Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 27. října 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 ve věci ústavní stížnosti Augustina Sitchy, zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Rumunská 22, Praha 2, proti zásahu Policie České republiky při realizaci vyhoštění stěžovatele dne 6. 6. 2014, proti zásahům Generální inspekce bezpečnostních sborů a Krajského státního zastupitelství v Praze spočívajícím v nekonání účinného vyšetřování ve věci vedené Generální inspekcí bezpečnostních sborů pod sp. zn. GI-TC-376/2014, proti usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů č. j. GI-TC-376-32/2014 ze dne 20. 11. 2014, kterým bylo odloženo stěžovatelovo trestní oznámení, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze sp. zn. KZN 1064/2014 ze dne 17. 12. 2014, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti odložení věci.
I. Zásahem Policie České republiky při výkonu správního vyhoštění stěžovatele dne 6. 6. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů č. j. GI-TC-376-32/2014 ze dne 20. 11. 2014, usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze sp. zn. KZN 1064/2014 ze dne 17. 12. 2014 a vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZN 1611/2015-7 ze dne 25. 3. 2015 bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.III. Tato rozhodnutí se proto ruší.IV. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem Policie České republiky při jeho vyhošťování dne 6. 6. 2014 došlo k porušení jeho práva nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení v rozporu s čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále namítá, že k porušení stejných ustanovení Listiny a Úmluvy došlo i tím, že orgány činné v trestním řízení neprovedly účinné vyšetřování tohoto nelidského a ponižujícího zacházení.
2. Stěžovatel je občanem Kamerunu. Na území České republiky pobýval nepřetržitě od února 2010 do svého vyhoštění dne 2. 7. 2014. V České republice se však zdržoval i dříve.
3. Dne 11. 1. 2014 Policie České republiky uložila stěžovateli správní vyhoštění na jeden rok a stanovila mu lhůtu třiceti dnů k vycestování. Policie považovala za prokázané, že stěžovatel pobýval na území České republiky v době od 4. 5. 2013 bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu. Zároveň zjistila, že stěžovatel nemá v České republice žádné vazby, kromě své přítelkyně, naopak v Kamerunu žije jeho rodina. Policie tedy neshledala žádný důvod, proč by se nemohl do Kamerunu vrátit. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto dne 24. 3. 2014. Městský soud v Praze správní žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odmítl jako opožděnou dne 12. 6. 2014. Toto usnesení však bylo zrušeno z formálních důvodů rozsudkem Nejvyššího správního soudu dne 24. 7. 2014. Dne 10. 4. 2015 Městský soud v Praze opětovně rozhodl, že žaloba byla podána opožděně.
4. Dne 13. 5. 2014 se stěžovatel sám dostavil na služebnu policie s tím, že by chtěl nějak vyřešit svůj pobyt v České republice. Následující den Policie České republiky rozhodla o zajištění stěžovatele na dobu 30 dní za účelem správního vyhoštění. Podle policie rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 7. 4. 2014, a stěžovatel se tedy ode dne 8. 5. 2014 zdržoval na území České republiky v rozporu s rozhodnutím o správním vyhoštění. Policie zjistila, že stěžovatel sice proti rozhodnutí správních orgánů podal správní žalobu, nicméně učinil tak podle jejího názoru opožděně, a proto žaloba nemá odkladný účinek. Zajištění policie odůvodnila obavou z maření výkonu správního vyhoštění. Pro výkon zajištění byl stěžovatel umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová (dále též jen "ZZC").
5. Dne 3. 6. 2014 policie zajistila stěžovateli místo na palubě letu společnosti Turkish Airlines, kterým měl do Kamerunu odletět dne 6. 6. 2014. Toto datum výkonu vyhoštění s přesnou dobou plánovaného odletu z Prahy policie sdělila ZZC dne 4. 6. 2014, které o tom uvědomilo stěžovatele dne 5. 6. 2014. Podle stěžovatele se tak však stalo pouze náhodou. Když si chtěl vzít svou osobní věc, která byla uschována mimo jeho pokoj, bylo mu sociální pracovnicí sděleno, že jeho osobní věci jsou již zabaleny a připraveny k odjezdu. Tato sociální pracovnice mu měla pouze na malém kusu papíru napsat, že odjezd ze ZZC je naplánován následující den ráno na 8:00 hodin a odlet z Prahy na 12:00 hodin.
6. Okolnosti samotného pokusu o vyhoštění stěžovatele dne 6. 6. 2014 jsou také mezi účastníky řízení sporné. Následující rekapitulace událostí vychází ze závěru šetření policie a orgánů činných v trestním řízení. Odchylky od takto popsaného skutkového stavu, které uvádí stěžovatel, budou zmíněny v následující části nálezu, která obsahuje argumentaci stran řízení.
7. Dne 6. 6. 2014 ráno před osmou hodinou vstoupili do pokoje stěžovatele čtyři policisté. Dva policisté měli za úkol odvést stěžovatele a další dva byli určeni k jejich ochraně a v době zákroku na pokoji stáli venku na chodbě přede dveřmi pokoje. Stěžovatel však dobrovolně odejít z pokoje odmítl, byl svlečený a odmítal se i obléct. Dva zakročující policisté nebyli schopni pomocí hmatů a chvatů překonat odpor stěžovatele, který se údajně držel kusů nábytku a ze sevření policistů se vytrhával. Proto z pokoje odešli a kontaktovali telefonicky nadřízeného, který jim sdělil, že eskorta musí proběhnout.
8. Tito dva policisté se tedy vrátili na pokoj, ale odpor stěžovatele se jim opět nepodařilo překonat pomocí hmatů a chvatů, proto po poučení proti stěžovateli použili slzotvorný plyn. V důsledku použití plynu se stěžovatel stal dezorientovaným a policistům se podařilo jej spoutat a odnést z budovy ven. Protože stěžovatel byl nahý, tak jej zakryli prostěradlem, které si ale údajně během přesunu do jiné budovy v areálu ZZC shazoval. Po výstupním lékařském ošetření a obléknutí jej policisté odnesli do auta a odjeli na letiště. Po celou dobu eskorty měl stěžovatel nasazena pouta a poutací pás.
9. Na letišti stěžovatel stále odmítal spolupracovat a sám jít. Policisté nesehnali vozík pro osoby se zdravotním postižením, tak použili k jeho přesunu po letišti vozík na zavazadla a tímto způsobem jej převezli do policejní cely na letišti. Kapitán letadla Turkish Airlines, kterým měl stěžovatel odletět, však odmítl stěžovatele na palubu připustit, neboť podle něj představoval stěžovatel pro let riziko. Stěžovatel necestoval dobrovolně a zároveň při letu již neměl být doprovázen žádnou jinou osobou.
10. Stěžovatel byl z policejní cely přemístěn opět do auta, tentokrát již za použití vozíku pro osoby se zdravotním postižením, a převezen zpátky do ZZC. Po příjezdu byl ošetřen lékařkou pracující v ZZC.
11. Na jednání policistů při svém vyhoštění podal stěžovatel dne 16. 6. 2014 stížnost přímo k policii a paralelně trestní oznámení ke Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS"). V trestním oznámení stěžovatel namítal, že byl podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení (dále též jen "špatné zacházení") spočívajícímu především ve včasném neoznámení plánovaného odletu, použití nepřiměřených donucovacích prostředků (údery a kopy do celého těla, slzotvorný plyn) a bolestivém nasazení pout při převozu a zacházení na letišti.
12. Dne 7. 8. 2014 ředitel Služby cizinecké policie stěžovatele vyrozuměl, že jeho stížnost byla posouzena jako nedůvodná. Ohledně použití donucovacích prostředků policie usoudila, že tyto byly nezbytně nutné k překonání odporu stěžovatele, který se odmítl podrobit správnímu vyhoštění. Podle zjištění policie a vyjádření lékařky v ZZC byl stěžovatel po aplikaci slzného plynu ošetřen. Zdravotní prohlídka byla provedena i při návratu z eskorty a stěžovatel si na žádné zranění nestěžoval. Stěžovatel měl nasazená pouta a poutací pás po celou dobu eskorty, což však bylo nezbytné, a pouta nebyla nepřiměřeně utažena. Transport stěžovatele na letišti pomocí vozíku na zavazadla byl podle policie také nezbytný, neboť stěžovatel odmítal sám vystoupit z auta a jít do policejní cely. Jednalo se o taktické a rychlé řešení nastalé situace.
13. Podle zjištění policie byl stěžovatel o datu správního vyhoštění vyrozuměn dne 5. 6. 2014 sociálními pracovnicemi ZZC, což nakonec i sám připustil. Navíc podle policie žádný právní předpis nestanoví povinnost informovat zajištěného cizince s předstihem o okolnostech realizace jeho správního vyhoštění. Skutečnost, že v průběhu doby zajištění bude vyhoštění realizováno, navíc vyplývá ze samé podstaty zajištění pro účely realizace vyhoštění.
14. Napadeným usnesením ze dne 20. 11. 2014 GIBS podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložila trestní oznámení stěžovatele, neboť shledala, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Podle GIBS použití donucovacích prostředků vůči stěžovateli bylo přiměřené. Stěžovatel soustavně mařil realizaci svého vyhoštění, na což policisté museli reagovat a překonat jeho odpor. Zároveň z výpovědi lékařky ZZC vyplynulo, že stěžovatel byl ošetřen ihned po aplikaci slzotvorného prostředku a nejevil žádné další známky poranění. Na oči dostal mast, přičemž večer dne 7. 6. 2014 byl již bez jakýchkoli zdravotních komplikací. Tento závěr GIBS učinila na základě šetření, které zahrnovalo následující úkony.
15. Dne 18. 6. 2014 GIBS obdržela trestní oznámení stěžovatele, který byl reálně vyhoštěn ze země dne 2. 7. 2014. V mezičase mezi podáním trestního oznámení a vyhoštěním nebyl stěžovatel ani prohlédnut nezávislým lékařem, ani vyslechnut. Až dne 25. 6. 2014 GIBS požádala o poskytnutí záznamů z kamerového systému Letiště Václava Havla Praha. Poskytnutí záznamů však již nebylo možné, neboť správa letiště je uchovává pouze 14 dní.
16. Dne 30. 6. 2014 GIBS provedla šetření na Letišti Václava Havla Praha, při kterém mimo jiné zjistila, že kamera na cele pro zajištění již není několik měsíců v provozu. Policisté sloužící na letišti dne 6. 6. 2014 nic nestandardního nezpozorovali. Uvedli však, že ostrahu stěžovatele prováděli sami eskortující policisté.
17. Dále si GIBS od policie vyžádala výsledky vnitřního šetření provedeného policií a dokumenty týkající se stěžovatelova vyhoštění.
18. Dne 14. 7. 2014 GIBS zahájila úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu.
19. Dne 20. 8. 2014 GIBS vyslechla přítelkyni stěžovatele.
20. Ve dnech 25. 8. 2014 a 28. 8. 2014 GIBS vyslechla všech pět policistů, kteří se podíleli na eskortě stěžovatele. Tito vesměs události popsali shodně tak, jak je uvedeno výše.
21. Dne 28. 8. 2014 a dne 7. 11. 2014 GIBS vyslechla lékařku, která měla v ZZC službu dne 6. 6. 2014. Lékařka vypověděla, že u stěžovatele učinila výstupní prohlídku před jeho odjezdem na letiště. V té době měl být naprosto v pořádku, nejevil žádné známky napadení a lékařka mu pouze provedla výplach očí z důvodu aplikace slzotvorného plynu. Po návratu z letiště měl stěžovatel zánět spojivek, na což dostal mast. Následující den večer byl však již podle lékařky zcela v pořádku. Jiné známky zranění nejevil.
22. Dne 29. 8. 2014 GIBS vyslechla zástupce společnosti Turkish Airlines, který uvedl, že stěžovatel nebyl připuštěn na palubu letadla z důvodu rizika pro let, neboť se odletu bránil a neměl doprovod. Stěžovatele však osobně neviděl.
23. Dne 23. 9. 2014 GIBS vyslechla bezpečnostního pracovníka ZZC, který byl přítomen u eskorty stěžovatele. Pracovník vypovídal obdobně jako zasahující policisté. Na dotaz, kdo stěžovatele informoval předem o jeho odjezdu, neznal odpověď.
24. Jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 29. 8. 2014, GIBS provedla také vlastní šetření v ZZC, v rámci kterého se nepodařilo zjistit osobu, která měla stěžovateli sdělit datum odjezdu, a nepodařilo se ani ztotožnit jiné svědky událostí dne 6. 6. 2014.
25. Napadeným usnesením dne 17. 12. 2014 Krajské státní zastupitelství v Praze zamítlo stížnost stěžovatele proti odložení věci. Podle něj se policisté, kteří měli zajistit vyhoštění, o odletu stěžovatele dozvěděli až dne 4. 6. 2014 (byť jiný orgán policie přesnou dobu odjezdu znal již dne 3. 6. 2014) a podání informace stěžovateli dne 5. 6. 2014 nemůže být považováno za opožděné a za postup namířený proti stěžovateli a motivovaný snahou stěžovateli uškodit. GIBS stěžovatele nevyslechla, neboť dne 2. 7. 2014 byl vyhoštěn. Nicméně jeho námitky proti postupu policistů byly dostatečným způsobem popsány v trestním oznámení i ve výpovědi jeho přítelkyně.
26. Dle státního zastupitelství policisté jednali v úmyslu zajistit řádné a včasné provedení eskorty. Jejich jednání bylo přiměřené chování stěžovatele. Použití slzotvorného spreje přispělo k provedení zákroku a s ohledem na jeho dopad a následné bezprostřední ošetření stěžovatele ani nebylo nepřiměřené.
27. Dne 25. 3. 2015 Vrchní státní zastupitelství v Praze shledalo podnět stěžovatele k výkonu dohledu nad činností krajského státního zastupitelství nedůvodným a ztotožnilo se se závěry krajského státního zastupitelství.
II. Argumentace stran a vyjádření veřejné ochránkyně práv
28. Stěžovatel namítá, že v průběhu pokusu o jeho vyhoštění dne 6. 6. 2014 došlo ze strany policie k porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení, který upravuje čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. K porušení čl. 3 Úmluvy nemusí dle stěžovatele dojít jenom v důsledku nějaké konkrétní události nebo praxe, ale v úvahu přichází i kumulace různých okolností v průběhu zbavení osobní svobody. Stěžovatel namítá zejména, že mu nebyla v dostatečném předstihu oznámena doba odletu, aby se mohl rozloučit s přítelkyní, nechat si dovézt věci, které neměl s sebou v ZZC, a informovat o době příletu svou rodinu v Kamerunu. Dále namítá, že policie proti němu použila nepřiměřené donucovací prostředky, zejména slzotvorný plyn v uzavřeném prostoru a preventivně jej spoutala, a že s ním nedůstojně zacházela na letišti, zejména jej naložila na vozík na zavazadla. Stěžovatel poukazuje na celkově nehumánní a nedůstojný průběh pokusu o jeho vyhoštění, který je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a standardy definovanými pro vyhošťování cizinců.
29. Stěžovatel rozporuje i skutkové okolnosti, tak jak byly prezentovány v napadených usneseních. Podle stěžovatele mu policisté při příchodu na jeho pokoj sdělili, že pokud s nimi nepůjde dobrovolně, tak proti němu použijí donucovacích prostředků. Stěžovatel na výzvu nereagoval a zůstal sedět na posteli. Policisté ho začali bít a kopat, nastříkali mu do očí slzný plyn a nasadili pouta. Stěžovatel byl při zásahu nahý. Po použití donucovacích prostředků policisté stěžovatele nahého přenesli přes chodbu ubytovací části budovy B do budovy E, kde se nachází policie. Zde stěžovatele oblékli a následně přemístili do auta.
30. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku úderů a kopů utrpěl četné pohmožděniny a oděrky po celém těle. Navíc policisté nastříkali stěžovateli do obličeje slzotvorný plyn, který mu způsobil intenzivní pálení očí, dýchací potíže, bolesti hlavy a žaludeční nevolnost, později i zánět spojivek. Stěžovatel byl silně dezorientován. Po použití donucovacích prostředků nebyl ošetřen, nebyl mu ani umyt obličej od slzotvorného plynu. Stěžovatel nemohl prakticky po celou dobu výkonu vyhoštění otevřít oči a měl v průběhu celé operace nasazena pouta tak pevně, že mu na zápěstích způsobila odřeniny. Stěžovatel byl v tomto stavu převezen ze ZZC autem ve společnosti policejní eskorty tří policistů na Letiště Václava Havla Praha. V průběhu celé cesty v trvání dvou hodin měl nasazena velmi pevně utažená pouta, která se mu zarývala do kůže, a v důsledku použití slzotvorného plynu neviděl a pociťoval pálení v obličeji, zejména v očích.
31. Stěžovatel po celou dobu pobytu na letišti údajně nebyl informován o tom, co se děje. Po příjezdu do ZZC stěžovateli nikdo nesdělil, proč se odlet nerealizoval a proč byl převezen zpátky do zařízení. Stěžovatel se o důvodu, proč se odlet neuskutečnil, dozvěděl až po několika dnech po konzultaci s právničkou Organizace pro pomoc uprchlíkům, která s jeho zmocněním nahlédla do spisu.
32. Stěžovatel dále namítá, že v této věci nebylo provedeno účinné vyšetřování, čímž státní orgány porušily jeho práva plynoucí z procesní části článku 3 Úmluvy. Vyšetřování nesplňovalo především požadavky důkladnosti, objektivity a rychlosti. Státní orgány zajistily jenom důkazy potvrzující stanoviska zasahujících policistů, pracovníků ZZC, včetně lékařky, a úplně opomněly zajistit důkazy, které by poskytly objektivní náhled na celou situaci. Stěžovatel má na mysli zejména absenci výslechu jeho osoby a dále absenci výslechů ostatních zajištěných cizinců, jakož i zabezpečení dalších důkazních prostředků, zejména kamerových záznamů z letiště, zprávy znalce o následcích použití slzného plynu apod.
33. Podle stěžovatele se vyšetřováním nepodařilo postavit napevno, co se v uvedený den stalo. Zejména není věrohodně potvrzeno, jestli byl stěžovatel ihned po použití slzného plynu ošetřen lékařkou a jakým způsobem a jestli jeho neošetření nebo nedostatečné ošetření mělo za následek zánět spojivek a další zdravotní komplikace stěžovatele, zejména bolesti hlavy ve dnech následujících po zásahu. Dalším rozporem, který vyšetřování nevyjasnilo, bylo nepřiměřené utažení pout, které mu podle jeho tvrzení způsobilo odřeniny a modřiny na zápěstích.
34. Vyšetřování nebylo ani rychlé, neboť šetření bylo oficiálně zahájeno až dne 14. 7. 2014, tj. téměř měsíc po podání trestního oznámení, byť GIBS učinila některé kroky již před tímto datem. V důsledku tohoto postupu stěžovateli bylo nejenom znemožněno osobně se účastnit vyšetřování (výslech, zdravotní prohlídka), ale ani nebyly již dostupné důležité důkazy jako kamerové záznamy z letiště, které by výrazně přispěly k objektivnosti šetření a náležitému zjištění skutkového stavu, alespoň ohledně zacházení se stěžovatelem na letišti. Stěžovatelova přítelkyně byla vyslechnuta až dne 20. 8. 2014, více než deset týdnů po neúspěšném pokusu o vyhoštění, přičemž s odstupem času si svědkové pochopitelně nevzpomenou na všechny důležité detaily.
35. Ředitelství služby cizinecké policie ve svém vyjádření uvedlo, že ústavní stížnost je nedůvodná. Podle něj nemohlo dojít k zanedbání informační povinnosti, která ani není zákonem o pobytu cizinců či jiným právním předpisem stanovena. Navíc stěžovatel od počátku svého zajištění, resp. omezení osobní svobody dne 13. 5. 2014 věděl o důvodech svého zajištění a umístění v ZZC. Do dne 6. 6. 2014 měl tak k dispozici dostatečně dlouhou dobu na to, aby se na proces vyhoštění připravil, obstaral si případně svoje osobní záležitosti a věci, které by mohly vyžadovat delší časové období. Použití donucovacích prostředků bylo odůvodněné, neboť stěžovatel zcela vědomě a záměrně nespolupracoval, nechtěl se obléci, nechtěl, aby došlo k eskortě do místa jeho původu, přičemž z jeho chování bylo jednoznačně zřejmé, že ani spolupracovat s policií nebude a udělá vše pro to, aby nedošlo k jeho deportaci.
36. Policie považuje za oprávněné a nezbytné i použití slzotvorného plynu. Vzhledem k tomu, že na opětovnou výzvu k eskortě stěžovatel nereagoval a použití hmatů a chvatů se jevilo jako neúčelné, bylo přistoupeno k použití důraznějšího donucovacího prostředku, a to slzotvorného plynu, který byl dle výpovědi zakročujícího policisty aplikován do oblasti hrudníku. Slzotvorný prostředek nebyl v žádném případě použit proti osobě zbavené osobní svobody, nad kterou byla získána kontrola. Z provedeného šetření vyplývá, že použitím slzotvorného plynu nedošlo ke zranění stěžovatele a žádné zdravotní potíže nebyly prokázány.
37. Použití pout policie ospravedlňuje tím, že již ze samotného jednání stěžovatele jednoznačně vyplývalo, že nebude s policisty spolupracovat a že udělá vše pro to, aby nedošlo k jeho správnímu vyhoštění. Policisté měli důvodnou obavu, že stěžovatel bude všemožně mařit provádění služebního úkonu, a to jak možným útěkem, tak sebepoškozením apod. Stěžovatel v důsledku použití pout neutrpěl žádná zranění. Pokud jde o převoz na vozíku na letišti, tak to bylo vyvoláno opět postojem stěžovatele, který odmítal sám jít. Takový postup byl policisty vyhodnocen jako taktický, rychlý a zákonu neodporující.
38. Podle policie také stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, neboť nepožádal o přešetření závěrů policejního šetření nadřízený orgán, jak mu umožňuje § 175 odst. 7 správního řádu.
39. GIBS ve svém vyjádření navrhla ústavní stížnost zamítnout. Podle ní byly v rámci šetření provedeny veškeré možné úkony potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to právě v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Jednotlivé úkony byly činěny již ode dne 25. 6. 2014.
40. Stěžovatel nebyl vyslechnut z toho důvodu, že byl vyhoštěn z České republiky již dne 2. 7. 2014. GIBS také poznamenává, že stěžovatel podal trestní oznámení až deset dní po nezdařeném pokusu o jeho vyhoštění, čímž podstatně ztížil prověřování celé věci. Navíc trestní oznámení stěžovatele neobsahovalo tzv. hájitelné tvrzení. Vyšetřování také bylo dostatečně rychlé, neboť bylo ukončeno do pěti měsíců od podání trestního oznámení.
41. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření odkázalo na odůvodnění svého usnesení. Z provedených důkazů vyplývá, že hlavním důvodem úkonů, na které si stěžovatel stěžuje (použití slzotvorného plynu, přenášení poškozeného na ošetřovnu bez oblečení, převoz na vozíku pro zavazadla a použití pout) a které nejsou rozporovány ani policisty, bylo jeho chování, z něhož byla zjevná neochota podrobit se vyhoštění.
42. Pasivní odpor ve spojení s nutností provést eskortu do určitého času, aby nebylo zmeškáno letadlo, nedával policistům prostor pro případné vyjednávání a přesvědčování. Stěžovatel věděl již od předchozího dne, že má proběhnout vyhoštění, a přesto kladl odpor a odmítal se podrobit vyhoštění. Státní zástupce nepovažuje za dané situace použití spreje za nepřiměřené. Policisté mohli mít na základě chování stěžovatele důvodnou obavu z toho, že by při eskortě mohla být ohrožena jejich bezpečnost či případně bezpečnost jiných osob, nadto nepoužili sprej v úmyslu způsobit stěžovateli nějakou škodu, ale v úmyslu docílit řádného provedení eskorty na letiště v omezeném čase, který měli k dispozici. Policisté dali přednost použití uvedeného donucovacího prostředku před hmaty, chvaty, údery a kopy, které by mohly způsobit stěžovateli, pokud by se bránil, ještě závažnější zranění, než jaké způsobil sprej. Použití spreje vyloučilo na nezbytnou dobu odpor poškozeného a zjevně ulehčilo začátek eskorty, kterou stěžovatel mařil. Podle zajištěných svědectví policistů a ošetřující lékařky byla stěžovateli následně poskytnuta potřebná lékařská péče a následky použití spreje nebyly pro něj nijak závažné.
43. K ústavní stížnosti se vyjádřila i veřejná ochránkyně práv, která poskytla své poznatky k zajištění cizinců v ZZC a k jejich eskortám za účelem vyhoštění. Tyto poznatky získala svou činností systematických návštěv míst, kde se nacházejí osoby zbavené svobody (které opakovaně provedla v ZZC), a ze své činnosti sledování výkonu správního vyhoštění cizinců.
44. Podle zjištění veřejné ochránkyně práv v ZZC není cizincům standardně poskytována pomoc či rady související s prvními okamžiky pobytu na svobodě či reintegrací v zemi původu a v praxi nejsou informováni o termínu realizace vyhoštění. Na základě podnětu veřejné ochránkyně práv jí Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra dne 9. 4. 2015 oznámil, že její doporučení akceptuje a cizinci v azylovém zařízení budou napříště prokazatelně informováni o datu a čase odchodu ze zařízení, a to nejpozději 24 hodin předem. Nicméně ve vztahu k zařízením pro zajištění cizinců, mezi něž patří ZZC, žádný takový interní předpis dosud nebyl vydán.
45. Veřejná ochránkyně práv také shledala nadměrné používání pout při eskortách cizinců. Podle ní jsou používána paušálně a není možné objektivně vyhodnotit, zda použití pout v tom kterém případě naplňovalo podmínku přiměřenosti. Pouta by měla být používána pouze tam, kde je individuálně určená důvodná obava z ohrožení bezpečnosti policisty, jiných osob, majetku nebo veřejného pořádku nebo z toho, že se eskortovaná osoba pokusí o útěk.
III. Hodnocení Ústavního soudu
46. Stěžovatel namítá porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení jak v jeho substantivním aspektu, tak v jeho procesním aspektu. Těmto dvěma otázkám se bude Ústavní soud věnovat postupně. Nejdříve se však musí vypořádat s otázkou, zda stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany.
47. Ústavní soud ještě úvodem poznamenává, že nadále bude ve shodě s judikaturou ESLP i doktrínou (Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 408 a násl.; nebo Langášek, T. in Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 203) označovat jednání, které je ponižujícím či nelidským zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny, též jako špatné zacházení (ill-treatment, mauvais traitements).
A. Otázka vyčerpání procesních prostředků ochrany
48. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tato otázka je v nyní posuzovaném případě relevantní ve vztahu k namítanému porušení jak substantivního, tak procesního aspektu zákazu nelidského a ponižujícího zacházení.
49. Co se týče namítaného špatného zacházení ze strany policie při pokusu o vyhoštění stěžovatele dne 6. 6. 2014, je zde otázka, zda se stěžovatel proti tomuto neměl bránit též s využitím interních kontrolních mechanismů policie či podáním správní žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. K tomu lze nejprve uvést, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je z pohledu požadavku vyčerpání všech dostupných procesních prostředků nápravy v případě stížností namítajících porušení zákazu špatného zacházení relevantní pouze šetření prováděné nezávislým orgánem v rámci trestního řízení, kterým jsou v nyní posuzovaném případě GIBS a státní zastupitelství. Pokud jednotlivec předloží hájitelné tvrzení, že byl podroben špatnému zacházení, je povinností státu provést účinné vyšetřování, které je způsobilé zjistit skutkové okolnosti a případně vést ke ztotožnění a potrestání odpovědných osob. Je tedy dostatečné, pokud oběť podá trestní oznámení a vyčerpá účinné procesní prostředky nápravy v rámci šetření proběhlého na základě tohoto trestního oznámení (viz například rozsudek ESLP ve věci Bureš proti České republice ze dne 18. 10. 2012 č. 37679/08, § 81-82; všechna rozhodnutí ESLP citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://hudoc.echr.coe.int/). Oběť špatného zacházení tedy podle ESLP nemusí zároveň podávat stížnost na postup policie k interním orgánům kontroly policie, a i když tak učiní, není poté nutné, aby využila opravných prostředků v rámci této interní kontroly.
50. Ústavní soud tak konstatuje, že skutečnost, že stěžovatel nepožádal o přešetření závěrů policejního šetření nadřízený orgán dle správního řádu, nemůže znamenat nepřípustnost jeho ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Složitější je však v jeho případě otázka nevyčerpání žaloby ve správním soudnictví, jíž by mohl dosáhnout konstatování nezákonnosti žalovaného zásahu policie. Ústavní soud ovšem nepovažuje za nezbytné tuto otázku v nynějším případě definitivně zodpovědět, neboť i pokud by v případech údajného špatného zacházení (i při existenci hájitelného tvrzení o něm) bylo nutné se před podáním ústavní stížnosti bránit správní žalobou, jsou u ústavní stížnosti stěžovatele splněny podmínky § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle § 75 odst. 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní stížnost byla podána dne 22. 3. 2015, tudíž před uplynutím jednoho roku od namítaného zásahu policie dne 6. 6. 2014. Podstatný přesah vlastního případu stěžovatele je pak dán tím, že postup policie při vyhoštění, na nějž si stěžuje, zejména včasné neoznámení přesné doby odletu a automatické použití pout při eskortě, nejsou ojedinělým jevem, provázejícím jen jeho případ, jak vyplývá z vyjádření veřejné ochránkyně práv, shrnujícího poznatky z její činnosti [srov. obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naopak se jedná o jevy téměř "standardní" při realizaci správního vyhoštění cizinců, jež jsou opakovaně kritizovány veřejnou ochránkyní práv, která v tomto ohledu vystupuje jako speciální vnitrostátní nezávislý orgán pro prevenci špatného zacházení v místech, kde jsou osoby omezené na svobodě. Rozhodnutí Ústavního soudu proto pravděpodobně bude mít dopad i na další případy vyhošťovaných cizinců, čímž je u podané ústavní stížnosti dán podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a tuto stížnost tak co do namítaného substantivního porušení zákazu špatného zacházení nelze odmítnout jako nepřípustnou.
51. Pokud pak jde o otázku vyčerpání všech dostupných prostředků nápravy v souvislosti s namítaným porušením procesního aspektu zákazu špatného zacházení, tj. absencí účinného vyšetřování událostí dne 6. 6. 2014, Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že mezi obecně účinné opravné prostředky pro osoby namítající závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že dotčená osoba byla obětí spáchaného trestného činu, patří též žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)]. V citovaném nálezu orgány činné v trestním řízení ani nezahájily úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu a věc byla skončena po šetření podle § 158 odst. 1 trestního řádu. Nicméně argumentace Ústavního soudu v citovaném nálezu byla vedena obecně a tyto závěry je nutno aplikovat i na nynější případ, ve kterém GIBS zahájila úkony trestního řízení a věc odložila usnesením podle § 159a odst. 1 trestního řádu. Proti tomuto usnesení je možná stížnost k dozorujícímu státnímu zástupci. Nicméně i rozhodnutí tohoto státního zástupce o stížnosti poškozeného může být přezkoumáno v rámci dohledu podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Pokud věc byla skončena ve fázi před zahájením trestního stíhání, orgánům činným v trestním řízení nic nebrání šetření znovu otevřít na pokyn dohledového státního zástupce. Usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu nepředstavuje překážku věci rozhodnuté.
52. V nyní posuzovaném případě však stěžovatel podnět k výkonu dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství podal a vrchní státní zastupitelství jej odložilo jako nedůvodný dne 25. 3. 2015. Stěžovatel tedy splnil podmínku vyčerpání účinných prostředků nápravy.
B. Namítané substantivní porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení
53. Ustanovení čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy zakazují podrobit kohokoliv nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Nelidské zacházení je takové, které působí buď "přímo ublížení na zdraví", nebo "intenzivní fyzické a psychické utrpení" (rozsudek pléna ESLP ve věci Irsko proti Spojenému království ze dne 18. 1. 1978 č. 5310/71, § 167; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Gäfgen proti Německu ze dne 1. 6. 2010 č. 22978/05, § 89). Zacházení je považováno za "ponižující", jestliže potupuje nebo pokořuje jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo tuto důstojnost snižuje či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, jež jsou schopny zlomit morální a fyzický odpor dané osoby (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku ze dne 21. 1. 2011 č. 30696/09, § 220). Ponižující zacházení má úzkou vazbu na požadavek respektu k důstojnosti člověka, která nepřipouští, aby orgány veřejné moci s člověkem zacházely jako s objektem (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii ze dne 28. 9. 2015 č. 23380/09, § 90). ESLP navíc konstantně judikuje, že osoby v detenci, respektive osoby, proti nimž zasahují příslušníci bezpečnostních složek, jsou ve zranitelném postavení, a proto "jakékoli použití fyzické síly, která nebyla nezbytně vynucena vlastním chováním těchto osob, snižuje lidskou důstojnost a je v zásadě porušením práva zakotveného v čl. 3 Úmluvy" (např. rozsudek ESLP ve věci Ribitsch proti Rakousku ze dne 4. 12. 1995, č. 18896/91, § 38, a rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii, výše citovaný, § 83 a 88).
54. Pokud má konkrétní špatné zacházení spadat do působnosti čl. 3 Úmluvy či čl. 7 odst. 2 Listiny, je třeba, aby přesáhlo určitou minimální úroveň závažnosti. Posouzení úrovně závažnosti špatného zacházení je z podstaty věci relativní; závisí na všech okolnostech případu, jako je doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické účinky na oběť a v některých případech také pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (rozsudek pléna ESLP ve věci Irsko proti Spojenému království, citovaný výše, § 162). Otázka, zda zacházení mělo za účel oběť ponížit nebo pokořit, je dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu. Avšak absence takového účelu nemůže s konečnou platností vyloučit porušení zákazu špatného zacházení. Jinými slovy, úmysl podrobit jiného nelidskému nebo ponižujícímu zacházení není nezbytnou podmínkou, aby se o nelidské či ponižující zacházení skutečně jednalo (viz např. rozsudek ESLP ve věci Farbtuhs proti Lotyšsku ze dne 2. 12. 2004 č. 4672/02, § 50; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci V. proti Spojenému království ze dne 16. 12. 1999 č. 24888/94, § 71).
55. Stěžovatel namítá, že následující čtyři okolnosti samostatně nebo kumulativně způsobily, že byl vystaven zakázanému špatnému zacházení: neinformování předem o době realizace správního vyhoštění; použití donucovacích prostředků, zejména slzotvorného plynu; preventivní použití pout v průběhu eskorty; a nedůstojné zacházení na letišti, zejména jeho naložení na vozík na zavazadla. Ústavní soud se bude těmto jednotlivým okolnostem věnovat postupně. Nicméně nelze ztrácet ze zřetele, že ponižující zacházení nemusí nutně vyvolat jedna z namítaných okolností samostatně, ale může vyplynout z jejich kombinace. ESLP při posuzování zacházení s lidmi zbavenými svobody běžně judikuje, že je nutno brát v potaz kumulativní účinek podmínek zbavení svobody, jakož i konkrétní tvrzení stěžovatele (viz např. rozsudek ve věci Jirsák proti České republice ze dne 5. 4. 2012 č. 8968/08, § 62; a další rozhodnutí tam uvedená).
56. Podle Ústavního soudu je přitom obdobný postup nutno aplikovat i v nyní posuzované věci. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury ESLP, jedním z kritérií pro stanovení, zda dané zacházení dosáhlo takové úrovně závažnosti, aby se jednalo o zakázané špatné zacházení, je doba trvání zacházení a souhrn všech jeho okolností. Jednotlivé incidenty tedy nemusí představovat špatné zacházení, ale ve svém součtu tomu již tak může být. Některé předchozí jednání s obětí může zvýšit intenzitu utrpení způsobenou jednáním následujícím.
1. Absence přípravy stěžovatele na realizaci správního vyhoštění