44. Mírnější instituty založené na náhradním rozhodování, mezi něž patří také omezení svéprávnosti v konkrétních oblastech za současného jmenování opatrovníka, však státy ponechávají v platnosti. Editoři nedávné studie, která srovnávala implementaci čl. 12 Úmluvy OSN v 25 jurisdikcích v Evropě, Asii, Jižní Americe a Austrálii a Oceánii, dospěli k závěru, že navzdory stanovisku Výboru o nepřípustnosti jakýchkoli mechanismů náhradního rozhodování prakticky všechny zkoumané státy v určité, byť rozdílné míře použití takových mechanismů umožňují [Maciej Domański a Bogusław Lackoroński, Comparative analysis of the transposition of Article 12 of the UN Convention on the Rights of Persons with Disabilities in Maciej Domański a Bogusław Lackoroński (eds), Models of Implementation of Article 12 of the Convention on the Rights of Persons with Disabilities (Routledge 2024) 605]. Ustanovení čl. 12 Úmluvy OSN však v této oblasti vedlo k hlubokým změnám. Použití mechanismů náhradního rozhodování je na základě čl. 12 Úmluvy OSN svázáno s přísnějšími podmínkami a omezeními včetně subsidiárního charakteru nástrojů náhradního rozhodování, konkrétních časových limitů, pravidelného přezkumu a dalších procesních záruk (tamtéž, s. 602-603).
45. Nelze přitom říci, že existence náhradního rozhodování je důsledkem pouhé právní setrvačnosti států nebo ignorování požadavků Úmluvy OSN. Také státy napříč právními kulturami Evropy, které přímo reagovaly na ratifikaci Úmluvy OSN nebo publikaci obecného komentáře č. 1 Výboru, ve svých právních řádech zpravidla v nějaké míře připouští instituty náhradního rozhodování. Belgie s účinností od roku 2014 reformovala dosavadní režim právní způsobilosti a zavedla v této oblasti nástroje ochrany lidské důstojnosti (Loi réformant les régimes d'incapacité et instaurant un nouveau statut de protection conforme a la dignité humaine, 17 Mars 2013), přičemž náhradní rozhodování prostřednictvím zástupce je možné v případě, že rozhodování s podporou v daném případě nepostačuje (Code Civil, čl. 492). Také Nizozemsko s účinností od roku 2014 provedlo reformu civilního práva za účelem implementace Úmluvy OSN. Nizozemsko zachovalo institut omezení svéprávnosti, avšak aplikovatelný s podmínkou, že adekvátní ochrany nelze dosáhnout mírnějšími prostředky. V tomto ohledu Nizozemsko již při ratifikaci Úmluvy OSN přijalo prohlášení, podle něhož čl. 12 Úmluvy OSN umožňuje v souladu se zákonem využití podpůrných i náhradních rozhodovacích mechanismů s tím, že Nizozemí čl. 12 vykládá tak, že náhradní rozhodovací mechanismy je třeba podmínit nezbytností, pojistkami a použít je pouze jako krajní možnost. Po vydání Obecného komentáře č. 1 Výboru OSN Nizozemí přijalo další výkladové prohlášení, podle kterého Nizozemí považuje náhradní rozhodování, jak je upraveno v nizozemském právu, za souladné s čl. 12 Úmluvy OSN (DOTCOM databáze). Litva novelizovala svůj občanský zákoník v roce 2016 s cílem zajistit soulad s Úmluvou OSN a zavedla nové instituty podpůrného rozhodování. Možnost omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka v určitých oblastech litevský občanský zákoník pro případy duševních onemocnění či poruchy chování zanechal (čl. 2.10 občanského zákoníku Litvy).
46. Uvedený závěr podporuje také pohled do Rakouska a Německa. Rakousko v roce 2017 novelizovalo svou úpravu opatrovnictví a svéprávnosti s výslovným cílem implementovat požadavky Úmluvy OSN do rakouského právního řádu. Rakouský druhý zákon o ochraně dospělých (Zweites Erwachsenenschutzgesetz) mimo jiné zavedl nové právní mechanismy podporující asistované rozhodování. Přesto Rakousko zachovalo také institut soudem ustanoveného zástupce dospělého, ekvivalent dřívějšího opatrovnictví. Vztahuje se na případy, kdy duševní onemocnění nebo jiné postižení narušuje schopnost dospělé osoby činit rozhodnutí a provádět právní úkony, což vede k riziku újmy pro tuto osobu. Uvedený institut podléhá řadě podmínek: pouze v případě nezbytnosti pro ochranu zájmů či práv dané osoby, jako poslední možnost nepostačí-li jiné nástroje, časové a věcné omezení [Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch, § 271 a násl.].
47. Německo s účinností od roku 2023 podstatně novelizovalo regulaci opatrovnictví v občanském zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, BGB) ve světle čl. 12 Úmluvy OSN. Tato novela byla založena na principu přednosti podpory před zastoupením, posílení autonomie dotčených osob a respektu k jejich preferencím (zejm. § 1821 BGB). I v tomto reformovaném systému však existuje možnost za konkrétních podmínek nerozhodnout v souladu s přáním dané osoby (§ 1821 odst. 3 BGB). Případné opatrovnictví smí být omezeno jen na množinu jednání, kde je nezbytné (§ 1815 BGB). V případech, kdy hrozí podstatné nebezpečí pro osobu nebo majetek osoby svěřené do péče, pak soud nařídí, že daná osoba potřebuje souhlas opatrovníka (§ 1825 BGB).
48. V německém kontextu je třeba také zmínit judikaturu Spolkového ústavního soudu a jeho chápání čl. 12 Úmluvy OSN. Německý ústavní soud při výkladu čl. 12 Úmluvy OSN stabilně judikuje, že ustanovení obecně nezakazuje existenci opatření omezujících právní způsobilost osob s postižením, spíše podmiňuje jejich přípustnost proporcionálními a vhodnými zárukami proti zneužití, střetu zájmů a ignorování (1 BvL 8/15, bod 88; 2 BvR 309/15, bod 90; 2 BvR 882/09, bod 53). V tomto ohledu Spolkový ústavní soud výslovně odmítl výklad čl. 12 zastávaný Výborem v obecném komentáři č. 1 (2 BvC 62/14, zejm. bod 77).
49. Pro výklad čl. 12 Úmluvy OSN je tedy zásadní záměrné mlčení textu o institutech náhradního rozhodování, historie sjednávání této úmluvy, kdy se úplné vyloučení institutů náhradního rozhodování do textu smlouvy ani přes důkladné diskuze nedostalo, a následná legislativní a judikatorní praxe smluvních stran. Ústavní soud má za to, že cílem Úmluvy OSN, zejména čl. 12 odst. 2 a 4 ve spojení s čl. 5, je podporovat a chránit osoby s postižením a posilovat jejich autonomii. Autonomii však v kontextu Úmluvy OSN jako celku nelze vnímat jako pouhou negativní svobodu být ponechán na pokoji, nýbrž jako hodnotu vyžadující vytváření a rozvoj podmínek a kompetencí pro dosažení plného a rovného užívání všech lidských práv jednotlivci s postižením, a to s ohledem na jejich jedinečnou individuální situaci (zejména preambule, čl. 1 a čl. 3 Úmluvy OSN).
50. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud dospěl k tomu, že ustanovení čl. 12 Úmluvy OSN je třeba vykládat tak, že vyžaduje existenci podpůrných a v nezbytných případech i ochranných opatření, která berou v potaz specifickou individuální situaci každého jednotlivce a jsou jí konkrétně přizpůsobena, přičemž se jedná o opatření nejméně omezující jednotlivce podrobená účinným právním zárukám. Svéprávnost je přitom normou (nikoliv naopak), jsou však z ní přípustné výjimky, které musí být individuálně a nediskriminačně posouzeny. Mezi zmíněná přípustná ochranná opatření pak lze za konkrétních podmínek podřadit také institut omezení svéprávnosti při jmenování opatrovníka.
51. Takový výklad je v souladu i s dřívější judikaturou Ústavního soudu. Podle ní je nutné v otázkách svéprávnosti vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám [již cit. nález sp. zn. I. ÚS 557/09, bod 24]. Ústavní soud v minulosti reflektoval čl. 12 Úmluvy OSN včetně její intepretace Výborem v obecném komentáři č. 1 tak, že poukázal na zrušení možnosti zbavení svéprávnosti, ustupování od omezování svéprávnosti a zdůraznil subsidiární povahu posledně jmenovaného institutu ve vztahu k podpůrným opatřením zakotveným v občanském zákoníku [nález ze dne 29. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 1583/16 (N 223/87 SbNU 551), bod 39; nález ze dne 17. října 2017 sp. zn. I. ÚS 1581/16 (N 189/87 SbNU 135), bod 38). Ani při znalosti obecného komentáře č. 1 Ústavní soud neshledal institut omezení svéprávnosti, jak je upraven v občanském zákoníku, absolutně neslučitelným s čl. 12 Úmluvy OSN či protiústavním. Nikdy ani nedošlo ze strany senátu, popř. pléna Ústavního soudu k předložení návrhu na zrušení institutu omezení svéprávnosti ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c), resp. § 64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
52. V souladu s výše uvedeným je omezení svéprávnosti spojené s opatrovnictvím slučitelné s ústavním pořádkem, chápaným také ve světle Úmluvy OSN, zvláště čl. 12 ve spojení s čl. 5 této úmluvy, za podmínek, že jde o opatření sledující ochranu jednotlivce před závažnou újmou a jedná se o prostředek ultimae rationis (nejzazší, poslední možnost), podrobený účinným právním zárukám. Úprava v občanském zákoníku, která nabyla účinnosti 1. ledna 2014, stanoví, že k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti (§ 55 odst. 1), a zdůrazňuje proporcionalitu (§ 57 odst. 1) a subsidiaritu omezení svéprávnosti (§ 55 odst. 2). V tom ohledu zakotvuje mírnější podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat (§ 38 a násl. občanského zákoníku). Dále občanský zákoník stanoví maximální dobu omezení svéprávnosti (§ 59) a konkrétní požadavky na výběr a následnou činnosti opatrovníka (§ 61 a násl.). Uvedeným požadavkům tak institut omezení svéprávnosti v občanském zákoníku obecně vyhovuje. Ústavní soud tímto netvrdí, že ústavní pořádek zapovídá úplné zrušení institutu omezení svéprávnosti v duchu obecného komentáře č. 1 Výboru. Jedná se však o zásadní rozhodnutí, které vyžaduje expertní výzkum, pilotní programy a řadu dalších kroků, k nimž jsou vhodně situovány zvláště orgány moci výkonné, popř. zákonodárné.
53. Z vlastní úřední činnosti, ale i činnosti jiných orgánů veřejné moci [zejména výzkum veřejného ochránce práv Křižovatky autonomie: Praxe soudů při rozhodování o podpůrných opatřeních (2020) a legislativní doporučení veřejného ochránce práv týkající se úpravy opatrovnictví a podpůrných opatření ve Výroční zprávě z roku 2021] si je však Ústavní soud vědom, že řada překážek plného prosazení čl. 5 Listiny ve světle výše uvedeného výkladu čl. 12 a čl. 5 Úmluvy OSN se v kontextu rozhodování o svéprávnosti dlouhodobě vyskytuje v rovině aplikační. Proto Ústavní soud prizmatem výše uvedených požadavků a lidskoprávního pojetí svéprávnosti přezkoumá napadená rozhodnutí obecných soudů ve stěžovatelově případu.
V. C) Ústavnost omezení svéprávnosti stěžovatele
54. Ačkoliv platí, že Ústavní soud je vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoli ústavněprávní kvalifikací tvrzené újmy, neznamená to, že by stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžovalo břemeno tvrzení, a neměl tudíž povinnost ve svém návrhu nabídnout konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci (např. již usnesení ze dne 4. února 2010 sp. zn. III. ÚS 165/07). Ústavní soud se proto bude podrobně věnovat těm aspektům omezení svéprávnosti, které stěžovatel výslovně namítal v ústavní stížnosti. Hned v úvodu je však třeba poznamenat, že Ústavní soud nemůže substituovat obecné soudy a sám posoudit, jaká konkrétní podpůrná opatření, popř. rozsah opatření v oblasti náhradního rozhodování jsou v případě stěžovatele nezbytná.
55. Ústavní soud již v minulosti označil institut svéprávnosti za otázku esenciálního významu [nález ze dne 5. prosince 2016 sp. zn. IV. ÚS 1580/16 (N 231/83 SbNU 593) bod 15]. Vyjasnil, že k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde. Zásadní je, jak se projevuje v případě konkrétní osoby a v jakém rozsahu jí brání postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti. V odůvodnění rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně posuzovaného, nesmí být jen hypotetické.
56. Soud při rozhodování o omezení svéprávnosti zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti [nález ze dne 13. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 934/16 (N 242/83 SbNU 755), bod 13]. Rozhodování o omezení svéprávnosti a jeho rozsahu je tak vázáno na vyloučení libovůle a na přísnou proporcionalitu omezení (již cit. nálezy sp. zn. I. ÚS 557/09 a sp. zn. IV. ÚS 412/04). Ústavní soud proto ve své judikatuře zdůrazňuje, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti je vždy zapotřebí dbát, aby nedošlo k omezení ve větším rozsahu, než vyžaduje ochrana zájmů posuzovaného a než je nezbytně nutné k ochraně základních práv třetích osob. Vždy je třeba zkoumat mírnější alternativy řešení, kterými by bylo možno dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany práv posuzovaného, popřípadě třetích osob, neboť omezení svéprávnosti je nutno považovat za krajní řešení (usnesení ze dne 6. března 2024 sp. zn. II. ÚS 3058/23, bod 11; usnesení ze dne 21. února 2024 sp. zn. III. ÚS 53/24, bod 9). Konečně jsou obecné soudy povinny posuzovat tyto otázky důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby nezbytná opatření v oblasti svéprávnosti jednotlivce odpovídala jeho skutečným schopnostem (již cit. nález sp. zn. I. ÚS 1581/16, bod 39].
57. Těmto požadavkům obecné soudy ve specifických okolnostech nyní posuzovaného případu plně nedostály. Dopustily se řady pochybení v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž některá souvisí s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem. Kumulativní efekt těchto vad dosahuje v kontextu požadavků čl. 36 odst. 1, čl. 5 Listiny, čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny, vykládaných též s přihlédnutím k Úmluvě OSN, protiústavní intenzity. Rozhodnutí obecných soudů nebyla založena na důsledném zjištění a posouzení skutečných schopností stěžovatele, nepodrobila omezení svéprávnosti v konkrétních oblastech požadavkům principu proporcionality, neboť opomenula lidskoprávní aspekty konkrétních oblastí stěžovatelovy svéprávnosti a některé jejich závěry vykazovaly prvky svévole.
58. V nejobecnější rovině je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že napadená rozhodnutí jsou v některých aspektech vnitřně rozporná. Na jednu stranu obecné soudy uvedly, že na straně stěžovatele došlo "k významnému posunu v samostatnosti" (bod 8 napadeného rozhodnutí obvodního soudu), ale na stranu druhou nepřiznaly žádný význam skutečnosti, že za dobu omezení svéprávnosti stěžovatel nezpůsobil žádné problémy, které by vedly k poškození jeho zájmů. Soudy totiž konstatovaly, že okolnost, že dosud nebyly zájmy stěžovatele poškozeny, vychází pouze z toho, že jeho možnost učinit problematická právní jednání byla vždy eliminována omezením svéprávnosti s ustanovením opatrovníka, jehož konání je (na rozdíl od nikomu neodpovědné nápomocné osoby) pod dohledem soudu (napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 11 napadeného rozhodnutí městského soudu).
59. Uvedená úvaha vykazuje vady ústavní intenzity. Obecné soudy nepoukázaly na žádný konkrétní příklad škodlivého jednání, který by eliminoval právě opatrovník, a takový incident není patrný ani ze spisu. Stěžovatel oproti tomu v odvolání i dovolání tvrdil, že zvládá veškeré běžné záležitosti sám či s pomocí sociální služby (což plyne i z provedených svědeckých výpovědí) a že stávající opatrovník stěžovatele nemusel ani jednou využít možnosti namítat neplatnost samostatných právních jednání posuzovaného. Městský i Nejvyšší soud přesto uvedly pouze to, že jde o zásluhu opatrovnictví a omezené svéprávnosti. Za takové situace představuje úvaha obecných soudů kauzální klam vyvolávající dojem příčinné souvislosti mezi jmenováním opatrovníka při omezení svéprávnosti a absencí problematických právních důsledků, aniž by měly pro konstatování takové příčinné souvislosti prokázaný skutkový základ.
60. Ústavněprávně nejpodstatnější je, že uvedená úvaha obecných soudů vytváří situaci, v jejímž důsledku stěžovatel přichází o podstatnou možnost prokázat zlepšení v oblasti schopností právně jednat. Podle logiky obecných soudů jednotlivec, který již je ve svéprávnosti omezený, v podstatě nemůže na svém vlastním jednání prokázat zlepšení ve schopnosti právně jednat, neboť veškerý úspěch na tomto poli spočívající v absenci problémů musí být považován za důsledek omezené svéprávnosti a opatrovnictví. Takovou úvahu považuje Ústavní soud ve světle výše zmíněných ústavních požadavků za nepřijatelnou a odporující právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), které zahrnuje také právo jednotlivce činit v řízení tvrzení a návrhy v obecné rovině způsobilé ovlivnit průběh řízení v jeho prospěch. Uvedená úvaha se dostává mimo přípustné hranice posuzování svéprávnosti vytyčené lidskou důstojností ve smyslu výše citované nálezové judikatury Ústavního soudu a čl. 1 Úmluvy OSN.
61. Dále obecné soudy při posuzování jeho schopností stěžovateli vytkly, že v roce 2018 ukončil spolupráci s organizací poskytující mu podpůrné služby, přestal brát předepsané léky a nespolupracoval při dodržování individuálního plánu. Jedná se bezpochyby o závažnou okolnost, která musí být zvážena. S ohledem na stěžovatelova ústavní práva a z nich plynoucí požadavek důsledného posouzení založeného na řádně zjištěném skutkovém stavu bylo však namístě vzít v potaz také kontext uvedeného incidentu, zohlednit dobu, která od incidentu uběhla, a událost hodnotit v souvislosti s vývojem stěžovatelova jednání, schopností, náhledu na společnost a sebe sama. To obecné soudy neučinily, ačkoliv incidentu přiznaly nezanedbatelnou váhu.
62. Vedle toho je podstatným argumentem obecných soudů pro nedostatečnou schopnost stěžovatele právně jednat jeho nepostačující orientace v počtech a potíže s placením nájmu. Obecné soudy tento závěr dostatečně odůvodnily na základě provedených důkazů (znalecký posudek a výslech stěžovatele provedený obvodním soudem). Ústavní soud proto nemá důvod zpochybňovat, že jde o relevantní deficit pro právní jednání v majetkových otázkách.
63. Nelze však aprobovat veškeré úvahy a důsledky, které z toho obecné soudy dovodily, konkrétně hrozbu závažné újmy téměř ve všech sférách života. Městský soud (bod 12 napadeného rozhodnutí) použil obtíže při placení nájmu jako podstatný argument pro omezení svéprávnosti ohledně uzavření manželství či registrovaného partnerství (dnes partnerství):
"Uzavření manželství nebo registrovaného partnerství má závažný dopad na práva a povinnosti manželů v majetkové i rodinné oblasti. Jestliže posuzovaný sám vyžaduje asistenci i při pouhém placení nájmu, je zjevné, že posouzení těchto (podstatně komplexnějších) dopadů manželství a registrovaného partnerství je mimo jeho schopnosti. Naopak pouze omezení svéprávnosti posuzovaného je způsobilé zamezit zneužití posuzovaného ve smyslu článku 12 [Úmluvy OSN], neboť úprava smlouvy o nápomoci nezajišťuje ze shora uvedených důvodů ochranu před nežádoucím ovlivňováním posuzovaného ze strany osoby poskytující nápomoc."
Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí k otázce omezení svéprávnosti v oblasti uzavření manželství či registrovaného partnerství navzdory dovolací námitce stěžovatele (bod 23 dovolání) nevyjádřil.
64. Úmluva OSN ukládá smluvním státům povinnost přijmout účinná a odpovídající opatření k odstranění diskriminace osob se zdravotním postižením ve všech záležitostech týkajících se manželství, rodiny, rodičovství a osobních vztahů na rovnoprávném základě s ostatními, přičemž v čl. 23 odst. 1 písm. a) se Úmluva OSN odvolává na uznání práva všech osob se zdravotním postižením, které dosáhnou věku pro uzavření manželství, uzavřít sňatek a založit rodinu na základě svobodného a plného souhlasu budoucích manželů. Úmluva OSN tímto stvrdila překonání historických předsudků, které považovaly osoby s postižením za jedince asexuální a aromantické [viz též János Fiala-Butora, Article 23: Respect for Home and Family, in Ilias Bantekas et al (eds), The UN Convention on the Rights of Persons with Disabilities: A Commentary (Oxford University Press 2018) s. 629-630].
65. Jak vyplývá z bodu 27 tohoto nálezu, také čl. 23 Úmluvy OSN ovlivňuje výklad vnitrostátního práva ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy, včetně čl. 10 odst. 2 Listiny (právo na soukromý a rodinný život). Ústavní soud výše také vysvětlil, že omezení svéprávnosti v jednotlivých oblastech musí sledovat přísnou proporcionalitu (citovaný nález sp. zn. I. ÚS 557/09, body 21-23). V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že argument potížemi s placením nájmu jako hlavní, respektive jediný výslovně uvedený důvod pro omezení stěžovatelovy svéprávnosti v oblasti uzavření manželství či registrovaného partnerství, nemůže z pohledu proporcionality obstát. Takovýto paušalizující přístup je s ohledem na výše uvedené ústavněprávní požadavky a lidskoprávní charakter práva uzavřít manželství nepřípustný. Obecné soudy ve své úvaze vůbec nezmínily nemajetkovou a emoční dimenzi navazování vztahů osob s postižením, která spadá do rozsahu jejich základního práva na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 23 odst. 1 Úmluvy OSN, natož aby přikročily k jejímu vážení se stěžovateli hrozící újmou. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti, které omezuje celou řadu práv jednotlivce, avšak ve skutečnosti zkoumá a odůvodňuje pouze zásah do některých z těchto práv, nemůže obstát [přiměřeně nález ze dne 12. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 3102/08 (N 142/58 SbNU 183), bod 28].
66. Konečně z poslední věty pasáže rozhodnutí městského soudu citované v bodě 63 tohoto nálezu i z jiných částí napadeného rozhodnutí také vyplývá, že městský soud považoval omezení svéprávnosti za jediný dostačující způsob ochrany stěžovatele. To naráží na dva ústavní aspekty. Zaprvé se poznámka obecných soudů o nedostatečné odpovědnosti podpůrce do jisté míry míjí se zákonnou úpravou nápomoci při rozhodování (zejm. § 47 a § 48 občanského zákoníku). Zejména však z pohledu základního práva stěžovatele podle čl. 5 Listiny ve světle čl. 12 Úmluvy OSN nelze na základě případné kusosti dané úpravy favorizovat omezení svéprávnosti, a to za situace, kdy z ústavního pořádku i výslovných ustanovení podústavního práva vyplývá subsidiární povaha omezení svéprávnosti. Zadruhé obecné soudy při svých úvahách ani nezmínily dostatečnost či nedostatečnost obecnějších možností a nástrojů, které právní řád pro tyto situace zakotvuje, ať už jde o neplatnost právního jednání [§ 574 a násl. občanského zákoníku ve spojení s judikaturou dovezenými závěry na poli záruk zamezujících zneužití duševního postižení osob, např. nález ze dne 20. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (N 156/74 SbNU 333)], vydání bezdůvodného obohacení [§ 2991 a násl. občanského zákoníku ve spojení s judikaturou dovezenými závěry na poli záruk zamezujících zneužití duševního postižení osob, např. nález ze dne 7. září 2021 sp. zn. II. ÚS 1292/21 (N 162/108 SbNU 34)], spotřebitelskou ochranu (§ 1810 a násl. občanského zákoníku), jakož i další nástroje napříč právním řádem. Ústavní soud si také nemohl nepovšimnout poznámky obvodního soudu (bod 20 napadeného rozhodnutí), podle níž by podpůrcem neměla být právnická osoba, neboť v takovém případě nikdy nemůže být mezi podporovaným a podpůrcem navázaný vztah osobní důvěry, a je otázkou, na kterou konkrétní osobu se má podporovaný s potřebou pomoci vlastně aktuálně obracet. V tomto ohledu je pak nejasné, proč dané obavy nehrály roli, když obvodní soud stejným rozsudkem jmenoval stěžovateli opatrovníkem Městskou část Praha 4.
67. Zmíněná pochybení soudu shledává Ústavní soud v jejich souhrnu natolik intenzivními, že představují porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle čl. 5, čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny vykládaných ve světle čl. 12 a čl. 23 odst. 1 Úmluvy OSN, jakož i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy nedostály své ústavní povinnosti posoudit situaci stěžovatele důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby nezbytná opatření v oblasti svéprávnosti jednotlivce odpovídala jeho skutečným schopnostem. V důsledku těchto vad pak nejsou zjištění obecných soudů dostatečná k učinění závěrů o subsidiaritě a proporcionalitě omezení stěžovatele ve svéprávnosti ve stanoveném rozsahu.
68. Ústavní soud přitom neurčuje a ani nemůže určit míru omezení svéprávnosti stěžovatele nebo dokonce stanovit, zda je namístě případné navrácení svéprávnosti za současného schválení smlouvy o nápomoci. Jak Ústavní soud vyložil výše, situace konkrétního jednotlivce může vyžadovat i ochranná opatření, v nezbytných případech i ve formě náhradního rozhodování, tedy omezení svéprávnosti v nutném rozsahu ve smyslu § 55 občanského zákoníku. Posoudit tyto aspekty v konkrétním případě je nezastupitelnou rolí soudů obecných, které mají v řízení odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci - zejména komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Pro zjištění úplného obrazu o stěžovateli navíc mají obecné soudy od 1. ledna 2026 k dispozici nový nástroj k zjištění stavu - hodnocení potřeby podpory osoby při právním jednání zpracované soudním sociálním pracovníkem (tzv. clearing) ve smyslu § 38 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 269/2025 Sb., jehož cílem je vytvoření uceleného obrazu o situaci posuzované osoby.
V. D) Omezení stěžovatele v právu být volen
69. Oproti tomu Ústavní soud dospěl k závěru, že posouzení obecných soudů nevybočilo z mantinelů ústavnosti v oblasti omezení stěžovatele ve svéprávnosti tak, že není způsobilý být volen.
70. Obecné soudy omezily stěžovatelovu způsobilost toliko v oblasti pasivního volebního práva, práva být volen. S ohledem na to se následující výklad týká pouze omezení v oblasti pasivního volebního práva, kde (na rozdíl od aktivního volebního práva) nepanují zásadnější pochybnosti ohledně existence legitimního cíle ve formě ochrany zájmů posuzovaného jednotlivce ve smyslu § 55 odst. 1 občanského zákoníku.
71. Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na čl. 29 ve spojení s čl. 12 odst. 2 Úmluvy OSN a rozhodnutí Výboru v případu Bujdosó a ostatní proti Maďarsku (Comm. No. 4/2011 z 9. září 2013, CRPD/C/10/D/4/2011) namítl, že pasivní volební právo nelze rozhodnutím o omezení svéprávnosti omezit. Výbor ve stručném odůvodnění rozhodnutí Bujdosó uvedl, že čl. 29 Úmluvy OSN nedává prostor pro žádné rozumné omezení ani výjimku pro skupinu osob se zdravotním postižením, pokud jde o právo volit a být volen (right to vote and to be elected, bod 9.4).
72. Z čl. 29 Úmluvy OSN vyplývá, že také volební právo spadá do rozsahu ochrany poskytované čl. 12 odst. 2 Úmluvy OSN. Závěr Výboru o neomezitelnosti volebního práva vychází z výše vysvětleného přístupu Výboru k čl. 12 Úmluvy OSN (viz též Bujdosó, bod 9.5), tedy z absolutního charakteru uvedených práv. Jak Ústavní soud obsáhle dovodil výše, ustanovení čl. 12 odst. 2 a 4 Úmluvy OSN podle výkladu založeného na metodách výkladu mezinárodních smluv zakotvených ve Vídeňské úmluvě zcela nezapovídají ochranná opatření včetně omezení svéprávnosti, pokud jsou založená na pečlivém individuálním posouzení, které splňuje požadavky subsidiarity, proporcionality a účinných právních záruk zabraňujících zneužití. Z toho je třeba vyvodit, že za uvedených podmínek není absolutně neomezitelné ani právo být volen ve smyslu čl. 29 Úmluvy OSN.
73. Takový přístup ostatně zastávají i další interpreti. Německý Spolkový ústavní soud explicitně odmítl výklad Výboru, podle něhož čl. 29 Úmluvy OSN stanoví absolutní zákaz jakéhokoli vyloučení z volebního práva osob se zdravotním postižením (2 BvC 62/14, 29. ledna 2019, bod 74). Tak ostatně postupují i některá lidskoprávní tělesa samotné OSN. Výbor OSN pro lidská práva vykládá čl. 29 Úmluvy OSN tak, že zapovídá pouze taková omezení volebního práva, která omezují volební právo z nepřiměřených důvodů nebo důvodů nemajících žádný rozumný a objektivní vztah ke schopnosti volit (Concluding observations on the 3rd periodic report of Hong Kong, China, 29 April 2013, UN Doc CCPR/C/CHN-HKG/CO/3, bod 24). I Evropský soud pro lidská práva považuje omezení volebního práva u osob, jimž byl ustanoven opatrovník, po individuálním posouzení za souladné s Evropskou úmluvou (rozsudek ze dne 2. února 2021, Strobye a Rosenlind proti Dánsku, č. stížnosti 25802/18), a to i po zvážení čl. 29 Úmluvy OSN a jejího výkladu Výborem (body 66 a 112 téhož rozsudku, odkazující i na stanovisko Benátské komise 190/2002, Code of Good Practice in Electoral Matters, bod I.1.1.d./iv. a v.). Konečně je omezení pasivního volebního práva přípustné i podle (přinejmenším části) české ústavněprávní doktríny: "Úmluva o právech osob se zdravotním postižením zajišťuje v čl. 29 osobám se zdravotním postižením právo účastnit se za rovných podmínek politického a veřejného života. V zájmu zachování rovnosti tak musí být případné omezení volebního práva osob s mentálním postižením jakožto odlišné zacházení racionálně a objektivně zdůvodnitelné, jinak bude považováno za diskriminační, neboť nesplní požadavek ‚rovných podmínek' vyžadovaný zmíněnou úmluvou." (BARTOŇ, Michal. Omezitelnost základního práva podílet se na správě věcí veřejných a možné přístupy k limitaci práva, Právní rozhledy, 15 -16/2019).
74. V souladu s těmito idejemi Ústavní soud ještě za účinnosti starého občanského zákoníku konstatoval, že každé stanovení překážek výkonu volebního práva je nutno posuzovat přísně jakožto možný zásah do všeobecnosti výkonu volebního práva. Princip všeobecného volebního práva ve smyslu ‚každý má právo volit', je však chápán jako ideál, k němuž se volební systémy více či méně přibližují, avšak absolutně uplatňován nebývá. Obecné soudy jsou při rozhodování o omezení svéprávnosti povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit (již cit. nález sp. zn. IV. ÚS 3102/08).
75. Nyní posuzovaný případ se týká pouze pasivního volebního práva. Obecné soudy se zde vyvarovaly mechanického přístupu a postupovaly na základě racionálního a objektivního zdůvodnění a individuálního posouzení schopnosti stěžovatele porozumět smyslu, účelu a důsledkům kandidatury ve volbách včetně důsledků případného zvolení. V tomto směru poukázaly na ústavní požadavek (čl. 26 Ústavy) osobního výkonu mandátu, vztahující se k členům Parlamentu, z něhož lze v konkrétním případě stěžovatele dovodit splnění podmínky subsidiarity omezení svéprávnosti v této oblasti. Dále podotkly, že stěžovatel není schopen nést odpovědnost spojenou s výkonem volené funkce. Zdůraznily nejen odpovědnost politickou, ale také hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře. Ústavní soud považuje takové odůvodnění za dostatečné a nevybočující z ústavních mantinelů, a to ani ve vztahu k výše dovozené intepretaci čl. 29 a čl. 12 odst. 4 Úmluvy OSN ve spojení s čl. 21 Listiny.
76. Konečně Ústavní soud nepřisvědčil ani stížnostní námitce porušení týkající se nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU ze strany Nejvyššího soudu. Stěžovatel argumentoval, že omezení pasivního volebního práva se týká též voleb do Evropského parlamentu, což z něj činí otázku výkladu unijního práva. Jelikož tuto otázku Soudní dvůr EU ještě neobjasnil, Nejvyšší soud podle něj pochybil, když Soudnímu dvoru EU nepředložil žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách navržených stěžovatelem.
77. Soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, má povinnost se obrátit na Soudní dvůr EU, vyvstane-li v řízení předběžná otázka týkající se výkladu unijního práva (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). Ústavní soud judikoval, že pokud soud tuto povinnost nesplní, může tím porušit právo účastníků řízení na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Protiústavní bude takový postup zejména, bude-li vykazovat prvky svévole (nález ze dne 27. listopadu 2024 sp. zn. II. ÚS 899/23, bod 28 a judikatura tam citovaná).
78. Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případu dospěl k tomu, že stěžovatelem předestřené otázky nebyly pro vyřešení věci relevantní. Podmínkou vzniku povinnosti položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie totiž je, aby před soudem členského státu vyvstala otázka výkladu unijního práva. Nejvyšší soud obsáhle zdůvodnil (s. 9-11 napadeného rozhodnutí), proč tato podmínka splněna nebyla. Ústavní soud zejména musí souhlasit s Nejvyšším soudem, že se jedná o otázku nerelevantní pro nynější případ.
VI. Závěr
79. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy plně nerespektovaly ústavní požadavky posoudit situaci stěžovatele důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Tím porušily ústavně zaručená práva stěžovatele podle čl. 5, čl. 10 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
80. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2024 č. j. 24 Cdo 257/2024-730 a výrok I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, a výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 20 Co 197/2023-658 [§ 83 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Rozhodl tak mimo ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
81. Ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud nepřistoupil, neboť ochrany základních práv a svobod stěžovatele lze dosáhnout již tím, že věc bude znovu projednána odvolacím soudem. Zrušením usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku městského soudu v uvedeném rozsahu se stěžovateli otevírají procesní prostředky ochrany proti rozsudku obvodního soudu, neboť se věc vrací do fáze řízení o odvolání. Ve vztahu k rozsudku obvodního soudu tak přestala být splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [nález ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1085/14 (N 220/75 SbNU 475), bod 25]. Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního se nelze odvolat.
V Brně dne 25. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu
___________________________________________________
1) https://treaties.un.org/pages/viewdetails.aspx?src=treaty&mtdsg_no=iv-15&chapter=4&clang=_en.
2) https://www.un.org/esa/socdev/enable/rights/ahc7sum03feb.htm.
3) https://www.un.org/esa/socdev/enable/rights/ahc7sum18jan.htm.