Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kose, zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, Ph.D., advokátem, sídlem Budečská 851/28, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2025 č. j. 30 Cdo 2356/2024-72, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se zamítá v části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2025 č. j. 30 Cdo 2356/2024-72 v rozsahu, v němž se dovolání stěžovatele zamítá, a v části, ve které směřuje proti výroku II téhož rozsudku.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
III. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Podstata věci
1. Ústavní soud zde řeší otázku, zda je v současnosti třeba při stanovování základních částek zadostiučinění (respektive částek přiznávaných jako odškodnění) za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zohlednit také růst životní úrovně ve společnosti či inflaci, k níž došlo za posledních čtrnáct let. Ústavní soud na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva a po srovnání s jinými zeměmi vázanými Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod se srovnatelnou či vyšší životní úrovní dospěl k závěru, že z ústavního pořádku neplyne povinnost tyto faktory zohledňovat a v nynější věci přiznaná částka není nepřiměřeně nízká. Rozhodovací praxe civilních soudů založená na stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (č. 58/2011 Sb. rozh. civ.) není ani v roce 2025 v rozporu s ústavními požadavky.
II.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku
2. Stěžovatel ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel požadoval odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením. Konkrétně šlo o exekuční řízení, ve kterém vystupoval jako povinný. Oprávněná obchodní společnost HV Financ, s. r. o. podala dne 15. 4. 2005 návrh na nařízení exekuce pro vymožení částky 11,43 mil. Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 12. 3. 2004 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1 % dlužné částky za každý den prodlení od 11. 3. 2005 do zaplacení, to vše dle exekutorského zápisu ze dne 12. 3. 2004. Exekuční soud dne 21. 4. 2005 exekuci nařídil a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Stěžovatel 24. 10. 2005 nahlédl do exekučního spisu a 1. 12. 2005 podal návrh na zastavení exekuce, v němž tvrdil, že vymáhanou pohledávku oprávněné uhradil (posléze ovšem argumentaci změnil a tvrdil, že pohledávka vůbec nevznikla). Současně navrhl odklad výkonu exekuce. Exekuční soudy stěžovatelovu návrhu na odklad exekuce vyhověly, nejprve jen k vymožení jistiny s příslušenstvím (7. 12. 2005), k odvolání stěžovatele též k vymožení smluvní pokuty (4. 4. 2006, usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 21. 12. 2006). Exekuční řízení poté nabralo dlouhý a komplikovaný průběh, spojený s obsáhlým dokazováním sporných skutečností, a skončilo zastavením celé exekuce až po sedmnácti letech, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2022 č. j. 14 Co 331/2021-782, neboť bylo prokázáno, že závazkový vztah nevznikl. Městský soud současně uložil oprávněné povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši cca 1,6 mil. Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši cca 90 tis. Kč (dovolání oprávněné odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 11. 2022 č. j. 20 Cdo 2700/2022-886).
4. Stěžovatel poté uplatnil u státu nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 789 156 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stát mu přiznal jen 350 167 Kč, proto se stěžovatel zbytku uplatněného nároku ve výši 438 989 Kč domáhal žalobou.
II. A. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze
5. Obvodní soud pro Prahu 2 uložil státu povinnost zaplatit stěžovateli částku 19 750 Kč a ve zbytku žalobu zamítl (rozsudek ze dne 5. 12. 2023 č. j. 27 C 146/2023-32). Za počátek průtažného exekučního řízení označil den, kdy se o něm stěžovatel dozvěděl. V posuzované věci to byl den, kdy stěžovatel poprvé nahlédl do spisu, tj. 24. 10. 2005. Za konec exekučního řízení je třeba považovat den nabytí právní moci konečného rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. 21. 11. 2022. Exekuční řízení proto ve vztahu ke stěžovateli trvalo celkem 17 let a 1 měsíc, bylo extrémně dlouhé. Naopak řízení k vymožení stěžovatelovy pohledávky (nákladů exekučního řízení) je třeba hodnotit zvlášť, neboť jde o nově vzniklou pohledávku.
6. K požadavku stěžovatele na zvýšení přiměřeného zadostiučinění vzhledem ke zvyšující se inflaci obvodní soud konstatoval, že rozpětí základní částky uvedené ve stanovisku Cpjn 206/2010 je stále aktuální. Byť ekonomická úroveň vzrůstá, není to samo o sobě důvodem k mechanickému zvýšení zadostiučinění.
7. Ke kritériu významu předmětu řízení pro stěžovatele obvodní soud uvedl, že v exekučním řízení byl postižen jak nemovitý, tak i movitý majetek stěžovatele. Stěžovatel měl od nařízení exekuce majetek zatížen generálním inhibitoriem, tedy byl omezen v nakládání s veškerým svým majetkem. I když byl výkon exekuce prakticky po celou dobu exekučního řízení odložen, postižení majetku trvalo do zrušení exekučních příkazů a zastavení exekuce. Soud však přisvědčil tvrzení státu, že význam předmětu řízení pro stěžovatele nemohl být extrémně zvýšený, neboť po celou dobu trvání řízení neučinil dotaz na soud, kdy bude rozhodnuto, ani nepodal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (naopak oprávněná tak během řízení učinila dvakrát). Z důvodu generálního inhibitoria posoudil obvodní soud význam předmětu řízení pro stěžovatele jako zvýšený a základní částku zvýšil o 10 %.
8. Exekuční řízení hodnotil obvodní soud jako složitější. V jeho průběhu bylo nezbytné rozhodovat o vyloučení nemovitých a movitých věcí manželky stěžovatele (jako povinného) z exekuce (vylučovací žaloby), pročež soud musel exekuci částečně zastavovat. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Stěžovatel byl též opakovaně soudem vyzýván k doplnění návrhů na zastavení exekuce, vyskytly se též problémy s doručováním stěžovateli. Avšak zásadně se na délce řízení stěžovatel podílel tím, že v jeho průběhu změnil svá tvrzení ohledně vymáhané pohledávky - nejdříve tvrdil, že vymáhaná pohledávka byla uhrazena, později, že vůbec nevznikla. Právě k tomu musely exekuční soudy provést značné množství důkazů. Soud tak základní částku snížil o 5 %. Postup exekučního soudu nebyl plynulý, úkony nečinil v přiměřených lhůtách a v několika případech došlo k nedůvodným průtahům. Proto soud zvýšil základní částku o 20 %.
9. Obvodní soud vyšel ze stanoviska Cpjn 206/2010 a ze základní částky 321 667 Kč (20 000 Kč za rok řízení, při poloviční výši za první dva roky řízení), zvýšené o 15 %, tj. 48 250 Kč (+ 20 % postup soudu, - 10 % složitost řízení, - 5 % podíl žalobce a + 10 % zvýšený význam). Stěžovateli tak náleželo přiměřené zadostiučinění 369 917 Kč, což po odečtení již přiznané částky (350 167 Kč) činí 19 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně.
10. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s hodnocením délky exekučního řízení i s výpočtem základní částky. Neshledal důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti a vysoké inflace. Městský soud naproti tomu nesouhlasil, jakým způsobem hodnotil obvodní soud jednotlivá kritéria pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud neshledal důvody pro úpravu základní částky ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka. Byť byl stěžovatelův movitý i nemovitý majetek zatížen generálním inhibitoriem, podstatné bylo, že již dne 7. 12. 2005 bylo rozhodnuto o odkladu exekuce ve vztahu k jistině a úrokům, dne 4. 4. 2006 byla odložena exekuce i ve vztahu ke smluvní pokutě. Ke kritériu složitosti řízení městský soud konstatoval, že exekuční řízení se vyznačovalo zvýšenou složitostí již proto, že do řízení postupně zasahovaly všechny tři soudní instance. V řízení bylo rozhodováno hned o několika návrzích (zejm. již zmíněné vylučovací žaloby). Složitost řízení však zvýšila zejména procesní strategie samotného stěžovatele, který v průběhu řízení měnil důvody, pro něž měla být exekuce zastavena. Proto městský soud snížil základní částku o 15 %, nikoli o 10 % jako učinil soud prvního stupně. Zvýšení základní částky však odůvodňoval postup exekučních soudů. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem, že postup exekučního soudu nebyl plynulý a úkony nebyly činěny v přiměřených lhůtách, podstatné průtahy představovaly dobu 101 měsíců (8 let a 5 měsíců), což je téměř polovina celého řízení. Právě toto kritérium mělo nejvýraznější vliv na délku řízení, proto městský soud základní částku zvýšil o 30 %, na rozdíl od obvodního soudu, který ji zvýšil jen o 20 %. Přes tyto rozdíly však městský soud stejně jako obvodní soud dospěl k celkovému zvýšení základní částky o 15 % (rozsudek ze dne 6. 3. 2024 č. j. 21 Co 49/2024-51).
II. B. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu
11. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl v rozsahu, v jakém směřovalo proti výroku rozsudku městského soudu, v němž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ohledně zamítnutí žaloby co do částky 419 239 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože v této části nebyl stěžovatel oprávněn podat dovolání. Nejvyšší soud rovněž neshledal přípustnými některé stěžovatelem položené otázky, protože u nich stěžovatel neuvedl žádný z předpokladů přípustnosti a pouze obecně polemizoval se závěry městského soudu. V otázce, který den se má považovat za začátek průtažného řízení, se civilní soudy neodchýlily od judikatury. Účelem odškodnění za nepřiměřenou délku řízení je odčinit nemajetkovou újmu v podobě nejistoty o výsledku řízení. Stěžovateli mohla vzniknout újma až od okamžiku, kdy se o řízení prokazatelně dozvěděl, tj. nahlédnutím do spisu dne 24. 10. 2005. Civilní soudy se od judikatury neodchýlily ani tím, že při posuzování významu předmětu exekučního řízení pro stěžovatele vycházely z rozsahu exekucí postiženého majetku, nikoli z výše vymáhané částky.
12. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné pro řešení dvou v rozhodovací praxi dosud (či v aktuálních souvislostech) nevyřešených otázek: zaprvé, zda se do celkové délky průtažného řízení má počítat i "navazující" exekuční řízení, ve kterém se stěžovatel domáhá vymožení přiznané pohledávky (nároku na náhradu nákladů průtažného řízení); zadruhé zda mají být částky vyčíslené ve stanovisku Cpjn 206/2010 valorizovány vzhledem k růstu životní úrovně a inflaci.
13. Nejvyšší soud k prvé otázce uvedl, že exekuční řízení se do celkové délky průtažného řízení započítává v situacích, kdy vykonává výsledek nalézacího řízení. V posuzované věci tomu tak nebylo. Předmětem průtažného exekučního řízení bylo vymožení jiné pohledávky (částky 11,43 mil. Kč s příslušenstvím proti stěžovateli jako povinnému), než je předmět "navazujícího" exekučního řízení (stěžovatelova nároku na náhradu nákladů průtažného exekučního řízení, v důsledku jeho zastavení). Tato řízení nelze považovat za řízení jediné a právní posouzení nižších soudů je správné.
14. Nejvyšší soud shledal dovolání nedůvodným i ohledně druhé (v aktuálních souvislostech) dosud nevyřešené otázky. Při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba zohlednit okolnosti případu a závažnost vzniklé újmy a vyvarovat se mechanické aplikace práva. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny. Jak ustálená vnitrostátní judikatura, tak i právní úprava je založena na judikatuře ESLP. Výše peněžitého zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem nemusí dosahovat takové výše, kterou by přiznal sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká. Pokud stát zavedl kompenzační prostředek za nepřiměřenou délku řízení, ponechává mu ESLP širší prostor pro uvážení, aby taková náprava byla v souladu s právním řádem, tradicemi a životní úrovní daného státu. Z judikatury ESLP plyne, že je přiměřené, pokud vnitrostátní orgán přizná poškozenému alespoň 45 % částky, kterou by ESLP přiznal sám. Nejvyšší soud proto ve stanovisku dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, pokud se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, bude pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení. To je podstatně více než 45 % z částek, které ESLP přiznával v řízeních proti České republice. V době přijetí stanoviska Cpjn 206/2010 bylo odškodnění za nepřiměřenou délku řízení nastaveno velmi štědře a až v současnosti dochází k jeho vyrovnávání s odškodněními za typově závažnější újmy (například způsobenými nezákonným omezením osobní svobody či nezákonným trestním stíháním). I to je důvodem, proč by nemělo dojít k valorizaci.
15. Nejvyšší soud dále provedl analýzu rozhodovací činnosti ESLP za posledních pět let. ESLP ani v nedávné době nezvýšil částky přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Částky přiznávané českými civilními soudy i nadále splňují všechna požadovaná kritéria. Rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, kterým je judikatura ESLP. Tato praxe splňuje i podmínky stanovené nálezovou judikaturou Ústavního soudu, civilní soudy náležitě posuzují individuální okolnosti každého řešeného případu a při určování výše zadostiučinění nepostupují mechanicky podle stanoviska Cpjn 206/2010.
III.
Argumentace stěžovatele
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti staví svou argumentaci na pěti argumentačních okruzích. Zaprvé, Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelem tři vytyčené právní otázky neshledal přípustnými. Z dovolání je zřejmé, že v případě všech tří otázek stěžovatel jasně a určitě polemizuje s právními názory odvolacího soudu a vysvětluje, proč má být daná právní otázka vyřešena jinak, než jak ji vyřešil odvolací soud. Nejvyšší soud měl také tyto otázky případně hodnotit jako otázky, které dosud neřešil.
17. Zadruhé, za počátek exekučního řízení měl Nejvyšší soud považovat den zahájení řízení, nikoli až den, kdy se o zahájení řízení stěžovatel dozvěděl. Podle stanoviska Cpjn 206/2010 je rozhodná doba, kdy řízení bylo zahájeno či dokonce jen doba, kdy zahájeno být mělo. Nejvyšší soud odchýlení se od stanoviska neodůvodnil a ignoroval svou judikaturu, která tuto otázku řeší jinak. Pokud měly soudy za to, že rozhodující není den zahájení řízení, nýbrž až vědomost o probíhajícím řízení, měly stěžovatele vyzvat k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Je logické, že se stěžovatel o probíhajícím řízení dozvěděl dříve, než se rozhodl nahlížet do spisu.
18. Zatřetí, Nejvyšší soud dezinterpretoval judikaturu týkající se kritérií významu řízení pro stěžovatele a odchýlil se od ní. V majetkových sporech je výše sporné částky základním hlediskem, z nějž lze určit význam předmětu řízení, což platí i pro řízení vykonávací. Skutečnost, že se v posuzované věci o sporné částce vede již řízení exekuční, význam předmětu řízení pro stěžovatele ještě zvyšuje.
19. Začtvrté, Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku konce exekučního řízení jako řízení průtažného. Obecně dle stanoviska platí, že do celkové délky průtažného řízení se započítává délka nalézacího řízení a délka navazujícího exekučního řízení. Od této praxe se Nejvyšší soud odchýlil, protože do celkové délky řízení nezapočetl též délku navazujícího exekučního řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal vymožení nároku na náhradu nákladů průtažného řízení. Je lhostejné, že jde o dvě vykonávací řízení, protože princip je stejný - pro stěžovatele celý příběh neskončil, dokud nejsou jeho práva zcela ochráněna. To, že se každé exekuční řízení týkalo jiné pohledávky, nehraje roli, jelikož i v případě nalézacího řízení a navazujícího vykonávacího řízení (jejichž délka se dle stanoviska sčítá) může jít o rozdílné pohledávky.
20. Zapáté, přiznaná částka je vzhledem k absenci valorizace základních částek odškodnění nepřiměřeně nízká. Stanovisko Cpjn 206/2010 Nejvyšší soud přijal v roce 2011, tj. před 14 lety. Hodnota indexu spotřebitelských cen v dubnu 2011 činila 94,5 a v březnu 2025 154,4. Cenová hladina mezi dubnem 2011 a březnem 2025 tudíž vzrostla o 63,39 %. To je růst natolik významný, že nemůže být přehlížen. Argumentace rozsudky ESLP není přesvědčivá. Není zřejmé, podle jakého klíče Nejvyšší soud vybral rozsudky ESLP, většina z nich byla vydána ještě před celoevropskou inflační vlnou či na začátku inflační vlny. Nejvyšší soud opomněl, že judikatura ESLP představuje minimální standard ochrany, státům nic nebrání přiznávat vyšší částky.
21. Nejvyšší soud také opomněl klíčový argument stěžovatele, že nevalorizováním základních částek odškodnění dochází k porušení principu akcesorické rovnosti. Indexace základních částek je nutná, protože jinak by se výše přiměřeného zadostiučinění plynutím času snižovala. Částky přiznané v současnosti fakticky nedosahují výše, jaké dosahovaly v době přijetí stanoviska, protože peníze v současnosti mají mnohem nižší kupní sílu. Nominální hodnota peněz zůstala stejná, reálná hodnota je ale mnohem nižší. Osoba odškodněná v minulosti tak získala více než osoba odškodněná v současnosti. To vede k tomu, že základní právo na přiměřenou délku řízení bylo hodno vyšší ochrany v roce 2011 než dnes. Přístup Nejvyššího soudu proto snižuje již jednou dosažený standard ochrany základního práva na přiměřenou délku soudního řízení. Základní částka 20 000 Kč v březnu 2025 odpovídá 12 241 Kč v dubnu 2011 a je proto reálně nižší, než v době vydání stanoviska činila dolní hranice intervalu základní částky.
22. Na závěr stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, vyjma té části, ve které napadá část výroku I rozsudku Nejvyššího soudu, kterou se jeho dovolání odmítá; zde Nejvyšší soud odmítl dovolání proti části rozsudku městského soudu, kterou městský soud potvrdil napadené rozhodnutí obvodního soudu v části, ve které obvodní soud stěžovateli vyhověl (srov. bod 48 napadeného rozsudku) - tento výrok tedy nemohl nijak zasáhnout do stěžovatelových práv a v tomto rozsahu je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 téhož zákona) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
V.
Průběh řízení před Ústavním soudem
24. Ústavní stížnost podle platného rozvrhu práce připadla čtvrtému senátu Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1095/25. Čtvrtý senát usnesením ze dne 11. 6. 2025 jednomyslně rozhodl o postoupení věci k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti. Otázka, zda základní částky odškodnění za nepřiměřenou délku řízení mají být valorizovány, má ústavněprávní význam a její řešení má dopad na neurčitý počet řízení před obecnými soudy. Obdobné věci řeší více senátů Ústavního soudu a do budoucna lze očekávat nárůst obdobně formulovaných ústavních stížností. Ústavní stížnost je od té doby vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 26/25.
25. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval Nejvyšší soud a stát, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily. Ústavní soud nadto obdržel dvě stanoviska třetích osob.
26. Všechna obdržená vyjádření a stanoviska zaslal Ústavní soud na vědomí účastníkům a státu.
V. A. Vyjádření Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud se vyjádřil k jednotlivým okruhům námitek stěžovatele. Stěžovatel v dovolání u tří právních otázek řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Jím namítaný předpoklad přípustnosti, tj. že právní otázka má být vyřešena jinak, než jak k jejímu řešení přistoupil městský soud, zákon nezná. V otázce začátku průtažného řízení se Nejvyšší soud od judikatury neodchýlil. Stanovisko Cpjn 206/2010 tuto otázku neupravuje a řeší ji až navazující judikatura, ze které Nejvyšší soud vyšel. Měl-li stěžovatel za to, že je stanovisko v rozporu s navazující judikaturou, měl tento předpoklad přípustnosti dovolání řádně vymezit. Městský soud ani neměl povinnost postupovat podle § 118a občanského soudního řádu, ze spisu nevyplynulo, že by se snad stěžovatel měl o průtažném řízení dozvědět dříve. Otázku konce řízení Nejvyšší soud v napadeném rozsudku podrobně vyřešil a ze stěžovatelovy argumentace neplyne, proč by mělo být zvolené řešení neústavní. Civilní soudy posoudily význam předmětu řízení v souladu s judikaturou a nebagatelizovaly ho, čemuž nasvědčuje i vysoká výše přiznané částky.
28. Co se týče otázky valorizace základních částek vyčíslených ve stanovisku, vychází zákonná úprava a rozhodovací praxe civilních soudů z judikatury ESLP. Tato judikatura oproti stavu v době přijetí stanoviska nedoznala změn. Vyčítá-li stěžovatel Nejvyššímu soudu selektivní výběr nejaktuálnějších rozsudků ESLP, měl sám označit rozsudky, které považuje za přiléhavější. Nadto není zřejmé, proč stěžovatel argumentuje inflací k březnu 2025, když svůj nárok uplatnil již v únoru 2023. Skutečnost, že Úmluva a judikatura ESLP představuje minimální standard ochrany, nelze chápat tak, že se musí přiznávat stejné částky, jaké přiznává ESLP. Odškodnění přiznané tímto soudem totiž obsahuje sankci za to, že odškodnění mělo být přiznáno již na úrovni členských států. Evropský soud pro lidská práva na národní úrovni akceptuje, když odškodnění dosahuje alespoň 45 % toho, co přiznává sám. Přiznaná zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení jsou v současnosti srovnatelná s odškodněními za jiné typy újmy.
29. Výše přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v České republice výrazně převyšuje 45 % toho, co přiznává ESLP. Nejvyšší soud odvodil základní částku obsaženou ve stanovisku výlučně od částek přiznávaných ESLP, který žádné hospodářské, sociální či jiné obdobné parametry nezohledňoval a nezohledňuje je ani teď. Argumentace těmito parametry je proto mimoběžná. Dosavadní systém zakotvený stanoviskem se osvědčil, což dokládá skutečnost, že v něm ESLP nikdy neshledal porušení Úmluvy. Civilní soudy neaplikují stanovisko mechanicky a základní částku vždy modifikují s ohledem na okolnosti případu. To často vede dokonce až k tomu, že přiznávají stejné částky, jaké přiznává ESLP. Tento postup napříč všemi senáty opakovaně schválil i Ústavní soud.
30. Nejvyšší soud na závěr zdůraznil, že česká justice patří k těm nejvýkonnějším a nejrychlejším v Evropské unii - i navzdory tomu dochází k přiznávání nadstandardně vysokých částek odškodnění a systém odškodňování je celkově nastaven velmi efektivně.
V. B. Vyjádření státu
31. Stát se zcela ztotožnil s argumentací Nejvyššího soudu.
V. C. Stanoviska amici curiae
32. Advokát JUDr. Ervín Perthen, MBA, jako amicus curiae zaslal bez vyzvání Ústavnímu soudu stanovisko. Argumentuje, že se od doby přijetí stanoviska výrazně změnila ekonomická situace. Došlo k výraznému nárůstu indexu spotřebitelských cen, inflace, příjmů státního rozpočtu a změně platových poměrů. Je nepřijatelné, aby odškodnění za nepřiměřenou délku řízení mělo stejnou nominální hodnotu, jako před více než dekádou. Reálná hodnota peněz se od té doby snížila a současná praxe narušuje rovnost poškozených, protože osobám odškodněným později byly bez legitimního důvodu přiznány reálně nižší částky než osobám odškodněným dříve. To vede k rozdílné ochraně práv a porušení práva na rovné zacházení. Praxe civilních soudů odporuje spravedlnosti.
33. Stanovisko Ústavnímu soudu zaslala též skupina čtyř osob zastoupených advokátem JUDr. Václavem Hochmannem. Rovněž tyto osoby argumentují změnou ekonomické situace. Základní částky přiznávané v současnosti reálně neodpovídají částkám přiznávaným v minulosti, což vzhledem k nastavení nákladů soudního řízení odrazuje poškozené od podávání žalob proti státu. Dochází k nárůstu platů, mezd, důchodů a nájmů, neexistuje proto důvod, proč by nemělo docházet i k nárůstu odškodnění. Částky přiznávané civilními soudy nedosahují výše, které by podle aktuální judikatury ESLP měly dosahovat.
V. D. Doplnění vyjádření Nejvyššího soudu
34. Nejvyšší soud doplněním svého původního vyjádření reagoval na stanoviska amici curiae. Zopakoval, že v době přijetí stanoviska Cpjn 206/2010 byla výše odškodnění nastavena velmi štědře. Komparaci se současnou rozhodovací praxí ESLP dělal proto, aby dokázal, že rozhodovací praxe civilních soudů stále obstojí. Minimálním standardem ochrany je 45 % částek, které by přiznal ESLP. Částky přiznávané civilními soudy jsou i nadále vyšší. Diskriminaci nelze dovozovat pouze ze srovnání dvou různých případů z jiných časových období a porovnání reálné hodnoty peněz. Je třeba brát v potaz i to, že judikaturní požadavky na stát jsou v současnosti přísnější a poškození mají lepší pozici, než měli v minulosti.
V. E. Replika stěžovatele
35. Stěžovatel v replice namítá, že Nejvyšší soud má mimořádný zájem na nevalorizování základních částek a vyhýbá se otázce akcesorické rovnosti osob dotčených nepřiměřenou délkou řízení. Stěžovatel poté na základě dat seřazených do tabulky a znázorněných do grafu demonstruje, jak klesla reálná hodnota přiznávaných částek. Inflace nesnižuje újmu, kterou poškození pociťují. Poté opakuje svůj požadavek na valorizaci základních částek.
VI.
Věcné posouzení ústavní stížnosti
36. Ústavní soud nejdříve shrnul obecná východiska týkající se práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení (část VI. A.) a sumarizoval, jaká ústavněprávní kritéria musí rozhodovací praxe civilních soudů v tomto ohledu splňovat (část VI. B.). Poté posoudil stěžejní ústavněprávní otázku, tj. zda je v současnosti třeba při stanovování základních částek zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zohlednit také růst životní úrovně ve společnosti či inflaci za dobu posledních čtrnácti let. K zodpovězení této otázky Ústavní soud srovnal částky, které přiznávají české civilní soudy s částkami, které v současnosti přiznává či akceptuje ESLP (část VI. C.) a ostatní členské státy Rady Evropy se srovnatelnou či vyšší životní úrovní (VI. D.). Na základě této komparace dospěl Ústavní soud k závěru, že částky přiznávané českými civilními soudy ani v současnosti nejsou nepřiměřeně nízké a nepřiměřeně nízká není ani částka přiznaná stěžovateli. Poté se Ústavní soud vypořádal se zbývajícími argumenty stěžovatele (část VI. E.).
VI. A. Obecná východiska k právu na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení
37. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Toto ustanovení nezaručuje jen právo na náhradu majetkové škody, ale i právo na náhradu nemajetkové újmy [srov. nálezy ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 197/15 (N 84/77 SbNU 237), Bilosvit, body 14 a 16; a ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16 (N 140/82 SbNU 243), Moskalenko, body 18 a 20].
38. Na podústavní úrovni je základní právo na náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci provedeno zákonem č. 82/1998 Sb. Zákon upravuje podmínky a podrobnosti tohoto základního práva. Podle zákona č. 82/1998 Sb. je nutné odškodňovat veškerou újmu, kterou by šlo namítat podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Do působnosti tohoto článku spadá i porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení tohoto práva obecně vede ke vzniku nemajetkové újmy. Nepřiměřená délka řízení pravidelně vede k nemajetkové újmě účastníka řízení zejména v podobě úzkosti, nejistoty a duševního stresu v očekávání výsledku řízení. Ke kompenzaci této újmy slouží přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. [nálezy ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449), bod 34; a ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 2872/18 (N 139/95 SbNU 182), Přibyl, bod 47].
39. Neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je na úvaze civilního soudu, která však musí být řádně odůvodněna. Zákon pouze demonstrativně určuje kritéria, která civilní soudy musejí vzít v úvahu (srov. § 31a zákona č. 82/1998 Sb.). Ústavní soud se zabývá tím, zda civilní soudy při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti a při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud není do hodnocení okolností jednotlivých případů a určování zadostiučinění oprávněn vstupovat, s výjimkou situací, kdy jsou závěry civilních soudů extrémní, vymykající se smyslu a účelu právní úpravy (srov. nedávno nálezy ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23, Vinogradov, body 18 a 19; či ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 1565/23, Dočkalová, bod 33).
40. Při posuzování přiměřenosti zadostiučinění jsou civilní soudy povinny respektovat zejména ústavní požadavek na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Určení způsobu, obsahu a rozsahu přiměřeného zadostiučinění nesmí být svévolné, zároveň musí odrážet individuální okolnosti věci a nebýt přepjatě formalistické. Ústavní soud však nezasahuje do způsobu určení přiměřeného zadostiučinění, pokud s ohledem na zohledněná relevantní kritéria je zřejmé, že výsledek řízení je ústavněprávně udržitelný. Ústavní soud nehodnotí konkrétní způsob výpočtu, ale to, zda je přiznané zadostiučinění vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci [srov. nálezy ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551), body 39 a 40; či ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1599/13 (N 72/77 SbNU 89), Trávníčková, bod 33].
VI. B. Východiska, na kterých je založena česká praxe odškodňování nepřiměřené délky řízení, a jejich ústavní souladnost
41. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení bylo do zákona č. 82/1998 Sb. doplněno až novelou č. 160/2006 Sb. Dle důvodové zprávy byla novela (mimo jiné) reakcí na odsuzující rozsudky ESLP. V polovině prvé dekády tohoto století se Česká republika potýkala s problémem nepřiměřené délky soudních řízení a zároveň neexistoval účinný prostředek jejich nápravy. To vedlo zaprvé k tomu, že Česká republika porušovala čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, a zadruhé k tomu, že ESLP byl přetížen stížnostmi proti České republice. Cílem novely tak bylo zakotvit právní úpravu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, čímž měla Česká republika splnit své závazky vyplývající z Úmluvy, předcházet odsouzením a snížit vysoké zatížení ESLP. Evropský soud pro lidská práva obecně akceptuje, že vnitrostátní náhrada může být nižší oproti zadostiučinění, které by přiznal on sám (srov. tisk č. 1117, Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, IV. volební období, obecná část a body 14, 26 až 28 a čl. II a V zvláštní části).
42. Přijatá právní úprava vedla kvůli své abstraktnosti k problémům v podobě nejednotného rozhodování civilních soudů. Nejvyšší soud proto v dubnu 2011 přijal již výše mnohokráte zmíněné stanovisko Cpjn 206/2010, které mělo sjednotit výklad k § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a tím poskytnout určité vodítko při jejich aplikaci. Nejvyšší soud ve stanovisku a v navazující judikatuře (mimo jiné) dospěl k následujícím závěrům:
* řízením o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem je realizováno právo na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, proto je třeba postupovat v souladu s judikaturou ESLP;
* orgány jednotlivých smluvních států jsou nejlépe vybaveny k posouzení, jaké zadostiučinění se jeví adekvátním, přičemž stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nesmí být v hrubém nepoměru k vnitrostátní praxi a je třeba též přihlédnout k právním tradicím a životní úrovni dané země;
* výše zadostiučinění přiznaná vnitrostátním orgánem nemusí dosahovat takové výše, kterou by ve svém rozhodnutí přiznal ESLP, tato výše však nesmí být nepřiměřeně nízká;
* přiznání nižší částky, než kterou by přiznal ESLP, je podmíněno tím, že rozhodnutí o zadostiučinění jsou rychlá, odůvodněná a velmi rychle vykonatelná;
* nelze automaticky vycházet ze závěru, že poskytnuté zadostiučinění musí být nižší než to, které by přiznal ESLP, neboť je třeba vždy posoudit okolnosti konkrétního případu - je však třeba především zohlednit to, že poškozený se řízením před vnitrostátními orgány zpravidla domůže nápravy snadněji, než kdyby musel předstoupit před ESLP;
* ESLP považuje za přiměřené, přizná-li vnitrostátní orgán poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal ESLP;
* pro poměry České republiky je přiměřené, pohybuje-li se základní částka, z níž se při určování přiměřeného zadostiučinění vychází, v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení (za první a druhý rok v poloviční výši);
* při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení, čím bude řízení delší, tím více se bude základní částka blížit horní hranici intervalu;
* částka, která se určí pomocí součinu základní částky za jeden rok řízení (modifikované pro prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech a měsících, se následně upraví (mimo jiné) podle demonstrativně uvedených kritérií v § 31a zákona č. 82/1998 Sb.
43. Za standard ochrany požadované Úmluvou lze vskutku označit přibližně 45 % toho, co by přiznal sám ESLP. Takto přiznané částky na vnitrostátní úrovni tvoří minimální hranici, kterou lze ještě považovat za efektivní vnitrostátní prostředek nápravy, kterým Česká republika předejde mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva nižší částky akceptuje proto, že vnitrostátní prostředek nápravy má výhody, které je třeba při určování výše zadostiučinění (je-li prostředek nápravy účinný, dostatečný a rychlý) vzít v potaz - je bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce stěžovatele (srov. například rozsudky ESLP ze dne 29. 3. 2006 Apicella proti Itálii, č. 64890/01, § 78 a § 95, § 135 až 143; ze dne 29. 3. 2006 Scordino proti Itálii, č. 36813/97, § 189, § 202 až 214; aktuálně např. ze dne 3. 6. 2025, Selimi a Krasnići proti Srbsku, č. 20641/20 a 20644/20, § 194).