Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Vojtěcha Šimíčka - ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem Hauerova 3, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 355/2017-125 ze dne 16. 11. 2017 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 PP 467/2017-113 ze dne 19. 10. 2017 o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 355/2017-125 ze dne 16. 11. 2017 a usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 PP 467/2017-113 ze dne 19. 10. 2017 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zákaz dvojího přičítání obsažený v čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Stěžovatel vykonává dva tresty odnětí svobody v celkové délce jedenácti let od 15. 2. 2012. Ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud v napadeném usnesení nejdříve rekapituloval, za co byl stěžovatel odsouzen (jednalo se o závažnou majetkovou trestnou činnost), jak je chování stěžovatele hodnoceno věznicí (stěžovatel byl třicetkrát kázeňsky odměněn, kázeňsky trestán nebyl) a jaká je předcházející trestní minulost stěžovatele. V tomto ohledu okresní soud konstatoval, že stěžovatel byl od roku 1993 opakovaně odsuzován pro úmyslnou, zejména majetkovou trestnou činnost a během předchozích výkonů trestů odnětí svobody z nich byl dvakrát podmíněně propuštěn (v letech 1996 a 2000), avšak v obou případech se neosvědčil. Podle okresního soudu tak stěžovatel splnil dvě ze tří zákonných podmínek pro podmíněné propuštění - vykonal stanovenou část trestu odnětí svobody a ve výkonu trestu prokazuje polepšení, jak vyplývá z hodnocení věznice. Podle okresního soudu však u stěžovatele nebyla splněna třetí zákonná podmínka, tedy nelze dovodit očekávání, že v budoucnu povede řádný život. Zde okresní soud poukázal na předchozí trestní minulost stěžovatele, včetně toho, že ani po předchozích podmíněných propuštěních nezačal žít řádným životem. Okresní soud neshledal ani žádný pozitivní vliv rodinného prostředí na stěžovatele, protože to jej v minulosti neodradilo od opakovaného páchání trestné činnosti. Podle okresního soudu stěžovatel též dosud neučinil vyčerpávajícím způsobem kroky svědčící o snaze odčinit způsobenou škodu, neboť jednotlivým poškozeným odeslal pouze jeden dopis, a to mnohdy nedatovaný a bez potvrzení o doručení poškozenému, což nelze považovat za dostatečnou snahu o odčinění způsobené škody ve smyslu § 88 odst. 3 trestního zákoníku. Konečně podle okresního soudu nelze přeceňovat ani zajištěné zaměstnání stěžovatele, jelikož trestnou činnost mohou páchat i lidé se zajištěným zaměstnáním. Okresní soud uzavřel, že je u stěžovatele nutný další výkon trestu odnětí svobody, aby se ze svého jednání poučil a do budoucna se již závadového jednání nedopouštěl.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl ústavní stížností napadeným usnesením. Krajský soud se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, včetně závěru o nenaplnění požadavku očekávání vedení řádného života u stěžovatele. Krajský soud poukázal na jeho opakovanou majetkovou trestnou činnost páchanou i po opakovaném podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a po uložení dalšího dlouhodobého trestu odnětí svobody. Podle krajského soudu je tak u stěžovatele vysoké riziko recidivy a pro jeho skutečně efektivní nápravu je nutné podstatně delší působení nepodmíněným trestem. Nakonec krajský soud poukázal též na "laxní přístup" stěžovatele k náhradě škody a na absenci jeho jakékoliv snahy navázat případně spolupráci s Probační a mediační službou České republiky.
II. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení
4. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením obecných soudů co do podmínky prognózy vedení řádného života a kritizuje, že na nenaplnění této podmínky soudy usuzovaly výlučně na základě jeho minulého chování, tedy na základě jeho předchozích odsouzení a dvou podmíněných propuštění, při nichž se neosvědčil. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu se zákazem dvojího přičítání, který vyplývá z principu ne bis in idem uvedeného v čl. 40 odst. 5 Listiny. K tomu stěžovatel uvádí, že k jeho podmíněnému propuštění došlo před více než 17, respektive 21 lety. Obecné soudy podle něj rovněž neměly zohlednit jeho odsouzení z let 2004 až 2006, která již byla zahlazena, a tedy v těchto případech se na stěžovatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Dále stěžovatel pokládá za rozporuplné závěry obecných soudů, že se sice polepšil, ale přitom u něj nebyla naplněna podmínka očekávání vedení řádného života na svobodě. Namítá též, že se soudy nezabývaly možností uložit mu doprovodná opatření (včetně možnosti probačního dohledu), byť to navrhl ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu. Na závěr stěžovatel uvádí, že se soudy nijak nezabývaly jeho argumentací nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz).
5. K ústavní stížnosti se vyjádřily krajský soud a okresní soud jako účastníci řízení. Krajský soud odkazuje na odůvodnění napadených usnesení. Okresní soud taktéž zcela odkazuje na odůvodnění svého napadeného usnesení a dodává, že smyslem podmíněného propuštění není, aby odsouzený, který se řádně chová ve výkonu trestu odnětí svobody, byl po odpykání zákonem požadované délky bez dalšího podmíněně propuštěn. Okresní soud připomíná, že stěžovatel se opakovaně dopustil úmyslné trestné činnosti, byl již dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a od páchání další trestné činnosti nebyl odrazen ani existujícím rodinným zázemím (družkou a třemi dětmi). Okresní soud poznamenává, že zamítnutí žádosti stěžovatele není opřeno jen o jeho minulost, ale i o jeho minimální snahu nahradit způsobenou škodu, a dále zdůrazňuje, že paušálně nevyloučil institut podmíněného propuštění do budoucna. Závěrem se okresní soud domnívá, že případ stěžovatele se diametrálně liší od případu posuzovaného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, jelikož stěžovatel neprokázal, že by se z vlastní iniciativy chtěl napravit.
6. Stěžovatel nevyužil svého práva reagovat na vyjádření účastníků řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Po prostudování ústavní stížnosti, vyjádření k ní a spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, neboť obecné soudy ve stěžovatelově případě jednak dostatečně neodůvodnily napadená rozhodnutí a jednak při svém rozhodování nesplnily všechny povinnosti plynoucí z ústavně konformní interpretace ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, upravujícího institut podmíněného propuštění. Relevantní odstavce 1 a 3 tohoto ustanovení zní:
"(1) Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a
a) odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody, ...
(3) Soud při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem nebo zda vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Jestliže odsouzený vykonával ochranné léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu, přihlédne soud i k projevenému postoji odsouzeného k výkonu ochranného léčení."
A. Institut podmíněného propuštění v judikatuře Ústavního soudu a jeho smysl
9. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů vybočuje ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017].
10. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)].
11. Nelze též pominout souvislost rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného s jeho ústavně zaručenou osobní svobodou. Ta přitom může být z určitého úhlu pohledu považována za východisko ostatních základních práv a svobod (LANGÁŠEK, T. Čl. 8 Osobní svoboda. In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 217), neboť jejím omezením dochází ipso facto i k omezení jiných základních práv [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/17 ze dne 19. 6. 2018 (N 113/89 SbNU 687), bod 38]. Byť tedy Ústavní soud na jedné straně ustáleně připomíná, že samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327), nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747) či usnesení sp. zn. I. ÚS 2435/13 ze dne 21. 5. 2014], na druhé straně je třeba pamatovat na to, že řádné naplnění všech požadavků spravedlivého procesu při rozhodování o podmíněném propuštění je velmi podstatné právě z hlediska možných důsledků nesprávného rozhodnutí na životní osud konkrétní osoby i její rodiny.
12. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení sp. zn. I. ÚS 2018/18 ze dne 7. 8. 2018; nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit (tamtéž). To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu. Ona mimořádnost tedy nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, pokud odsouzený naplnil zákonná kritéria. Mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že sice odsouzenému bylo dříve uloženo vykonat určitý trest, ovšem benevolencí státu jej za určitých podmínek nemusí vykonat celý. Lze doplnit, že ostatně ani v praxi není podmíněné propuštění nijak výjimečným institutem, neboť každoročně je podmíněně propouštěno několik tisíc odsouzených, tedy významná část vězeňské populace (srov. Statistickou ročenku Vězeňské stráže České republiky 2017, str. 95).
13. Při každém rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění samozřejmě nelze spustit ze zřetele účel tohoto institutu. Ten je v odborné literatuře vymezen takto: "Smyslem podmíněného propuštění je umožnit opustit brány věznice osobám, které během svého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody dokázaly analyzovat své protiprávní jednání, sebekriticky se k němu postavit, vyvodit z něj poučení a svým aktivním a kladným přístupem ve výkonu trestu odnětí svobody prokázat své polepšení." (VICHEREK, R. Současné trendy vývoje podmíněného propuštění. Trestněprávní revue. 2018, 1, str. 6 a násl.). Podmíněné propuštění tedy "funguje jako motivační prvek u odsouzeného pachatele, aby se aktivně zapojil v rámci výkonu trestu do programů zacházení, které by měly mít nejen preventivní účinek z hlediska recidivy, ale též integrující a restorativní účinky" (HULMÁKOVÁ, J. Podmíněné propuštění z pohledu aplikační praxe a vybraných evropských právních úprav. Trestněprávní revue. 2017, 2, str. 27 a násl.). Nad rámec toho "možnost podmíněného propuštění ovlivňuje pozitivně vězeňskou atmosféru, dává vězňům perspektivu propuštění, a tím je stimuluje k pozitivním aktivitám a do určité míry i paralyzuje některé negativní účinky pobytu ve vězení" (ŠÁMAL, P. a VÁLKOVÁ, H. K podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Trestněprávní revue. 2012, 11-12, str. 249 a násl.). Cílem je tedy opravdová, nikoli formální, změna odsouzeného; formální faktory tak mají hrát minimální roli; je totiž nezbytné rozlišovat mezi pouhou vnější adaptací odsouzeného na podmínky výkonu trestu a jeho skutečnou vnitřní proměnou, která je podstatná pro rozhodnutí o podmíněném propuštění (srov. NOVOTNÝ, O. O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 206; nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 32).
14. Též z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivování odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. Podmíněné propuštění v sobě navíc obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby, eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností (srov. § 89 odst. 2 trestního zákoníku). Hrozící "Damoklův meč" nařízení výkonu zbytku trestu dále snižuje riziko potenciální recidivy [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), bod 31; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37), body 17-18; nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), bod 39]. Podmíněné propuštění ve správný čas, kdy již byl u odsouzených naplněn účel trestu a ještě nepřevážilo negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm, tedy napomáhá skutečnému cíli výkonu trestu, jímž je náprava odsouzeného (nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 35). Ostatně Česká republika je i v souladu se svými mezinárodními závazky povinna zajistit takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je jejich převýchova a náprava (čl. 10 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
15. Východiskem pro posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění je tedy hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení a nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313), nález sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005 (N 166/38 SbNU 327) či nález sp. zn. III. ÚS 68/04 ze dne 9. 6. 2005 (N 121/37 SbNU 535)].
B. Právo na spravedlivý proces a ústavní požadavky na rozhodování o podmíněném propuštění
16. Podmíněné propuštění upravené v § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného: Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je namístě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku přidává k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.
17. Jedna ze stěžejních námitek stěžovatele spočívá v tom, že rozhodnutí obecných soudů jsou rozporuplná, neboť soudy v obou napadených rozhodnutích výslovně uvedly, že se stěžovatel polepšil, ale přitom podle nich nebyla splněna podmínka očekávání vedení řádného života stěžovatele na svobodě. Ústavní soud tedy posuzoval, zda odůvodnění napadených rozhodnutí neporušila stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jehož součástí je mimo jiné požadavek řádného odůvodnění vydaného rozhodnutí.
18. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má v právním státě několik účelů: slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] a seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí [nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 13. 8. 2018 (N 135/90 SbNU 227), bod 21; nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]; zvyšuje též kontrolovatelnost soudního rozhodování veřejností; navíc koreluje s právem účastníků řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky a vytváří předpoklad pro účinné uplatňování opravných prostředků, které má účastník řízení k dispozici [viz KMEC, J. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP). In KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 757-758]. Jednoduše řečeno, v právním státě "je nepřípustné, aby se stát dopouštěl zásahů do práv jednotlivce bez toho, [aby] tento zásah odůvodnil, resp. bez toho, [aby] jednotlivce seznámil s jeho logickým a spravedlnosti odpovídajícím právním základem" [POSPÍŠIL, I. Právo na spravedlivý proces (čl. 36) In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Wolters Kluwer: Praha, 2012, str. 743].
19. Obdobně i odborná literatura zabývající se rozhodováním o trestech, pod které je možné podřadit též rozhodování o podmíněném propuštění, zdůrazňuje potřebu udávat důvody pro uložené tresty, tak aby rozhodnutí o nich bylo přesvědčivé pro účastníky a omezovalo rozdílné přístupy mezi soudci a soudy [srov. THOMAS, D. A. Sentencing: some current questions. In PENNINGTON, D. C. a LLOYD-BOSTOCK, S. (eds.). The psychology of sentencing: Approaches to consistency and disparity. Oxford: Centre for Socio-legal Studies, 1987, str. 22; HAWKINS, K. Order, rationality and silence: Some reflections on criminal justice decision-making. In GELSTHORPE, L. a PADFIELD, N. (eds.). Exercising discretion: Decision-making in the criminal justice system and beyond. Cullompton: Willan Publishing, 2003, str. 212].
20. Další podstatný důvod, proč je třeba kvalitně odůvodňovat rozhodnutí o podmíněném propuštění, spočívá v tom, že takové odůvodnění svědčí o pečlivé úvaze soudce, čímž tento požadavek v důsledku vede k lepší identifikaci těch odsouzených, kteří mají předpoklady pro osvědčení se, zejména pro vedení řádného života po podmíněném propuštění (VICHEREK, R. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Brno, 2012. Dostupné z: . Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta; dále jen "VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, citováno výše"; str. 173-174). Požadavek na detailnější odůvodnění soudních rozhodnutí, společně s jasněji definovanými principy, na základě kterých soudy rozhodují, tak přispívá ke kvalitnějšímu rozhodování soudů, v důsledku čehož by díky snižování recidivy měl byl naplňován i nejobecnější účel trestního práva, ochrana společnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313), nález sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005 (N 166/38 SbNU 327) či nález sp. zn. III. ÚS 68/04 ze dne 9. 6. 2005 (N 121/37 SbNU 535)].
21. Požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí je dále úzce spojen i s principy právní jistoty a předvídatelnosti práva; pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí omezují prostor pro případnou svévoli a zajišťují i podobné posuzování podobných případů [nález sp. zn. II. ÚS 1189/15 ze dne 13. 12. 2016 (N 240/83 SbNU 739)]. Tento požadavek je o to naléhavější za situace, kdy právní úprava, na jejímž základě se rozhoduje, je tvořena jen velmi obecnými principy. Pokud je totiž zákonná úprava velmi obecná a zároveň dlouhodobě a systematicky nedochází k řádnému a konkrétnímu odůvodňování soudních rozhodnutí, osoby zvažující podání k soudu neví - a ani vědět nemohou -, jaká rozhodnutí mohou očekávat, a též soudy, bez bližších vodítek, mohou rozhodovat velmi arbitrárně. Principy právní jistoty a předvídatelnosti práva jsou potom výrazně oslabeny a narušeny. To se týká i oblasti rozhodování o podmíněném propuštění, kde je zákonná úprava formulována dosti obecně, a navíc se zde neuplatí ani sjednocující role Nejvyššího soudu. S ohledem na zmíněné ústavní principy právní jistoty a předvídatelnosti práva je však nezbytné, aby odsouzeným bylo předem zřejmé, jak soudy vykládají jednotlivé podmínky stanovené zákonem a které skutečnosti jsou klíčové zejména při posuzování splnění podmínek polepšení a očekávání vedení řádného života. Proto je třeba trvat na řádném odůvodňování rozhodnutí o podmíněném propuštění; na jednotnost tohoto rozhodování pak musí dohlížet především soudy druhého stupně.
22. I v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění jsou tedy soudy povinny svá rozhodnutí řádně, přesvědčivě a logicky odůvodnit. Jak Ústavní soud připomněl již v nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), v řízení je nezbytné opatřit dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel, byť vzhledem k povaze věci bude úsudek soudu v tomto ohledu vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti. Mimo jiné si tedy nelze vystačit pouze s informacemi o trestní minulosti odsouzeného, a to především při hodnocení podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu (to by mohlo vést i k porušení ústavního zákazu dvojího přičítání). Naopak zásadně je třeba zjistit a zohlednit též aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 32). Pokud obecné soudy tuto povinnost nesplní či pokud zjištěné relevantní skutečnosti řádně nezohlední, mohou porušit právo odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37) a nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), bod 22]. Opatřené podklady tedy soudy musí řádně zhodnotit; přitom jejich úvaha musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mimo jiné i v návrzích a podáních účastníků řízení [nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 13. 8. 2018, bod 21).
23. V případě stěžovatele obecné soudy ve svých rozhodnutích ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku konstatovaly, že kromě objektivně poznatelné podmínky vykonání stanovené délky trestu stěžovatel naplnil i podmínku polepšení. Polepšení stěžovatele soudy shledaly na základě jeho hodnocení věznicí, z něhož vyplynulo, že stěžovatel byl dosud třicetkrát kázeňsky odměněn, kázeňsky trestán nebyl a postupně si vytváří podmínky pro podmíněné propuštění. Naopak však podle obecných soudů u stěžovatele nebyla naplněna podmínka očekávání vedení řádného života, a to zejména s ohledem na jeho předchozí trestnou činnost, které se podle soudů "dopouštěl znovu a znovu", přičemž nevyužil ani šanci předchozích podmíněných propuštění v letech 1996 a 2000. Žádný pozitivní vliv navíc na stěžovatele podle obecných soudů nemělo ani jeho rodinné prostředí. Skutečnost, že stěžovatel měl zajištěnu pracovní pozici, naproti tomu soudy nepokládaly za příliš významnou, poukazujíce na to, že trestnou činnost páchají i lidé se zajištěným zaměstnáním. Ve smyslu § 88 odst. 3 trestního zákoníku pak obecné soudy zhodnotily, že stěžovatel dosud neučinil vyčerpávajícím způsobem kroky svědčící o snaze o odčinění způsobené škody, a to proto, že poškozeným zaslal jen jeden dopis, který nebyl vždy datovaný, a bez potvrzení o doručení poškozenému.
24. Takové odůvodnění Ústavní soud nepovažuje za náležité a založené na dostatečných skutkových podkladech a nakonec ani za logické. Toto odůvodnění především nezbytným způsobem nereflektuje aktuální informace o stěžovateli, které by mohly svědčit o jeho vnitřní proměně a změně náhledu na jeho minulé společensky škodlivé jednání. Obecné soudy tedy na jedné straně uzavřely, že se stěžovatel ve výkonu trestu polepšil, na druhou stranu ovšem podle nich nelze očekávat, že by vedl řádný život, a to s ohledem na to, jak se choval v minulosti. Takové posouzení si vnitřně odporuje.
25. Problematičnost posouzení obecných soudů se přitom týká jak podmínky polepšení, tak podmínky prognózy řádného života stěžovatele, respektive i dalších aspektů odůvodnění obecných soudů, jak bude blíže rozebráno v části III.C nálezu. Obecné soudy sice ve prospěch stěžovatele posoudily podmínku jeho polepšení za splněnou, fakticky se však ve svých rozhodnutích vůbec nevěnovaly tomu, zda je pozitivní chování při výkonu trestu známkou skutečné změny životního postoje a náhledu stěžovatele. Naopak podmínku budoucího vedení řádného života zhodnotily takřka výlučně na základě minulého chování stěžovatele, včetně dvou neúspěšných podmíněných propuštění z výkonu trestu, k nimž došlo před 21, respektive 17 lety (kdy navíc i stěžovatel byl ve věku 21, respektive 25 let), a to navíc chování, které už se promítlo do předchozích trestních rozhodnutí o stěžovateli. Obecné soudy se naopak vůbec nezabývaly tím, zda stěžovatel v aktuálním výkonu trestu činí kroky a snaží se, aby se napravil a v budoucnu již k páchání trestné činnosti nepřistupoval, či tím, jak aktuálně nahlíží na svou předchozí trestnou činnost, zda identifikoval okolnosti, které ho k ní vedly, a zda překonal subjektivní příčiny svého minulého závadného jednání. Dokonce se soudy nezabývaly ani aktuálním rodinným zázemím stěžovatele, ale opět odkázaly na předchozí zkušenost s ním, starou šest a více let; nezajímaly se o to, jaké jsou aktuální vazby mezi stěžovatelem a jeho rodinou a blízkými či například do jaké míry by mu tito mohli být oporou a pomocí při vedení řádného života na svobodě po případném podmíněném propuštění. Naproti tomu aktuální informaci o stěžovatelově zajištěném zaměstnání pro případ podmíněného propuštění soudy odmítly fakticky jako bezpředmětnou, a to opět bez jakéhokoli bližšího vysvětlení zohledňujícího konkrétní situaci stěžovatele. Přestože tedy soudy tvrdí, že paušálně nevyloučily možnost stěžovatelova podmíněného propuštění z aktuálního výkonu trestu odnětí svobody, není vůbec zřejmé, co by reálně stěžovatel mohl učinit pro to, aby změnily své rozhodnutí, pokud svůj závěr o nedostatku prognózy vedení řádného života soudy založily v zásadní a téměř výlučné míře na předchozím jednání a situaci stěžovatele, starých větší počet let, které už zkrátka nelze změnit.
26. Obecné soudy tedy v napadených usneseních, kterými zamítly stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění, shledaly, že se stěžovatel polepšil, aniž se řádně věnovaly skutečnostem svědčícím o jeho možném polepšení. Navzdory shledání polepšení však došly k závěru, že od stěžovatele nelze očekávat vedení řádného života v budoucnu, a to primárně vzhledem k jeho trestní minulosti, aniž se ovšem věnovaly okolnostem, které vedly stěžovatele k páchání trestné činnosti. Takovéto odůvodnění není řádné, konkrétní ani logické; ba naopak je vnitřně rozporné. Napadenými usneseními proto bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
27. Ústavní soud nicméně zároveň konstatuje, že případ stěžovatele a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v jeho případě jsou ukázkou a důsledkem systémového problému spočívajícího v nevyjasněnosti konkrétních podmínek a kritérií pro podmíněné propuštění. Sama zákonná úprava podmíněného propuštění používá namnoze neurčité pojmy, jejichž obsah dosud nebyl jednotnou interpretací vyjasněn ani v praxi. Taková situace ovšem narušuje principy právní jistoty a předvídatelnosti práva, které se vztahují i na oblast podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jak bylo zmíněno výše. Důraz na jasnost a jednoznačnost podmínek a kritérií pro podmíněné propuštění je ostatně kladen i v mezinárodněprávních dokumentech, především v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (2003) 22, o podmíněném propuštění (viz bod 18 přílohy k doporučení). Jak již bylo naznačeno shora, pokud není stanovena jednotná a bližší interpretace zákonem používaných neurčitých pojmů, respektive pokud i v praxi přetrvává neurčitost podmínek pro podmíněné propuštění, existuje prostor pro libovůli v soudním rozhodování, která je ústavně nepřijatelná. S ohledem na ústavní principy právní jistoty a předvídatelnosti práva je nezbytné, aby odsouzení mohli předem vědět, jaké kritéria a skutečnosti budou podstatné při posuzování jejich žádosti o podmíněné propuštění a za jakých okolností mohou být podmíněně propuštěni. Nutno dodat, že takové vyjasnění právní úpravy a kritérií pro podmíněné propuštění odsouzených by bylo prospěšné i pro samotné soudy rozhodující v těchto věcech; neboť je vždy obtížné rozhodovat, jakož i kvalitně a ústavně konformně odůvodňovat svá rozhodnutí, není-li zcela zřejmé, na základě jakých okolností rozhodnutí činit a co při nich posuzovat.
28. Stávající právní úprava, v textuální zákonné podobě ani doplněná o soudní praxi, ovšem uvedeným požadavkům a principům nevyhovuje. Kritika zákonné úpravy podmíněného propuštění pro neurčitost, ba "obrovskou nečitelnost" se ostatně opakovaně objevuje i v odborné literatuře (SCHNEEDÖRFLER, P. Tři podmínky - poznámky k institutu podmíněného propuštění. Státní zastupitelství. 2018, 2, str. 35). Mnozí autoři kritizují především nejasnost a neurčitost zákonných podmínek prokázání polepšení a očekávání vedení řádného života odsouzeného, u nichž není zřejmé, co si pod nimi představit (např. DRÁPAL, J. Individualizace trestů v České republice: Jak určujeme tresty a co o tom víme? Státní zastupitelství. 2018, 1, str. 16; podobně VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, citováno výše, str. 5). Tato nejednoznačnost pak vede k neopodstatněným rozdílům mezi soudy i soudci při rozhodování o podmíněném propuštění, které jsou zjevné na první pohled (VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, citováno výše, str. 5; SCHNEEDÖRFLER, P. Tři podmínky - poznámky k institutu podmíněného propuštění. Státní zastupitelství. 2018, 2, str. 35).
29. Sama neurčitost právní úpravy samozřejmě soudy, které ji mají aplikovat, nezbavuje povinnosti ji blíže interpretovat ústavně konformním způsobem, a tak konkretizovat; a to za použití teleologického výkladu, reflektujíce smysl a účel institutu podmíněného propuštění (k němu viz výše body 13-14). Tyto interpretace a konkretizace podmínek pro podmíněné propuštění by pak navíc měly být v podstatných rysech jednotné napříč rozhodováním různých soudů. V tomto ohledu je třeba do budoucna klást větší důraz na sjednocovací roli soudů druhého stupně a na soft-law mechanismy sjednocující soudní praxi napříč republikou.
30. Nicméně vzhledem k tomu, že dosud nejsou jasné principy a východiska, z nichž soudy vycházejí, respektive mají vycházet při rozhodování o podmíněném propuštění, vyvstávají problémy v oblastech předvídatelnosti práva a právní jistoty i rovnosti mezi účastníky, a nakonec i v oblasti řádného odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud chápe, že je pro soudy velmi obtížné řádně odůvodnit rozhodnutí o podmíněném propuštění, nejsou-li blíže vyjasněna relevantní hlediska a aspekty, které je třeba v řízení zkoumat; byť tato situace ze soudů nesnímá povinnost dodržovat všechny principy spravedlivého procesu i v daném řízení. I výzkum v minulosti došel k závěru, že je to právě neurčitost zákonných ustanovení, která vede k častému nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí o podmíněném propuštění (srov. ROZUM, J. a kol. Institut dohledu u podmíněného propuštění: Závěrečná zpráva z výzkumu. Praha: IKSP, 2014, str. 101-102; dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/298.pdf). Za popsaného stavu, kdy existuje systémový problém zákonné úpravy i justiční praxe, která nebyla schopna velmi neurčitě vymezené zákonné podmínky podmíněného propuštění uspokojivě a jednotně vyjasnit, může být výrazně ohroženo právo odsouzených na spravedlivý proces, a to ve více aspektech. Právě k tomu ostatně došlo i v případě stěžovatele, jehož právo na spravedlivý proces bylo napadenými rozhodnutími porušeno. Za této situace, která je ústavně nevyhovující, Ústavní soud s cílem zvýšení právní jistoty a předvídatelnosti právní úpravy a rozhodování o podmíněném propuštění přistoupil k upřesnění výkladu jednotlivých neurčitých pojmů, které jsou podstatné při tomto rozhodování a k jejichž nevhodné a nedostačující interpretaci došlo i v projednávaném případě stěžovatele.
C. Interpretace podmínek podmíněného propuštění uvedených v § 88 odst. 1 a 3 trestního zákoníku