Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Moravy a 2) Jiřího Klímy, svěřenští správci MM Family Trust & Foundation I., svěřenský fond, zastoupeni Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 721/2026-303 ze dne 3. 6. 2026, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 204/2025-242 ze dne 22. 10. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 13 C 84/2024-174 ze dne 25. 3. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Petra Zahálky a Martiny Čermákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se jako nájemci v řízení před obecnými soudy domáhali zaplacení částky 55 050 Kč jako pokuty za nedodaná vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu/nebytového prostoru, který měla pronajatý právní předchůdkyně žalobců (původní nájemkyně) od vedlejších účastníků (pronajímatelů). Mělo se jednat o vyúčtování služeb za období kalendářních let 2017 až 2019 a požadovaná pokuta je vyčíslena částkou 50 Kč denně za každé jednotlivé vyúčtovací období, a to za dobu od 8. 11. 2021 do 9. 11. 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů se věcí zabýval Městský soud v Praze, který napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odvolání stěžovatelů odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
4. Proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím podávají stěžovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že postupem obecných soudů byla porušena jejich základní práva a svobody garantovaná v čl. 90 a čl. 96 Ústavy, jakož i v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že Nejvyšší soud postupoval v jejich věci při hodnocení obsahu jejich dovolání přepjatě formalisticky, když se nezabýval otázkou výhrady použití § 8 občanského zákoníku, ačkoliv výslovně citovali judikaturu dovolacího soudu, která se týkala limitů dobrých mravů a zneužití práva.
5. Dále stěžovatelé namítají, že soudy prvního a druhého stupně svévolně aplikovaly § 8 občanského zákoníku, neboť svůj závěr o zneužití práva založily převážně na souhrnné výši sankce a na předchozích platbách. Nezohlednily nicméně účel zákonné pokuty a okolnosti, za nichž byli vedlejší účastnici nuceni splnit povinnost vyúčtování. Tvrdí, že soudy tímto fakticky legalizovaly protiprávní stav na straně vedlejších účastníků, kteří dlouhodobě porušovali své zákonné povinnosti či zatajovali poplatky. Soudy de facto přenesly odpovědnost za délku protiprávního stavu z dlužníka na věřitele.
6. Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost stěžovatelů je nicméně zjevně neopodstatněná.
7. Na úvod Ústavní soud uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a do?rozhodování obecných soudů zasahuje pouze při porušení základních práv. V řízení o ústavní stížnosti tudíž napadená rozhodnutí přezkoumává jenom z hlediska ústavnosti.
8. Stěžovatelé napadají rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jejich nároku na zaplacení peněžité částky ve výši 55 050 Kč s příslušenstvím. Jde tak o částku, která se svou výší blíží částce, kterou Ústavní soud považuje bagatelní. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 739/24 ze dne 3. 7. 2024, bod 6). Ústavní soud tak vždy učinil vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, bod 33, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ze dne 1. 8. 2011). Stěžovatelé okolnosti, které by přes bagatelnost věci svědčily o jejím ústavněprávním přesahu, netvrdí. Ústavní soud přitom ani žádné takové nezjistil.
9. Nad rámec Ústavní soud nicméně doplňuje, že ke stěžovateli namítaným pochybením ze strany obecných soudů nedošlo. Jak totiž vyplývá z nálezu sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023, body 15-16, dovolatel je povinen mj. vymezit dovolací důvod. Ten musí být vymezen tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V tomto třetím kroku jde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu. Ústavní soud přitom konstatuje, že uvedené stěžovatelé v rozsahu jím sporné části dovolání neučinili a samotný odkaz na judikaturu a citace z ní bez bližšího rozvedení nelze považovat za řádně vymezený dovolací důvod. Pokud proto Nejvyšší soud na tuto část argumentace, týkající se dobrých mravů a zneužití práva, nereagoval, nepochybil a jeho postup nelze označit jako přepjatě formalistický.
10. Namítají-li stěžovatelé pochybení ze strany soudů prvního a druhého stupně, Ústavní soud konstatuje, že ani v uvedené části neshledal důvody pro svůj případný kasační zásah. Tvrdí-li stěžovatelé ve vztahu k tomu, že se jedná o svévolnou aplikaci § 8 občanského zákoníku, je nutno konstatovat, že stěžovatelé v této části nevymezili žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, kterou by se Ústavní soud mohl zabývat. V této části se totiž stěžovatelé omezují na pokračující polemiku se závěry obecných soudů v rovině zákonnosti, o tom, zda měl, či neměl být korektiv zakazující zneužití práva (§ 8 občanského zákoníku) v této konkrétní věci využit. Pouze neurčitě shrnují, že v projednávané věci je dán nedostatek individualizovaného a přesvědčivého odůvodnění, proč obecné soudy k aplikaci tohoto korektivu přistoupily. Ani v tomto nicméně nelze stěžovatelům přisvědčit, neboť zejména městský soud v bodě 22 napadeného rozsudku dostačujícím způsobem odůvodnil, proč má za to, že pokud se stěžovatelé domáhají zaplacení další pokuty, jedná se o jednání nepožívající právní ochranu ve smyslu § 8 občanského zákoníku. Ústavní soud na toto vypořádání pro stručnost toliko odkazuje.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu