Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele advokáta T. P., proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. července 2026 č. j. 3 KZN 914/2026-33, vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 27. března 2026 č. j. 2 ZN 2522/2025-31 a opatření Policie České republiky, obvodní ředitelství policie Praha IV, vnější služba, místní oddělení Vršovice ze dne 15. ledna 2026 č. j. KRPA-337784-25/TČ-2025-001419, za účasti Policie České republiky, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jim obnovit stav před porušením tím, že bude pokračováno v prověřování trestní věci, alternativně se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho základních práv chráněných čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Policie České republiky, obvodní ředitelství policie Praha IV, vnější služba, místní oddělení Vršovice (dále jen "policejní orgán") zahájila trestní řízení ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu ve věci spočívající v tom, že T. H. dne 16. 10. 2025 v Justičním areálu na Mičánkách stěžovateli a advokátu L. B., vynadal vulgárními výrazy specifikovanými ve výroku ústavní stížností napadeného opatření Policie České republiky, kterým byla věc odevzdána k projednání přestupku podle § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel se následně obrátil na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "obvodní státní zastupitelství"), které postup policejního orgánu vzhledem ke shromážděným důkazům vyhodnotilo jako adekvátní. Následně stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), které konstatovalo, že postup obvodního státního zastupitelství byl správným a zákonným.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení odmítly účinně vyšetřit tvrzení o zásahu do psychické integrity a důstojnosti advokáta, k němuž došlo v budově soudu v souvislosti s výkonem obhajoby. Prověřování nebylo důkladné ani nestranné, právní posouzení bylo provedeno izolovaně a svévolně v rozporu s požadavkem komplexního kontextového hodnocení výhrůžek plynoucím z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a spojitost útoku s výkonem obhajoby, kterou byly orgány povinny objasnit, zůstala zcela pominuta.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel není zastoupen advokátem, protože jím sám je (viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15) a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Napadená vyrozumění státních zastupitelství lze označit za rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nemohl napadnout žádné formální rozhodnutí, nýbrž postup orgánů činných v trestním řízení při vyřízení jeho podnětu. Za "rozhodnutí" zasahující do ústavních práv stěžovatele je tedy možno považovat nejen opatření policejního orgánu, ale i vyrozumění obvodního a městského státního zastupitelství (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14).
III.
Vlastní posouzení věci
6. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 trestního zákoníku a případně přečinu křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku (původní trestní oznámení bylo doplněno v rámci podání k obvodnímu státnímu zastupitelství).
7. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán.
8. Stěžovatel měl v trestním řízení postavení poškozeného, proto mu nelze, jsou-li splněny další zákonné předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, upřít právo domáhat se ústavní stížností přezkumu rozhodnutí či postupu orgánů činných v trestním řízení z hlediska práva na účinné vyšetřování. Ústavní soud v minulosti formuloval ve vztahu k obsahu práva na účinné vyšetřování, že má být vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou (podrobně k tomuto právu zejména nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15, nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 nebo nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18). Účinné vyšetřování ovšem nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů.
9. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal, že by byl namístě jeho kasační zásah.
10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci bylo provedeno důkladné prověřování. Policejní orgán na základě zjištěných okolností dospěl k závěru, že věc postačí projednat jako přestupek, a to konkrétně podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Policejní orgán měl za to, že T. H. pronesená silná slova nebyla myšlena jako výhružka a dále uzavřel, že trestním oznámením si stěžovatel a druhý poškozený řešili své spory s T. H. a upozornil také na skutečnost, že poškození o celé věci nechali na Seznam zprávách sepsat článek. Nakonec policejní orgán odkázal na skutečnost, že trestní právo je nejkrajnějším prostředkem. Věc následně posoudilo obvodní i městské státní zastupitelství, přičemž žádné vady v postupu zjištěny nebyly. Nutno přitom podotknout, že městské státní zastupitelství upozornilo stěžovatele, že se na něj obrátil s totožnými námitkami jako na obvodní státní zastupitelství, což lze konstatovat také nyní. Stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá obdobné argumenty, kterými se již zabývala obě příslušná státní zastupitelství. Námitky stěžovatele přitom byly obvodním i městským státním zastupitelstvím podrobně vypořádány, včetně poukazu na konkrétní zjištění vyvozená z provedených důkazů, na základě kterých nebylo možné dospět k závěru, že by jednáním popsaným v trestním oznámení byly naplněny skutkové podstaty prověřovaných či jiných trestných činů.
11. Účinné vyšetřování má být dle shora citované judikatury vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou. Všechny tyto požadavky byly v posuzované věci naplněny. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak policejní orgán, tak obvodní a městské státní zastupitelství se zabývaly podstatou prověřovaných trestných činů, vzaly do úvahy dostupné důkazy, mezi které patřilo i vysvětlení podezřelého T. H., který přiznal, že něco v podobném smyslu, jak je uvedeno v trestním oznámení, řekl. Orgány činné v trestním řízení nicméně nedospěly k závěru, že by jednání podezřelého dosáhlo závažnosti trestného činu, přičemž tento závěr, jak již bylo zmíněno, důkladně odůvodnily. Postup orgánů činných v trestním řízení tedy nebyl svévolný a k jednání podezřelého nebylo přistoupeno tzv. izolovaně, jak tvrdí stěžovatel. Policejní orgán i státní zastupitelství naopak zkoumaly a posuzovaly všechny okolnosti věci, které se jim podařilo zjistit.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu