Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2026 č. j. 16 Co 12/2026-54, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, M. H. a nezletilých M. H. a J. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2026 č. j. 16 Co 12/2026-54 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2026 č. j. 16 Co 12/2026-54 se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá stěžovatel zásah do svého práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Těmito námitkami brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení v celém rozsahu z toho důvodu, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") se v napadeném usnesení nevypořádal s námitkami stěžovatele a ani jej řádně neodůvodnil tak, aby bylo zřejmé, jakými konkrétními úvahami se při svém rozhodování řídil.
2. Jak plyne z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel a první vedlejší účastnice mají dvě nezletilé dcery, starší M. a mladší J. Úprava poměrů nezletilých je předmětem řízení u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 82 P 3/2024. Řízení bylo zahájeno na základě návrhu stěžovatele ze dne 10. 1. 2024 a ke dni podání ústavní stížnosti nedošlo k vydání rozhodnutí ve věci samé.
3. Usnesením městského soudu ze dne 5. 2. 2025 bylo na základě návrhu stěžovatele nařízeno předběžné opatření, které spočívalo v asistovaném předávání nezletilých dcer vedlejší účastnicí (matkou) stěžovateli (otci) prostřednictvím organizace Centrum sociálních služeb, příspěvková organizace, v detašovaném pracovišti X (dále jen "centrum X").
4. Usnesením městského soudu ze dne 12. 3. 2025 byl zamítnut druhý návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal předání nezletilých dcer do své péče za současného stanovení styku s matkou. Krajský soud usnesením ze dne 27. 5. 2025 k odvolání stěžovatele uvedené usnesení městského soudu potvrdil.
5. Usnesením městského soudu ze dne 28. 3. 2025 byl zamítnut návrh matky na nařízení předběžného opatření, jímž měla být stěžovateli stanovena povinnost zdržet se styku s nezletilými dcerami po dobu tří měsíců. Ve vztahu k nezletilé M. bylo současně rozhodnuto o zrušení usnesení městského soudu ze dne 5. 2. 2025 a styk stěžovatele s ní byl upraven nově. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu odvolání. Usnesením krajského soudu ze dne 27. 5. 2025 byly napadené výroky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeny. Stávající úprava výkonu práv a povinností stěžovatele k nezletilé J. změněna nebyla.
6. Usnesením městského soudu ze dne 8. 9. 2025 bylo nařízeno předběžné opatření ve vztahu k nezletilé J., jímž došlo k úpravě možnosti jejího předávání stěžovateli vedle asistovaného předávání v centru X též v mateřské škole. Na podzim 2025 byly jak ze strany stěžovatele, tak ze strany vedlejší účastnice podány další návrhy na vydání předběžných opatření, které byly městským soudem zamítnuty.
7. Usnesením městského soudu ze dne 28. 11. 2025 sp. zn. 82 P 3/2024 bylo k návrhu stěžovatele nařízeno předběžné opatření ve smyslu § 102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), kterým byla nezletilá J. zatímně předána do jeho péče za současného určení režimu jejího styku s matkou. Městský soud uzavřel, že jelikož byly ve věci vyčerpány všechny mírnější prostředky a byly naplněny podmínky pro změnu výchovného prostředí nezletilé, je na místě její prozatímní předání do péče otce, což je v souladu i s vyjádřeními odborníků. Usnesením městského soudu ze dne 25. 2. 2026 bylo trvání nařízeného předběžného opatření k návrhu stěžovatele o tři měsíce prodlouženo, neboť nastavený režim se osvědčil. Vedlejší účastnice podala proti usnesení městského soudu ze dne 28. 11. 2025 odvolání, kterým usnesení napadla co do výroku I.
8. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2026 č. j. 16 Co 12/2026-54 krajský soud usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2025 změnil v napadeném výroku tak, že návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření zamítl. V odůvodnění uvedl, že nedošlo ke splnění zákonných podmínek pro naprostou změnu dosavadní dočasné úpravy poměrů v podobě předání nezletilé J. do péče otce. Pro takovou zásadní změnu nebyla dle krajského soudu prokázána existence naléhavé potřeby, ani rozhodných právně významných skutečností. Krajský soud se neztotožnil se skutkovými ani právními závěry soudu prvního stupně.
9. Po podání ústavní stížnosti stěžovatelem pak městský soud usnesením ze dne 4. 6. 2026 č. j. 82 P 3/2024-1111, ve smyslu § 465a a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, prozatímně rozhodl, že bude v nejlepším zájmu nezletilé J., aby byla předána do péče obou rodičů v režimu, který odpovídá dosavadnímu osvědčenému fungování.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
10. Stěžovatel proti napadenému usnesení brojí v prvé řadě s argumentem, že je nepřezkoumatelné, neboť krajský soud v odůvodnění pouze odkázal na argumenty uvedené v podaném odvolání a neuvedl, jakými konkrétními úvahami se při svém rozhodování řídil a z jakých důvodů se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Stěžovatel dále namítá překvapivost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by provedl jakékoli posouzení a zhodnocení předložených důkazů. Stěžovatel současně nebyl krajským soudem na odlišné hodnocení upozorněn a nebylo mu umožněno se k tomuto vyjádřit. Dle stěžovatele krajský soud v napadeném usnesení dále zcela opomenul jeho vyjádření k podanému odvolání, což založilo nerovnost mezi procesními stranami, jakož i představuje zásah do jeho práva být slyšen. Stěžovatel také upozorňuje na zdlouhavý postup krajského soudu, v němž spatřuje nedůvodné průtahy v řízení. Konečně se stěžovatel domnívá, že napadené usnesení je v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé.
11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení i vedlejší účastnici řízení. Krajský soud ve svém vyjádření pouze zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
12. Matka nezletilých ve svém vyjádření uvedla, že se neztotožňuje s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, z něhož dle jejího názoru plyne, z jakých důvodů krajský soud původní rozhodnutí změnil, byť je odůvodnění stručné. Současně krajský soud nemohl v případě závěru o nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu změny právní úpravy postupovat jinak, než toto rozhodnutí změnit. Vedlejší účastnice nesouhlasí ani s tvrzením, že krajský soud nepřevzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, neboť pouze shledal, že potřeba odlišně upravit poměry nezletilé nebyla prokázána. Nejde proto o odlišné zjištění skutkového stavu, nýbrž o odlišné právní hodnocení. Současně napadené usnesení není v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, a naopak citlivě reflektuje potřebu chránit její zdravý psychický vývoj za současného zachování kontaktu se stěžovatelem. K průtahům řízení vedlejší účastnice dodává, že k jejich řešení slouží jiné právní prostředky než ústavní stížnost. Vedlejší účastnice uzavírá, že napadené rozhodnutí z uvedených důvodů nezasáhlo do ústavně chráněných práv stěžovatele ani nezletilé, a proto je namístě ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
13. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení stěžovateli k případné replice, přičemž ten svého práva repliky využil. K vyjádření vedlejší účastnice uvedl, že s ním zásadně nesouhlasí. Dále stěžovatel převážně zrekapituloval hlavní námitky uvedené v ústavní stížnosti s důrazem na nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení. Stran v ústavní stížnosti uvedenému zpochybnění skutkových zjištění učiněných krajským soudem dodal, že jejich obsah nelze právě z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí postavit najisto, což platí i o důvodech odlišného právního posouzení uplatněného v napadeném usnesení. Ke své replice stěžovatel přiložil usnesení městského soudu ze dne 4. 6. 2026 č. j. 82 P 3/2024-1111 a znalecký posudek týkající se mj. odlišných projevů nezletilých v době péče každého z rodičů.
III.
Procesní podmínky řízení
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
IV.
Posouzení Ústavním soudem
IV. 1. Obecná východiska
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).
16. Z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že v řízení o ústavní stížnosti může Ústavní soud přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o nařízení předběžného opatření pouze výjimečně a pouze z hlediska ústavnosti, nikoli jako další instance posuzující správnost závěrů obecných soudů. Předběžné opatření je totiž rozhodnutím dočasné povahy, které zásadně nepředjímá konečný výsledek sporu, a zpravidla proto nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv procesních stran (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn IV. ÚS 802/19, body 13 a 14, nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn III. ÚS 52/13 nebo usnesení ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2706/22, body 7-9).
17. Ústavněprávní přezkum rozhodnutí o předběžném opatření připadá v úvahu zejména tehdy, pokud napadené rozhodnutí postrádá zákonný podklad, nebylo vydáno příslušným orgánem nebo představuje projev svévole projevující se extrémním vybočením ze standardních výkladových pravidel či flagrantním porušením zásad spravedlivého procesu. Výjimečně může být přezkum odůvodněn také tím, že předběžné opatření bezprostředně a citelně zasáhlo do základních práv a svobod stěžovatele a námitku proti takovému zásahu již nebude možné uplatnit v pozdějším řízení proti meritornímu rozhodnutí (srov. např. srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn IV. ÚS 802/19, body 13 a 14, nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn III. ÚS 52/13 nebo usnesení ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2706/22, body 7-9).
18. Ústavní soud dále konstantně judikuje, že odůvodnění rozhodnutí soudu má být jako jeden ze základních atributů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny řádné, srozumitelné, logické, přesvědčivé a přezkoumatelné. Jeho účelem je zajistit transparentnost a kontrolovatelnost soudního rozhodování, vyloučit libovůli a umožnit adresátům rozhodnutí seznat, proč bylo rozhodnuto právě daným způsobem. Za účelem naplnění těchto požadavků proto musí být z odůvodnění rozhodnutí zřejmé především to, jaká skutková zjištění soud učinil a o které důkazy je opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a to včetně vypořádání rozporů mezi jednotlivými důkazy, jaký je vztah mezi skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a právními závěry, z jakých právních úvah vyplývá aplikace a interpretace rozhodných právních norem a v neposlední řadě to, jakým způsobem se soud vypořádal s relevantními argumenty a důkazními návrhy účastníků. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů tak jednak musí vyhovovat kritériím stanoveným příslušným procesním předpisem a jednak musí být přezkoumatelná, totiž musí z nich být dostatečně patrno, jakými úvahami se obecné soudy při svém rozhodování řídily (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3063/21, body 26-28, nález ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16, body 17 a 18, nebo nález ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 3489/14, bod 11).
19. Ústavněprávně významnou vadou odporující právu na spravedlivý proces je vada spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jíž mohou rozhodnutí obecných soudů trpět tehdy, kdy jejich odůvodnění excesivním způsobem nevyhovuje uvedeným standardům, tedy např. tehdy, kdy z odůvodnění neplyne vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nebo kdy z rozhodnutí nejsou zřejmé důvody, které soud k jeho závěru vedly (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3063/21, body 26-28, nález ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16, body 17 a 18, nebo nález ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08, bod 12).
20. Současně však platí, že ne každý nedostatek odůvodnění vede ke kasaci napadeného rozhodnutí Ústavním soudem. Kasační zásah přichází v úvahu pouze tehdy, pokud nepřezkoumatelnost rozhodnutí dosahuje ústavněprávní intenzity. Na obecné soudy nelze klást takové nároky, na základě nichž by musely reagovat na každý jednotlivý argument, nýbrž postačí, pokud je v rozhodnutí obsažen ucelený, logický a právně rozumný argumentační systém. I velmi stručné odůvodnění tedy může z ústavněprávního hlediska obstát, pokud i přes svou stručnost umožňuje adresátům rozhodnutí i přezkumnému soudu rozpoznat skutková zjištění, právní posouzení a skutečné důvody rozhodnutí. Přílišná stručnost naopak nepřezkoumatelnost rozhodnutí zakládá tehdy, pokud je odůvodnění pouze obecným či formálním konstatováním, z něhož nelze skutečné důvody rozhodnutí rozpoznat, nebo kdy soud zcela ignoruje věcné námitky předložené účastníkem řízení (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3063/21, body 26-28, nález ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16, body 17 a 18, nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 nebo usnesení ze dne 24. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 2979/25, bod 13).
21. Další ústavněprávně relevantní vadou, kterou stěžovatel v projednávané věci namítá, je překvapivost rozhodnutí kolidující s právem na spravedlivý proces. Vada překvapivosti rozhodnutí spočívá v tom, že obecný soud založí své rozhodnutí na skutkovém nebo právním závěru, který účastník řízení nemohl na základě dosavadního průběhu řízení, zjištěného skutkového stavu a dosud přednesených tvrzení rozumně předvídat, a neměl proto skutečnou možnost k němu účinně uplatnit argumentaci. Ústavní soud ve své judikatuře spojuje překvapivost rozhodnutí především s libovůlí obecných soudů, porušením zásady kontradiktornosti a práva být slyšen. Za překvapivé se však nepovažuje každé rozhodnutí, které obsahuje odlišný závěr, než jaký účastníci řízení očekávali, ani odlišný právní názor soudu, neboť zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníkům musel být předem znám konečný právní závěr soudu. Rozhodující je, zda měli možnost vyjádřit se ke všem skutkovým a právním otázkám, na nichž rozhodnutí skutečně spočívalo. Překvapivost se posuzuje v kontextu řízení jako celku, nikoli izolovaně (srov. např. nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 42, nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13, body 14-16, nebo usnesení ze dne 18. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 1225/25, bod 6).
22. Součástí práva na spravedlivý proces je také stěžovatelem namítaná zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo být slyšen ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Jejich prizmatem právo na spravedlivý proces zahrnuje povinnost obecných soudů vytvořit účastníkům řízení prostor, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, jakož i povinnost soudu vypořádat se s jejich relevantními tvrzeními a důkazy. Tyto požadavky se přitom uplatňují i v odvolacím řízení, které je nedílnou součástí soudního řízení. Účastník proto musí mít možnost seznámit se s procesně významnými argumenty protistrany a reagovat na ně, čemuž odpovídá povinnost soudu jeho stanovisko skutečně projednat a rozhodnout o něm. Za účelem realizace zásady rovnosti účastníků řízení pak tento postup musí být přiměřeně uplatněn vůči každému z nich (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19, bod 21, nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19, body 24 a 25, nebo nález ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 3428/11, bod 15).
IV. 2. Aplikace obecných východisek v projednávané věci
23. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí vykazuje znaky ústavněprávně relevantní vady spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění totiž především nevyplývá, jakými konkrétními úvahami se krajský soud řídil, když ve výroku I změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření zamítl. Zatímco městský soud v usnesení ze dne 28. 11. 2025 sp. zn. 82 P 3/2024 poměrně podrobně a strukturovaně vysvětlil důvody, pro jejichž existenci (psychický stav nezletilé, její vztah k oběma rodičům, otázka nejlepšího zájmu dítěte) došlo ve vztahu k nezletilé J. k naplnění zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření ve smyslu § 102 o. s. ř., krajský soud se v odůvodnění při uplatnění odchylného postupu omezil pouze na několik obecných konstatování, z nichž však není zřejmé, z jakých skutečných důvodů se neztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně.
24. Přestože je odůvodnění napadeného rozhodnutí de facto koncentrováno pouze ve dvou poměrně krátkých bodech (body 12 a 13 napadeného rozhodnutí), taková stručnost ještě bez dalšího nemusí vést k závěru o nedostatečnosti odůvodnění jako takového, neboť i stručné odůvodnění může požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces dostát (viz též bod 20 výše). To však z materiálního hlediska není případ odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde krajský soud uvedl pouze několik zcela formálních a fakticky nicneříkajících konstatování v tom smyslu, že zákonné podmínky pro novou zatímní úpravu právních poměrů účastníků nebyly splněny, že naléhavá potřeba pro změnu dřívějšího předběžného opatření nebyla prokázána a rozhodné skutečnosti takovou změnu odůvodňující nebyly osvědčeny. Konkrétní důvody a úvahy, které krajský soud k závěru o nenaplnění zákonných podmínek, neexistenci naléhavé potřeby změny či absenci dalších rozhodných skutečností ji odůvodňujících vedly, však z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, neboť krajský soud završil svou argumentaci vágním a dále argumentačně nerozvedeným konstatováním, že závěry učiněné soudem prvního stupně nesdílí. Dle Ústavního soudu však takto obecná a zcela formální prohlášení bez doplnění konkrétnější argumentace osvětlující postup krajského soudu mající za následek změnu výroku městského soudu, nemohou požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces dostát. Stěžovatel totiž nemá možnost z odůvodnění napadeného usnesení jakýmkoli způsobem zjistit, proč bylo rozhodnuto tímto konkrétním způsobem. Takový stav je přitom prizmatem práva na spravedlivý proces jako jednoho ze základních atributů právního státu zcela nepřípustný, o to více v kontrastu s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, které naopak uvedené požadavky splňuje. Pokud měl tedy krajský soud narozdíl od městského soudu za to, že zákonné podmínky pro ve věci uplatněný postup nebyly splněny, měl uvést konkrétní právní argumentaci, která k takovému závěru vede.
25. Právě proto, že v projednávané věci napadené usnesení bylo shledáno zjevně nepřezkoumatelným, jde o jednu z výjimek, kdy je i přes jeho zatímní povahu jeho ústavně právní přezkum možný, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí bezesporu lze považovat za flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (viz též body 16 a 17 výše).
26. Kromě nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí však Ústavní soud shledal, že v postupu krajského soudu se vyskytly i další vady ústavněprávního charakteru, které stěžovatel namítá. Za problematický lze považovat především postup krajského soudu spočívající v úplném opomenutí vyjádření, které stěžovatel podal k odvolání vedlejší účastnice. Nejenže pro prakticky absentující odůvodnění z napadeného usnesení není zřejmá jakákoli reflexe argumentace, jíž stěžovatel ve vyjádření předložil, ale v odůvodnění není jeho obsah ani shrnut, a ani samotná existence vyjádření není v napadeném usnesení vůbec zmíněna. Takový postup krajského soudu lze považovat za zásah do práva stěžovatele být slyšen ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovateli sice bylo umožněno se k podanému odvolání vyjádřit, toto vyjádření však nebylo v napadeném usnesení jakkoli formálně či materiálně reflektováno (viz též bod 22 výše). V kontrastu s intenzitou, s níž bylo v napadeném usnesení reflektováno odvolání podané vedlejší účastnicí, pak úplné opomenutí vyjádření stěžovatele krajským soudem lze považovat rovněž za porušení zásady rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
27. Ústavní soud se naopak neztotožňuje se stěžovatelovou námitkou překvapivosti napadeného rozhodnutí. Z jeho odůvodnění totiž nelze seznat, že by krajský soud svůj postup založil na zcela odlišném skutkovém stavu či právním hodnocení, které stěžovatel nemohl na základě dosavadního průběhu řízení očekávat. Krajský soud pouze na základě zjištěného skutkového stavu došel k odlišnému závěru co do posouzení naplnění hypotézy právní normy aplikované soudem prvního stupně, přičemž však tento svůj postup de facto neodůvodnil. Proto nelze dojít k závěru o překvapivosti napadeného rozhodnutí, nýbrž o jeho výše uvedené nepřezkoumatelnosti.
28. Nelze přisvědčit ani námitce průtahů v postupu krajského soudu. Jednou z podmínek, aby se Ústavní soud namítanými průtahy v řízení zabýval, je totiž pokračující trvání průtahů v době rozhodování Ústavního soudu. Pouze tehdy totiž může případně dojít k jejich účinnému zákazu a k nařízení obnovení stavu před porušením. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť odvolací řízení, v jehož kontextu byla existence průtahů namítána, již bylo právě napadeným rozhodnutím skončeno (srov. např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11, bod 16, nebo nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, body 16 a 17).
29. Konečně se Ústavní soud blíže nezabýval ani námitkou vztahující se k rozporu napadeného usnesení s nejlepším zájmem nezletilé. Na základě výše uvedeného usnesení městského soudu ze dne 4. 6. 2026 č. j. 82 P 3/2024-1111 totiž došlo k nové prozatímní úpravě právních poměrů nezletilé a jejích rodičů, která odpovídá dosavadnímu osvědčenému fungování (viz též bod 9 výše).
V.
Závěr
30. Ústavní soud shrnuje, že napadeným usnesením krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo být slyšen ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
31. Vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo k nové prozatímní úpravě právních poměrů nezletilé a jejích rodičů, jak bylo uvedeno výše, čímž přezkoumávané rozhodnutí pozbylo svých účinků (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2026 sp. zn. II. ÚS 1971/26), proto Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na zrušení napadeného usnesení, a v tomto rozsahu byl návrh stěžovatele zamítnut (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. října 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu