Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Klímy, zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, sídlem Pod Hradbami 2006/9, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2026 č. j. 30 Cdo 49/2026-192, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2025 č. j. 54 Co 192/2025-172 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. března 2025 č. j. 45 C 27/2025-154, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky -Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud jeho věc projednal přednostně.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal toho, aby vedlejší účastnici jako žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 301 704 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z uvedené částky od 15. 6. 2011 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Výše uvedené částky se stěžovatel domáhal z titulu náhrady tzv. daňové škody, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004 (dále též jen "posuzované řízení"). Obvodní soud výše uvedeným rozsudkem rozhodl poté, co jeho předchozí rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil a uložil obvodnímu soudu, aby stěžovatele opětovně poučil, jak má návrh po skutkové stránce doplnit a ke svým tvrzením navrhnout důkazy. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žádný odpovědnostní titul státu nebyl prokázán, neboť podstatné pro prokázání uvedeného nároku jsou konkrétní průtahy řízení, nikoliv samotná, byť nepřiměřeně trvající, délka řízení. Stěžovatel by musel tvrdit a prokázat, že v případě dřívějšího skončení posuzovaného řízení by platil na daních nižší částku, než mu byla vyměřena. Navíc datová potvrzení byla zpracována pojišťovací společností, za jejíž postup stát nenese odpovědnost.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že přes výzvu adresovanou obvodním soudem stěžovateli k doplnění rozhodujících tvrzení nebylo možno dovodit odpovědnostní titul státu ve formě nesprávného úředního postupu. Rovněž tak nebylo možné stanovit, jaká škoda měla stěžovateli vzniknout, v čem spočívala a na základě čeho stěžovatel dospěl k žalované částce 301 704 Kč. Stejně tak nebylo zřejmé, jaká má být příčinná souvislost mezi nepřiměřeně dlouhým pracovněprávním sporem a tvrzenou škodou. K takovému závěru přitom obvodní soud dospěl poté, co (po předcházejícím kasačním usnesení městského soudu) písemně stěžovatele vyzval, aby svá tvrzení doplnil, a také poté, co ve věci nařídil jednání, k němuž se však žádný z účastníků nedostavil.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odůvodnění rozsudku obvodního soudu i rozsudku městského soudu jsou nesrozumitelná, iracionální a nelogická, a proto nemohl na některé části odůvodnění reagovat. První otázkou právního posouzení, kterou stěžovatel v dovolání uvedl, byla, zda mohou soudy ve věci rozhodnout zamítnutím žaloby na základě nesrozumitelného výkladu práva a nesrozumitelného právního hodnocení věci. Druhou otázkou právního posouzení uvedenou v dovolání bylo, zda je možné v tomto případě (kdy je mezi výší daňové škody a nepřiměřenou délkou řízení vztah přímé úměrnosti) stanovit příčinnou souvislost mezi daňovou škodou a nepřiměřenou délkou řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, čímž porušil jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody. Stěžovatel je toho názoru, že dovolání jako procesní prostředek k ochraně svého práva vyčerpal efektivně. Dovolání bylo po formální stránce bezvadné a byly v něm nastoleny dvě otázky právního posouzení, které prokazovaly nesprávnost a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu i neústavnost rozsudku městského soudu. Nešlo tedy o situaci, kdy by dovolatel nevymezil, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněný. Ostatně i v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu je uvedeno, že "takové odůvodnění rozsudku odvolacího soudu žalobci nebránilo, aby proti němu v dovolání relevantním způsobem brojil, což ostatně také učinil". Brojil-li stěžovatel v dovolání proti rozsudku městského soudu relevantním způsobem, muselo jít o dovolání efektivně využité. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud neodmítl jeho dovolání pro vady, avšak věc posuzoval pouze kvazi meritorně. Právě v této konkrétní věci jsou podle stěžovatele splněny podmínky pro to, aby Ústavní soud vzal v úvahu stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usou.cz), podle kterého ".. právě uvedené nicméně nevylučuje, aby Ústavní soud ve zcela výjimečných případech, v nichž to vyžaduje zájem na efektivní ochraně základních práv, přistoupil nejen ke zrušení vadného rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž i k ústavněprávnímu přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud v předmětné věci rozhodl poté, co bylo jeho v pořadí první rozhodnutí městským soudem zrušeno. Městský soud obvodnímu soudu uložil, aby stěžovatele opětovně poučil, jak má návrh po skutkové stránce doplnit a jak má navrhnout ke svým tvrzením důkazy. Obvodní soud na základě pokynu městského soudu v dalším řízení písemně usnesením vyzval stěžovatele, aby svá tvrzení doplnil. Stěžovateli uložil, aby uvedl, kdo a jak mu škodu způsobil, jak tzv. daňová škoda souvisí se stěžovatelovým sporem pracovněprávním, jaký je odpovědnostní titul a jaká je příčinná souvislost mezi škodou a postupem státu. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval písemným podáním tak, že setrval na svých tvrzeních, že k daňové škodě došlo v důsledku nepřiměřené délky řízení, konkrétní průtahy přes poučení soudem neoznačil. Tvrzení stěžovatele se jevila obvodnímu soudu jako nedostatečná, proto ve věci nařídil jednání, ke kterému se však žádný z účastníků nedostavil (účastníci se z nařízeného jednání omluvili). Stěžovatel se tak fakticky zbavil možnosti být poučen o nutnosti podrobněji doplnit své žalobní tvrzení, zejména označit konkrétní průtahy v posuzovaném řízení, přičitatelné soudu, které mohly mít za následek nesprávný úřední postup státu.
10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel ani po výzvě obvodního soudu neodstranil vady svého podání. Obvodní soud proto vycházel pouze z tvrzení stěžovatele obsažených v žalobě a v navazujících podáních. Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že z takového skutkového vymezení žalobního požadavku stěžovatele nelze dovodit odpovědnostní titul státu ve formě nesprávného úředního postupu (nezákonné rozhodnutí nebylo tvrzeno). Protože žádný odpovědnostní titul státu nebyl prokázán, bylo nutno žalobu zamítnout. S těmito závěry obvodního soudu se městský soud ztotožnil, přičemž nepovažoval jeho rozsudek za nepřezkoumatelný. Ve svém rozhodnutí městský soud vysvětlil, z jakých důvodů nemohlo být žalobě vyhověno. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zabýval oběma stěžovatelem v dovolání položenými otázkami. Nejvyšší soud nepovažoval dovoláním napadený rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud shledal nepřípustným, neboť napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že otázka, zda je možné stanovit příčinnou souvislost přímo mezi daňovou škodou a nepřiměřenou délkou řízení, je-li mezi nimi vztah přímé úměrnosti, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Městský soud, který navázal na výše uvedené závěry obvodního soudu, se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže shledal, že příčinná souvislost v případě majetkové škody, jejíž náhrady se stěžovatel domáhá, musí být dána nikoliv mezi touto škodou a nepřiměřenou délkou řízení, nýbrž mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení. Nejvyšší soud z uvedeného dovodil, že rozsudek městského soudu ohledně právního posouzení otázky, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována existence příčinné souvislosti (a tedy i toho, co bylo z hlediska žalobních tvrzení nutno vymezit), judikatuře dovolacího soudu neodporuje. Dále vysvětlil, že pokud obstál první důvod, pro který městský soud nároku stěžovatele nevyhověl (tedy závěr, že stěžovatelem nebyly tvrzeny relevantní okolnosti rozhodné pro posouzení existence příčinné souvislosti), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech stěžovatele projevit. Na základě uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání stěžovatele je i ve zbylém rozsahu nepřípustné.
11. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z řádně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neshledal dovolání stěžovatele přípustným. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
12. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
13. Ústavní soud pro úplnost připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy je obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhal-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v soudním řízení před obecnými soudy. V nyní posuzované věci stěžovatel ani po výzvě obvodního soudu nedoplnil svá tvrzení. Obvodní soud proto nařídil jednání, ke kterému se však stěžovatel nedostavil. Stěžovatel se tak fakticky zbavil možnosti být podrobněji poučen o nutnosti doplnit svá žalobní tvrzení.
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Žádosti stěžovatele o přednostní projednání věci Ústavní soud vyhověl tím, že ve věci rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu