Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, sídlem Lesnická 787/10, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 368/2025-208 ze dne 26. února 2026, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 28 Nc 1010/2025-140 ze dne 5. června 2025, ve znění opravného usnesení č. j. 28 Nc 1010/2025-162 ze dne 16. října 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení a a) N. W., a nezletilého b) E. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36. odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel a vedlejší účastnice a) ("matka") jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka b) ("nezletilého"). Okresní soud v Teplicích napadeným rozsudkem svěřil nezletilého do výlučné péče matky se širokým stykovým oprávněním otce (od 17:00 hodin čtvrtka sudého týdne do 17:00 hodin následujícího pondělí a každý čtvrtek v lichém týdnu od 9:00 do 17:00 hodin). Soud také určil zvláštní prázdninový režim styku, stanovil výživné, určil místo předávání a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem se se závěry okresního soudu převážně ztotožnil, v záhlaví označeným rozsudkem nastavený režim změnil s ohledem na novelizaci právní úpravy v tom ohledu, že nezletilého svěřil do péče obou rodičů a o jeden den rozšířil styk otce. Rozsah určil tak, že matka je oprávněna a povinna mít nezletilého ve své péči v lichém týdnu od pondělí 16:00 do středy sudého týdne do 17:00 hodin a otec v sudém týdnu od středy 16:00 hodin do 17:00 hodin pondělí lichého týdne. Dále upravil další aspekty péče - časy předání během prázdninového režimu, vyživovací povinnost obou rodičů a místo obvyklého pobytu nezletilého.
II. Argumentace stěžovatele
4. Zaprvé, stěžovatel se neztotožňuje s právními závěry soudů a rozporuje jejich odmítnutí stanovit střídavou, resp. společnou rovnoměrnou péči. V řízení nebyl jednak dostatečně zohledněn nejlepší zájem dítěte, který má být prvořadý. Došlo k poručení práva na péči o dítě stejnou měrou ze strany obou rodičů.
5. Soudy dále na jednu stranu konstatovaly, že zájem a kompetence pečovat o nezletilého mají oba rodiče, na druhou stranu nepřistoupily ke stanovení ústavně preferované střídavé péče. Výjimky, které by takové odchýlení umožňovaly, stěžovatel v rozhodnutí nespatřuje. Nemůže jí být soudem dovolávaná konfliktní komunikace rodičů (viz nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, bod 37), která navíc nedosahuje tak vysoké úrovně. Nemůže jí být ani nízký věk dítěte, který sám o sobě (např. pokud není nezletilý kojen) neobstojí (viz tamtéž, bod 31). Posledně neobstojí ani domněnka soudu o pracovní vytíženosti otce, když během řízení uváděl, že pracuje z domova a může svou pracovní dobu péči o nezletilého přizpůsobit. Matka přitom do zaměstnání dochází.
6. Zadruhé, rozhodnutí soudů jsou vnitřně rozporná a chybí jim řádné odůvodnění.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti vůči výroku krajského soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejícího řízení, je zastoupený advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu), vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Ústavní soud však není příslušný k rozhodnutí o ústavní stížnosti proti výrokům rozsudku okresního soudu, protože tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu změněn. Ústavní soud nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které už neexistuje, protože bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu; také usnesení sp. zn. IV. ÚS 1648/24 ze dne 18. 9. 2024, bod 11].
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že v rodinně-právních věcech zasahuje jenom výjimečně, a to pouze ve skutečně extrémních případech (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 745/26 ze dne 16. 4. 2026, bod 11, nález sp. zn. I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026, bod 18). Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů. Jsou to právě obecné soudy, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto Ústavní soud nemůže tyto soudy nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 299/25 ze dne 18. 2. 2025, bod 12). Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje pouze v případech extrémního porušení pravidel řádně vedeného soudního řízení s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2834/25 ze dne 19. 11. 2025, bod 7 a tam odkazovaná judikatura či usnesení sp. zn. II. ÚS 1740/19 ze dne 10. 12. 2019, bod 10).
11. Stěžovatel převážně pouze polemizuje se závěry opatrovnických soudů a nesouhlasí s nimi. Jeho námitky lze shrnout do dvou okruhů - nesouhlasí s právním posouzením věci a také tvrdí, že ze stejných důvodů je odůvodnění krajského soudu nepřezkoumatelné. Rolí Ústavního soudu ale není nahrazovat roli obecných soudů při nastavování rodinných poměrů a ani opakovat jejich závěry.
12. Zaprvé, co se nejlepšího zájmu dítěte týče, Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva setrvale judikují, že nejlepší zájem dítěte musí být ve věcech péče o dítě předním hlediskem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017, body 26 a 27 a tam odkazovaná judikatura obou soudů). Tento princip se samozřejmě uplatní i pro stanovení rozložení střídavé péče (srov. např. nález I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026, bod 23). Ač stěžovatel namítá nedostatečné zohlednění nejlepšího zájmu nezletilého, toto tvrzení nijak nespecifikuje. Jinými slovy neuvádí, jak nyní nastavená péče do nejlepšího zájmu nezletilého zasahuje. Ústavní soud přitom v tomto ohledu žádné relevantní pochybení napadeného rozhodnutí neshledává. Odvolací soud naopak zvážil potřeby nezletilého (bod 13 rozsudku). Porovnal stávající a nové nastavení výchovného prostředí, stejně jako další varianty rozložení péče z hlediska jejich vhodnosti pro dítě, a zohlednil přitom všechny relevantní okolnosti. Provedl tedy komplexní hodnocení vyžadované judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2364/24 ze dne 5. 2. 2025, bod 29). Na tomto postupu tak Ústavní soud neshledal nic problematického.
13. Co se týká symetrické střídavé péče, ani s touto námitkou se Ústavní soud nemůže ztotožnit. V tomto směru je předně třeba korigovat tvrzení stěžovatele, který v ústavní stížnosti zaměňuje střídavou péči o nezletilého s péčí rovnoměrnou (symetrickou). I před účinností novely rodinného práva provedené zákonem č. z. č. 268/2025 Sb. ovšem mohla být střídavá péče stanovena asymetricky.
14. Co je ale podstatnější, v době mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu nabyla účinnosti nová právní úprava, použitelná od začátku roku 2026 na všechna dosud neskončená řízení o péči o dítě. Zákonodárce opustil původní rozlišování forem péče, mj. i otázku nastavení střídavé péče (v symetrické, či jiné podobě). Nově platí v podstatě jen to, že pokud soud dítě nesvěří do společné péče rodičů (tedy aniž by stanovoval rozsah péče každého z nich), "určí rozsah péče o dítě každého z rodičů, a to s uvážením zájmu dítěte" (§ 907 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění od 1. ledna 2026).
15. V podústavním právu tedy již od začátku roku 2026 není zakotveno rozdělení na (tzv. výlučnou) péči jednoho z rodičů a střídavou péči. Soud má stanovit vhodný rozsah péče obou rodičů na základě nejlepšího zájmu dítěte, aniž by byl vázán tím, jestli má výsledné rozvržení péče označit nálepkou "péče jednoho rodiče" nebo "střídavá péče" (a to ať už v její symetrické, či asymetrické podobě). Primárním hlediskem má být nejlepší zájem dítěte a podle něj má soud určit vhodné rozložení péče pro dítě (nález sp. zn. I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026, bod 30).
16. Nové znění § 907 občanského zákoníku tak reflektuje dosavadní judikaturu Ústavního soudu právě tím, že staví do popředí nejlepší zájem dítěte. Primárně podle něj má soud určit rozsah péče každého z rodičů (pokud není možné rozhodnout o společné péči obou rodičů). Tato péče přitom nemusí být rovnoměrná. Byť má soud přirozeně zvažovat všechny varianty, tedy i možnost rovnoměrného rozložení péče, nejde nutně o nějakou "startovací pozici" (či "defaultní nastavení"), tou je vždy posuzování a zjišťování nejlepšího zájmu dítěte.
17. Takto v posuzované věci odvolací soud postupoval. Na základě kombinace několika faktorů, jako je nízký věk dítěte, vzdálenost bydlišť rodičů a špatná komunikace mezi rodiči a při zohlednění celkového kontextu situace dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2364/24 ze dne 5. 2. 2025, bod 28) dospěl k poměru péče každého z nich. Faktory zvolené odvolacím soudem přitom jsou relevantní pro posuzování nejlepšího zájmu dítěte. Nepředstavují v žádném ohledu nepřípustnou libovůli a ani celkové posouzení situace dítěte nevykazuje žádný extrém, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu.
18. Zadruhé, k námitce nepřezkoumatelnosti, podle ustálené judikatury Ústavního soudu nemusí být součástí odůvodnění soudního rozhodnutí výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14.8. 2019 bod 13). Jak už vyplývá z výše popsaného, odůvodnění krajského soudu je dostačující, jeho úvahy jsou více než seznatelné a Ústavní soud v nich neshledává žádný vnitřní rozpor.
19. Závěrem Ústavní soud připomíná, jak to ostatně učinil již odvolací soud, že by do budoucna mohlo dojít k postupnému rozšiřování péče otce. Napadené rozhodnutí není "absolutně konečné," což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí o péči podmiňuje "změnou poměrů". I s ohledem na nízký věk dítěte lze očekávat, že k takové změně poměrů bude v budoucnosti spíše v kratším než delším časovém horizontu docházet.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu