Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky L. A. F. M., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 50, Sušice, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Az 32/2025-86 ze dne 21. dubna 2026, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka podala dne 18. 11. 2025 třetí žádost o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) ji vyhodnotil jako "další opakovanou žádost" [§ 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026]. Stěžovatelka v ní uvedla, že se nemůže vrátit do země původu. Za novou okolnost pro podání žádosti označila zhoršující se situaci v zemi původu (z hlediska vnitřní i vnější bezpečnosti a ekonomického pohledu).
2. Ministerstvo řízení o žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany zastavilo podle § 11a odst. 3 zákona o azylu, a to rozhodnutím vydaným dne 27. 11. 2025.
3. Stěžovatelka se u Městského soudu v Praze žalobou domáhala zrušení tohoto rozhodnutí. Městský soud její žalobu zamítl. Konstatoval, že rozhodnutí ministerstva připustilo eskalaci situace v zemi původu stěžovatelky, nedospělo ale k závěru, že z toho důvodu hrozí stěžovatelce pronásledování či nebezpečí vážné újmy. Na území Venezuely neprobíhal vnitrostátní ani mezinárodní konflikt; situace nevedla ke vzniku azylově relevantního nebezpečí. Hodnocení aktuální situace v zemi původu považoval městský soud za odpovídající, přičemž k němu ministerstvo mělo dostatečné podklady.
4. Ani z důkazů k pozdějšímu vývoji situace v zemi původu, které provedl městský soud (šlo o tři články ze zpravodajských médií), neplyne, že by Venezuela nevyhnutelně směřovala k ozbrojenému konfliktu, naopak spíše svědčí o stabilizaci situace. Stěžovatelčin azylový příběh byl už v roce 2024 posouzen vzhledem k riziku újmy, která jí hrozí od Madurova režimu, a nebyly shledány důvody pro přiznání mezinárodní ochrany. Nyní, když je Nicolás Maduro zadržován v USA, není tím spíše důvod se domnívat, že by měla být stěžovatelka návratem do země původu ohrožena. Špatná ekonomická situace nemůže založit důvodnost žádosti. Městský soud také připomněl, že stěžovatelka se do Venezuely přechodně vrátila už po podání první žádosti o mezinárodní ochranu. Nové okolnosti jí v dalším návratu podle městského soudu nebrání. Podklady, které předložila jako důkazní návrhy stěžovatelka, městský soud k důkazu neprovedl, protože podle něj nebyly relevantní nebo neměly dostatečnou vypovídací schopnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka rozsudek městského soudu napadá ústavní stížností s tvrzením, že porušuje její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
6. Stěžovatelka tvrdí, že vojenská intervence USA v lednu 2026 (tj. po rozhodnutí ministerstva, ale před rozhodnutím městského soudu) představuje vážný externí zásah do fungování madurovského režimu, na který režim nutně zareaguje zpřísněním represí. To je podle stěžovatelky nejméně jedna varianta vývoje plynoucí z politologických teorií. Stěžovatelku jako osobu žijící v zahraničí režim vnímá jako opozičně naladěnou.
7. Městský soud podle stěžovatelky neměl dostatečnou expertizu obstarat podklady pro posouzení situace v zemi původu. Proto měl, po zjištění nutnosti znovu provést takové posouzení, rozhodnutí ministerstva zrušit a nenahrazovat meritorní posouzení žádosti ve správním řízení. Místo toho městský soud vycházel v podstatě z náhodných zdrojů, včetně např. zpráv na sociálních sítích prezidenta Donalda Trumpa. V případě pochybností o situaci v zemi původu a hrozícím riziku měl soud rozhodnout ve prospěch stěžovatelky (stěžovatelka se dovolává zásady "benefit of the doubt").
8. Stěžovatelka poukázala na to, že jiné správní soudy posoudily srovnatelné žaloby odlišně, když dospěly k závěru, že pro nedostatek aktuálních informací o situaci v zemi původu není možné provést ex nunc přezkum důvodů pro přiznání mezinárodní ochrany. K ústavní stížnosti přiložila rozsudek městského soudu č. j. 32 Az 3/2026-44 ze dne 19. 6. 2026 a dodatečně doložila i rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 32 Az 33/2024-208 ze dne 22. 7. 2026.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a opodstatněnost ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ověřil, že jsou splněny všechny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, včetně její přípustnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala jiné prostředky ochrany, které měla k dispozici [podle § 32 odst. 8 písm. a) zákona o azylu je v případě další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany kasační stížnost nepřípustná]. Dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
11. Stěžovatelka se ústavní stížností dovolává porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Soustředí se na to, že hrozba refoulement nebyla v předchozím řízení řádně posouzena. Z čl. 43 Listiny plyne procesní garance zásady non-refoulement. Česká republika se jím zavázala přijímat žádosti o udělení azylu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod a důsledně se jimi zabývat (nález sp. zn. I. ÚS 425/16 ze dne 12. 4. 2016, bod 27 a tam citovaná judikatura). Také z čl. 2 a 3 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plyne právo na účinný prostředek ochrany před porušením non-refoulement.
12. Stěžovatelka konkrétně vytýká městskému soudu, že se pokoušel sám zjistit a posoudit aktuální situaci v zemi původu, pro což podle stěžovatelky nemá potřebnou odbornost. Skutečnost, že se městský soud pokusil provést úplný a ex nunc přezkum, tedy zjišťoval aktuální situaci v zemi původu a zohlednil ji, odpovídá unijní i zákonné úpravě [viz čl. 46 odst. 3 ve spojení s čl. 46 odst. 1 písm. a) bod ii) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany ("procedurální směrnice", v době rozhodování městského soudu stále účinná), které byly provedeny § 32 odst. 9 zákona o azylu, ve znění účinném od 1. 10. 2025 do 11. 6. 2026]. Proto argumentace stěžovatelky proti postupu městského soudu nevyvolává pochybnosti o porušení jejích ústavně chráněných práv.
13. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv dále v tom, že městský soud dospěl k jinému závěru co do možnosti zhodnocení aktuální situace ve Venezuele než jiné správní soudy, které pro nedostatek důvěryhodných informací k situaci ve Venezuele zrušily rozhodnutí o nepřiznání mezinárodní ochrany. Stěžovatelkou napadené rozhodnutí bylo vydáno před rozhodnutími, na něž upozorňuje, a logicky se tak nemohlo s odlišným právním názorem vyrovnat. Odlišný právní názor také správní soudy předestřely ve skutkově a procesně odlišných věcech. Stěžovatelka neuvedla v další opakované žádosti žádné individuální okolnosti, z nichž by plynulo riziko pronásledování nebo vážné újmy (k její druhé žádosti viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 86/2025-40 ze dne 23. 10. 2025), a to na rozdíl od obou odkazovaných případů. V obou odkazovaných případech také šlo o první posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Ústavní soud tedy nemá za to, že by rozdílný závěr soudů bez dalšího mohl způsobovat porušení stěžovatelčiných práv.
14. Stěžovatelčiny výhrady proti závěrům městského soudu týkajícím se situace v zemi původu zůstávají v hypotetické rovině, když tvrdí, že podle politologických teorií musí dojít k represivnějšímu postupu režimu. Závěry, které městský soud na základě provedených důkazů učinil, nejsou mimoběžné ve vztahu k tomu, že přípustnost další opakované žádosti v jejím případě závisela na existenci podstatné změny okolností. Současně se městský soud vyjádřil k důkazním návrhům stěžovatelky a vysvětlil, proč žádnému z nich nepřikládal relevanci. Nedopustil se tedy opomenutí jejích důkazních návrhů (k nim podrobně nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017).
15. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu