způsobenou poškozením její pověsti v situaci, kdy zdržovací a odstraňovací nároky nedokáží reagovat na nekontrolovatelné šíření difamující informace ve veřejném prostoru. Současně umožňuje kompenzaci bez nutnosti exaktně prokazovat výši škody a její přímou souvislost se škodním jednáním, což je často prakticky nemožné. Absencí práva na odčinění nemajetkové újmy při zásahu do pověsti je navíc významně oslabena právní ochrana osob nevýdělečných a neúčastnících se hospodářské soutěže, které jsou vystaveny zásahům do své pověsti bez adekvátního prostředku obrany. Neodčiňuje-li se nemajetková újma v situaci, kdy se na újmu zásahem do pověsti právnické osoby v českém právním prostředí hledí jako na typickou újmu nemajetkovou, je obecná ochrana pověsti právnické bez existence takového práva neúčinná; není přitom systematické na tutéž újmu nahlížet v jednom případě jako na nemajetkovou a v jiném jako na majetkovou.
75. Ústavní soud proto dospěl k dílčímu závěru, že nemožnost právnických osob požadovat na odčinění nemajetkové újmy přiměřené zadostiučinění představuje zákonné omezení jejich základního práva na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, neboť jim odpírá možnost domoci se odčinění způsobené újmy nemajetkové povahy a ostatní prostředky nelze považovat za dostatečně efektivní nástroje ochrany.
VII. 3. Přiměřenost omezení přístupu k efektivní ochraně
76. Jsou-li podle Ústavního soudu právnické osoby omezeny v přístupu k efektivní právní ochraně dobré pověsti, musel se dále zabývat tím, zda lze omezení považovat za přiměřené.
77. Posouzení omezení základního práva musí především odpovídat nárokům plynoucím z principu právního státu a naplňovat požadavky vycházející z testu proporcionality (v širším smyslu), jenž zahrnuje tři kritéria: Prvním z nich je posouzení způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), v rámci něhož se zjišťuje, zda je konkrétní opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se ve druhém kroku posuzuje potřebnost a zkoumá se, zda byl při výběru prostředků použit ten, který je k základnímu právu nejšetrnější. Konečně je hodnocena přiměřenost (v užším smyslu), tedy zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 27/16 ze dne 18. 12. 2018 (N 200/91 SbNU 485; 51/2019 Sb.), body 93 a 94]. Ústavní soud aplikoval uvedený test následovně:
78. V prvním kroku zkoumal, zda právní úprava, která neumožňuje právnickým osobám domáhat se náhrady nemajetkové újmy, je způsobilá dosáhnout svého cíle. Ústavní soud nejprve musel identifikovat, jaký cíl je posuzovanou úpravou vůbec sledován. Z důvodové zprávy to patrné není, takže postoj historického zákonodárce není znám; v tomto ohledu přichází úvahu pouze naplnění "antropocentrického" pojetí občanského zákoníku, spočívajícího v posílení ochrany fyzických osob oproti osobám právnickým, kterým zásadně nemajetková újma vzniknout nemůže, ledaže to jako fikci stanoví zákon. Legitimita tohoto cíle je ovšem pochybná vzhledem k tomu, že podústavní úprava právnickým osobám nejenže umožňuje požadovat náhradu nemajetkové újmy v jiných případech (které ani nemusejí být tak závažné jako zásah do ústavně zaručeného práva), ale přímo v případě zásahu do pověsti (např. při nekalé soutěži či nesprávném úředním postupu). I kdyby Ústavní soud tento cíl považoval za legitimní a právní úpravu za způsobilou jej dosáhnout, nemohl by obstát z hlediska přiměřenosti (viz dále).
79. Způsobilý cíl spatřuje Ústavní soud v zájmu na restriktivním přístupu k odčiňování nemajetkové újmy u právnických osob, který může sloužit jako prevence nadměrného a častého uplatňování nároků na přiměřené zadostiučinění; takové omezení může mít několik souvisejících důvodů: a) předejít odrazujícímu účinku (tzv. chilling effect) na svobodě projevu zaručené čl. 17 odst. 1 Listiny; b) omezit riziko zneužívání práva na odčinění nemajetkové újmy; c) zabránit zvýšenému zatížení soudů, které by příliš časté žaloby mohly způsobit, a d) ochránit majetkové zájmy subjektů, které by jinak mohly čelit vysokým nákladům spojeným s obranou v soudním řízení a případnou náhradou újmy. Omezení možnosti právnických osob domáhat se přiměřeného zadostiučinění je způsobilé tohoto cíle (a jeho dílčích složek) dosáhnout.
80. Součástí druhého kroku je posouzení, zda by bylo možné dosáhnout proklamovaných cílů jinými, méně restriktivními prostředky. Podle Ústavního soudu si lze představit úpravu, která by identifikovaných i dalších cílů byla způsobilá dosáhnout. Především by bylo možné reagovat na jednotlivé negativní externality výkladem, který by vymezil specifické limity či podmínky pro odčinění nemajetkové újmy a zajistil efektivní ochranu pověsti bez nutnosti úplného odepření jednoho z práv pro selektivně určenou množinu případů. V rámci judikaturní praxe by bylo možné rozlišit jednotlivé typy zásahu do pověsti (např. veřejná kritika versus nepravdivé informace šířené za účelem poškození pověsti) a aplikovat obecná východiska týkající se difamačních sporů a střetu jednotlivých ústavně zaručených práv tak, aby byla spravedlivě vyvážena. Bylo by možné též uvažovat o paušálním odškodnění, jak je známo u zásahů do práv duševního vlastnictví. Ústavní soud proto má důvodné pochybnosti, zda lze zákonodárcem zvolené řešení shledat potřebným; přesto provedl v zájmu úplnosti posouzení rovněž třetí krok přezkumu.
81. Posledním (třetím) krokem je přezkum, zda negativní důsledky přezkoumávané úpravy nejsou nepřiměřené vzhledem k identifikovaným cílům. Ústavní soud dospěl k závěru, že úplné odejmutí práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy je nepřiměřené z několika důvodů:
82. Při posuzování souladu (části) zákona s ústavním pořádkem nelze posuzovat dotčenou část zákona izolovaně, ale v kontextu související právní úpravy a v širším rámci [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/17 ze dne 3. 11. 2020 (N 202/103 SbNU 9; 552/2020 Sb.), bod 46; popř. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/17 ze dne 26. 1. 2021 (N 16/104 SbNU 135; 124/2021 Sb.), bod 75; či nález sp. zn. Pl. ÚS 33/16 ze dne 10. 11. 2020 (N 207/103 SbNU 85; 6/2021 Sb.), bod 156]. Současná právní úprava nejenže připouští, že právnickým osobám může vzniknout kromě újmy majetkové i újma nemajetková, ale také výslovně stanoví možnost domáhat se jejího odčinění v těchto případech (s výhradou, že nejde o úplný výčet), jak je mimo jiné identifikoval Nejvyšší soud v bodu 64 rozsudku sp. zn. 23 Cdo 237/2021:
a) zásah do základních členských práv člena spolku (§ 261 občanského zákoníku),
b) porušení práv k obchodní firmě (§ 423 odst. 2 občanského zákoníku),
c) přivedení jiné osoby k právnímu jednání hrozbou nebo lstí (§ 587 odst. 2 občanského zákoníku),
d) nároky v případě ochrany proti nekalé soutěži (§ 2988 občanského zákoníku),
e) nároky v případě ochrany proti omezování hospodářské soutěže (§ 2990 ve spojení s § 2988 občanského zákoníku),
f) porušení práv podle zákona o obchodních korporacích (§ 3 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích),
g) porušení práv z průmyslového vlastnictví (§ 5 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství),
h) porušení šlechtitelských práv k odrůdám rostlin [§ 27 zákona č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin (zákon o ochraně práv k odrůdám), ve znění zákona č. 554/2005 Sb.],
i) újma způsobená nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [§ 13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů],
j) újma způsobená předběžným opatřením (§ 77a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů),
k) újma způsobená zásahem do práv souvisejících s právem autorským [§ 74, § 78, § 82, § 86 a § 94 ve spojení s § 41 a § 40 odst. 1 písm. e) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů],
l) újma způsobená šikanózním insolvenčním návrhem [§ 147 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů].
83. V podústavní rovině lze tedy nalézt řadu případů, kdy se odčiňuje způsobená nemajetková újma vzniklá i právnickým osobám (i v případě méně intenzivních zásahů) a některé z nich spočívají v zásahu do pověsti - například při nekalosoutěžním jednání [bod 82 písm. d)], nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [bod 82 písm. i)] či při podání šikanózního insolvenčního návrhu [bod 82 písm. l)]; nepřímo je pověst chráněna rovněž v rámci ochrany obchodní firmy [bod 82 písm. b)].
84. Současná právní úprava vede k nesystematickému rozlišování v ochraně pověsti právnických osob. Ilustračně lze uvést, že je-li pověst právnické osoby poškozena například nepravdivým tvrzením ministra či jejího konkurenta, nemajetková újma se odčiňuje; avšak pronese-li podobné nepravdivé tvrzení někdo jiný, nemajetková újma se neodčiňuje. Obdobně, je-li pověst právnické osoby poškozena šikanózním insolvenčním návrhem, nemajetková újma se odčiňuje, ale v jiných srovnatelných případech nikoli. Toto rozlišování je problematické, protože na újmu na pověsti právnických osob se obecně nahlíží jako na nemajetkovou újmu, která má být odčiňována podle jejích dopadů, nikoli podle postavení původce zásahu. Absence jednotného přístupu oslabuje systémovou konzistenci právní ochrany, což může vést k nespravedlnosti a k tomu, že obdobné zásahy budou napravovány rozdílně, aniž by pro to existoval racionální důvod. Selektivní nastavení právní úpravy také narušuje konzistentní uplatňování zásady antropocentrismu.
85. Ústavní soud respektuje, že okruh případů, pro které zákonodárce stanovil možnost odčinění nemajetkové újmy, je výsledkem jeho právně-politické úvahy, která však nemůže být libovolná, jde-li o způsob ochrany ústavně zaručeného práva a omezení její účinnosti. Bylo-li hodnotovým rozhodnutím zákonodárce chránit pověst právnických osob za pomocí zásadně efektivního práva na přiměřené zadostučinění, není zřejmé, proč tak učinil pouze v některých případech, ale ve srovnatelných případech nikoli, byť jejich teleologické a faktické pozadí je stejné či přinejmenším obdobné.
86. Omezení práva právnických osob na zadostiučinění pouze na určité případy poškození pověsti je arbitrární, jelikož neexistují objektivní důvody, aby některé právnické osoby měly právo na ochranu své pověsti (včetně práva na přiměřené zadostiučinění) a jiné nikoli, přestože jejichž pověst představuje srovnatelnou hodnotu a všechny mají zájem na její ochraně. Každá právnická osoba je vystavena riziku poškození své pověsti, které může mít negativní dopady nejen na její podnikání, ale i na celkové postavení ve společnosti, a to i v případě, že jde o zásah mimo oblast nekalé soutěže nebo mimo rámec jiných případů, kdy se nemajetková újma na pověsti odčiňuje. Ústavní soud proto považuje za nepřiměřené a nekoncepční, aby právnická osoba měla právo na přiměřené zadostiučinění za zásah do pověsti v jednom kontextu (např. v rámci hospodářské soutěže či v rámci úředního postupu), ale v jiném nikoli (např. mimo hospodářskou soutěž či v rámci soukromoprávního postupu), ačkoli zásahem způsobená újma a povaha škodního jednání budou podobné.
87. Případy, v nichž se nemajetková újma odčiňuje, navíc převážně souvisí s účastí právnické osoby v obchodních vztazích (kupř. újma vzniklá zásahem do práv k obchodní firmě či porušením práv podle zákona o obchodních korporacích), případně se zásahem do chráněných zájmů, které jsou primárně majetkové povahy (např. újma vzniklá porušením šlechtitelských práv k odrůdám rostlin či porušením práv z průmyslového vlastnictví) a které jsou spíše napravitelné v rámci náhrady škody. Podle Ústavního soudu je nelogické, že některé projevy činnosti právnické osoby (duševní, průmyslové či obecně majetkové) jsou chráněny mimo jiné právem na odčinění nemajetkové újmy, zatímco pověst - související se samotnou existencí právnické osoby - takto chráněná není.
88. Úprava, podle které se obecně neodčiňuje nemajetková újma na pověsti, znevýhodňuje nevýdělečné právnické osoby, u nichž bude vznikat újma převážně (někdy i výlučně) nemajetkového charakteru. Zákon jim bez odčinění nemajetkové újmy neposkytuje dostatečnou ochranu jejich pověsti, přestože zásahem do ní mohou být poškozeny v obdobné míře jako právnické osoby výdělečné, u nichž naopak bude vznikat újma hlavně majetkové povahy. V důsledku toho jim není poskytnuta plnohodnotná ochrana zahrnující právo na zadostiučinění, což zakládá nepřípustně slabší postavení oproti právnickým osobám, které se náhrady domáhat mohou.
89. Z uvedeného podle Ústavního soudu plyne, že z pohledu přístupu k ochraně práv právnických osob a situací, v nichž lze odčinit způsobenou nemajetkovou újmu, je právní úprava nekonzistentní a neproporcionální. Je přitom znakem právního státu, aby právní ochrana byla v obdobných případech srovnatelná.
90. Na podporu přiměřenosti omezení nelze argumentovat historickou tradicí: v poměrech předchozí právní úpravy právnické osoby sporným právem výslovně disponovaly a není zřejmé, proč jim byl tento prostředek ochrany odňat a současně v jiných - podobných, někdy i méně závažných - případech zachován. Jde tudíž o snížení standardu ochrany základních práv, pro jehož ospravedlnění nejsou legitimní důvody. Také soudní praxe nebyla před datem 1. 1. 2014 nijak problematická, či dokonce svévolná nebo excesivní.
91. Rovněž nelze argumentovat ani mezinárodní komparací. Z provedené analýzy plyne (viz část IV. 7.), že přístupy k ochraně pověsti právnických osob se napříč právními řády srovnávaných zemí různí. Většina zemí poskytuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou či jinou újmu (v různých formách) nebo se zaměřují pouze na finanční náhradu za způsobenou škodu. Skupina zemí s omezenou ochranou pověsti právnických osob zahrnuje zejména severské státy, v nichž ochrana pověsti právnických osob není významně chráněna. Nelze však učinit závěr, k němuž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021, že by právo na odčinění nemajetkové újmy (či obecněji poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) právnickým osobám v zemích vycházejících z kontinentální právní tradice bylo přiznáváno pouze ojediněle - právě naopak - dokonce lze v rozhodovací praxi soudů některých zemí vysledovat trend směřující k posílení postavení právnických osob.
92. Právo na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny stojí v protikladu ke svobodě projevu zaručené čl. 17 odst. 1 Listiny, což vyžaduje, aby obě práva byla pečlivě vyvažována. Omezení svobody projevu není závislé na vzniku škody, ale na překročení jejích hranic a vyvstává otázka, proč by ochrana pověsti, která svobodu projevu koriguje, měla být pro určité - selektivně vybrané - subjekty poskytována jen omezeně. Úplné odepření práva na odčinění nemajetkové újmy právnickým osobám v netypizovaných situacích vede k neproporcionálnímu vychýlení rovnováhy mezi ochranou jejich dobré pověsti a svobodou projevu třetích osob. Svoboda projevu je upřednostňována na úkor reputace právnických osob, které nemají k dispozici dostatečně efektivní prostředky právní ochrany - rovněž z tohoto hlediska nelze považovat posuzovanou právní úpravu za přiměřenou.
93. Ústavní soud si je vědom, že právo na ochranu dobré pověsti může být také zneužito. V konkrétních případech je proto třeba trvat na jeho důsledném poměřování s právem na svobodu projevu a na informace podle čl. 17 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně považuje svobodu projevu a z ní odvozené právo na informace za jeden z úhelných kamenů demokratického právního státu, neboť teprve svobodné informace a jejich výměna a svobodná diskuse činí z člověka občana demokratické země; naopak absence této svobody demokracii pojmově vylučuje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2956/23 ze dne 10. 1. 2024). Právo na ochranu dobré pověsti proto nelze zneužívat např. k vedení tzv. strategických sporů proti účasti veřejnosti. Tomu lze ovšem zabránit v každém konkrétním případě, aniž by bylo nutné preventivně omezit právo na ochranu dobré pověsti všech právnických osob.
94. Cílem strategických žalob proti účasti veřejnosti (strategic lawsuits against public participation, zkráceně "SLAPP") je omezovat či penalizovat výkon svobody projevu ve věcech veřejného zájmu a výkon souvisejících politických práv - typicky novináři, odbory, akademiky, občanskými aktivisty, whistleblowery, apod. [srov. doporučení Výboru ministrů Rady Evropy CM/Rec(2024)2 k obraně proti strategickým žalobám proti účasti veřejnosti]. Jejich důsledkem může být oslabení svobodné veřejné diskuse a občanské společnosti, k níž se přímo hlásí preambule Ústavy a která je důležitou pojistkou demokracie a právního státu. Nedávno vešla v platnost směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1069, o ochraně osob zapojených do účasti veřejnosti, před zjevně neopodstatněnými žalobními návrhy nebo zneužívajícími soudními řízeními (strategická soudní řízení proti účasti veřejnosti), která zajišťuje ochranu v civilních sporech s přeshraničním dopadem. Články 10 odst. 1 a čl. 17 Listiny je proto třeba v konkrétních věcech interpretovat s vědomím tohoto problému a s přihlédnutím k citovaným dokumentům jako k minimálnímu standardu.