Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. Ř., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou, sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2026 č. j. 67 To 191/2026-284 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. května 2026 č. j. 64 PP 9/2026-262, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla podle § 88 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a contrario za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 3. 2023 sp. zn. 63 T 3/2022, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024 sp. zn. 2 To 44/2023, za spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (České republice způsobil škodu ve výši 13 563 781,97 Kč a byla mu uložena povinnost nahradit škodu ve výši 11 000 000 Kč). Obvodní soud shledal, že stěžovatel splnil toliko první zákonnou podmínku podmíněného propuštění, tj. vykonal více než jednu třetinu uloženého trestu podle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Druhou ani třetí zákonnou podmínku soud nepovažoval na základě učiněných zjištění za splněnou.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu městský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na zjevně nesprávných skutkových předpokladech a na selektivním hodnocení provedených důkazů. Opětovně poukazuje na zprávu věznice, podle které prokázal ve výkonu trestu polepšení, a má za to, že podmínka polepšení byla ze strany soudů vyložena v rozporu s § 88 trestního zákoníku. Tvrdí, že zmíněné ustanovení nevyžaduje mimořádný, perfektní či nadstandardní výkon trestu, a že taková podmínka nevyplývá ani z dosavadní judikatury. Rozhodující soudy podle něj zvoleným postupem vytváří čtvrtou, zákonem nepředvídanou podmínku podmíněného propuštění, což je nepřípustné. Z judikatury se podle jeho mínění podává, že soudy musí podmínky podmíněného propuštění posuzovat materiálně a individualizovaně, nikoli formalisticky. V posuzované věci však soudy tím, že se spokojily s tezí o nutnosti "nadstandardu", rezignovaly na povinnost vyložit, proč konkrétní souhrn jednání stěžovatele nestačí k naplnění zákonného standardu. Zdůrazňuje, že věznice hodnotila jeho každodenní fungování ve výkonu trestu a že její hodnocení neobsahuje žádný kázeňský trest, uvádí pracovní aktivitu a kladné pracovní hodnocení, plnění programu zacházení, vzdělávací aktivitu a účast na resocializačních činnostech. Věznice uzavřela, že prokázal polepšení, soudy však podle něj bez přesvědčivého vysvětlení dospěly k opačnému závěru. Poukazuje na chybné údaje městského soudu o čtyřech letech výkonu trestu, když vykonává trest necelé dva roky, dále že byl přibližně půl roku v pracovní neschopnosti, když jeho pracovní neschopnost trvala cca čtyři měsíce a byla způsobena zdravotními důvody, nikoli jeho pracovní neochotou, a rovněž městský soud nesprávně uvedl, že je v oddlužení, nikoli v konkurzu. Není také pravdou, jak uvedl městský soud, že se chce vzdát práce odpovídající jeho možnostem či že by rezignoval na jakoukoli výdělečnou aktivitu. Pouze spíše realisticky popsal, že jeho ekonomické možnosti budou omezené. Ve své výpovědi u veřejného zasedání připustil vlastní selhání a vyjádřil odhodlání chyby neopakovat. Soud však tuto jeho výpověď pominul a učinil závěr o jeho nedostatečném náhledu na spáchanou trestnou činnost. Je přesvědčen, že jeho výpověď a hodnocení věznice vytvářejí konzistentní obraz jeho osoby, která své jednání reflektuje, pracuje na změně postoje a ve výkonu trestu plní stanovené povinnosti. Soudy podle něj nevysvětlily, v čem jsou jeho projevy nedostatečné a které části jeho výpovědi považují za nevěrohodné.
5. K prognóze vedení řádného života poukazuje na to, že od roku 2017 do nástupu výkonu trestu se nedopustil žádné trestné činnosti. Připouští, že v minulosti byl sice odsouzen za trestnou činnost spáchanou v roce 2016, ale ve zkušební době se osvědčil. Soudy podle něj nezohlednily ani další stabilizační faktory, zejména že vykonává trest poprvé, má zajištěné bydlení, ve věznici prokázal polepšení, projevil zájem o péči o rodinu, po zdravotním uschopnění deklaroval návrat do práce aj. Soudy se podle něj dostatečně nevypořádaly s alternativou podmíněného propuštění spojeného s dohledem a vhodnými povinnostmi a ani návod pro další postup k dosažení podmíněného propuštění není podle něj dostatečně konkrétní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
8. Ústavní soud setrvale judikuje, že podmíněné propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu [srov. nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21 (N 187/108 SbNU 279) nebo usnesení ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2420/21]. Ke splnění podmínek pro zrychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu zásadní, aby odsouzený prokázal, že výkon trestu odnětí svobody se stal nadbytečným (srov. např. usnesení ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2073/19).
9. Při posouzení naplnění podmínek prokázání polepšení a prognózy vedení řádného života je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy v obecné rovině zvolily při stanovení předpovědi chování odsouzeného, odpovídají svým obsahem této zákonné podmínce, případně zda neopomněly zohlednit jiná podstatná kritéria. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy vůbec nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je aplikovaly předpojatým způsobem bez důkazní opory [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)]. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
10. Obvodní soud i městský soud dospěly po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není splněna ani podmínka prokázání polepšení, ani podmínka budoucího řádného života. Stěžovatel se svou argumentací pokouší stavět Ústavní soud do role další soudní instance, které předkládá svůj vlastní náhled a zdůrazňuje pozitivní okolnosti svědčící pro jeho propuštění, avšak přehlíží argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích. Z obsahu usnesení obvodního soudu a městského soudu vyplývá, že ač rozhodující soudy zohlednily hodnocení věznice ze dne 14. 5. 2026, podle kterého stěžovatel ve výkonu trestu prokázal polepšení, současně zdůraznily, že tato skutečnost nedává stěžovateli garanci okamžitého vyhovění jeho žádosti. Poukázaly na to, že i když se stěžovatel chová ve věznici slušně, plní své povinnosti a v průběhu výkonu trestu získal čtyři odměny, uvedené skutečnosti prozatím k závěru o jeho nápravě nepostačují, a to zejména z toho důvodu, že u něj na základě jeho výpovědi nebyla shledána dostatečná sebereflexe a náhled na jeho trestnou činnost. V tomto ohledu soudy zdůraznily především pasivní přístup stěžovatele k odčinění dopadů jeho chování (ze sdělení správce daně ze dne 25. 5. 2026 vyplynulo, že stěžovatel poškozený finanční úřad nijak nekontaktoval, neomluvil se ani jiným způsobem neprojevil vůli v budoucnu uhradit způsobenou škodu). U veřejného zasedání dne 29. 5. 2026 stěžovatel výslovně uvedl, že "finanční úřad nekontaktoval, nenapadlo ho to" (viz bod 2. usnesení obvodního soudu).
11. Jde-li o prognózu vedení řádného života v budoucnu, která je úzce spjata s podmínkou prokázání polepšení, soudy konstatovaly, že ačkoli stěžovatel doložil, že pro případ podmíněného propuštění má zajištěné bydlení a proklamoval péči o dceru a matku, nepředestřel žádný plán, jak bude v budoucnu schopen plnit povinnosti vyplývající pro něj z insolvenčního řízení, popř. jak bude schopen po skončení insolvenčního řízení splácet způsobenou škodu. Při veřejném zasedání uvedl, že má zatím jen invalidní důchod a že v momentě, kdy by byl schopen, uvažoval by o přivýdělku, avšak má sníženou schopnost pracovat o více než 40 % a zhoršuje se to. Rovněž sdělil, že materiální a ekonomické zabezpečení domácnosti bude primárně spočívat na jeho družce, s níž vychovává nezletilou dceru. Nelze než souhlasit s názorem soudů, že taková představa sama o sobě neposkytuje dostatečně pevný podklad pro závěr o stabilizaci jeho poměrů do budoucna, a to tím spíše za situace, kdy z hlediska kriminogenních faktorů, kterým bude stěžovatel po propuštění z výkonu trestu vystavován, bylo u stěžovatele souhrnnou analýzou rizik detekováno vysoké riziko v oblasti financí. Stěžovatel se sice dvakrát sešel s pracovníkem spolku Lighthouse, ale jinou spolupráci s podpůrnými organizacemi nedoložil a nenabídl ani jiné záruky, které by mohly dané riziko ponížit.
12. K termínům perfektní či nadstandardní výkon trestu městský soud řádně a správně vysvětlil, že ač nejde o zákonem používané výrazy, jde o termíny, které byly v souvislosti s rozhodováním o žádostech o podmíněném propuštění z výkonu trestu mnohokrát judikovány. Jak bylo již shora zmíněno, institut podmíněného propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným (normálním) chováním odsouzeného v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, ale je třeba, aby odsouzený prokázal, že výkon trestu odnětí svobody se stal nadbytečným.
13. Dospěly-li obvodní soud a městský soud na základě uvedených skutečností k závěru, že stěžovatel prozatím neprokazuje dostatečné polepšení a že další výkon trestu je v jeho případě potřebný a odůvodněný, nelze v takovém jejich rozhodnutí spatřovat žádné znaky protiústavního pochybení, a to přesto, že stěžovatel žil před nástupem výkonu trestu několik let řádným životem a danou trestnou činnost spáchal před více než deseti lety.
14. Za bezvýznamné z hlediska ústavnosti považuje Ústavní soud poukazy stěžovatele na určitá pochybení v odůvodnění rozhodnutí městského soudu. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že městský soud nesprávně podotkl, že stěžovatel získal za dobu čtyř let (namísto dvou let) čtyři odměny a že byl přibližně půl roku v pracovní neschopnosti, když jeho pracovní neschopnost trvala cca čtyři měsíce. Ani v jednom případě však nejde o zásadní pochybení, které by mohlo z ústavněprávního hlediska významně ovlivnit rozhodnutí ve věci. Stejně tak je tomu ohledně nesprávného konstatování městského soudu, že stěžovatel je v oddlužení, nikoli v konkurzu, jak správně uvedl obvodní soud. Podstatné v dané souvislosti je, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatel se ani nepokusil zkontaktovat poškozený finanční úřad, informovat ho o své aktuální finanční situaci, omluvit se či vejít s ním v jednání o možném budoucím plnění. Jinými slovy soudy i při vědomí, že u stěžovatele je omezená reálná možnost škodu aktuálně nahradit, neshledaly, že by měl stěžovatel alespoň snahu po nápravě, když podle jejich názoru o podmíněné propuštění žádá zejména z toho důvodu, aby se mohl starat o dceru, matku a vyřešit si své zdravotní problémy. Zejména obvodní soud k tomu zdůraznil, že v jeho projevu postrádal, že by si byl vědom dopadů svého chování a že je připraven tyto odčinit, či se o to alespoň pokusit. Soudy konstatovaly, že v době trvání konkurzu nemůže odsouzený na dluzích z trestné činnosti ničeho platit, nicméně jak již bylo uvedeno, odsouzený se ani nepokusil zkontaktovat správce daně a informovat ho o své aktuální finanční situaci, omluvit se či vejít s ním v jednání o možném budoucím plnění, ačkoliv je mu známo, že České republice je na náhradě škody povinen zaplatit cca 11 000 000 Kč. Kritériem pro zhodnocení, zda se odsouzený polepšil, je přitom právě i snaha nahradit škodu. Ačkoliv je u odsouzeného omezená reálná možnost škodu aktuálně hradit, soudy na základě toho neshledaly, že by měl odsouzený alespoň snahu po nápravě.
15. Rozhodující soudy zohlednily všechny pozitivní i negativní skutečnosti, které vyšly v daném řízení najevo. Negativní skutečnosti přitom nehodnotily nikterak formalisticky či paušálně, jak namítá stěžovatel. Napadené rozhodnutí městského soudu obsahuje také srozumitelný návod pro stěžovatele, na co by se měl zaměřit, aby byla jeho žádost o podmíněné propuštění v budoucnu úspěšná (viz bod 15 usnesení městského soudu). Jasně stěžovateli doporučil, aby pokračoval v řádném plnění programu zacházení, aktivně se zapojoval do pracovních, vzdělávacích a jiných resocializačních aktivit v rozsahu odpovídajícím jeho zdravotním stavu a konkrétněji přistoupil k řešení následků trestné činnosti, své majetkové situace a svém fungování po propuštění. Takový návod není podle Ústavního nekonkrétní, jak míní stěžovatel.
16. Ústavní soud považuje rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě jejich zrušení. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky protiústavního pochybení.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu