Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 ve věci ústavní stížnosti Radka Jonáše, zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 271, 272/2013-193 ze dne 30. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2089/2014-230 ze dne 26. 5. 2015, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba a bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy, jež stěžovateli vznikly při pádu na zledovatělém chodníku, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Technické správy komunikací hl. m. Prahy, se sídlem Řásnovka 770/8, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 271, 272/2013-193 ze dne 30. 10. 2013 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2089/2014-230 ze dne 26. 5. 2015 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými podle něj bylo porušeno jeho právo na ochranu zdraví a spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel dne 20. 1. 2006 upadl při chůzi na zledovatělém chodníku na ulici Pražského v Praze 5 - Hlubočepy a utrpěl zranění pravé dolní končetiny. Následky tohoto zranění si nese doposud. U obecných soudů se stěžovatel domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, a to proti hlavnímu městu Praze jako vlastníkovi předmětného chodníku i okolních pozemků a proti Technické správě komunikací hl. m. Prahy, která podle stěžovatele vykonávala správu tohoto chodníku. V řízení před obecnými soudy vystupovala i Česká pojišťovna, a. s., jako vedlejší účastník na straně hlavního města Prahy.
3. Ze spisu a z napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
A. Rozhodnutí soudu prvního stupně
4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") částečně vyhověl žalobě stěžovatele a uložil hlavnímu městu Praze povinnost zaplatit stěžovateli 445 680 Kč jako náhradu za újmu na zdraví. Ve zbytku obvodní soud žalobu zamítl.
5. Obvodní soud zjistil, že stěžovatel dne 20. 1. 2006 v ranních hodinách uklouzl na zledovatělém neposypaném chodníku, čímž si způsobil komplikované poranění pravé dolní končetiny. Následky tohoto zranění u stěžovatele přetrvávají a dle znalce lze očekávat spíše jejich zhoršení. Dále obvodní soud zjistil, že chodník, na němž došlo k úrazu, nebyl v zimě ošetřovaný. Stěžovatel bydlí nedaleko od místa úrazu, takže věděl, že chodník se v zimě neudržuje. Chodník ovšem takto označen není. Podle obvodního soudu zvolil stěžovatel ze tří možných cest, které se v místě nacházejí, tu nejschůdnější. Stejnou cestu volila podle obvodního soudu většina lidí. Stěžovatel měl i vhodnou obuv ("pevné kotníčkové boty") a na namrzlém chodníku našlapoval opatrně. Chodník, na němž došlo k úrazu, je jako místní komunikace ve vlastnictví hlavního města Prahy, přičemž správu tohoto chodníku vykonává Technická správa komunikací hl. m. Prahy. Hlavní město Praha vlastní rovněž pozemek, na kterém se chodník, respektive místo úrazu nacházejí, a vlastní i pozemky, které toto místo obklopují.
6. Podle obvodního soudu se na chodníku vyskytla závada ve schůdnosti, jak ji definuje § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni vzniku újmy, tedy taková změna ve schůdnosti, kterou stěžovatel nemohl předvídat. Za újmu, která stěžovateli v důsledku této závady vznikla, podle obvodního soudu odpovídá hlavní město Praha. Odpovědnost za závady ve schůdnosti totiž nese buď vlastník komunikace (§ 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích), nebo výjimečně vlastník přilehlé nemovitosti (§ 27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích - pozn. Ústavního soudu: zrušeno zákonem č. 97/2009 Sb. s účinností k 16. 4. 2009). V daném případě ovšem hlavní město Praha bylo vlastníkem předmětné komunikace i přilehlých nemovitostí, a proto neslo odpovědnost za jakoukoliv závadu ve schůdnosti včetně té, která způsobila zranění stěžovatele. Protože hlavní město Praha neprokázalo, že nemohlo závadu ve schůdnosti zmírnit ani na ni předepsaným způsobem upozornit, nemohlo se své odpovědnosti zprostit, a to ani tím, že převedlo správu komunikace na Technickou správu komunikací hl. m. Prahy.
7. Hlavní město Praha navíc podle obvodního soudu za újmu vzniklou stěžovateli odpovídá i z hlediska obecné odpovědnosti dle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák."). Speciální úprava odpovědnosti za závadu ve schůdnosti dle zákona o pozemních komunikacích totiž podle obvodního soudu nevylučuje uplatnění obecné odpovědnosti za zaviněné porušení právní povinnosti podle obč. zák. Hlavní město Praha podle obvodního soudu porušilo generální prevenční povinnost stanovenou v § 415 obč. zák., tedy povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Hlavní město Praha totiž chodník v zimě neošetřilo ani nijak neoznačilo. Proto odpovídá za újmu i dle § 420 odst. 1 obč. zák. Spoluzavinění stěžovatele obvodní soud vyloučil s ohledem na to, že zvolil nejschůdnější cestu, měl vhodnou obuv a šel opatrně.
8. Obvodní soud dále stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti hlavnímu městu Praze. Současně však stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení, které vznikly Technické správě komunikací hl. m. Prahy tím, že se nechala zastupovat advokátem, neboť ve sporu s ní stěžovatel úspěšný nebyl.
B. Odvolací řízení
9. V odvolacím řízení Česká pojišťovna jako vedlejší účastník v písemném vyjádření namítla, že hlavní město Praha vůbec nemělo povinnost odstraňovat sníh a náledí z chodníku, na němž došlo k úrazu. Podle České pojišťovny je totiž tento chodník uveden v obecně závazné vyhlášce hlavního města Prahy č. 45/1997 (dále jen "obecně závazná vyhláška č. 45/1997") jako komunikace, na níž se nezajišťuje schůdnost odstraňováním sněhu a náledí.
10. Při jednání před Městským soudem v Praze (dále též jen "městský soud") bylo toto vyjádření přečteno. Stěžovatel během tohoto jednání namítl, že na chodníku nebylo označení, že se v zimě neudržuje, a proto podle něj nebyly splněny podmínky pro jeho vyloučení ze zimní údržby. Podle České pojišťovny se upozornění o údržbě nachází na každém příjezdu do hlavního města Prahy. Městský soud během jednání nijak na tuto argumentaci nereagoval a nic v souvislosti s tím účastníkům řízení nesdělil.
11. Městský soud následně svým napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl.
12. Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, avšak dospěl k jejich odlišnému právnímu hodnocení. Městský soud totiž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že závada ve schůdnosti je "nepředvídatelnou změnou ve schůdnosti komunikace, způsobenou vnějšími vlivy, a to změnou natolik významnou, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže [její] výskyt předpokládat a účinně na [ni] reagovat". Objektivní odpovědnost za závady ve schůdnosti podle zákona o pozemních komunikacích je dána, pokud je taková závada jedinou, popřípadě hlavní příčinou vzniklé újmy. Podle městského soudu se na chodníku v rozhodné době žádná závada ve schůdnosti nevyskytovala. Stěžovatel totiž v řízení tvrdil, že chodník byl zledovatělý a neposypaný, přičemž mu bylo známo, že se v zimě neudržuje. Městský soud poukázal i na to, že k "úrazu došlo v zimě a v rozhodné době Český hydrometeorologický ústav prodloužil výstrahu před prudkými mrazy".
13. Dále městský soud uvedl, že "[n]ení důvodná argumentace žalobce [stěžovatele], že [jeho] nárok ... by měl soud posoudit i z hlediska odpovědnosti za porušení tzv. obecné prevenční povinnosti podle ... § 415 [obč. zák.]". Městský soud totiž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1713/2008 ze dne 25. 8. 2010 uvedl, že aplikace tohoto ustanovení "přichází v úvahu tam, kde neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje".
14. Kromě toho městský soud uvedl, že v době úrazu stěžovatele platila obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy č. 35/1999 (dále jen "obecně závazná vyhláška č. 35/1999"). Městský soud uvedl, že tato vyhláška vyloučila chodník, na němž došlo k úrazu, ze zimní údržby. Jinak řečeno, hlavní město Praha nemělo povinnost odstraňovat z tohoto chodníku sníh a náledí či chodník jakkoliv v zimě ošetřovat. Na místě samém sice nebylo označení, že chodník se v zimě neudržuje, ale stěžovatel to věděl, protože v místě bydlel.
15. Závěrem Městský soud v Praze přiznal hlavnímu městu Praze i Technické správě komunikací hl. m. Prahy právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady vznikly tím, že se hlavní město Praha i Technická správa komunikací hl. m. Prahy nechaly ve sporu zastupovat advokáty. Podle městského soudu nepředstavují spory o náhradu škody na zdraví běžnou agendu hlavního města Prahy ani Technické správy komunikací hl. m. Prahy, proto jsou náklady na zastoupení advokátem účelně vynaložené. V této souvislosti městský soud odkázal na čl. 37 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo na právní pomoc před soudy, a to od počátku řízení. Výši přiznané náhrady městský soud za použití moderačního práva dle § 150 o. s. ř. snížil na polovinu. Stěžovatel byl poškozen na svém zdraví, a tak by podle městského soudu bylo nepřiměřeně tvrdé uložit mu povinnost uhradit náklady řízení v plné výši.
C. Dovolací řízení
16. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. Za prvé v něm namítl, že odpovědnost podle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích by měla být ve shodě s "nálezem pléna Ústavního soudu" (poznámka Ústavního soudu: jde o usnesení senátu; dostupné na http://nalus.usoud.cz) sp. zn. Pl. ÚS 11/06 ze dne 3. 1. 2007 posuzována jako subjektivní, nikoliv jako objektivní. Za druhé uvedl, že právní úprava odpovědnosti podle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích nevylučuje aplikaci subjektivní odpovědnosti podle § 420 obč. zák. za zaviněné porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. I když aplikaci těchto ustanovení Nejvyšší soud vyloučil v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1713/2008 ze dne 25. 8. 2010, vyjádřil "v řadě svých dřívějších rozhodnutí právní názor přesně opačný". Za třetí stěžovatel namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o nové skutkové zjištění, a to o skutečnost, že v době úrazu platila obecně závazná vyhláška č. 35/1999, kterou bylo místo úrazu vyloučeno ze zimní údržby. Stěžovatel poukázal na to, že tato vyhláška nebyla vůbec provedena jako důkaz a nebylo "prováděno žádné dokazování plány, jež jsou nedílnou přílohou předmětné vyhlášky, z nichž jedině by bylo možno stanovit, zda [místo úrazu] skutečně bylo či nebylo [obecně závaznou vyhláškou] dotčeno". Stěžovatel poukázal na to, že toto skutkové zjištění odvolací soud učinil v rozporu se zásadou koncentrace řízení.
17. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že odpovědnost vlastníka pozemní komunikace za závady ve schůdnosti je objektivní odpovědnostní a stěžovatel neuvedl "žádný relevantní důvod, proč by tato otázka měla být posouzena odlišně". Dále Nejvyšší soud uvedl, že zákon o pozemních komunikacích má povahu speciálního právního předpisu, ale nevylučuje aplikaci obecných ustanovení o náhradě škody včetně odpovědnosti podle § 420 obč. zák. za škodu vzniklou porušením obecné prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák. Podle Nejvyššího soudu vychází jeho "[r]ozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, na něž [stěžovatel] poukazuje, ... z konkrétního skutkového stavu a v němž vyslovený názor, že nelze odvolacímu soudu vytýkat, že uplatněný nárok neposoudil dle ust. § 415 obč. zák., vyplývá ze závěru, že na vlastníkovi komunikace nebylo možno v dané situaci spravedlivě požadovat, aby před třetí hodinou ranní ... byla na komunikaci třetí třídy odstraněna námraza". Konečně Nejvyšší soud uvedl, že obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy se v řízení provádí jako důkaz, neboť nejde o právní předpis zveřejněný ve Sbírce zákonů dle § 121 o. s. ř. Pokud taková vyhláška nebyla provedena jako důkaz, jde o procesní vadu, která ale podle Nejvyššího soudu nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a že není důvod rozhodné právní otázky posoudit jinak.
18. Nejvyšší soud dále uložil stěžovateli povinnost nahradit hlavnímu městu Praze náklady dovolacího řízení k rukám advokáta, kterým se hlavní město Praha nechalo v dovolacím řízení zastupovat. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud s odkazem na § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř. neodůvodňoval.
II. Argumentace stran
19. Stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí stojí na třech argumentech, z nichž ani jeden neobstojí.
20. Za prvé, městský soud dospěl k závěru, že v době úrazu platila obecně závazná vyhláška č. 35/1999 a že na základě této vyhlášky nemělo hlavní město Praha povinnost provádět zimní údržbu chodníku, na kterém se stěžovatel zranil. Tento závěr nemá podle stěžovatele žádnou oporu v provedeném dokazování, protože žádné dokazování ohledně existence či obsahu této vyhlášky neproběhlo a nebylo ani navrženo předtím, než nastaly účinky koncentrace řízení. Nejvyšší soud sice konstatoval, že tato obecně závazná vyhláška měla být odvolacím soudem v řízení provedena jako důkaz, ale následně podle stěžovatele nelogicky uzavřel, že nemá důvod posoudit tuto otázku jinak než odvolací soud.
21. Za druhé, městský soud dovodil, že na chodníku nemohla vzniknout nepředvídatelná závada ve schůdnosti. Stěžovatel totiž věděl, že chodník se v zimě neudržuje, a mohl tak jeho stav předvídat. Stěžovatel označuje důsledky tohoto výkladu za absurdní. Podle stěžovatele tento výklad umožňuje, aby se vlastník komunikace zprostil své odpovědnosti za nepředvídatelné závady ve schůdnosti tím, že systematicky nebude plnit svou povinnost tyto závady odstraňovat, až se to v místě stane předvídatelnou notorietou.
22. Za třetí, městský soud odmítl posoudit nárok stěžovatele podle obecných ustanovení o odpovědnosti v obč. zák. Konkrétně se městský soud odmítl zabývat tím, zda nedošlo k porušení obecné prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák. Městský soud uvedl, že aplikace odpovědnosti za porušení obecné prevenční povinnosti přichází v úvahu jen tam, kde "neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání". Podle stěžovatele se ovšem prakticky na každé jednání vztahuje nějaká konkrétní právní úprava, takže § 415 obč. zák. by nebylo možné použít nikdy. Navíc je tento závěr městského soudu podle stěžovatele v rozporu se závěry vyjádřenými v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/06 ze dne 3. 1. 2007. Stěžovatel dále poukazuje na to, že proti tomuto paušálnímu vyloučení odpovědnosti za porušení § 415 obč. zák. brojil v dovolání. Nejvyšší soud mu sice dal za pravdu, že aplikace obecné odpovědnosti vyloučena není, avšak následně nelogicky uzavřel, že nemá důvod posoudit tuto otázku jinak než odvolací soud. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není podle stěžovatele racionálně odůvodněno.
23. Městský soud podle stěžovatele pochybil i tím, že hlavnímu městu Praze a Technické správě komunikací hl. m. Prahy přiznal nárok na náhradu nákladů na zastoupení advokátem, aniž by se vypořádal s tím, zda šlo o náklady účelně vynaložené. Stěžovatel poukazuje na to, že dle judikatury Ústavního soudu se u statutárních měst předpokládá existence dostatečného materiálního a technického zabezpečení k tomu, aby byla schopna hájit své zájmy i bez pomoci advokátů. Podle stěžovatele platí totéž i v případě Technické správy komunikací hl. m. Prahy.
24. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že pád na dlouhodobě neudržovaném chodníku u něj ve věku 26 let vedl ke značně komplikovanému zranění a zanechal u něj trvalé následky; v této situaci je nyní ještě zatížen povinností platit náklady řízení. Poukazuje na to, že Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje význam zdraví jako absolutního základního práva a hodnoty a odkazuje na pozitivní povinnost státu vytvořit zákonný a správní rámec efektivně odrazující od ohrožování práva na život.
25. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání formuloval tři otázky, v nichž se měl podle jeho názoru městský soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Na všechny tři otázky mu Nejvyšší soud dle svého vyjádření srozumitelně odpověděl a poté dospěl k závěru, že městský soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Procesní vada spočívající v tom, že nebyl proveden důkaz obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy, nemá podle Nejvyššího soudu vliv na věcnou správnost rozhodnutí městského soudu. Podle Nejvyššího soudu totiž "proti zjištěnému obsahu vyhlášky žádné námitky nebyly ani nejsou". Navíc měl podle Nejvyššího soudu tento důkaz k posouzení nároku dle § 420 obč. zák. navrhnout sám stěžovatel.
26. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že ve svém napadeném rozsudku nevyloučil aplikaci obecných ustanovení o náhradě škody dle obč. zák. Uvádí, že v napadeném rozsudku vysvětlil, proč uplatněný nárok neposoudil dle § 415 obč. zák. Na vlastníkovi komunikace totiž podle městského soudu "nebylo možno v dané situaci spravedlivě požadovat, aby v ranních hodinách, kdy se úraz stal, byla na komunikaci třetí třídy odstraněna námraza, která se během noci vytvořila". Dále městský soud odkázal na své napadené rozhodnutí s tím, že se v něm s námitkami stěžovatele vypořádal.
27. Technická správa komunikací hl. m. Prahy jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedla, že jako správce městských komunikací zajišťovala údržbu na základě "Plánu zimní údržby" schváleného na zasedání Rady hlavního města Prahy. Místa, na nichž úklid zajišťován nebyl, byla vymezena v obecně závazné vyhlášce č. 35/1999. Proto je Technická správa komunikací hl. m. Prahy přesvědčena, že nenese odpovědnost za úrazy na chodníku, kde touto organizací v souladu s uvedenou vyhláškou nebyl úklid sněhu a náledí zajišťován.
28. Ústavní soud nepovažoval za nutné tato vyjádření vzhledem k jejich obsahu zasílat stěžovateli k replice.
29. Hlavní město Praha ani Česká pojišťovna, a. s., nevyužily možnosti do řízení vstoupit jako vedlejší účastníci a vyjádřit se k ústavní stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
30. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. V řízení o individuální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se proto zásadně nezabývá otázkami interpretace a aplikace podústavního práva, ale jen tím, zda nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
31. Ústavní soud je při tomto přezkumu vázán petitem ústavní stížnosti, ale nikoliv jejím právním zdůvodněním. Ústavní soud proto může napadená rozhodnutí přezkoumat i z hlediska dodržení jiných základních práv a svobod než těch, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně dovolává [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3764/12 ze dne 13. 5. 2014 (N 91/73 SbNU 517), bod 22; nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), bod 25; nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201), bod 33; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
32. V projednávaném případě se stěžovatel domáhá náhrady újmy na zdraví, která mu vznikla v důsledku toho, že upadl na zledovatělém neošetřeném chodníku. Stěžovatel se domnívá, že za újmu odpovídá hlavní město Praha, případně Technická správa komunikací hl. m. Prahy. Městský soud žalobu stěžovatele na náhradu újmy zamítl. Toto rozhodnutí městského soudu se opírá o dva důvody. Zaprvé městský soud tvrdí, že hlavní město Praha nemělo vůbec povinnost zajišťovat schůdnost chodníku, na němž došlo k úrazu, odstraňováním sněhu a náledí, neboť tento chodník byl podle městského soudu vyloučen ze zimní údržby pražskou obecně závaznou vyhláškou č. 35/1999. Ústavní soud se nejprve zabýval touto argumentací v části A níže. Zadruhé městský soud uvádí, že objektivní odpovědnost za závadu ve schůdnosti podle zákona o pozemních komunikacích je v daném případě vyloučena, neboť na chodníku se nevyskytla žádná nepředvídatelná závada. Speciální právní úprava odpovědnosti za závady ve schůdnosti podle městského soudu vylučuje i použití obecných ustanovení o odpovědnosti v obč. zák. Městský soud proto případ z hlediska této obecné úpravy neposuzoval. Touto argumentací se Ústavní soud zabýval v části B níže. Nakonec se Ústavní soud v části C níže zabýval tím, že městský soud přiznal hlavnímu městu Praze a Technické správě komunikací hl. m. Prahy náhradu nákladů za zastoupení advokátem a že hlavnímu městu Praze přiznal náhradu nákladů řízení i Nejvyšší soud.
A. Vyloučení chodníku ze zimní údržby obecně závaznou vyhláškou
33. Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že podle obecně závazné vyhlášky č. 35/1999 nemělo hlavní město Praha povinnost zajišťovat schůdnost komunikace, na níž došlo k úrazu, odstraňováním sněhu a náledí. Stěžovatel ovšem namítá, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odkazovaná vyhláška nebyla nikdy v řízení provedena jako důkaz, zjišťováním existence a obsahu uvedené obecně závazné vyhlášky byla navíc porušena zásada koncentrace řízení. Argumentace stěžovatele vychází z názoru, že právní předpisy obcí je třeba v civilním řízení soudním dokazovat s ohledem na znění § 121 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení "[n]ení třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky." Právní předpisy obcí tedy podle argumentace stěžovatele v občanském soudním řízení představují skutečnosti, nikoliv právo.
34. Ústavní soud v prvé řadě připomíná ústavněprávní zásadu, že soud zná právo (iura novit curia). Ústavní soud ve své judikatuře poukázal na to, že tato zásada vyplývá z koncepce právního státu, a to i v jeho formálním pojetí [nález sp. zn. II. ÚS 3764/12 ze dne 13. 5. 2014 (N 91/73 SbNU 517), body 24-26], tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy; a dovodit ji lze i z čl. 90 a 95 Ústavy [nález sp. zn. III. ÚS 355/96 ze dne 9. 10. 1997 (N 124/9 SbNU 139); nález sp. zn. II. ÚS 436/97 ze dne 26. 8. 1998 (N 90/11 SbNU 293); nález sp. zn. III. ÚS 58/04 ze dne 16. 3. 2006 (N 59/40 SbNU 571)]. Ústavní soud podotýká, že tato zásada se neomezuje jen na znalost právních předpisů, ale týká se například i judikatury [k judikatuře Ústavního soudu viz obecně nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 60-71; k judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1219/14 ze dne 7. 10. 2014 (N 189/75 SbNU 129); nález sp. zn. II. ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 79/73 SbNU 397), body 17-18; k judikatuře ESLP viz např. nález sp. zn. I. ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006 (N 211/43 SbNU 357); nebo nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403), body 14 a 16; k judikatuře Soudního dvora Evropské unie viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.)].
35. Jedním ze zdrojů zásady iura novit curia je, jak bylo řečeno v předchozím bodě, čl. 95 Ústavy. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce "vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu [tj. podzákonného předpisu] se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou". Ústavní soud ve své judikatuře vykládá toto ustanovení tak, že dává soudu oprávnění neaplikovat podzákonný právní předpis v případě, že ho soud považuje za rozporný se zákonem nebo mezinárodní smlouvu. Závěr o existenci takového rozporu soud samozřejmě musí řádně odůvodnit. Na druhou stranu ovšem Ústavní soud zdůraznil, že z tohoto ustanovení a contrario plyne, že pokud soud takový rozpor neshledá, je ve svém rozhodování vázán i podzákonným právním předpisem [nález sp. zn. III. ÚS 274/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 168/24 SbNU 243); nález sp. zn. III. ÚS 269/05 ze dne 4. 10. 2006 (N 180/43 SbNU 51); nález sp. zn. Pl. ÚS 5/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 80/49 SbNU 165; 287/2008 Sb.)]. V citovaných nálezech sp. zn. III. ÚS 274/01 a III. ÚS 269/05 Ústavní soud tyto své závěry výslovně vztáhl i na právní předpisy obcí a krajů a ve vztahu k obecně závazné vyhlášce byl tento závěr vysloven i v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/07. Od těchto závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchýlit. Obce a kraje mohou vydávat právní předpisy v rámci tzv. přenesené působnosti, tedy při výkonu státní správy (čl. 79 odst. 3 Ústavy) a v rámci tzv. samostatné působnosti, tedy při výkonu samosprávy (čl. 104 odst. 3 Ústavy). Pokud se tyto předpisy neoctnou mimo ústavněprávní a zákonné meze, neměla by být vůle, kterou obce a kraje prostřednictvím těchto předpisů vyjádřily, ze strany soudní moci přehlížena ani nahrazována. Pokud jde o předpisy vydané v přenesené působnosti (čl. 79 odst. 3 Ústavy; nařízení obcí a krajů), musí totiž soudy respektovat dělbu moci mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí. Pokud jde o předpisy vydané v samostatné působnosti obcí a krajů (čl. 104 odst. 3 Ústavy; obecně závazné vyhlášky), ty jsou výsledkem realizace práva na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy) a demokratického procesu v rámci obce či kraje. Soudy nemohou bezdůvodně zasahovat do tohoto výkonu samosprávy ani měnit či přehlížet výsledek demokratického procesu. Právní předpisy obcí a krajů obsahují závaznou právní úpravu. Otázka, zda se tato právní úprava uplatní při řešení konkrétního případu, nemůže záviset na libovůli soudu, tím méně pak na libovůli účastníků řízení.
36. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani způsob publikace právních předpisů obcí a krajů, zakotvený v podústavním právu. Právní předpisy obcí a krajů se nevyhlašují ve Sbírce zákonů (srov. a contrario § 1 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv). Právní předpisy obcí se vyhlašují a zpřístupňují na obecních úřadech, případně i jiným v místě obvyklým způsobem, a obec vede jejich evidenci [§ 12 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o obcích")], nicméně jinak se nepublikují. Právní předpisy krajů jsou publikovány ve věstnících právních předpisů kraje, které se zveřejňují na internetu [§ 8 odst. 2 a 8 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o krajích")] a hlavní město Praha zveřejňuje své předpisy ve Sbírce právních předpisů hlavního města Prahy [§ 45 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů]. Popsaný způsob publikace snižuje šanci, že soud z vlastní iniciativy na věc aplikuje právní předpis obce či kraje, a vyhledání těchto předpisů - zejména obecních, nezveřejněných na internetu - je pro soudy spojeno s většími praktickými obtížemi. Tyto skutečnosti kladou vyšší nároky na účastníky řízení a jejich zástupce, kteří - aby zvýšili své vyhlídky na úspěch - zpravidla musí těmito předpisy sami aktivně argumentovat. Závěrem Ústavní soud podotýká, že uvedené obtíže by byly odstraněny, kdyby se všechny právní předpisy obcí a krajů publikovaly na internetu nebo kdyby byly centrálně zpřístupněny - právní předpisy obcí a krajů přitom již nyní jsou shromažďovány krajskými úřady a Ministerstvem vnitra či jiným příslušným ústředním správním úřadem [srov. § 12 odst. 6 zákona o obcích, § 8 odst. 9 zákona o krajích a § 45 odst. 12 zákona o hlavním městě Praze].
37. Lze tedy uzavřít, že soudce je vázán i právními předpisy obcí a krajů, pokud nedojde k závěru o jejich rozporu se zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Zásada iura novit curia se vztahuje i na tyto předpisy. Soud může právní předpisy obcí a krajů aplikovat i v případě, že se účastníci řízení těchto předpisů nedovolávají. Z těchto důvodů Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že v napadených rozhodnutích existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními kvůli tomu, že obecně závazná vyhláška č. 35/1999 nebyla v řízení před městským soudem provedena jako důkaz. Obecně závazná vyhláška je totiž právním předpisem, nikoliv skutečností, která by podléhala dokazování. Z toho důvodu se není třeba zabývat ani otázkou účinků koncentrace řízení.
38. Ústavní soud podotýká, že si je vědom specifické povahy obecně závazných vyhlášek či nařízení obcí, které vymezují úseky komunikací, na nichž se nezajišťuje odstraňování sněhu a náledí, jako je obecně závazná vyhláška č. 35/1999 v projednávaném případě. Jelikož jejich obsahem je konkrétní určení míst, na nichž se nezajišťuje zimní údržba, vybočují z požadavku obecnosti, který je jinak na právní předpisy kladen. Ústavní soud ovšem ve své judikatuře dospěl k závěru, že požadavek obecnosti je u obecně závazných vyhlášek (či nařízení obcí) nižší, a právní předpis obce při dodržení určitých požadavků může označovat i konkrétní místa, jako jsou ulice či jejich části [nález sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 (N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.), bod 40; nález sp. zn. Pl. ÚS 22/11 ze dne 27. 9. 2011 (N 169/62 SbNU 489; 328/2011 Sb.), body 33-39]. Obdobně Ústavní soud uvedl, že charakter aktů veřejné správy je třeba hodnotit v prvé řadě podle jejich formální klasifikace provedené zákonodárcem, dokud není rozhodnuto jinak [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 23/64 SbNU 223; 132/2012 Sb.), bod 31].
39. I při aplikaci právních předpisů obcí a krajů je ovšem třeba dodržovat záruky plynoucí z práva na spravedlivý proces. Ústavní soud připomíná, že součástí práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, je právo na spravedlivé projednání věci.
40. Podle judikatury ESLP je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy právo na kontradiktorní řízení (adversarial trial, procédure contradictoire). Toto právo podle ESLP znamená, že strany řízení musí mít možnost seznámit se se stanovisky a důkazy, které byly předloženy soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí, a vyjádřit se k nim (rozsudek velkého senátu ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996 č. 19075/91, § 33). Toto právo se vztahuje i na stanoviska a důkazy, které si soud opatří z vlastní iniciativy (rozsudek ve věci Krčmář a další proti České republice ze dne 3. 3. 2000 č. 35376/97, § 38 a 40-46).
41. Ústavní soud toto právo ve své judikatuře při posuzování z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny vykládá šířeji. Podle judikatury Ústavního soudu totiž "vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů" [nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629); shodně nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409), bod 29; nebo nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747), bod 18; obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519), body 21-22, ve vztahu k zásadě audiatur et altera pars (budiž slyšena i druhá strana)]. Nejenže soud podle této judikatury musí účastníky řízení seznámit se stanovisky a důkazy, které byly v řízení shromážděny, a musí jim umožnit se k nim vyjádřit; nad rámec toho soud musí aktivně vytvořit účastníkům řízení prostor pro účinné uplatnění jejich argumentů.
42. Z práva na spravedlivé projednání věci plyne i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí, který byl v judikatuře Ústavního soudu opakovaně vysloven. O překvapivé rozhodnutí se jedná tehdy, pokud účastníkům řízení nebyl vytvořen prostor pro účinné uplatnění námitek. Podle judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí překvapivé, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se u odvolacího soudu k odlišnému hodnocení důkazů, než k jakému dospěl soud prvního stupně [nález sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 (N 246/55 SbNU 367); nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23), body 14-15], nebo k odlišnému právnímu hodnocení [nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181), bod 15] či tehdy, pokud odvolací soud aplikuje moderační právo - částečné nebo úplné nepřiznání náhrady nákladů řízení - podle § 150 o. s. ř., aniž by dal účastníkům řízení příležitost se k tomu vyjádřit [nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)]. Překvapivé je i rozhodnutí dovolacího soudu, které se zakládá na právním hodnocení odlišném od rozhodnutí odvolacího soudu, pokud účastníci řízení neměli možnost vyjádřit se k této změně [nález sp. zn. I. ÚS 3271/12 ze dne 4. 4. 2013 (N 50/69 SbNU 45), bod 30; nález sp. zn. IV. ÚS 2316/13 ze dne 18. 3. 2015 (N 58/76 SbNU 785)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 81/61 SbNU 269), obdobně nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU 77), bod 15]. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové.
43. Z práva na spravedlivý proces rovněž plyne, že soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717); nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Soudy se nesmí této své povinnosti vyhýbat tím, že účastníkům řízení vůbec neumožní argumenty k určité otázce podstatné pro rozhodnutí vznést.
44. S ohledem na principy, na nichž stojí výše uvedená judikatura, dospěl Ústavní soud k závěru, že z práva na spravedlivé projednání věci vyplývají následující požadavky. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, nebo právní; je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, pokud hodlá vycházet z jiné právní úpravy či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. Opačný postup je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje spravedlivý proces.
45. I když je namístě, aby uvedené požadavky dodržovaly všechny obecné soudy, Ústavní soud při přezkumu postupu obecných soudů z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces zkoumá dosavadní řízení jako celek [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2656/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 78/69 SbNU 321), bod 13; nález sp. zn. II. ÚS 2678/13 ze dne 22. 4. 2014 (N 65/73 SbNU 233); nález sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011 (N 208/63 SbNU 419), bod 18]. Jinými slovy, pochybení v určité fázi řízení může být později napraveno. Vždy je ovšem třeba zkoumat, zda je řízení jako celek možno považovat za spravedlivé (fair).
46. Ve světle těchto principů posoudil Ústavní soud i projednávaný případ.