Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti R. J., zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 42/2026-1249 ze dne 26. 3. 2026 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 232/2019-1198 23 P a Nc 252/2025 ze dne 22. 12. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a L. J. a nezletilé N. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou rodiči nezletilé vedlejší účastnice (narozené v květnu 2014). Řízení před obecnými (opatrovnickými) soudy se týkalo změny výchovy nezletilé, konkrétně jejího svěření do péče rodičů. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí a ústavní stížností je napadá s tvrzením o porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. a), b) a c) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozhodnutím svěřil nezletilou do péče otce každý sudý týden a do péče matky každý lichý týden s předáním vždy v pátečních 17:00 hodin v bydlišti toho z rodičů, u kterého byla nezletilá v péči. Současně rozhodl o výživném obou rodičů. Tím nahradil úpravu výchovy a výživy dřívějším rozsudkem z května 2023 a doplňujícím rozsudkem z října 2023. Obvodní soud rozhodoval o návrhu matky, která jej zdůvodnila tím, že nezletilá projevila přání být v její péči ve větším rozsahu než doposud. Po provedeném dokazování obvodní soud shledal důvody pro změnu dosavadního podílu péče. Nezletilá byla dosud v péči matky pouze tři a půl dne jednou za dva týdny a po zbytek času v péči otce (v režimu asymetrické střídavé péče rodičů).
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodoval o odvolání obou rodičů. Rozsudek obvodního soudu změnil pouze v místě předání nezletilé do péče druhého rodiče (k němuž bude docházet ve školském zařízení po skončení pátečního vyučování, případně v pátečních 14:00 v místě bydliště rodiče, jehož péče končí, nebude-li se nezletilá účastnit školního vyučování). Městský soud se s obvodním soudem ztotožnil v tom, že nastala podstatná změna poměrů na straně nezletilé, která odůvodňuje změnu stávajícího rozsahu péče. Vyšel především ze stanoviska nezletilé, jež se opakovaně vyjádřila v rámci pohovoru s opatrovníkem.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje, že by opatrovnické soudy rozhodovaly v souladu se stanoviskem nezletilé, která projevila přání být v péči matky. Vytýká soudům, že ani jeden z nich neprovedl pohovor s (brzy dvanáctiletou) nezletilou. A to přesto, že jednak obvodní soud sám v odůvodnění pracoval s relevantní judikaturou Ústavního soudu k přímému zjišťování přání dítěte a jednak stěžovatelka v opatrovnickém řízení zpochybňovala zprávy opatrovníka jako zkreslené a zavádějící pro stranění otci. Stěžovatelka dále namítá, že v opatrovnickém řízení upozorňovala na excesivní jednání otce, které jí popsala sama nezletilá. Opatrovnickým soudům pak vytýká, že nedaly možnost nezletilé se k těmto skutečnostem vyjádřit a že tyto skutečnosti hodnotily jako pouhá výchovná nedorozumění. Stěžovatelka dodala, že další nevhodné chování otce včetně postupu opatrovníka je předmětem šetření policie a ochránce práv dětí.
5. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
6. Ústavní soud v rodinněprávních věcech vychází z toho, že rozhodování o těchto citlivých otázkách musí být především doménou obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace i díky kontaktu s účastníky řízení mohou mnohem lépe proniknout do mnohdy spletité a obtížně řešitelné situace konkrétní rodiny a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé (nález sp. zn. I. ÚS 1708/14, bod 24, obdobně též usnesení sp. zn. III. ÚS 926/24, body 10 až 11). Úkolem Ústavního soudu pak není nahrazovat rozhodnutí opatrovnických soudů, ale hodnotit jejich rozhodnutí a řízení předcházející jejich vydání optikou ústavněprávních požadavků. K jeho zásahu do činnosti opatrovnických soudů pak vede pouze porušení těchto požadavků.
7. Nyní napadená rozhodnutí tímto deficitem netrpí, a naopak je z nich zřetelná zmíněná znalost rodinné historie, včetně znalosti vývoje postoje nezletilé a přístupu obou rodičů k ní. To je Ústavnímu soudu známo i z úřední činnosti, neboť již dříve rozhodoval o ústavních stížnostech matky proti rozhodnutím opatrovnických soudů týkajících se nezletilé (usnesení sp. zn. III. ÚS 899/24 a II. ÚS 2483/22).
8. Ústavní soud se neshoduje se stěžovatelčinou nejvýznamnější stížnostní námitkou, že napadená rozhodnutí nerespektují přání nezletilé a že opatrovnické soudy nedostatečně zjišťovaly její názor. Jak obvodní, tak krajský soud přání nezletilé trávit více času s matkou oproti dosavadnímu stavu nejenže vzaly v potaz, ale považovaly ho za podstatnou změnu poměrů, čemuž přizpůsobily své rozhodnutí a shodly se v potřebě rozšířit výchovné působení matky na rovnocenné s tím otcovým. Současně zdůvodnily, proč nerozhodly ve prospěch vyššího zapojení matky, která požadovala, aby se nezletilá přesunula k ní a u otce trávila každý druhý víkend: Nezletilá má pevnou vazbu na oba rodiče, v dosavadním uspořádání jí chyběla přítomnost matky, s níž si je teď bližší než dříve, to však neznamená, že je nevyhovující prostředí u otce, kterého dříve nezletilá vnímala jako rodiče, jenž jí dává více hranice. Rovnocenná péče by mohla u obou rodičů vést i k tomu, že nebudou mít pocit, že některý z nich je krácen na svých právech nebo naopak upřednostňován (bod 15 napadeného rozsudku obvodního soudu). Oba rodiče sledují potřeby a zdravý vývoj nezletilé, která k matce nyní inklinuje vlivem plynutí času a aktuální životní etapy. To i proto, že u otce má nezletilá více povinností, otec má dvě další děti nízkého věku a má méně možností trávit čas pouze s nezletilou oproti matce; z těchto důvodů u něj vzniká více konfliktů a nedorozumění (body 34, 36 a 39 napadeného rozsudku krajského soudu). Závěr o vhodnosti symetrického rozložení péče o nezletilou a soulad tohoto modelu péče o nezletilou s jejím nejlepším zájmem navíc opatrovnické soudy opřely nejen o stanovisko nezletilé, ale také o další skutková zjištění na základě výslechu obou rodičů, návrhu opatrovníka nebo zprávy TRIANGL - Centra pro rodinu, kde rodina absolvovala konzultace.
9. Pokud jde o způsob zjišťování přání nezletilé, ani ten Ústavní soud nepovažuje za nedostatek řízení před opatrovnickými soudy, kvůli němuž by měl důvod ustoupit od svého zdrženlivého přístupu. Je pravdou, že Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že u dětí starších deseti let by měl soud zjišťovat přání přímo, nebrání-li tomu zvlášť závažné okolnosti, zatímco u dětí mladšího věku zpravidla postačuje zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku nebo opatrovníka (viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 25). Toto východisko však není absolutní.
10. V nyní posuzované věci mají opatrovnické soudy s nezletilou kontakt už delší dobu vzhledem k několikaletým sporům rodičů o výchovné poměry nezletilé. Jak plyne z napadených rozhodnutí (čtených i v kontextu dříve stěžovatelkou napadených rozhodnutí), stanovisko nezletilé je dlouhodobě konzistentní a nevyvíjí se nijak turbulentně v tom směru, že by nyní otce z nějakého důvodu zcela odmítala a chtěla žít pouze u matky. Naopak změna názoru nezletilé je pozvolná a z dřívější preference otce nyní nezletilá ustoupila směrem k vyváženějšímu přístupu k oběma rodičům se všemi jejich odlišnostmi a konflikty. Z vyjádření opatrovníka v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí navíc neplyne, že by nezletilá hovořila sama od sebe o jakýchkoliv incidentech, kterým přičítá velký význam stěžovatelka (např. mytí krabičky od svačiny, výběr kroužků pro nezletilou, nepřijatelné chování manželky otce k nezletilé), přestože je evidentní, že má k opatrovníkovi nezletilá důvěru. Za této situace opatrovnické soudy nepochybily, když nezletilou nevyslechly samy. Ústavní soud tento závěr činí i s ohledem to, že nezletilé soudně řešený rodičovský konflikt zjevně neprospívá (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2279/25, bod 10, a I. ÚS 2424/25, bod 9). Tak ostatně na obdobnou námitku stěžovatelky reagoval již městský soud (viz bod 36 jeho rozsudku).
11. Stejně tak se městský soud zabýval i stěžovatelčinou argumentací, že opatrovník dlouhodobě straní otci. Ten vysvětlil, že pouze z toho, že opatrovník podpořil stanovisko některého z rodičů, nelze učinit závěr, že řádně nehájí zájmy nezletilé (viz bod 38 jeho rozsudku). Konkrétní výtky vůči koliznímu opatrovníkovi stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti neformuluje.
12. Ústavní soud se blíže nezabýval listinami, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti (úřední záznam o podání vysvětlení na policii ze dne 25. 5. 2026 a přípis ochránce práv dětí o zahájení šetření k podnětu stěžovatelky ze dne 2. 6. 2026). Ani jedna z listin se nijak nevztahuje k situaci před vydáním nyní napadených rozhodnutí. Pokud skutečně došlo k vyostření situace mezi nezletilou na straně jedné a otcem a jeho manželkou na straně druhé, nebyl by to důvod pro zrušení nyní napadených rozhodnutí, ale o možný důvod změny poměrů pro nové rozhodnutí opatrovnického soudu o výchově a péči nebo o důvod pro vydání prozatímního rozhodnutí opatrovnického soudu ve věci nezletilé (§ 465a zákona o zvláštních řízeních soudních). To by však musely posoudit obecné soudy.
13. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že model péče nastavený napadenými rozhodnutími jistě nezakládá režim péče o nezletilou platný jednou provždy. Situace se může změnit, třeba i bez soudní ingerence, na základě vzájemné dohody rodičů s nezletilou, o niž v této věci především jde. Bude na stěžovatelce a vedlejším účastníkovi, aby nezletilé oba vytvořili co nejklidnější výchovné prostředí, pracovali na svém vztahu k ní a aby upřednostnili její zájem před vlastní potřebou vítězit nad druhým rodičem.
14. Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu