106. Vedle vnitrostátního zákonodárství by právní základ pro splnění pozitivních závazků, jichž se stěžovatelé domáhají, mohl pro ministerstva vyplývat také z přímo účinného aktu EU. Oblast ochrany životního prostředí, včetně boje proti změně klimatu, je sdílenou pravomocí EU a členských států [čl. 4 odst. 2 písm. e) a čl. 191 odst. 1 Smlouvy o fungování EU]. Stěžovatelé ale nespatřují protiústavnost zásahu ministerstev v tom, že by neplnila požadavky plynoucí z unijních nařízení. Naopak opakovaně poukazují na to, že cíle EU v oblasti ochrany klimatu nejsou dostatečné a domáhají se stanovení ambicióznějších opatření, která v ústavní stížnosti dovozují právě ze základního práva na příznivé životní prostředí a zejména z rozsudku ESLP ve věci KlimaSeniorinnen.
107. Ústavní soud opakuje, že ty povinnosti plynoucí z čl. 8 Úmluvy, jak jej vyložil ESLP v rozsudku KlimaSeniorinnen, kterých se stěžovatelé domáhají, nemohou splnit sama žalovaná ministerstva. Totéž platí pro povinnosti států vymezené v posudku MSD, na který stěžovatelé upozornili v poslední replice. Povinnosti, které státům (včetně České republiky) v oblasti ochrany klimatu podle tohoto posudku plynou z mezinárodního práva, vážou stát jako celek a porušení těchto povinností zakládá mezinárodněprávní odpovědnost státu za protiprávní čin (bod 420 posudku MSD). Ani posudek Mezinárodního soudního dvora, který není z pohledu vnitrostátního a ani mezinárodního práva závazný, neukládá k žalovaným ministerstvům povinnost, kterou stěžovatelé vymezili v zásahové žalobě.
108. Ústavní soud tedy neshledal, že by zásahem vymezeným v žalobě ministerstva porušila základní právo stěžovatelů na příznivé životní prostředí. Lidskoprávnímu závazku, jehož splnění se domáhali stěžovatelé, může stát dostát pouze stanovením nových povinností fyzickým i právnickým osobám, tedy legislativní cestou. Žalovaná ministerstva však nemají kompetenci splnit v žalobě vymezené požadavky, pokud stěžovatelé jejich základ nacházejí přímo v čl. 8 Úmluvy, resp. v rozsudku KlimaSeniorinnen, či v čl. 35 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 7 Ústavy.
109. Ústavní soud se s ohledem na předešlé úvahy nezabýval tím, jaký má v řízení o ústavní stížnosti význam, že podle rozsudku KlimaSeniorinnen se uplatňuje velmi restriktivní přístup k tomu, kdo se může ochrany před nedostatečnou mitigací klimatické změny dovolávat (§ 488). ESLP uvedl, že lidé musí být vystaveni vysoké míře nepříznivých dopadů změny klimatu, tj. úroveň a závažnost (rizika) nepříznivých důsledků opatření nebo nečinnosti ze strany státu, které mají dopad na jednotlivce, musí být významná. Dále musí existovat naléhavá potřeba zajistit individuální ochranu jednotlivce z důvodu absence nebo nedostatečnosti jakýchkoli přiměřených opatření ke snížení újmy (rozsudek KlimaSeniorinnen, § 487). Ohledně právnických osob pak ESLP formuloval tři podmínky. Právnická osoba musí a) být založena v souladu s právem příslušného státu nebo mít oprávnění v něm fungovat; b) být schopna prokázat, že sleduje konkrétní účel v souladu s cíli podle svého zakladatelského právního jednání v oblasti ochrany lidských práv svých členů nebo jiných dotčených osob v příslušném státě zahrnující kolektivní akci na ochranu těchto práv před hrozbami vyplývajícími ze změny klimatu; a c) být schopna prokázat, že může být považována za skutečně kvalifikovanou reprezentaci členů nebo jiných dotčených osob v daném státě, které jsou vystaveny konkrétním hrozbám nebo nepříznivým dopadům změny klimatu na jejich životy, zdraví nebo blahobyt (rozsudek KlimaSeniorinnen, § 502). Protože povinnosti, kterých se stěžovatelé domáhají a které plynou z čl. 8 Úmluvy, jak jej vyložil ESLP v rozsudku KlimaSeniorinnen, nemohou splnit sama žalovaná ministerstva, není třeba se blíže vztahem uvedených podmínek k postavení stěžovatelů v nynější věci zabývat.
110. Co se týče dalších namítaných základních práv: práva na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy, práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, práva podnikat podle čl. 26 Listiny a práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny, platí už shora uvedené - z uvedených práv neplynou pro žalovaná ministerstva v poměrech posuzované věci konkrétnější ani přísnější požadavky ohledně stanovení konkrétních mitigačních opatření ke snížení emisí než z čl. 8 Úmluvy tak, jak ho v rozsudku KlimaSeniorinnen vyložil ESLP.
111. Stěžovatelka d) - obec Svatý Jan pod Skalou - namítala rovněž porušení práva na samosprávu. Napadená rozhodnutí však nebyla způsobilá zasáhnout do práva obce na samosprávu. Námitky obsažené v ústavní stížnosti přitom nesvědčí o tom, že by výkon veřejné moci obce byl dotčen žalovanými ministerstvy způsobem, jak jej stěžovatelé vymezili v žalobě.
VIII.2.
Správní soudy základní práva stěžovatelů při rozhodování o jejich zásahové žalobě neporušily
112. Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími nijak neporušily ani správní soudy.
113. Správní soudy nemohly porušit základní práva tím, že neposkytly ochranu základním právům, protože, jak Ústavní soud vysvětlil výše, žalovaná ministerstva, před jejichž zásahem se stěžovatelé domáhali soudní ochrany, základní práva stěžovatelů neporušila. Ačkoliv lze obecně souhlasit se stěžovateli, že pozitivní závazky plynoucí z Úmluvy jsou autonomní, a jejich naplnění nelze bez dalšího dovozovat jen odkazem na splnění požadavků plynoucích z práva EU, meritorní závěry správních soudů z důvodů vyložených v předchozí části z ústavněprávního pohledu obstojí.
114. Správní soudy tak mohly porušit základní práva stěžovatelů jedině tím, že by samy porušily jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, jak stěžovatelé namítají.
115. Správní soudy v prvé řadě neporušily právo stěžovatelů na přístup k soudu. Oba rozsudky městského soudu i oba rozsudky Nejvyššího správního soudu se vyjadřovaly k věci samé. Soudy projednaly všechny návrhy stěžovatelů, zaujaly k nim stanovisko a rozhodly o celém předmětu řízení (včetně alternativních žalobních návrhů, viz rozsudek Klimatická žaloba II, body 112 až 115). Mimo jiné také tímto aspektem se posuzovaná věc významně odlišuje od rozsudku KlimaSeniorinnen, neboť v něm ESLP konstatoval rovněž porušení práva na přístup k soudu (§ 629 až 640).
116. Další námitky ohledně porušení svých základních procesních práv stěžovatelé nevznášejí. Ústavní soud tak uzavírá, že procesním postupem správních soudů k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů nedošlo.
IX.
Závěr
117. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Při posuzování ústavní stížnosti stěžovatelů byl vázán předmětem řízení tak, jak ho v souladu s Ústavou a zákonem o Ústavním soudu vymezili stěžovatelé. Ústavní soud se tak z povahy své ústavní role nevyjadřoval k otázce, zda Česká republika jako taková dostatečným způsobem řeší klimatickou změnu, či zda jiné státní orgány než žalovaná ministerstva dostávají závazkům plynoucím z ústavního pořádku a z mezinárodního práva.
118. Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti vyhovět pouze, pokud by dospěl k závěru, že žalovaná ministerstva porušila základní práva stěžovatelů způsobem, jaký stěžovatelé vymezili v zásahové žalobě, případně, že základní práva stěžovatelů porušily napadenými rozhodnutími správní soudy.
119. Ústavní soud však neshledal, že by v poměrech tohoto řízení ministerstva či správní soudy základní práva stěžovatelů porušily. Žalovaným ministerstvům neplynou ze základních práv stěžovatelů povinnosti, jimž by odpovídalo "plnění", kterého se po nich stěžovatelé domáhali. Neměla-li žalovaná ministerstva takovou povinnost, nemohla být zásahová žaloba úspěšná. Základní práva stěžovatelů neporušily ani správní soudy. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 22. října 2025
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu