44. Soudní praxi založenou na stanovisku Ústavní soud opakovaně schválil a v mnoha případech ji i kvitoval (co se týče požadavků na náležité odůvodnění). Stanovení základní částky je východiskem pro následné individualizované úvahy soudu - stanovisko proto nezbavuje civilní soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a určení adekvátního zadostiučinění případně i mimo rozpětí určené stanoviskem [srov. opět nálezy I. ÚS 1536/11, bod 37 a IV. ÚS 1572/11, body 39 a 45; nověji např. nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 (N 141/107 SbNU 164), Ke krácení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v důsledku tzv. soudního ping-pongu, bod 45].
45. Výši částek přiznávaných civilními soudy na základě stanoviska naposledy jako ústavně konformní výslovně schválil Ústavní soud nálezem v srpnu 2021. Uvedl, že částky přiznávané za jeden rok řízení jsou přiměřené a odpovídající životní úrovni. V dané věci konkrétně považoval za přiměřené ohodnocení jednoho roku průtahů částkou 17 000 Kč (opět nález III. ÚS 1303/21, body 43 až 45).
46. Právo na to, aby se výše přiznávaných částek valorizovala tak, aby mechanicky zohlednila zvýšení životní úrovně a inflaci, nelze dovozovat ani kreativním výkladem ústavní zásady rovnosti. Podle stěžovatele je totiž neústavní nyní přiznaná částka již jen proto, že nynější nominální hodnota přiměřeného zadostiučinění za jeden rok je reálně menší, než jaká byly v roce 2011. Jinými slovy, stěžovatel se pokouší dovodit ústavní příkaz k valorizaci přiznávaných částek na základě toho, že ve srovnání se staršími případy s ním není zacházeno rovně. Byť formálně dostal stejně, jako jiní účastníci v minulosti, fakticky dostal podstatně méně. Domáhá se tak vlastně toho, aby s ohledem na hospodářské změny v mezidobí (inflace a nárůst životní úrovně) bylo o jeho odlišné věci rozhodnuto odlišně, tj. přiznaná částka byla valorizována (ve světle zásady o stejném stejně a o rozdílném rozdílně).
47. Ústavní soud k tomu uvádí, že při posuzování rovnosti a diskriminace bude klíčový zejména důvod odlišného zacházení, tj. stanovený rozlišovací znak (např. rasa, pohlaví, národnost, původ). Tomu pak musí odpovídat nároky kladené na zdůvodnění legitimity odlišného zacházení. Při rozlišování z důvodů tzv. podezřelých, resp. důvodů týkajících se osobních charakteristik jednotlivce majících úzký vztah k důstojnosti člověka (to jsou typicky důvody vypočtené v čl. 3 odst. 1 Listiny nebo důvody v této otevřené kategorii sice neuvedené, ovšem s tam vypočtenými důvody srovnatelné), je potřeba klást na zdůvodnění odlišného zacházení velmi přísné nároky. Naopak nebude-li důvodem rozlišení chráněná charakteristika uvedená či odvoditelná z čl. 3 odst. 1 Listiny, bude ústavně souladná taková právní úprava či praxe (včetně judikatury), která není projevem libovůle či svévole (obecný princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny). Postačí, že sporná úprava či praxe sleduje nějaký legitimní cíl a je s to jej dosáhnout či k jeho dosažení přispět, přičemž nemusí jít o řešení nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší [srov. nález ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 87/20 (N 97/106 SbNU 84; 232/2021 Sb.), Daňový balíček pro rok 2020, body 105 a 106, a tam uvedená judikatura].
48. Stěžovatel v podstatě srovnává kupní sílu nyní přiznané částky s kupní silou částek přiznaných v minulosti a dožaduje se mechanické valorizace v běhu času. Srovnávacím kritériem je běh času, tj. důvod nijak podezřelý. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu neodráží nutně hodnotu peněz v čase, již jen proto je srovnání činěné stěžovatelem (ale i dalšími osobami v jejich stanoviscích - srov. body 32 a 33 shora) neudržitelné. O porušení principu rovnosti nelze hovořit, soudní praxe v tomto ohledu není svévolná. Co se týče výše přiznané částky, jediným ústavním požadavkem je to, že nesmí být nepřiměřeně nízká. Ústavní soud proto dále k zodpovězení otázky, zda je či není nyní přiznaná částka nepřiměřeně nízká, srovnal částky přiznávané českými civilními soudy s částkami, které v nedávné minulosti přiznal nebo považoval za přiměřené ESLP (VI. C.), a které přiznávají vnitrostátní orgány jiných států vázaných Úmluvou se srovnatelnou či vyšší životní úrovní (VI. D.).
VI. C. Komparace s výší částek, které v současnosti přiznává Evropský soud pro lidská práva
49. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku provedl analýzu aktuálních rozsudků ESLP a dospěl k závěru, že ESLP přiznávané částky nevalorizoval a v zásadě přiznává částky ve výši, v jaké je přiznával v minulosti. V případech uváděných v napadeném rozsudku od roku 2019 do roku 2024 ESLP přiznal (chronologicky) následující částky (v přepočtu na českou měnu) za jeden rok trvání řízení: 16 700 Kč (proti Ukrajině), 12 500 Kč, 8 125 Kč, 14 500 Kč (vše proti Chorvatsku), 11 000 Kč (proti Ukrajině), 34 700 Kč (proti Rumunsku), 4 600 Kč (proti Chorvatsku), 30 740 Kč (proti Kypru) a konečně 25 500 Kč (v roce 2024 proti Švýcarsku). Částky v těchto případech přisouzené se samozřejmě liší podle specifických okolností každého případu, hrubou představu však poskytují (více body 67 až 78 napadeného rozsudku včetně citací).
50. Byť stěžovatel tvrdí, že právě uvedené příklady jsou selektivní a účelové, sám nenabízí jiné rozsudky ESLP, které by byly s argumentací Nejvyššího soudu v rozporu. Ani pozdější judikatura ESLP (po vydání napadeného rozsudku) nijak nevybočuje z právě uvedených příkladů:
* V dubnu 2025 přiznal ESLP jako přiměřené zadostiučinění za řízení v majetkovém sporu, které trvalo 12 let a 9 měsíců (v letech 2009 až 2022), celkovou částku 12 500 EUR, což po přepočtu na jeden rok odpovídá přibližně částce 24 tis. Kč (rozsudek ze dne 30. 4. 2025 Benderová proti Slovensku, č. 24958/22, třeba dodat, že na slovenské úrovni dostala stěžovatelka 500 EUR, což ESLP vyhodnotil jako nepřiměřeně nízké - viz § 13 tamtéž).
* V květnu 2025 přiznal ESLP jako přiměřené zadostiučinění za průtahy ve třech různých řízeních, které trvaly 8 let a 6 měsíců, 7 let a 8 let a 11 měsíců částky 3 300 EUR, 2 400 EUR a 1 800 EUR. To činí přibližně 9 750 Kč, 8 575 Kč a 5 050 Kč za jeden rok řízení (rozsudek ze dne 27. 5. 2025 ARB SHPK a ostatní proti Albánii, č. 39860/19).
* Jako přiměřené zadostiučinění za řízení ve věci penzijních nároků, které ve vztahu k prvnímu ze stěžovatelů trvalo přibližně 12 let a 5 měsíců, přiznal ESLP celkovou částku 5 000 EUR, a k druhému ze stěžovatelů trvalo přibližně 7 let a 10 měsíců, též částku 5 000 EUR, což po přepočtu na jeden rok řízení odpovídá částkám přibližně 10 000 Kč a 16 000 Kč (Selimi a Krasnići proti Srbsku, § 202 a § 209 až 213).
* Jako přiměřené zadostiučinění za tři řízení, která trvala 15 let a 10 měsíců, 17 let a 1 měsíc a 15 let a 6 měsíců celkovou částku 27 080 EUR (na domácí úrovni stěžovatelka nadto dostala celkem 6 800 EUR), což po zprůměrování odpovídá částkám přiznávaných na základě stanoviska (srov. rozsudek ze dne 10. 7. 2025 LINEA Property proti Slovensku, č. 36731/22);
* V srpnu 2025 přiznal ESLP za průtahy v bezmála devatenáctiletém civilním řízení v Řecku 11 000 EUR, tj. méně než bylo nynějšímu stěžovateli přiznáno za bezmála sedmnáctileté řízení (rozsudek ze dne 26. 8. 2025 Vervele proti Řecku, č. 34012/20)
51. Ve věcech stížností za nepřiměřenou délku řízení v letech 2020 až 2023 průměrná částka za jeden rok průtažného řízení, kterou sám ESLP považoval ve věcech proti České republice za přiměřenou, činila 14 678 Kč (jde o schválené dohody mezi Českou republikou a stěžovateli):
název věci číslo stížnosti rok rozhodnutí částka odškodnění (EUR) počet měsíců řízení částka v Kč za rok řízení EUR = 25 Kč
Spieler proti ČR 55312/22 2023 3 400 66 15 455
Urválek proti ČR 35562/21 2022 2000 (2250) 102 6 618
Petr proti ČR 54355/15 2021 2 660 80 9 975
Balajovi proti ČR 50230/20 2021 4 800 108 13 333
Muška proti ČR 22825/20 2021 4 800 143 10 070
Hajský proti ČR 31973/17 2021 11 600 216 16 111
Dočkalovi proti ČR 60496/14 2020 6 200 74 25 135
Vozáb proti ČR 6780/17 2020 1 200 180 2 000
Lhotský proti ČR 31057/17 2020 4 500 79 17 089
Tempel proti ČR 44151/12 2020 12 500 121 30 992
52. Lze proto uzavřít, že soudní praxe založená na stanovisku i v současné době odpovídá požadavkům kladeným ESLP. Lze souhlasit s tezí Nejvyššího soudu, že ESLP ani v současnosti nezvýšil přiznávané částky. Částky, které český stát a soudy přiznávají jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, dosahují i v současnosti dokonce částek, jaké by přiznal sám ESLP. Přiznávané částky proto převyšují minimální standard ochrany stanovený ESLP (tj. minimálně 45 % částky, kterou by sám přiznal). V nyní posuzované věci, jejíž závažnost pro stěžovatele Ústavní soud nijak nezpochybňuje, tomu bylo nejinak, civilní soudy mu přiznaly odškodnění v celkové výši 369 917 Kč, což je přibližně 21 760 Kč za jeden rok trvání řízení.
VI. D. Komparace s jinými státy Rady Evropy se srovnatelnou či vyšší životní úrovní
53. Stěžovatel má pravdu, že judikatura ESLP představuje pouze minimální míru ústavní ochrany a Úmluva jistě nebrání tomu, aby český ústavní pořádek stanovil na stát přísnější požadavky. V tomto pohledu může poskytnout dobrou perspektivu právo srovnávací. Ústavní soud proto dále analyzoval praxi odškodňování nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve vybraných členských státech Rady Evropy se srovnatelnou či vyšší životní úrovní. Ústavní soud připomíná, že české civilní soudy vycházejí ze základních částek cca 600 až 800 EUR na rok řízení, které dále modifikují (viz bod 42 shora). Ve stěžovatelově věci to bylo více, 21 760 Kč za rok řízení, tj. cca 870 EUR.
54. Ve Finsku výši odškodnění upravuje § 6 zákona č. 362/2009, o odškodnění za nepřiměřenou délku soudního řízení. Zákon stanovuje základní odškodnění ve výši 1 500 EUR za každý rok průtahů, které lze v řízení přičítat státu. Kromě toho může být přiznána dodatečná částka až do výše 2 000 EUR, pokud má věc pro stranu zvláštní význam. S ohledem na specifické okolnosti věci může být celková výše odškodnění jak zvýšena, tak snížena. Obecná maximální výše odškodnění činí 10 000 EUR, tento strop může být ze zvláštních důvodů překročen. Stanovené částky se od roku 2009 nezměnily.
55. Ve Francii výši odškodnění stanovuje individuálně soud podle konkrétních okolností případu a podle kritérií stanovených ESLP. V praxi se často používá orientační sazba cca 200 EUR za měsíc průtahu, to zejména v pracovněprávních sporech a některých správních řízeních. Tato částka není pevně stanovena zákonem, ale vychází z právní doktríny a judikatury jako průměrná nemajetková újma za měsíc průtahů. Konkrétní výše odškodnění se však liší podle druhu soudu a okolností případu - ve správních a civilních řízeních se běžně pohybuje mezi 800 až 1 000 EUR za první rok průtahu, přičemž za delší průtahy (2-3 roky) se částky zvyšují na 1 500 až 3 000 EUR a za průtahy přes 5 let mohou dosahovat 5 000 až 6 000 EUR, výjimečně i více. V praxi částka 200 EUR/měsíc průtahů funguje jako orientační základ, který soudy dále upravují podle složitosti a délky případu.
56. V Chorvatsku je odškodnění za rok průtahů v soudním řízení stanoveno paušálně tamním Ústavním soudem. Jím stanovené výchozí částky může civilní soud podle okolností věci snižovat či zvyšovat až o 20 %. Základní částky odškodnění Ústavní soud poprvé stanovil v roce 2003 a od té doby je pětkrát navýšil. V současnosti jde o následující částky: období předcházející přistoupení Chorvatska k Úmluvě - 255 EUR/5 let; 2) "běžná" řízení - 255 EUR/rok; 3) "naléhavá" řízení 300 EUR/rok; a 4) zvláštní případy - 345 EUR/rok.
57. V Litvě výši odškodnění stanovuje individuálně soud podle konkrétních okolností případu a podle kritérií stanovených ESLP. Jako konkrétní příklad lze uvést nedávný rozsudek o odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení (z hlediska nepřiměřené délky řízení jde o jednu z typově závažnějších věcí). Za nepřiměřenou délku řízení přiznal Nejvyšší soud celkem 2 600 EUR, tj. 255 EUR/rok řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu Litevské republiky ze dne 23. 1. 2025 sp. zn. 3K-3-17-403/2025, body 117 a 132).
58. V Německu se nemajetková újma odškodňuje fixní sazbou, kterou stanovuje § 198 odst. 2 věta třetí zákona o organizaci soudnictví (Gerichtsverfassungsgesetz). Tato sazba činí 1 200 EUR za každý rok průtahů. Soud však může částku s ohledem na konkrétní okolnosti věci snížit, nebo naopak zvýšit. Od roku 2012 nedošlo k valorizaci částek (srov. Kissel, O. R. - Mayer, H. Gerichtsverfassungsgesetz. Kommentar. 11. Auflage. München: C. H. Beck, 2025, s. 1319 a násl.).
59. Nizozemské soudy při určování odškodnění za průtahy v soudním řízení obecně vycházejí ze základní paušální sazby 500 EUR za každý započatý půlrok průtahů (srov. rozsudek Státní rady ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 201302106/1/A2, body 4.9 a 5 nebo rozsudek Odvolacího soudu pro obchod a průmysl ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. AWB 11/981, bod 2.3).
60. V Polsku výši odškodnění upravuje čl. 12 odst. 4 zákona ze dne 17. 6. 2004, o stížnosti na porušení práva na projednání věci bez zbytečného odkladu. Za každý rok řízení, v němž docházelo k průtahům, by mělo být poskytnuto minimálně 500 PLN (cca 118 EUR) a částka vyšší než 500 PLN se poskytuje ve zvláštních případech. Tyto částky se od roku 2009 nezměnily.
61. Na Slovensku je výše odškodnění stanovována individuálně soudem podle konkrétních okolností případu a podle kritérií stanovených ESLP. Aktuálně se výše přiznávaného finančního zadostiučinění pohybuje průměrně v rozmezí od 200 EUR do 500 EUR za rok (srov. např. nálezy Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 363/2020, ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 474/2020 a ze dne 7. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 64/2024). Ústavní soud Slovenské republiky se dosud problematikou navýšení odškodnění v důsledku inflace nezabýval.
62. Ve Slovinsku možnou výši náhrady stanovuje čl. 16 odst. 2 zákona o ochraně práva na soudní řízení bez zbytečných průtahů. Výše odškodnění je stanovována individuálně soudem podle konkrétních okolností případu a podle kritérií stanovených ESLP. Zákonodárce k valorizaci těchto částek prozatím nepřistoupil. V nedávné době přiznávaly soudy vyšších stupňů například částky: 1) 1 250 EUR za rok řízení ve věci, ve které průtahy zabránily žalobci čtyři roky ve styku s jeho dětmi (rozsudek Vrchního soudu v Celje ze dne 15. 2. 2023 sp. zn. Cp 26/2023); 2) 180 EUR za rok řízení ve věci, která neměla pro žalobce zvláštní význam (rozsudek Vrchního soudu v Celje ze dne 6. 5. 2021 sp. zn. Cp 148/2021); a 3) celkovou částku 300 EUR, tj. minimální částku v řízení, které pro žalobce nemělo zvláštní význam a v němž byly průtahy bagatelní (rozsudek Vrchního soudu v Celje ze dne 6. 5. 2021 sp. zn. Cp 187/2021).
63. V Řecku byla v letech 2019 až 2024 nejvyšší přiznaná částka 5 000 EUR za bezmála šestileté průtahy, průměrné částky přiznávané za rok jsou však podstatně menší, v nižších stovkách EUR za rok průtahů (srov. výčet v již zmíněném rozsudku ESLP Vervele proti Řecku, § 22).
64. Částky přiznávané českými civilními soudy tedy nejsou ve srovnání s částkami přiznávanými vnitrostátními orgány ve státech se srovnatelnou či vyšší životní úrovní nepřiměřené nízké. Z komparativního hlediska není v současnosti nevalorizování přiznávaných částek ničím výjimečným. Částka přiznaná stěžovateli, tj. 21 760 Kč (cca 870 EUR) na rok řízení, je vyšší či dokonce podstatně vyšší než částka standardně přiznávaná v Chorvatsku, Řecku, Litvě, Polsku, Slovensku či Slovinsku. Dle konkrétních okolností případu mohou být kvůli existenci obecné maximální výše odškodnění částky přiznávané českými civilními soudy též vyšší než částky přiznávané vnitrostátními orgány ve Finsku. To se ve stěžovatelově věci i stalo, neboť civilní soudy stěžovateli přiznaly celkovou částku 369 917 Kč - cca 15 000 EUR - což je o 5 000 EUR více než činí standardní finská maximální výše zadostiučinění. Částky přiznávané v Německu či Nizozemsku jsou sice nominálně o něco vyšší, s ohledem na kupní sílu nicméně výsledný poměr vyznívá opět ve prospěch české praxe. Výrazně vyšší je jen praxe francouzská.
65. Částka přiznaná stěžovateli v této věci se tedy nejeví jako nepřiměřeně nízká ani v komparativním pohledu.
66. Ústavní soud shrnuje, že úkolem Nejvyššího soudu je i ochrana základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy), včetně posuzování otázky, zda částka, kterou civilní soud přizná, je s ohledem na okolnosti případu, sociální a ekonomickou realitu, ale i vývoj praxe ESLP přiměřená. Důvod pro případný zásah Ústavního soudu nastane až tehdy, kdy přiznaná částka bude ve světle částek přiznávaných ESLP nepřiměřeně nízká, nebude plnit satisfakční funkci, a sám Nejvyšší soud nápravu takového neústavního stavu nezjedná.
67. Ústavní soud v tomto ohledu vyzdvihuje jako ústavně souladný závěr Nejvyššího soudu v bodě 81 napadeného rozsudku, podle něhož důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný stanoviskem je nutno hledat též "ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnosti případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem."
VI. E. Zbylé argumenty stěžovatele
68. Ústavní stížnost je nedůvodná i ve zbylém rozsahu.
69. Stěžovatel nijak nevysvětluje, v čem Nejvyšší soud pochybil, pokud dospěl k závěru o vadnosti části dovolání. Ústavní soud již v minulosti uzavřel, že povinnost účastníků řízení uvést, proč jejich dovolání splňuje předpoklady přípustnosti, je ústavně souladná [stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), zejména bod 35]. Pro stěžovatele to znamená, že musí nejen podat dovolání jako takové, ale dovolání také musí být bezvadné (tamtéž, body 60 a 61).
70. V nynější věci stěžovatel neuvedl ani blíže nerozvedl, proč je dotčená část dovolání přípustná podle § 237 občanského soudního řádu. V textu dovolání lze vyčíst jen to, že odvolací soud měl tyto vytyčené právní otázky - zda je třeba při posuzování významu řízení třeba přihlížet k tomu, že došlo k odkladu exekuce, ale majetek stěžovatele byl nadále zatížen generálním inhibitoriem a zda se má při posuzování kritéria složitosti při hodnocení opravných prostředků vzít v úvahu složitost věci a smysluplnost úkonů soudu - posoudit jinak. Dovolání v tomto rozsahu neobsahuje jediný odkaz na judikaturu, nevymezuje žádný předpoklad přípustnosti (což je podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu nezbytnou součástí dovolání) a pouze v obecné rovině polemizuje se skutkovými a právními závěry městského soudu (body 49 a 50 napadeného rozsudku a body 52, 58 až 67 a 70 až 72 dovolání). Tím ovšem stěžovatel nesplnil zákonnou povinnost uvést, v čem a jak se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, případně že Nejvyšší soud nikdy neřešil jím vznesenou právní otázku, že ji řeší nejednotně anebo že je třeba provést změnu judikatury. Postup Nejvyššího soudu nebyl přepjatě formalistický: stěžovatel odůvodnil přípustnost dovolání jen povšechně a nesplnil podmínky stanovené zákonem. Nebylo úkolem Nejvyššího soudu, aby za stěžovatele domýšlel, proč je jeho dovolání v tomto rozsahu přípustné (srov. opět stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, bod 46).
71. Nejvyšší soud postupoval též v souladu s ústavními požadavky, označil-li za začátek průtažného řízení den, kdy se stěžovatel o tomto řízení prokazatelně dozvěděl. Srozumitelně a s odkazy na svou judikaturu a na judikaturu ESLP vysvětlil, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení může začít vznikat teprve tehdy, když se stěžovatel o existenci řízení dozví. Teprve od tohoto okamžiku totiž stěžovatel trpí nejistotou ohledně výsledku řízení a s tím souvisejícími negativními dopady do své osobní sféry (srov. přiměřeně rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2003 Ipsilanti proti Řecku, č. 56599/00, § 31 a body 51 a 52 napadeného rozsudku a bod 38 shora).
72. Nedůvodná je i námitka, že městský soud měl stěžovatele vyzvat k doplnění tvrzení a důkazních návrhů podle § 118a odst. 1 až 3 ve spojení s § 205a písm. d) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud s odkazy na judikaturu vysvětlil, že dle tohoto ustanovení nebylo třeba postupovat. Poučení v posuzované věci nebylo třeba, protože z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel tvrdil, že se o řízení dozvěděl dříve (bod 84 napadeného rozsudku). To, že by se stěžovatel měl dozvědět o řízení dříve, nevyplývá ostatně ani z ústavní stížnosti. Relevance této skutečnosti si přitom musel být stěžovatel vědom nejpozději z odůvodnění rozsudku obvodního soudu.
73. Nejvyšší soud se při hodnocení významu řízení pro stěžovatele neodchýlil od judikatury ani tím, že za rozhodující považoval rozsah postiženého majetku, a nikoli vymáhanou částku (bod 54 napadeného rozsudku). Argument stěžovatele se míjí s průběhem řízení, neboť z judikatury vyplývá stejný závěr, jaký zaujal v posuzované věci Nejvyšší soud, tj. že v exekučním řízení je význam předmětu řízení pro poškozeného vyjádřen výší hodnoty majetku postiženého exekucí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 89/2015, body 27 až 29 a ze dne 21. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2130/2024, body 30 a 33).
74. V neposlední řadě je ústavně akceptovatelný i závěr Nejvyššího soudu, že se do celkové délky průtažného řízení nemá započítat též délka navazujícího exekučního řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal vymožení mu přiznané pohledávky - nároku na náhradu nákladů (body 60 až 64 napadeného rozsudku). Tato řízení na sebe z hlediska příčinné souvislosti nenavazují, neboť mají jiný předmět a nemajetková újma vzniklá v každém z těchto řízení je kvalitativně jiná než újma vzniklá v řízení druhém. Nemajetková újma v průtažném exekučním řízení vznikla nejistotou, zda dojde k zásahu do stěžovatelových práv jako povinného v exekuci. Okamžikem, kdy skončilo průtažné řízení, skončilo pro stěžovatele i období nejistoty. V navazujícím exekučním řízení je situace odlišná, neboť má postavení oprávněného a případná nemajetková újma spočívá v nejistotě, zda a kdy se fakticky domůže své pohledávky - přiznané náhrady nákladů průtažného řízení. "Příběh stěžovatele" skončil dnem nabytí právní moci konečného rozhodnutí v "prvním" exekučním řízení v roce 2022. Tato řízení proto nelze sčítat. Stěžovatel sice tvrdí, že se Nejvyšší soud odchýlil od své judikatury, ovšem žádný odlišný judikát k tomu neuvádí.
VII.
Závěr
75. Ústavní soud shrnuje, že částka přiznaná stěžovateli jako odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení není nepřiměřeně nízká.
76. Ústavní soud proto ústavní stížnost dílem zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a dílem odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona].
77. Ústavní soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se taková náhrada přizná jen v odůvodněných případech podle výsledku řízení. Stěžovatel však v řízení o ústavní stížnosti úspěšný nebyl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. září 2025
Josef Baxa v. r.
předseda soudu
Odlišné stanovisko soudce Jaromíra Jirsy ve věci Pl. ÚS 26/25
1. "ESLP a ostatní evropské země víc peněz za průtažná řízení nepřiznávají, nemusíme ani my". Tak lze bohužel jednou větou shrnout závěry nálezu ze dne 24. 9. 20254, sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Jelikož se s posouzením většiny pléna nemohu ztotožnit, uplatňuji podle § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Jsem přesvědčen, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno a napadený rozsudek Nejvyššího soudu měl být zrušen.
2. Podle většiny pléna stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 vydané v roce 2011 není potřeba aktualizovat ani v roce 2025, protože z ústavního pořádku údajně nevyplývá povinnost jakkoliv zohledňovat ekonomické faktory jako je růst životní úrovně či inflace (bod 1 nálezu). Základní částka zadostiučinění 15 000 až 20 000 Kč za rok průtahů obecně není "nepřiměřeně nízká", protože odpovídá požadavkům ESLP (bod 52 nálezu) a obstojí i z komparativního hlediska v rámci evropských států (bod 64). Jinými slovy: "jedeme dál".
3. Vskutku - Ústavní soud v přijatém nálezu potvrdil dlouhodobě a kategoricky zastávaný názor Nejvyššího soudu, podle kterého "na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace" (bod 65 napadeného rozsudku). Takový závěr je podle mého soudu na první pohled nelogický - spíše absurdní. V jádru totiž znamená, že základní nominální částka 20 000 Kč za rok průtahů bude pro české účastníky průtažných řízení přiměřená navždy, ať se děje, co se děje. Ad absurdum: I kdyby si člověk v budoucnu mohl koupit za 20 000 Kč pouze jeden rohlík, bude tento rohlík bez dalšího představovat přiměřenou základní náhradu za jeden rok neúměrně dlouhých soudních procesů.
4. Proti zvolenému řešení - respektive nevyřešení - problematiky tzv. valorizace základních částek zadostiučinění mám klíčové výhrady. Předně chci zdůraznit své základní východisko: Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 3 přímo stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem státu je rovněž porušení práva každého na projednání věci soudy v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Stát za nepřiměřeně dlouhé řízení nese objektivní odpovědnost; předpokládá se, že nepřiměřená délka soudního řízení vede k nemajetkové újmě účastníka spočívající zejména v úzkosti, nejistotě a duševním stresu v očekávání výsledku řízení.
5. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny platí, že podmínky práva na náhradu škody stanoví zákon. Co stanoví zákon? Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se za vzniklou nemajetkovou újmu poskytuje "přiměřené zadostiučinění". Z toho tedy vyplývá, že chce-li Ústavní soud plnit svoji ústavní úlohu ochránce ústavnosti, musí v jednotlivých případech zkoumat nikoliv, zda bylo poskytnuto zadostiučinění "nepřiměřeně nízké" (jak uvádí nález v bodě 66), nýbrž zajistit, aby jednotlivcům bylo poskytnuto zadostiučinění "přiměřené". Úkolem obecných soudů i Ústavního soudu není "šetřit státní kasu", ale naopak - důsledně se zastat jedince, kterému stát nezajistil to, co vyplývá z Listiny základních práv a svobod, tedy bezprůtahové řízení.
6. Právě uvedená východiska je třeba mít na paměti i při řešení problému výše tzv. základní částky zadostiučinění. Přestože jsem si vědom, že Ústavní soud ústavnost dosavadního ne-zohledňování změny reálné hodnoty peněz v základní částce vycházející se stanoviska Cpjn 206/2010 v minulosti opakovaně "posvětil", podle mého nastal čas, kdy se "bezhlavá" aplikace původně určené základní částky z pohledu účinné ochrany základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny stala neudržitelnou.
7. Stanovisko Cpjn 206/2010 vydal Nejvyšší soud v dubnu 2011 za účelem sjednotit rozhodovací činnost civilních soudů při stanovování formy a výše přiměřeného zadostiučinění (ve smyslu § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Jeho cílem bylo "poskytnout soudům nižších stupňů určité vodítko, jak postupovat při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona, a tímto přispět i ke zjednodušení a zkrácení kompenzačního řízení".
8. Byť je obecný zájem na sjednocení a zefektivnění soudní praxe při poskytování zadostiučinění z pohledu čl. 36 odst. 3 Listiny bezpochyby žádoucí, nelze jej vnímat absolutně. Ze závazné nálezové judikatury vyplývá jasné pravidlo: Soudy mají povinnost přiměřenost zadostiučinění posoudit individuálně, nikoliv mechanicky. Takový požadavek se musí týkat i stanovení příslušné "základní částky", z níž celková náhrada újmy vychází. Akceptování základního rozmezí stanoveného Nejvyšším soudem v čase neznamená jeho absolutní neměnnost či konzervaci do budoucna [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), bod 39; nález sp. zn. III. ÚS 1303/21 ze dne 17. 8. 2021 (N 141/107 SbNU 164), bod 45]. Právě kategorický závěr Nejvyššího soudu, že na přiměřenost základní částky zadostiučinění nemůže mít znehodnocení měny v důsledku inflace vliv, je s ústavním požadavkem na individuální hodnocení přiměřenosti zadostiučinění v rozporu.
9. Také ze stanoviska Cpjn 206/2010 vyplývá, že Nejvyšší soud základní částku 15 000 Kč až 20 000 Kč v roce 2011 stanovil (mimo jiné) s ohledem na "poměry země", tj. na celkovou ekonomickou situaci v České republice. Ekonomická realita se ovšem po více než čtrnácti letech pro jednotlivce zde žijící diametrálně změnila: reálná hodnota peněz v čase totiž významně klesla. Z veřejně přístupných dat Českého statistického úřadu vyplývá, že mezi dubnem 2011 (kdy bylo vydáno stanovisko) a dubnem 2023 vzrostly ceny v České republice o 55,8 %. Jinými slovy, míra tzv. kumulativní inflace v uvedeném období činila celých 55,8 %.
10. Míra inflace je přitom klíčová pro posouzení hodnoty, kterou základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč pro poškozené představuje v současné době. Reálná hodnota peněz totiž kvůli inflaci klesla o více než jednu třetinu. Lapidárně řečeno: Co bylo možné v roce 2011 koupit za 15 000 Kč, za to by bylo třeba v roce 2023 zaplatit 23 370 Kč.
11. Snížení reálné hodnoty peněz v čase lze pro lepší představu popsat na následujícím příkladu: V roce 2011 by kupující za 15 000 Kč mohl pořídit 696 kmínových chlebů, kdežto v roce 2023 by za stejnou částku koupil pouze 337 (jak vyplývá z interaktivního srovnání dostupného na stránkách ČSÚ: https://csu.gov.cz/pan-prumerny). Byť nelze tvrdit, že dopadům inflace jsou vystaveni všichni stejně (k tomu viz např. PROKOP, D; DVOŘÁKOVÁ, E.; ŠKVRŇÁK, M. Přicházející o úspory, nestabilní nebo extrémně ohrožení. Jak inflace dopadá na různé domácnosti. PAQresearch, 2023. Dostupné na: https://www.paqresearch.cz/post/inflace-typologie-dopady/), je podle mého soudu nesporné, že vysoká míra inflace negativní vliv na reálnou hodnotu základní "nominální" částky 20 000 Kč v průběhu posledních více než čtrnácti let měla.
12. Změnila-li se v čase ekonomická situace z pohledu jednotlivců podstatným způsobem, je třeba takovou změnu minimálně vzít v úvahu při hodnocení přiměřenosti "základní částky" zadostiučinění v jednotlivých případech. V tomto ohledu je podstatné, že zadostiučinění za neúměrně dlouhé soudní řízení má plnit svoji primární kompenzačně-satisfakční funkci. Zjednodušeně řečeno: Finanční zadostiučinění má pro jednotlivce představovat spravedlivé odčinění diskomfortu, který musel v průběhu nepřiměřeně dlouhého soudního procesu strpět. Zákon nikde nehovoří o jakýchsi "základních" či paušálních částkách odškodnění - hovoří jen o přiměřenosti (srov. § 31a zákona č. 82/1998 Sb.). Připustíme-li vůbec, že se na odškodnění příliš dlouhého soudního řízení mají používat "paušály" za jeden rok (zejména v zájmu předvídatelnosti soudního rozhodování), musí rovněž základní částka zadostiučinění v obecné rovině materiálně zajišťovat, aby si poškozený mohl "dopřát odpovídající náhradní radost" za protahované soudní spory.
13. Klesla-li reálná hodnota peněz od roku 2011 více než o třetinu, je třeba zvážit, zda má zvolená základní částka zadostiučinění potenciál kompenzační funkci pro běžného jednotlivce nadále plnit. Jinými slovy, hodlají-li soudy v současné době vycházet ze základní částky podle stanoviska Cpjn 206/2010, měly by poškozeným účastníkům přesvědčivě vysvětlit, jak je možné, že základní částka zadostiučinění 20 000 Kč byla ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny přiměřená v roce 2011 stejně jako v roce 2025, kdy je její reálná hodnota více než o 1/3 nižší. To se v případě stěžovatele nestalo a podle mého se tak ani stát nemohlo, protože faktickou rozdílnost přiznávaných částek přesvědčivě ospravedlnit nelze.
14. Při hodnocení adekvátnosti základní částky je přitom třeba brát v úvahu i preventivně-sankční funkci zadostiučinění, která může komplementárně působit v rámci primární funkce kompenzační. Dostatečně vysoké "základní" zadostiučinění totiž může mít odrazující účinek vůči státu, v jehož kompetenci je zajistit systém justice, aby průtahy v soudním řízení při běžném chodu nevznikaly (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny). Zjednodušeně řečeno: Adekvátní základní částka neslouží pouze jako cukr pro poškozené, nýbrž i jako bič vůči státu.
15. Rovněž ve vztahu k preventivně-sankční funkci základní částky zadostiučinění proto platí, že snížila-li se reálná hodnota peněz od roku 2011 více než o třetinu, je nutné zvážit, zda má základní částka 20 000 Kč potenciál plnit svoji druhou funkci odpovídajícím způsobem i v současné době. Pro státní rozpočet totiž představuje nominální částka 20 000 Kč za rok průtahů v roce 2023 citelně menší "hrozbu", než tomu bylo v roce 2011. I to je z pohledu naplnění požadavků čl. 36 odst. 3 Listiny relevantní.
16. Byť z právě uvedeného vyplývá, že znehodnocení peněz v důsledku inflace může mít na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění přímý vliv, Nejvyšší soud - a ani většina pléna - v posuzovaném případě adekvátnost "základní částky" perspektivou reálné hodnoty peněz nezkoumaly. Nález námitku "nerovnosti zadostiučinění" vypořádává pouze tak, že běh času není podezřelým diskriminačním důvodem a že praxe soudů není svévolná (body 47-48 nálezu). To ovšem neospravedlňuje faktickou rozdílnost zadostiučinění rovněž z pohledu čl. 36 odst. 3 Listiny.
17. Je přitom namístě ptát se: Jak to, že v jiných oblastech odškodňování nemajetkové újmy - kupříkladu rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví - je potřeba zohlednění vývoje hladiny cen a ekonomické situace řešena navázáním jiné "základní částky" na vývoj průměrné mzdy? [srov. Metodika k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (podle § 958 občanského zákoníku)]. Přijatý nález odpověď stěžovateli a dalším účastníkům průtažných řízení nedává.
18. Nelze si přitom nic nalhávat: nález většiny pléna fakticky dovozuje, že je ústavně souladné, sníží-li se v čase ústavní standard ochrany základního práva podle článku 36 odst. 3 Listiny. To je z ústavního hlediska nepřijatelné.
19. Zdůrazňuji, že Úmluva a judikatura ESLP představuje pouze minimální míru ústavní ochrany a nebrání tomu, aby český ústavní pořádek stanovil na stát přísnější požadavky. Nebo alespoň požadavky jiné - odpovídající více současné realitě. Stejný závěr platí i pro provedené komparativní srovnání. Lapidárně řečeno: Skutečnost, že vysoký růst inflace dosud nezohledňují ESLP ani jiné evropské státy, sama o sobě neznamená, že základní částka zadostiučinění stanovená Nejvyšším soudem v roce 2011 obstojí z pohledu čl. 36 odst. 3 Listiny.
20. Nezbývá než apelovat: Mají-li soudy přiměřenost zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení podle čl. 36 odst. 3 Listiny posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu, musí v úvahu brát i současnou ekonomickou realitu, tj. významný rozdíl ve skutečné hodnotě přiznávaného zadostiučinění.
21. V projednávané věci nikdo netvrdil, že valorizace základní částky zadostiučinění by měla být "automatická" či "mechanická". Smyslem a účelem ústavní stížnosti pouze bylo, aby soudy rozhodovaly flexibilně a alespoň částečně reflektovaly reálný vývoj společenských a ekonomických poměrů. Většina pléna ani Nejvyšší soud bohužel nevyužila příležitost vyřešit jádro problému a systém zadostiučinění - vystavený na 14 let starém stanovisku - narovnat. Dojem z přijatého nálezu tedy zůstává spíše v rovině povzdychu: "Život je jinde".
V Brně dne 24. 9. 2025
Jaromír Jirsa