Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové a soudců Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Terezou Bártovou, LL.M., advokátkou, sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2024 č. j. 24 Cdo 257/2024-730, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 20 Co 197/2023-658 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. října 2022 č. j. 0 P 554/2005-581, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Rytmus - od klienta k občanovi, z. ú., sídlem Londýnská 309/81, Praha 2, a Městské části Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2024 č. j. 24 Cdo 257/2024-730 a výrokem I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 20 Co 197/2023-658 byla porušena práva stěžovatele podle čl. 5, čl. 10 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2024 č. j. 24 Cdo 257/2024-730 a výrok I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 20 Co 197/2023-658 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Podstata věci
1. Ústavní soud tímto nálezem zrušil napadená rozhodnutí, kterými obecné soudy omezily stěžovatele ve svéprávnosti v níže upřesněném rozsahu. Ústavní soud nejprve konstatoval, že institut omezení svéprávnosti zakotvený v českém právním řádu je slučitelný s požadavky čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 12 a čl. 5 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Ustanovení čl. 12 jmenované úmluvy je totiž třeba vykládat tak, že vyžaduje existenci podpůrných a v nezbytných případech i ochranných opatření, která berou v potaz specifickou individuální situaci každého jednotlivce a jsou jí konkrétně přizpůsobena, přičemž se jedná o opatření nejméně omezující jednotlivce podrobená účinným právním zárukám. Tomu institut omezení svéprávnosti v občanském zákoníku obecně vyhovuje. V konkrétním případě omezení svéprávnosti stěžovatele však Ústavní soud shledal několik pochybení obecných soudů, která v souhrnu dosáhla protiústavní intenzity a porušila stěžovatelova ústavně zaručená práva podle čl. 5, čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny, vykládaná ve světle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, jakož i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy nedostály své ústavní povinnosti posoudit situaci stěžovatele důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby nezbytná opatření v oblasti svéprávnosti jednotlivce odpovídala jeho skutečným schopnostem. V důsledku těchto vad pak nejsou zjištění obecných soudů dostatečná k učinění závěrů o subsidiaritě a proporcionalitě omezení stěžovatele ve svéprávnosti ve stanoveném rozsahu.
II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
2. Z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a vyžádaných spisů vyplývá, že stěžovatel byl po nabytí zletilosti zbaven způsobilosti k právním úkonům. Od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je omezen ve svéprávnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatele rozsudkem ze dne 14. května 2020 č. j. 50 P 123/2018-362 omezil ve svéprávnosti na dobu tří let tak, že zjednodušeně řečeno krom obstarávání každodenních záležitostí a nakládání s částkou 800 Kč týdně nemohl sám činit majetkoprávní jednání.
4. Dne 16. června 2021 se Rytmus - od klienta k občanovi, z. ú., (nyní vedlejší účastník) obrátil na Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") s návrhem na vrácení svéprávnosti stěžovateli a schválení smlouvy o nápomoci. Vedlejší účastník uvedl, že u stěžovatele nastal od posledního rozhodování o svéprávnosti výrazný posun. Je nyní samostatným mužem obklopeným lidmi, kteří mu mohou pomoci, a chce o svých věcech rozhodovat sám.
5. Obvodní soud výrokem I v návětí označeného rozsudku návrh vedlejšího účastníka zamítl. Vyšel ze znaleckého posudku a výslechu znalce z odvětví psychiatrie, výslechu stěžovatele, výslechu pracovnice navrhovatele a z řady listinných důkazů. Soud poznamenal, že u stěžovatele došlo k významnému posunu v samostatnosti a schopnosti sebeobsluhy. Současně ale uvedl, že stěžovatel trpí mentální retardací blížící se střední závažnosti s nedostatečně kontrolovanými afektivními stavy. Smlouva o nápomoci by podle obvodního soudu nebyla dostatečným prostředkem k ochraně zájmů stěžovatele, který není schopen vyhodnotit závažnost následků svého právního jednání a není schopen sám vyhodnotit, kdy se má obrátit na podpůrce. Stěžovatel je snadno ovlivnitelný, manipulovatelný a není schopen pod tlakem a v neznámých situacích adekvátně reagovat. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatel není schopen dohlédnout ani důsledky uzavření smlouvy o nápomoci, přestože mu byly opakovaně vysvětlovány.
6. Omezení ve svéprávnosti obvodní soud dále výrokem II svého rozsudku nově upravil na dobu tří let tak, že stěžovatel není způsobilý nakládat s finanční částkou přesahující 1 500 Kč týdně a majetkem, jehož hodnota přesahuje 1 500 Kč jednorázově; uzavírat smlouvy, jimiž by se zavazoval k opakovanému či trvajícímu plnění, placení úroků či smluvní pokuty; spravovat cizí majetek; uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb; obstarávat si své záležitosti, pokud se týká jednání na úřadech ve věcech vyřizování dokladů, ve věcech dávek státní sociální podpory, ve věcech dávek v hmotné nouzi; uzavírat pracovně právní vztahy; uzavírat dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování; právně jednat ve věcech týkajících se bydlení, uzavírat nájemní smlouvy, dohody o skončení nájmu, dávat výpověď z nájmu bytu, uzavírat smlouvy o ubytování; činit pořízení pro případ smrti nad částku 1 500 Kč, zříci se dědického práva, odmítnout dědictví, vzdát se dědictví; udělit plnou moc k zastupování své osoby; přebírat zásilky určené do vlastních rukou; bez souhlasu soudu uzavřít manželství, popřípadě registrované partnerství; určit a popřít otcovství; udělit souhlas k osvojení dítěte a dítě osvojit; stát se pěstounem a převzít dítě od rodičů do péče; posoudit poskytnutí zdravotních služeb a zásah do své duševní a tělesné integrity kromě běžných záležitostí týkajících se preventivních prohlídek, ošetření chrupu a léčení méně závažných onemocnění.
7. Obvodní soud výrokem III svého rozsudku stěžovatele zároveň omezil ve způsobilosti být volen. Měl za to, že není schopen nést odpovědnost spojenou s výkonem volené funkce, především hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře.
8. Konečně výroky IV a V svého rozsudku obvodní soud odvolal z funkce opatrovnice stěžovatele Městskou část Praha 13 a nově jeho opatrovnicí jmenoval Městskou část Praha 4 a vymezil její oprávnění a povinnosti.
9. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele korigoval rozsudek obvodního soudu pouze ve výroku II tak, že stěžovatele neomezil ve způsobilosti udělit plnou moc v rozsahu své svéprávnosti a ve způsobilosti přebírat zásilky do vlastních rukou. Ve zbytku potvrdil rozsudek prvostupňového soudu. Městský soud upozornil na stěžovatelovu nedostatečnou orientaci v některých základních dovednostech včetně počtů a financí. Podle soudu stěžovatel není schopen činit některá intelektuálně náročnější rozhodnutí v majetkových a jiných otázkách ani s nápomocí. Neumí totiž rozpoznat situace, kdy nápomoc potřebuje, ani vyhodnotit, zda je mu rada nápomocné osoby ku prospěchu. Městský soud dále poukázal na skutečnost, že stěžovatel již jednou ukončil spolupráci s organizací poskytující podpůrné služby, když přestal brát léky a odmítal spolupracovat s individuálním plánem. Z jeho vyjádření před obvodním soudem navíc podle městského soudu vyplynulo, že mu není zřejmá samotná podstata smlouvy o nápomoci a nemá subjektivní uvědomění o potřebě jejího využití.
10. Nejvyšší soud stěžovatelovo následné dovolání odmítl. Uvedl, že městský soud dostál povinnosti posoudit každý případ omezení svéprávnosti individuálně na základě pečlivé analýzy všech relevantních okolností, nejenom odborných závěrů znalce a stanovené diagnózy. Současně odvolací soud jasně vymezil konkrétní, nikoliv pouze hypotetické, nebezpečí stěžovateli hrozící v případě neomezení svéprávnosti. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelovým námitkám týkajícím se omezení jeho pasivního volebního práva, zejména práva být volen do Evropského parlamentu. Nejvyšší soud konstatoval, že obecné soudy o omezení pasivního volebního práva rozhodly samostatným výrokem, který řádně odůvodnily. Dodal však, že se ve vztahu ke stěžovateli jedná spíše o akademickou otázku. Ze spisu totiž ani náznakem nevyplývá jakýkoliv stěžovatelův zájem být volen, natož do Evropského parlamentu zasedajícího ve Štrasburku a v Bruselu. Upozornil, že výkon volené funkce je spojen s vysokou politickou i právní odpovědností a že pravidelným požadavkem je osobní výkon volené funkce. Konečně Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že neshledal potřebu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU, neboť stěžovatelem předestřené otázky nebyly relevantní pro řešení případu - míjely se se skutkovým základem daného případu.
III. Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel napadl v návětí označená rozhodnutí ústavní stížností s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 3 odst. 1 a čl. 21 odst. 3 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5, čl. 12 a čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (č. 10/2010 Sb. m. s., dále též "Úmluva OSN") a podle čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 20 odst. 2 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 10 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva").
12. Stěžovatelovu rozsáhlou argumentaci lze shrnout do dvou hlavních okruhů. Zaprvé stěžovatel tvrdí, že omezením jeho svéprávnosti došlo k porušení práva na rovnost lidí s postižením před zákonem a práva nebýt diskriminován na základě zdravotního postižení podle čl. 12 a čl. 5 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Zadruhé namítá, že ho obecné soudy omezily v právu být volen, což porušuje nejen čl. 21 odst. 3 Listiny a čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, ale také právo Evropské unie. V souvislosti s tím stěžovatel spatřuje protiústavní pochybení také v tom, že Nejvyšší soud bez náležitého odůvodnění nepředložil Soudnímu dvoru EU žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách navrhovaných stěžovatelem.
13. Ve vztahu k prvnímu okruhu námitek stěžovatel nejprve uvádí, že Úmluva OSN je podle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu a že je postavena naroveň ústavním zákonům. Podle stěžovatele institut omezení svéprávnosti není slučitelný s čl. 12 ve spojení s čl. 5 jmenované úmluvy. Lidé se zdravotním postižením mají právo na plnou svéprávnost a Úmluva o právech osob se zdravotním postižením nepřipouští formy náhradního rozhodování proti vůli dotčené osoby, což potvrzují také doporučení Výboru OSN pro práva lidí se zdravotním postižením. Uvedená ustanovení jsou součástí ústavního pořádku a zakládají přímo vykonatelné právo stěžovatele na plnou svéprávnost. Odepřením těchto práv by došlo k porušení zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny.
14. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť jsou odůvodněna toliko intelektovým postižením a nepodloženými spekulacemi, nikoliv individualizovanou konkrétně hrozící újmou. Obecné soudy údajně brání stěžovateli zapojit se rovnoprávně do společnosti a namísto preferované formy ochrany formou nápomoci ho nutí do institucionalizovaného vztahu s opatrovníkem (městskou částí), se kterým z povahy věci nemůže navázat důvěrný vztah. Ve výsledku je stěžovatel zbaven práva brát se (s pomocí podpůrce) o vlastní štěstí, mj. i v intimních sférách jako uzavření manželství a výkon rodičovské odpovědnosti, a to na základě zdravotního postižení. Samotný návrh smlouvy o nápomoci navíc svědčí o tom, že stěžovatel si je vědom svých limitů a ví, kdy vyhledat podporu.
15. Druhý okruh námitek stěžovatel uvedl tvrzením, podle něhož z čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením ve spojení s čl. 5 a čl. 12 téže úmluvy vyplývá, že volební právo osob se zdravotním postižením nelze omezit. Nezajištění rovnosti pasivního volebního práva podle stěžovatele zakládá přímou diskriminaci na základě postižení. Stěžovatel v tomto směru odkázal na rozhodnutí Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením Bujdosó a ostatní proti Maďarsku. Omezení pasivního práva stěžovatele je pak údajně v rozporu také s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Obecné soudy podle stěžovatele hodnotily vlastnosti případného volebního kandidáta, čímž se dopustily diskriminačního předvýběru demokratických kandidátů a porušily ústavní pořádek.
16. I kdyby omezení volebního práva možné bylo, obecné soudy podle stěžovatelova mínění nedostály povinnosti konkrétního a individualizovaného zhodnocení omezení svéprávnosti v této oblasti. Stěžovatel rozporuje tvrzení Nejvyššího soudu, že nikdy neprojevil ani náznak zájmu být volen. Stěžovatel označil daný argument za pověstnou Hlavu XXII - o volené místo se neucházel, protože tak učinit nemůže. Zdůraznil, že je aktivním občanem a chodí k volbám. Současně je členem skupiny sebeobhájců, kteří usilují o lepší postavení osob s postižením ve společnosti, a vystupuje k těmto tématům na veřejnosti. Jeho hlavním tématem je právě boj proti omezování svéprávnosti. Obecné soudy mu navíc ani nedaly možnost se k otázce vyjádřit, neboť mu otázku tohoto typu nikdy nepoložily. Stěžovatel tvrdí, že pokud měly soudy dojem, že ze spisu nevyplývá stěžovatelův zájem být volen, měly postupovat podle § 118a občanského soudního řádu a vyzvat jej k doplnění tvrzení. Skutečnost, že tak obecné soudy neučinily a rozhodly na základě pouhých domněnek, údajně vedla k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále polemizuje s argumentem Nejvyššího soudu, že nedokáže nést hmotněprávní odpovědnost za škodu z volené funkce. Podle stěžovatele jde spíše o odpovědnost politickou než hmotněprávní, navíc nastává až případným jmenováním do výkonných funkcí ve zvoleném sboru.
17. Konečně stěžovatel tvrdí, že omezení práva být volen se týká též voleb do Evropského parlamentu, což z něj činí otázku výkladu unijního práva. Stěžovatel má za to, že omezení jeho práva být volen je v rozporu také s čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 20 odst. 2 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 10 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. Soudní dvůr EU přitom tuto otázku ještě neobjasnil. Stěžovatel proto tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, když Soudnímu dvoru nepředložil žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách navržených stěžovatelem a když tyto otázky dezinterpretoval, čímž porušil čl. 6 Úmluvy. Na závěr stěžovatel uvedl, že Ústavní soud nemá na výběr a musí tyto otázky Soudnímu dvoru navrhnout.
IV. Vyjádření účastníků řízení
18. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
19. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že nelze spatřovat diskriminaci stěžovatele pouze v tom, že byl pro své závažné a z hlediska trvalosti významně neovlivnitelné onemocnění v nezbytném rozsahu omezen ve svéprávnosti na základě a v mezích zákona. Při akceptaci stěžovatelova výkladu by žádná osoba se zdravotním postižením nemohla být omezena ve svéprávnosti, k čemuž Úmluva o právech osob se zdravotním postižením ani český právní řád nesměřuje. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel z uvedené úmluvy dovozuje práva, která z ní však neplynou. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením si neklade za cíl a priori vyloučit omezení svéprávnosti, nýbrž sleduje, aby osobám, jichž se dotýká, byla v soudním řízení věnována odpovídající či zvýšená pozornost. Nejvyšší soud také odmítl tvrzení o zautomatizovaném posouzení stěžovatelova případu a zdůraznil podrobná skutková zjištění nižších soudů a na nich postavené přesvědčivé právní závěry. Ve vztahu k námitkám týkajícím se pasivního volebního práva stěžovatele Nejvyšší soud dovodil, že omezení ve svéprávnosti je zde v souladu s principy plynoucími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neboť jde o opatření přiměřené a sledující legitimní cíl. Také zopakoval, že není-li stěžovatel schopen řešit složitější problémy v každodenním životě, stěží by mohl vykonávat funkci poslance Evropského parlamentu a nést s tím spojenou právní odpovědnost. Také uvedl, že ve volbách zvolený reprezentant musí jednat samostatně. Co se týče nepoložení předběžných otázek Soudnímu dvoru EU, Nejvyšší soud odkázal na svou argumentaci v napadeném usnesení. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, popř. aby ji zamítl.
20. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval své závěry o nezbytnosti omezení stěžovatele ve svéprávnosti s ohledem na jeho mentální stav a zabránění újmy, která mu jinak hrozí. Podle městského soudu je ústavní stížnost primárně polemikou s institutem omezení svéprávnosti založenou na absurdním výkladu Listiny a Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Proto vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutí neporušuje ústavní práva stěžovatele.
21. Městská část Praha 4 pouze uvedla, že respektuje, že stěžovatel v této věci jedná na základě svého přání a v souladu se svými právy.
22. Ústavní soud zaslal stěžovateli všechna obdržená vyjádření na vědomí.
V. Věcné posouzení ústavní stížnosti
23. Při přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud postupoval následovně. Nejprve vyjasnil otázku právního statusu Úmluvy OSN v českém právním řádu (V. A). Poté se zabýval výkladem čl. 5 Listiny ve světle Úmluvy OSN a otázkou slučitelnosti institutu omezení svéprávnosti se základním právem na právní způsobilost (V. B). V části V. C pak Ústavní soud posoudil ústavnost omezení svéprávnosti stěžovatele, zvlášť se pak věnoval oblasti zbavení způsobilosti být volen (V. D).
24. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Shledal však, že došlo i k porušení základních práv stěžovatele nad rámec těch, která označil v ústavní stížnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním (tedy ústavněprávní kvalifikací), a je oprávněn tvrzený zásah zhodnotit i z hlediska porušení jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval [např. nález ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 2477/08 (N 4/52 SbNU 27), bod 32]. Ústavní soud tak v této věci dospěl k závěru, že obecné soudy porušily stěžovatelova práva podle čl. 5, čl. 10 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V. A) Status Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením
25. Klíčová část stěžovatelovy argumentace je založena na Úmluvě OSN. Tato úmluva, přijatá v New Yorku 13. prosince 2006, Českou republikou podepsaná 30. března 2007, pro ni vstoupivší v platnost 28. října 2009 a publikovaná sdělením pod č. 10/2010 Sb. m. s. dne 12. února 2010 v částce 4/2010 Sbírky mezinárodních smluv, netvoří součást ústavního pořádku ani referenčního rámce pro přezkum ústavnosti, jak tvrdí stěžovatel, a to ani ve smyslu části VII tzv. konkurzního nálezu [nález ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Podle jmenovaného nálezu mezinárodní smlouvy o lidských právech zůstaly referenčním kritériem pro přezkum ústavnosti právních předpisů i po tzv. euronovele Ústavy (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.), neboť důsledkem novelizace Ústavy nesmí být "omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod." Tyto závěry konkurzního nálezu však logicky mohly být zaměřeny toliko do minulosti na mezinárodní smlouvy, které tvořily až do přijetí euronovely Ústavy referenční rámec přezkumu ústavnosti. Současné znění Ústavy již nerozlišuje kategorii mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách od jiných mezinárodních smluv a nezakotvuje ani žádnou speciální proceduru pro vyslovení souhlasu s jejich ratifikací (viz též Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T. Mlsna, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 854, 988).
26. Úmluva OSN tedy není součástí ústavního pořádku ani referenčního rámce pro přezkum ústavnosti. Jde o mezinárodní smlouvu ve smyslu čl. 10 Ústavy, kterou jsou v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány i soudy při svém rozhodování [nález ze dne 23. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 2637/17 (N 10/88 SbNU 133), bod 33]. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy pak plyne imperativ dodržování závazků, které pro Českou republiku plynou z mezinárodního práva. Ten se v obecné rovině vztahuje na všechny mezinárodněprávní závazky České republiky a obrací se ke všem orgánům moci veřejné v České republice. Umožňuje-li to jejich povaha a obsah, těmto lidskoprávním mezinárodním smlouvám je třeba přikládat interpretační význam, případně i při výkladu ustanovení ústavního pořádku [nález ze dne 2. dubna 2025 sp. zn. Pl. ÚS 15/24 (132/2025 Sb.), bod 90].
27. V souladu s tím Ústavní soud i v nyní posuzovaném případu bere v potaz Úmluvu OSN při výkladu Listiny základních práv a svobod. V tento moment se Ústavní soud nezabýval otázkou samovykonatelného charakteru relevantních ustanovení Úmluvy OSN. Ta se stává pro obecné soudy relevantní ve smyslu čl. 10 Ústavy až v případě jejich rozporu s vnitrostátními zákonnými předpisy. Pokud zde žádný rozpor není, použije se vnitrostátní zákon, který je i s ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy vykládán ve světle dotčené mezinárodní smlouvy [již cit. nález sp. zn. I. ÚS 2637/17, bod 33].
V. B) Slučitelnost institutu omezení svéprávnosti se základním právem na právní způsobilost
28. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že osoby s duševním postižením se mohou často nacházet ve zranitelných situacích. Tomu musí odpovídat i zvlášť obezřetný výklad právních norem, které se jich týkají. Osoby s duševním postižením jsou nositeli všech lidských práv a ty jim garantují ochranu a respekt k jejich lidské důstojnosti. Proto tyto osoby nelze ze společnosti vylučovat, bagatelizovat jejich lidská práva a zacházet s nimi jako s objektem právní regulace [např. nález ze dne 23. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1974/14 (N 61/76 SbNU 825), bod 41; či nález ze dne 8. srpna 2023 sp. zn. II. ÚS 82/23, bod 26].
29. Uvedený apel Ústavního soudu reflektuje příklon k sociálnímu a lidskoprávnímu přístupu ke zdravotnímu postižení. Jeho zásadním projevem bylo přijetí Úmluvy OSN, která potvrzuje, že lidská práva náležejí všem a že je nutné jejich plné užívání bez diskriminace zaručit i osobám se zdravotním postižením (čl. 1 a čl. 3 Úmluvy OSN).
30. Ústavní soud se případy omezení svéprávnosti zabýval opakovaně. S odkazem na čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny se přihlásil k důstojnostnímu pojetí právní subjektivity. Uvedl, že prostřednictvím způsobilosti k právním úkonům (dnes svéprávnosti) a procesní způsobilosti se uvádí v život ústavní garance právní subjektivity jednotlivce (čl. 5 Listiny), neboť práva či nároky, které by postrádaly prostředek k ochraně jejich zachování, by byly jen prázdnými proklamacemi. S ohledem na to, že omezení svéprávnosti vždy představuje závažný zásah do osobnostní integrity jednotlivce, Ústavní soud dovodil, že ústavní pořádek chrání nejen pasivní složku, právní osobnost - způsobilost mít práva, ale také složku aktivní, svéprávnost - způsobilost právně jednat. Omezení svéprávnosti je v kontextu ústavnosti třeba zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv garantovaných především čl. 5 a čl. 10 odst. 1, 2 Listiny, vyložených v rozsahu, který omezuje lidská důstojnost [nález ze dne 7. prosince 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353), viz též nálezy ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. II. ÚS 2630/07 (N 224/47 SbNU 941); ze dne 18. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 557/09 (N 188/54 SbNU 325); ze dne 22. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 194/11 (N 193/67 SbNU 319) a ze dne 26. září 2013 sp. zn. III. ÚS 3333/11 (N 168/70 SbNU 563), bod 26].
31. Na základě tohoto pojetí Ústavní soud v citovaných nálezech a dalších rozhodnutích korigoval řadu aspektů v oblasti svéprávnosti, nicméně ústavnost samotného institutu omezení svéprávnosti Ústavní soud nezpochybnil. Stěžovatel však tento institut považuje za neslučitelný s lidskoprávními garancemi, přičemž svou argumentaci zakládá především na ustanovení čl. 12 Úmluvy OSN (ve spojení s čl. 5 téže úmluvy), které zní následovně:
"Článek 12
Rovnost před zákonem
1. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, znovu potvrzují, že osoby se zdravotním postižením mají kdekoli právo na uznání jejich osoby jako subjektu práva.
2. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života.
3. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou odpovídající opatření, aby umožnily osobám se zdravotním postižením přístup k asistenci, kterou mohou pro uplatnění této právní způsobilosti potřebovat.
4. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí, aby všechna opatření, která se týkají uplatnění právní způsobilosti, poskytovala, v souladu s mezinárodním právem v oblasti lidských práv, odpovídající a účinné záruky zamezující zneužití. Tyto záruky musí zajistit, aby opatření týkající se uplatnění právní způsobilosti respektovala práva, vůli a preference dané osoby, zabraňovala konfliktu zájmů a nevytvářela prostor pro nežádoucí ovlivňování, byla přiměřená a odpovídala situaci dané osoby, byla uplatňována po nejkratší možnou dobu a podléhala pravidelnému přezkumu odpovědným, nezávislým a nestranným orgánem nebo soudem. Tyto záruky musí být rovněž přiměřené stupni, jakým uvedená opatření ovlivňují práva a zájmy dané osoby.
5. S výhradou ustanovení tohoto článku, státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou veškerá odpovídající a účinná opatření, aby osobám se zdravotním postižením zajistily rovné právo vlastnit nebo dědit majetek, spravovat své finanční záležitosti a mít rovný přístup k bankovním půjčkám, hypotékám a dalším formám finančních úvěrů, a zajistí, aby osoby se zdravotním postižením nebyly svévolně zbavovány svého majetku."
32. Podle stěžovatele mají lidé se zdravotním postižením právo na plnou svéprávnost a Úmluva OSN nepřipouští žádné formy náhradního rozhodování proti vůli dotčené osoby, což potvrzují také doporučení Výboru OSN pro práva lidí se zdravotním postižením (dále jen "Výbor").
33. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že čl. 12 Úmluvy OSN se staví pozitivně k modelu asistovaného či podporovaného rozhodování. Ze samotného znění čl. 12, zvláště z kombinace odstavců 2, 3 a 4, však není zcela zřejmé, zda Úmluva OSN ve všech případech zcela vylučuje instituty náhradního rozhodování založené na částečném omezení právní způsobilosti a opatrovnictví, mezi něž spadá i institut omezení svéprávnosti zakotvený v českém právním řádu.
34. S ohledem na mezinárodněprávní charakter Úmluvy OSN je třeba její ustanovení vykládat v souladu s Vídeňskou úmluvou o smluvním právu (č. 15/1988 Sb., dále jen "Vídeňská úmluva"). Obecná interpretační pravidla obsažená v čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu však nepostačují k dosažení jasného závěru. Text samotný, vyložený v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a to ani s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy, odpověď nedává. Ustanovení čl. 12 Úmluvy OSN totiž ve vztahu k částečnému omezení svéprávnosti a obdobným institutům mlčí. Takový závěr podporuje i odborná literatura [Bernardini, M.G. Vulnerable Capacity. Notes on a Quiet Legal Revolution. International Journal for the Semiotics of Law 36, 1415-1442 (2023) p. 1432] a svědčí o tom také množství výhrad a interpretačních prohlášení smluvních stran. (poznámka pod čarou č. 1)
35. Ústavní soud proto v souladu s principy doplňkových prostředků výkladu mezinárodních smluv (čl. 32 Vídeňské úmluvy ve spojení s International Law Commission, Draft conclusions on subsequent agreements and subsequent practice in relation to the interpretation of treaties, Yearbook of the International Law Commission, 2018, vol. II, Part Two.) vzal v úvahu také přípravné materiály smlouvy (travaux préparatoires) a následnou praxi smluvních stran. Ústavní soud opakuje, že praxi smluvních stran nezkoumá prizmatem čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy, nýbrž čl. 32 téže úmluvy jako prostředek přispívající k vyjasnění významu smluvních ustanovení.
36. Sjednávání a přijímání čl. 12 Úmluvy OSN provázely intenzivní debaty a spory ohledně jeho rozsahu a významu. Výsledkem bylo poměrně komplikované ustanovení obsahující řadu nejednoznačných pojmů. Z travaux préparatoires plyne, že otázka, zda Úmluva připustí instituty náhradního rozhodování, kam by spadalo i opatrovnictví při omezení svéprávnosti, představovala jednu z hlavních štěpících linií mezi některými státy a neziskovými organizacemi, které se podílely na přípravě smlouvy (Fifth Session of the Ad Hoc Committee on a Comprehensive and Integral International Convention on Protection and Promotion of the Rights and Dignity of Persons with Disabilities, dostupné z https://www.un.org/esa/socdev/enable/rights/ahc5sum25jan.htm). Vlivným mezi některými státy a neziskovými organizacemi se v průběhu vyjednávání stal návrh Kanady, která uvedla, že zatímco čl. 12 odst. 3 Úmluvy OSN klade důraz na asistované rozhodování a autonomii osoby s postižením, čl. 12 odst. 4 vyžaduje pojistky před zneužitím v kontextu náhradního rozhodování (Seventh Session of the Ad Hoc Committee - Daily Summary of Discussions - 03 February 2006 /poznámka pod čarou č. 2/). International Disability Caucus (IDC), v němž se sdružila řada organizací osob s postižením a některé neziskové organizace a který kritizoval náhradní rozhodování, při jednání uvedl: "IDC uznává významný krok vpřed spočívající v kanadském návrhu, který v této otázce vyvolal mlčení tím, že ani nezakázal ani neposvětil náhradní rozhodování. Tento přístup může IDC akceptovat." (Seventh Session of the Ad Hoc Committee - Daily Summary of Discussions - 18 January 20063).
37. Nakonec pouze nejednoznačnost textu čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením ohledně přípustnosti náhradního rozhodování umožnila dohodu na jeho konečném textovém vyjádření. Panuje relativně široká shoda, že samotný text čl. 12 nezakazuje náhradní rozhodování ve všech případech. Někteří komentátoři však závěr o neslučitelnosti náhradního rozhodování dovozují z širšího kontextu obhajoby práv osob s postižením. Jiní naopak zdůrazňují záměrné mlčení čl. 12 o náhradním rozhodování a skutečnost, že během vyjednávání smlouvu žádný stát výslovně nenavrhoval úplné zrušení náhradního rozhodování ve všech případech [Lucy Series and Anna Nilson, Article 12 CRPD: Equal Recognition before the Law in Ilias Bantekas et al (eds), The UN Convention on the Rights of Persons with Disabilities: A Commentary (Oxford University Press 2018) a literatura tam citovaná].
38. Prozatímním závěrem, který plyne z travaux préparatiores, tedy je, že čl. 12 Úmluvy OSN preferuje asistované rozhodování ve smyslu čl. 12 odst. 3 Úmluvy OSN, ale nezakazuje použití náhradní rozhodování v nezbytných případech, ovšem podmiňuje je zárukami proti zneužití ve smyslu čl. 12 odst. 4 dané úmluvy.
39. Stěžovatelem předložený výklad o nepřípustnosti náhradního rozhodování však podporuje následný postoj Výboru pro práva osob se zdravotním postižením. Ten v obecném komentáři č. 1 (2014) uvedl, že z čl. 12 Úmluvy OSN vyplývá povinnost smluvních států nahradit mechanismy rozhodování v zastoupení (náhradního rozhodování) podporovaným rozhodováním a povinnost zrušení mechanismů rozhodování v zastoupení (bod 28). Mezi ty Výbor řadí také omezení svéprávnosti (bod 27). Ve svých závěrečných doporučeních k úvodní zprávě České republiky (CRPD/C/CZE/CO/1, 15. května 2015) Výbor vyjádřil znepokojení nad tím, že občanský zákoník "nadále stanoví možnost omezit svéprávnost osoby a svěřit osobu se zdravotním postižením do částečného opatrovnictví," a vyzval Českou republiku, aby "změnila svůj občanský zákoník a jeho ustanovení plně harmonizovala s článkem 12 Úmluvy, jak je rozpracován v Obecném komentáři výboru č. 1, a aby uznala plnou svéprávnost všech osob se všemi druhy zdravotního postižením a aby zvýšila dostupnost nápomoci při rozhodování a prováděla příslušné ustanovení občanského zákoníku."
40. V souladu se svou dřívější judikaturou k mezinárodněprávnímu soft law Ústavní soud přiznává stanoviskům Výboru významnou váhu a bere je v úvahu při právní interpretaci, ačkoliv se jedná o právně nezávazné dokumenty [přiměřeně nález ze dne 12. března 2025 sp. zn. I. ÚS 2891/24, bod 48; či nález ze dne 27. října 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), bod 59]. Ústavní soud respektuje odbornost lidskoprávních výborů. Přestože výstupy jejich činnosti mají status soft law - to se v případu Výboru týká zpráv, směrnic i doporučení (čl. 39, 35 odst. 3 a 36 odst. 1 Úmluvy OSN) - jedná se o významné argumentační zdroje, s nimiž se Ústavní soud musí vypořádat při výkladu dané mezinárodní smlouvy. S ohledem na jejich právně nezávazný charakter je samozřejmě přípustné s názory výborů polemizovat, nesouhlasit s nimi, a tedy přijmout odlišný právně závazný výklad. Polemika by však měla probíhat v dobré víře v duchu transparentního a konstruktivního dialogu.
41. V tomto duchu Ústavní soud vzal stanoviska Výboru v potaz, ale nevyšel z nich bez dalšího. Vzhledem k tomu, že Výbor působí především svou argumentační silou, nelze přehlédnout, že jeho závěry na poli čl. 12 Úmluvy OSN jsou předmětem podstatných sporů (de Bhailís C, Flynn E. Recognising legal capacity: commentary and analysis of Article 12 CRPD. International Journal of Law in Context. 2017, roč. 13, č. 1, s. 11). Část odborné literatury vyjadřuje pochybnosti ohledně realizovatelnosti závěrů Výboru a obává se jejich neblahých důsledků pro osoby s postižením, přičemž kritika se na výklad Výboru snesla také z oblasti psychiatrie a práva [viz Lucy Series and Anna Nilson, Article 12 CRPD: Equal Recognition before the Law in Ilias Bantekas et al (eds), The UN Convention on the Rights of Persons with Disabilities: A Commentary (Oxford University Press 2018) s. 347 a literatura tam citovaná]. Výklad Výboru je ale zpochybňován také z principiálních pozic práva lidských práv s tím, že je založen na zužujícím vnímání lidské důstojnosti a na formální rovnosti, což se ocitá v napětí s nedělitelností lidských práv a substantivní rovností, které zdůrazňuje Preambule Úmluvy OSN [Julia Duffy, Mental Capacity, Dignity and the Power of International Human Rights (Cambridge University Press 2023)].
42. Ústavní soud proto vzal v souladu s čl. 32 Vídeňské úmluvy v úvahu také praxi smluvních stran. Vyšel zejména z pravidelně aktualizované databáze DOTCOM, kterou vytvořila Evropská komise za účelem monitorování vnitrostátních předpisů, politik a strategií týkajících se práva zdravotního postižení, dále z konkrétních právních předpisů a soudních rozhodnutí, jakož i ze studií zaměřených na vnitrostátní implementaci Úmluvy OSN [zejm. Maciej Domański a Bogusław Lackoroński (eds), Models of Implementation of Article 12 of the Convention on the Rights of Persons with Disabilities (Routledge 2024); a Lisa Waddington a Anna Lawson (eds), The UN Convention on the Rights of Persons with Disabilities in Practice (Oxford University Press 2018)].
43. Z praxe smluvních států vyplývá, že neexistuje jeden konkrétní model implementace čl. 12 Úmluvy OSN. Národní úpravy se odlišují. Přesto mezi nimi lze identifikovat poměrně jednoznačné společné jmenovatele, které poukazují na převažující chápání čl. 12 Úmluvy OSN. Státy v zásadní míře ve svých právních řádech ruší institut úplného zbavení svéprávnosti. Dále zavádějí podpůrná opatření v případech narušené schopnosti právně jednat, jakož i právní nástroje kladoucí v nejvyšší možné míře důraz na přání a preference osob s postižením.