Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. března 2026 sp. zn. 43 Nt 2814/2026 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2026 sp. zn. 61 To 341/2026, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností namítá stěžovatelka zásah do svého práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Těmito námitkami brojí proti v záhlaví uvedeným usnesením v celém rozsahu, a to z důvodu ústavněprávně vadného výkladu § 73aa ve spojení s § 72a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), jenž stanoví maximální přípustnou dobu trvání opatření nahrazujících vazbu.
2. Proti bývalému manželu stěžovatelky je vedeno trestní řízení pro skutek, v němž je spatřován zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 7. 2023 byl bývalý manžel stěžovatelky vzat do vazby z důvodu § 67 písm. a) trestního řádu. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 8. 8. 2023 byl obviněný propuštěn z vazby za současného nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, omezením spočívajícím v zákazu vycestování do zahraničí a peněžitou zárukou ve výši 2 000 000 Kč, která byla složena stěžovatelkou. Usneseními obvodního soudu byl postupně zrušen dohled probačního úředníka i omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
4. Dne 29. 1. 2026 podala stěžovatelka městskému státnímu zastupitelství žádost o vrácení peněžité záruky s odkazem na § 73aa trestního řádu. Státní zástupce městského státního zastupitelství žádosti stěžovatelky nevyhověl a předložil ji obvodnímu soudu, který ji napadeným usnesením ze dne 24. 3. 2026 sp. zn. 43 Nt 2814/2026 podle § 73a odst. 5 trestního řádu a contrario zamítl. V odůvodnění uvedl, že se ztotožnil s výkladem státního zástupce ohledně speciální úpravy § 73a odst. 5 a odst. 6 trestního řádu, jakož i výkladu § 73aa trestního řádu stran nedělitelnosti maximální doby trvání opatření vazbu nahrazujícího. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka stížnost.
5. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stížnost stěžovatelky zamítl. Městský soud se v prvé řadě neztotožnil s argumentací obvodního soudu co do interpretace slovního spojení "nestanoví-li zákon jinak" ve smyslu § 73aa trestního řádu. Naopak přisvědčil obvodnímu soudu stran toho, že slovní spojení "doba stanovená pro trvání vazby" dle § 73aa trestního řádu nezahrnuje další dělení mezi přípravné řízení a řízení před soudem ve smyslu § 72a odst. 2 trestního řádu, a nejvyšší přípustná doba trvání peněžité záruky proto v případě stěžovatelky ještě neuplynula.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka proti napadeným usnesením brojí v prvé řadě s argumentem, že slovní spojení "doba stanovená pro trvání vazby" ve smyslu § 73aa trestního řádu je třeba systematicky vykládat nejen s odkazem na § 72a odst. 1 trestního řádu, nýbrž i na další právní normy obsažené v § 72a trestního řádu, § 72a odst. 2 nevyjímaje, tedy včetně dělení nejvyšších přípustných dob trvání opatření nahrazujících vazbu mezi přípravné řízení a řízení před soudem. Ve vztahu k vazbě, resp. opatřením ji nahrazujícím, je poté dle stěžovatelky třeba výklad § 73aa trestního řádu v případě existence vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu doplnit i o § 72a odst. 3 trestního řádu. Opačný závěr by totiž dle stěžovatelky vedl k tomu, že interpretace § 73aa trestního řádu by byla neúplná. Prizmatem takového výkladu proto jedenapůlnásobek doby stanovené pro trvání vazby v případě exmanžela stěžovatelky ke dni podání její žádosti o vrácení peněžité záruky již uplynul.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený obecnými soudy přehodnocovat, a to ani v případě, že má na správnou interpretaci právní normy odlišný názor (srov. např. nález ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10).
9. Ústavní soud však je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout v těch excesivních případech, kdy je jejich rozhodnutí stiženo tzv. kvalifikovanými vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ve smyslu tzv. Heckovy formule (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, b. 41, a nález ze dne 12. 8. 2026 sp. zn. I. ÚS 1214/26, b. 13) se jedná o případ, pokud (i) obecný soud vůbec nerozpoznal, že řeší otázku týkající se základního práva, nebo (ii) rozpoznal, ale vykládá základní právo chybně (např. v rozporu s judikaturou Ústavního soudu), případně (iii) je argumentace soudu objektivně nehajitelná, a tudíž svévolná či (iv) byla překročena hranice přípustného dotváření práva.
10. Z bohaté a konstantní judikatury Ústavního soudu vztahující se k institutu vazby ve smyslu § 67 a násl. trestního řádu vyplývá, že vazba představuje jeden z nejcitelnějších zásahů do základních práv a svobod, a proto k ní musí orgány činné v trestním řízení striktně přistupovat jako k opatření ultima ratio, jehož využití je přípustné pouze v krajních případech, kdy sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak (srov. např. nález ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2580/23, nebo nález ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 1807/22). Trestní řád stanoví v § 72a odst. 1 nejvyšší přípustné celkové doby trvání vazby, což lze vyložit jako projev zásady, že vazba má být uplatňována pouze po nezbytně nutnou dobu, jakož i limitace veřejného zájmu individuálním právem obviněného na osobní svobodu (srov. např. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15).
11. Od pravidla dle § 72a odst. 1 trestního řádu je nutné odlišit pravidlo dle § 72a odst. 2 trestního řádu, jenž stanovenou nejvyšší přípustnou celkovou dobu trvání vazby dělí na základě kritéria stádií trestního řízení, a to tak, že jedna třetina doby dle § 72a odst. 1 trestního řádu připadá na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Důsledkem je, že uplynutím poměrné části maximální stanovené doby připadající na dané stádium trestního řízení musí být obviněný z vazby propuštěn. Na rozdíl od § 72a odst. 1 trestního řádu je účelem § 72a odst. 2 trestního řádu zajistit efektivitu postupu orgánů činných v trestním řízení, a to zejména ve stádiu přípravného řízení tak, aby nedošlo k neúměrně dlouhému omezení osobní svobody obviněného bez proběhnuvšího soudního přezkumu jeho věci (srov. např. ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 72a [Vymezení maximální celkové doby trvání vazby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 847-852).
12. Projevem pojetí vazby jako opatření ultima ratio, důrazu na limitaci jejího trvání, jakož i doktríny zesílených důvodu, je poté existence opatření nahrazujících vazbu, která jsou právně upravena v § 73 až § 73aa trestního řádu a mezi ně patří též peněžitá záruka. Hlavním účelem těchto institutů je naplnění sledovaného cíle trestního řízení při současném šetření osobní svobody obviněného (srov. např. nález ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2580/23, nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2821/20).
13. Peněžitá záruka ve smyslu § 73a trestního řádu představuje náhradu vazby, jenž v menší intenzitě zasahuje do základních práv obviněného, když jej motivuje k dodržování jeho zákonných povinností v trestním řízení nikoli úplným zbavením jeho osobní svobody, nýbrž dočasným omezením jeho práva vlastnit majetek spočívajícím ve složení peněžité záruky (srov. např. nález ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2580/23, nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2787/15 nebo ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 73a [Peněžitá záruka]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 880-897).
14. Dle § 73a odst. 1 trestního řádu platí, že se souhlasem obviněného může peněžitou záruku složit na její návrh i jiná osoba. Složitel peněžité záruky, který současně není obviněným, musí být soudem a v přípravném řízení státním zástupcem či soudcem seznámen ještě před přijetím záruky s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby. Stejně tak musí být složitel v souladu s § 73a odst. 9 trestního řádu předem upozorněn na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu, být použita na zaplacení peněžitého trestu, nákladů trestního řízení nebo k uhrazení pohledávky poškozeného. Teprve znalost okolností případu a osoby obviněného umožní složiteli, aby odpovědně zvážil, zda často nemalou peněžní částku složí. Složením peněžité záruky složitel vstupuje do právního vztahu s veřejnou mocí a nabývá omezeného procesního postavení v rozsahu, v jakém se trestní řízení dotýká jeho majetku. Právě proto je třeba klást důraz na ochranu jeho majetkových zájmů a na jeho možnost učinit informované rozhodnutí, zda záruku složí. Složitel také může dle § 73 odst. 5 trestního řádu samostatně navrhnout zrušení či změnu přijaté peněžité záruky a v případě, že rozhodnutí obecných soudů zasáhnou do základních práv složitele, může tento být i stěžovatelem v řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2787/15 a ŠÁMAL, Pavel, RŮŽICKA, Miroslav. § 73a [Peněžitá záruka]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 880-897).
15. V projednávané věci je jádrem podané ústavní stížnosti spor o ústavně konformní interpretaci § 73aa trestního řádu, jenž stanoví, že opatření nahrazující vazbu může trvat jen po dobu nezbytně nutnou, po kterou trvají důvody vazby a je ho zapotřebí k jejímu nahrazení. Celková doba trvání opatření nahrazujícího vazbu, nestanoví-li zákon jinak, nesmí překročit jedenapůlnásobek doby stanovené pro trvání vazby. Jde o ustanovení, které bylo do trestního řádu včleněno na základě novelizačního zákona č. 270/2025 Sb., jenž nabyl účinnosti k 1. 1. 2026.
16. Pro interpretaci tohoto ustanovení vyplývají v projednávané věci zásadní závěry především z nálezu ze dne 23. 6. 2026 sp. zn. I. ÚS 1542/26 a nálezu ze dne 12. 8. 2026 sp. zn. I. ÚS 1214/26. Z nich plyne v prvé řadě to, že § 73aa trestního řádu se zásadně aplikuje i na peněžitou záruku, a to potud, pokud lze peněžitou záruku charakterizovat jako opatření nahrazující vazbu, tedy z hlediska průběhu trestního řízení od okamžiku přijetí peněžité záruky až do okamžiku splnění povinností obviněného ve smyslu § 73a odst. 6 trestního řádu, což je v souladu se závěrem městského soudu učiněným v napadeném usnesení. Druhým závěrem vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu vztahujícím se k ústavně konformní interpretaci § 73aa trestního řádu, který se dotýká přímo otázky předložené stěžovatelkou v ústavní stížnosti, je poté ten, že dělení maximálních dob trvání mezi přípravné řízení a řízení před soudem ve smyslu § 72a odst. 2 trestního řádu se v kontextu nejvyšších přípustných dob trvání opatření nahrazujících vazbu neaplikuje, jelikož jediná v úvahu připadající interpretace § 73aa ve spojení s § 72a odst. 1 trestního řádu je natolik jasná, že v otázce uplatnění § 72a odst. 2 trestního řádu i na opatření nahrazující vazbu nevyvolává pochybnosti.
17. V projednávané věci proto nelze než konstatovat, že obecné soudy nepochybily, když zamítly návrh stěžovatelky na vrácení jí složené peněžité záruky právě proto, že dělení nejvyšších přípustných dob trvání mezi jednotlivá stádia trestního řízení se v kontextu opatření nahrazujících vazbu neuplatní. Maximální doba trvání prostředku nahrazujícího vazbu, tj. v případě exmanžela stěžovatelky peněžité záruky ve smyslu § 73aa ve spojení s § 72a odst. 1 trestního řádu doposud neuplynula. Stejně tak nelze rozporovat ani závěr obecných soudů o tom, že na trvání důvodů vazby se v případě obviněného nic zásadního nezměnilo, a je proto naplněno i kritérium nezbytnosti dalšího trvání peněžité záruky ve smyslu § 73aa věty první trestního řádu. Ke stěžovatelkou namítané možnosti aplikace § 72a odst. 3 trestního řádu též v kontextu opatření nahrazujících vazbu Ústavní soud podotýká toliko to, že v případě vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu, jehož se § 72a odst. 3 trestního řádu týká, nepřichází dle § 73 odst. 1 a § 73a odst. 1 trestního řádu uložení opatření nahrazujících vazbu v úvahu.
18. Stěžovatelka v projednávané věci jako složitelka vstoupila do právního vztahu s veřejnou mocí právě složením peněžité záruky za obviněného, a to s vědomím podstaty obvinění a skutečností, v nichž je shledáván důvod vazby obviněného. Ústavní soud zároveň nemá důvod se domnívat, že by podmínky složení peněžité záruky jinou osobou vyplývající z § 73a trestního řádu a zahrnující mj. právě poučení složitelky o podstatě obvinění a skutečnostech, v nichž je shledáván důvod vazby obviněného, nebyly v projednávané věci splněny. Zánik, zrušení či změna výše peněžité záruky složené stěžovatelkou jsou proto za splnění těchto podmínek s vědomím stěžovatelky přímo závislé na posouzení dalšího trvání vazebních důvodů na straně obviněného, které v projednávané věci nadále trvají. Vzhledem k výše konstatované absenci nepřiměřeného trvání peněžité záruky ve vztahu k obviněnému tak nelze dovodit, že nevyhovění návrhu stěžovatelky na zrušení peněžité záruky a její následné vrácení by bylo možné považovat za v ústavně právním kontextu nepřípustný zásah do jejích základních práv.
19. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena vadami ústavněprávního charakteru, neboť jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu