Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou, sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 186/2026-143 ze dne 18. 6. 2026, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále a) nezletilého V. S. a b) V. I., zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem, sídlem Plotní 332/73, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 186/2026-143 ze dne 18. 6. 2026 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s principem rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 186/2026-143 ze dne 18. 6. 2026 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Podstata nálezu
1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabýval procesním postupem odvolacího soudu při rozhodování o místní příslušnosti soudu ve věci péče o nezletilé dítě. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě tvrzení a důkazů jednoho z rodičů, aniž by druhému rodiči poskytl procesní prostor se k nim vyjádřit. Takový postup shledal Ústavní soud neústavním. Procesní povaha rozhodnutí o místní příslušnosti na tom nic nemění. Jde o určení soudu, který bude rozhodovat o poměrech nezletilého dítěte, a tedy o otázku spadající pod právo na zákonného soudce. Řízení o ní proto musí respektovat právo na soudní ochranu a rovnost účastníků řízení.
II.
Shrnutí skutkových a procesních okolností
2. Stěžovatel je otcem nezletilého vedlejšího účastníka a), narozeného v květnu 2025, a vedlejší účastnice b) je jeho matkou. Dne 19. 3. 2026 podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 3 ("obvodní soud") návrh na úpravu poměrů nezletilého. Matka podala téhož dne návrh týkající se poměrů nezletilého u Okresního soudu v Uherském Hradišti a poté vznesla u obvodního soudu námitku místní nepříslušnosti. Uvedla, že od prosince 2025 pobývá s nezletilým v U. a v P. se zdržuje pouze kvůli kontaktu nezletilého se stěžovatelem. Stěžovatel ve vyjádření k této námitce namítl, že rodiče založili bydliště nezletilého v P., nezletilý zde od narození žil, má zde dětského lékaře a stěžovatel se změnou jeho bydliště nesouhlasil.
3. Obvodní soud usnesením č. j. 18 Nc 7/2026-55 ze dne 15. 4. 2026 mimo jiné námitku místní nepříslušnosti zamítl. Zdůraznil rozdíl mezi evidovaným trvalým pobytem a bydlištěm dítěte, skutečnost, že nezletilý od narození žil s oběma rodiči v P., a tvrzení samotné matky, že i po ukončení soužití pobývá s nezletilým v P. přibližně deset až dvanáct dní v měsíci. Za významné považoval rovněž to, že stěžovatel se na péči podílel, chtěl se na ní podílet i nadále a se změnou bydliště nezletilého nesouhlasil.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala matka dne 1. 5. 2026 blanketní odvolání, které následně doplnila podáním ze dne 21. 5. 2026. Tvrdila zejména, že její zázemí bylo vždy vedle P. také v U., rodiče se na bydlišti nezletilého v U. dohodli konkludentně a stěžovatel tento stav fakticky akceptoval.
5. Dne 10. 6. 2026 matka doručila Městskému soudu v Praze ("odvolací soud") podání označené jako "návrh na doplnění dokazování". Tvrzení o vazbách k U. dále rozvedla a dokládala je čestnými prohlášeními osob ze svého rodinného, pracovního a společenského okruhu a podklady týkajícími se pracovní činnosti, zdravotní péče a komunikace rodičů. V podání ze dne 12. 6. 2026 doplnila k dokazování další dvě listiny.
6. Odvolací soud napadeným usnesením změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že vyslovil jeho místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Uherském Hradišti. Odvolací soud uzavřel, že U. nebylo místem nahodilého či účelově zvoleného pobytu, nýbrž místem dlouhodobého rodinného, osobního, majetkového, pracovního a zdravotního zázemí matky.
7. Stěžovatel zaslal odvolacímu soudu dne 18. 6. 2026 vyjádření, v němž zejména poukázal na vazby matky k P. a popřel, že by se změnou bydliště nezletilého souhlasil. Vyjádření bylo do spisu založeno dne 19. 6. 2026, tedy až po vydání napadeného usnesení.
8. Po právní moci napadeného usnesení pokračovalo řízení u Okresního soudu v Uherském Hradišti. Matka dne 2. 9. 2026 podala návrh na vydání prozatímního rozhodnutí. Okresní soud o něm dne 3. 9. 2026 jednal a při jednání prozatímní rozhodnutí vyhlásil. Jednání ve věci samé nařídil na prosinec 2026. Ke dni rozhodování Ústavního soudu nebylo ve věci samé pravomocně rozhodnuto.
III.
Argumentace stěžovatele
9. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uplatňuje tři okruhy námitek:
10. Zaprvé stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že mu neposkytl dostatečný procesní prostor k vyjádření k odvolání matky. Odůvodnění odvolání mu bylo doručeno dne 29. 5. 2026, dne 3. 6. 2026 nahlédl do spisu a dne 18. 6. 2026 zaslal odvolacímu soudu vyjádření. Odvolací soud přitom obdržel spis dne 9. 6. 2026 a již dne 18. 6. 2026 rozhodl. Stěžovatel zdůrazňuje, že se o obsah odvolání aktivně zajímal a vyjádřil se v přiměřené době; přesto byl postaven do procesně méně příznivého postavení než matka.
11. Zadruhé stěžovatel brojí proti tomu, že mu odvolací soud nedoručil doplnění odvolání matky ze dne 10. 6. 2026 ani navazující podání ze dne 12. 6. 2026. Tato podání podle něj obsahovala nová tvrzení a důkazy o pracovních, zdravotních, rodinných a osobních vazbách matky k U. i o údajném souhlasu stěžovatele s přesunem nezletilého. Poukazuje zejména na nové tvrzení matky o pracovní činnosti v U., ačkoli v odůvodnění odvolání uváděla své zaměstnání v P. Odvolací soud z pracovních vazeb, čestných prohlášení a komunikace rodičů při změně rozhodnutí obvodního soudu vyšel. Stěžovatel tak nemohl předložit vlastní protiargumenty ani důkazy, přestože ze spisu bylo zřejmé, že skutkové a právní hodnocení matky odmítá.
12. Zatřetí namítá, že odvolací soud nenařídil jednání. Odvolací soud podle něj učinil z nově předložených listin a čestných prohlášení vlastní skutková zjištění o sporných skutečnostech, která se lišila od zjištění obvodního soudu. Výjimku podle § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu ("o. s. ř.") proto nebylo možné použít.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V.
Průběh řízení před Ústavním soudem
14. Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení. Je přesvědčen, že žádná ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil, a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
15. Matka navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti, což odůvodňuje čtyřmi samostatnými argumentačními liniemi. Zaprvé spor o místní příslušnost nedosahuje ústavněprávní roviny, protože věc bude vždy projednávána nezávislým a nestranným soudem České republiky. Ústavní soud má korigovat jen ty nejextrémnější excesy, k nimž nyní nedošlo. Zadruhé má rozhodnutí o místní příslušnosti čistě procesní a organizační charakter. Nezasahuje do hmotných práv stěžovatele ani nezletilého, nemění místo, kde nezletilý fakticky žije, a nepředjímá rozhodnutí ve věci samé. Geografické rozdělení rodiny podle matky nezpůsobily soudy, nýbrž rozpad soužití rodičů; vedení řízení v U. odpovídá procesní ekonomii i nejlepšímu zájmu nezletilého. Stěžovatel nepřípustně směšuje procesní určení příslušnosti soudu s meritorním uspořádáním poměrů.
16. Zatřetí matka považuje námitky nenařízení jednání a nedoručení doplňujících podání za zcela neopodstatněné. Ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. výslovně opravňuje odvolací soud rozhodnout o odvolání proti usnesení bez nařízení ústního jednání, pokud se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, tedy i v případě rozhodování o místní příslušnosti. Odvolací soud neprováděl "klasické" dokazování ve smyslu § 122 o. s. ř., zabýval se pouze podmínkami řízení a vycházel z předložených listinných podkladů a tvrzení účastníků. Skutečnost, že matka s nezletilým žije v U., nebyla v řízení ničím novým. Řízení ve věcech péče o nezletilé musí být vedeno s maximálním důrazem na rychlost a ochranu zájmů nezletilého, což se promítá i do posuzování procesních podmínek řízení. Nenařízení jednání v daném případě plně odpovídá zájmu nezletilého na rychlém průběhu řízení a zabraňuje zbytečným průtahům. Podání ze dnů 10. a 12. 6. 2026 podle ní nepřinesla žádná nová skutková tvrzení ani právní argumentaci, nýbrž pouze důkazně podložila skutečnosti uvedené již dříve. Jejich doručení proto nebylo vhodné ani účelné ve smyslu § 210 odst. 1 o. s. ř. Nezaslání pouhých listinných důkazů potvrzujících tvrzení vedlejší účastnice nemohlo mít na výsledek řízení žádný vliv. Stěžovatel navíc nekonkretizoval, jaká věcná tvrzení by proti těmto doplňujícím podáním uplatnil a jak by tato reakce mohla reálně změnit výsledek rozhodování odvolacího soudu.
17. Začtvrté matka zdůrazňuje, že stěžovatel měl od doručení odůvodnění odvolání dne 29. 5. 2026 do rozhodnutí dne 18. 6. 2026 dvacet dnů, tedy podle matky nadstandardní procesní prostor k vyjádření, který nevyužil včas.
18. Stěžovatel v replice na jednotlivé argumentační linie matky reagoval. K první uvedl, že rozhodování o místní příslušnosti může mít ústavněprávní význam, jak vyplývá z judikatury uvedené již v ústavní stížnosti. Ke druhé zdůraznil, že nenamítá porušení hmotného práva, nýbrž svých procesních práv. Ke třetí uvedl, že odvolací soud měl nařídit jednání, protože činil z listin založených ve spise vlastní skutková zjištění o sporných skutečnostech. Doplnění odvolání ze dne 10. 6. 2026 navíc obsahovalo nové tvrzení o pracovních vazbách matky k U., přestože v odůvodnění odvolání uváděla své zaměstnání v P.; právě z těchto vazeb a nově předložených důkazů přitom městský soud při změně rozhodnutí obvodního soudu vycházel. Ve vztahu ke čtvrté argumentační linii stěžovatel odmítá, že měl k vyjádření nadstandardní procesní prostor. Tvrdí, že se o obsah odvolání aktivně zajímal, nahlédl do spisu a dne 18. 6. 2026 se k odvolání vyjádřil v přiměřené době. Odvolací soud však téhož dne rozhodl, aniž jeho vyjádření zohlednil, a tím jej podle stěžovatele postavil do méně příznivého procesního postavení než matku, která uplatnila své argumenty proti usnesení obvodního soudu až 35 dnů od jeho doručení.
19. Nezletilému vedlejšímu účastníkovi a) Ústavní soud opatrovníka pro toto řízení nejmenoval. Bezprostředním předmětem ústavněprávního přezkumu není rozhodování o právech a zájmech nezletilého, nýbrž tvrzené porušení vlastních procesních práv stěžovatele při rozhodování odvolacího soudu o místní příslušnosti. Ústavní soud v tomto řízení neposuzuje, který soud je místně příslušný, ani nerozhoduje o bydlišti nezletilého či o úpravě jeho poměrů. Otázku, zda byla stěžovateli dána možnost seznámit se s podklady napadeného rozhodnutí a vyjádřit se k nim, posuzuje na základě průběhu řízení a obsahu soudního spisu a její zodpovězení nevyžaduje, aby bylo jménem nezletilého zaujato samostatné stanovisko. Za těchto specifických okolností proto Ústavní soud nepovažoval jmenování opatrovníka nezletilému za nezbytné.
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
21. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v soustavě obecných soudů. Nepřísluší mu proto posuzovat, zda byl v době zahájení řízení místně příslušný obvodní soud nebo Okresní soud v Uherském Hradišti, ani hodnotit jednotlivé důkazy namísto odvolacího soudu. Posuzoval pouze to, zda napadeným rozhodnutím nebo řízením, které mu předcházelo, nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
VI. a) Obecná východiska
22. Princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny zahrnuje rovnost zbraní. Každé procesní straně musí být dána přiměřená možnost přednést svou věc, včetně tvrzení a důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnějšího postavení než protistranu. S tím souvisí požadavek kontradiktornosti řízení, podle něhož musí mít účastník možnost seznámit se s podáními a důkazy, které mohou ovlivnit rozhodnutí soudu, a vyjádřit se k nim. Jde-li o důkazy, je toto procesní oprávnění výslovně zaručeno také čl. 38 odst. 2 Listiny. To platí rovněž pro skutečnosti procesního charakteru (viz nález sp. zn. III. ÚS 949/26 ze dne 2. 7. 2026, body 14 až 17). Zvláštní význam má tento požadavek tehdy, mění-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně na základě podkladů, k nimž se dosud úspěšný účastník nemohl vyjádřit (nález sp. zn. III. ÚS 743/19 ze dne 25. 6. 2019, body 24 až 29 či nález sp. zn. I. ÚS 1382/26 ze dne 2. 7. 2026, bod 30).
23. Na podústavní úrovni se tyto požadavky promítají mimo jiné do § 210 odst. 1 věty druhé o. s. ř. U odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, zákon sice nestanoví bezvýjimečnou povinnost doručit je ostatním účastníkům, soud tak však učiní, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Tak je tomu zejména tehdy, naznačuje-li dosavadní průběh řízení, že účastníci zaujímají k rozhodným otázkám odlišná stanoviska, nebo hodlá-li odvolací soud vycházet z tvrzení či důkazů obsažených v odvolání nebo jeho doplnění (nálezy sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 či sp. zn. II. ÚS 1831/17 ze dne 19. 9. 2017).
24. Ani možnost rozhodnout o takovém odvolání bez nařízení jednání podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nezbavuje odvolací soud povinnosti umožnit účastníkům vyjádřit se k podkladům jeho rozhodnutí. Přistoupí-li odvolací soud ke zjišťování rozhodných skutečností, musí zachovat také procesní záruky spojené s takovým postupem, zejména možnost účastníků vyjádřit se k prováděným listinám a k výsledkům zjišťování (nález sp. zn. III. ÚS 751/06 ze dne 19. 12. 2007).
25. Rozhodování o místní příslušnosti není z ústavněprávního přezkumu vyloučeno jen proto, že má procesní povahu. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny vyžaduje respektování zákonem stanovené věcné, funkční i místní příslušnosti, neboť právě pravidla příslušnosti určují soud, který je povolán věc projednat a rozhodnout. Ústavněprávní význam proto může mít takové použití těchto pravidel, které je svévolné a vede k odnětí účastníka jeho zákonnému soudci, aniž lze tento následek napravit jiným procesním prostředkem (nález sp. zn. I. ÚS 2140/19 ze dne 25. 2. 2020, body 16 a 17).
26. Tato východiska Ústavní soud konkretizoval ve vztahu k místní příslušnosti soudu ve věcech péče o nezletilé v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2732/20 ze dne 23. 2. 2021. Mimo jiné dovodil, že také při rozhodování o přenesení místní příslušnosti je soud povinen seznámit účastníky se zamýšleným postupem a dát jim příležitost se k němu vyjádřit. Jejich vyjádření může být důležitým podkladem pro posouzení, zda jsou splněny zákonné podmínky pro změnu příslušného soudu a zda takový postup odpovídá zájmu nezletilého na tom, aby o jeho poměrech rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky. Potřeba poskytnout účastníkům prostor k vyjádření je zvláště zřejmá, naznačuje-li dosavadní průběh řízení, že k rozhodným okolnostem zaujímají nesouhlasná stanoviska a odlišně je skutkově a právně hodnotí. Ačkoli se citovaný nález týkal přenesení příslušnosti podle § 5 zákona o zvláštních řízeních soudních, vychází z obecnějšího požadavku, že o určení opatrovnického soudu nelze rozhodnout na základě rozhodných skutkových podkladů, aniž účastníci dostali účinnou možnost se k nim vyjádřit (viz zejm. body 31 až 35 odkazovaného nálezu).
VI. b) Aplikace obecných východisek na projednávanou věc
27. V projednávané věci je sporná otázka místní příslušnosti opatrovnického soudu. Obvodní soud matčinu námitku místní nepříslušnosti zamítl. Odvolací soud rozhodnutí změnil a vyslovil místní nepříslušnost obvodního soudu. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je rozhodující, zda odvolací soud mohl vzhledem k okolnostem věci založit měnící rozhodnutí také na tvrzeních a důkazech předložených matkou v odvolacím řízení, aniž její podání ze dnů 10. a 12. 6. 2026 doručil stěžovateli a umožnil mu se k nim vyjádřit.
28. Z obsahu spisu vyplývá, že matka odůvodnila odvolání podáním ze dne 21. 5. 2026, které bylo stěžovateli doručeno dne 29. 5. 2026. Následně dne 10. 6. 2026 navrhla doplnění dokazování a předložila celkem devatenáct příloh. Další dvě listiny předložila v podání ze dne 12. 6. 2026. Tato pozdější podání ani jejich přílohy odvolací soud stěžovateli nedoručil ani jej o nich jinak nevyrozuměl. O odvolání rozhodl dne 18. 6. 2026.
29. Později předložená tvrzení a důkazy přitom nebyly pro rozhodnutí bez významu. Odvolací soud v bodu 10 napadeného usnesení výslovně uvedl, že vychází z obsahu spisu a "z důkazů, které matka v odvolacím řízení předložila", a odkázal na listiny a čestná prohlášení osob z jejího rodinného, pracovního a společenského okruhu. Mezi okolnosti významné pro své rozhodnutí zařadil rovněž pracovní a zdravotní zázemí matky v U. V bodu 11 pak z tvrzení matky a komunikace rodičů dovodil, že stěžovatel přesun matky s nezletilým přinejmenším předvídal a akceptoval. Také na základě těchto podkladů tedy dospěl k odlišnému závěru než obvodní soud.
30. Nelze přisvědčit matce, že její pozdější podání pouze dokládala skutečnosti, které byly stěžovateli již dříve známy. Obecné tvrzení o jejím zázemí v U. nelze ztotožnit s konkrétním tvrzením a dokládáním toho, že tam vykonává část pracovní činnosti. Stejně tak nebyla bez významu čestná prohlášení a komunikace rodičů, z nichž měly vyplývat dlouhodobost pobytu matky a souhlas či faktická akceptace takového uspořádání stěžovatelem. I kdyby tedy některá obecná tvrzení zazněla již v odůvodnění odvolání, jejich následná konkretizace a důkazní podložení byly způsobilé ovlivnit rozhodování odvolacího soudu. Ani matkou odkazovaná rozhodnutí nevylučují nutnost doručení podání, vychází-li odvolací soud z nových podkladů při změně prvostupňového rozhodnutí a vyjádření protistrany může mít pro jeho rozhodnutí význam.
31. Stěžovatel přitom měl k uvedeným tvrzením a důkazům konkrétní protiargumenty. Poukazoval na dlouhodobé zaměstnání matky v P. a na její p. osobní a společenské vazby. Především popíral, že by výslovně nebo konkludentně souhlasil se změnou bydliště nezletilého. Naopak tvrdil, že dne 31. 12. 2025 sdělil matce svůj nesouhlas s přesunem nezletilého do U.; v této souvislosti odkazoval na úplnou komunikaci rodičů. Jeho případné vyjádření proto nebylo předem bezvýznamné ani zjevně nezpůsobilé ovlivnit rozhodnutí odvolacího soudu.
32. Na uvedeném nic nemění, že stěžovateli bylo dne 29. 5. 2026 doručeno odůvodnění odvolání ze dne 21. 5. 2026. Dvacetidenní doba, na kterou poukazuje matka, se vztahovala pouze k tomuto podání. Nemohla stěžovateli poskytnout možnost reagovat na tvrzení a důkazy předložené teprve ve dnech 10. a 12. 6. 2026, o jejichž existenci se před vydáním napadeného usnesení nedozvěděl. Ani skutečnost, že stěžovatel zaslal své vyjádření k původnímu odůvodnění odvolání až dne 18. 6. 2026, proto nesvědčí o jeho procesní pasivitě ve vztahu k pozdějším podáním matky.
33. Za těchto okolností bylo vhodné a účelné ve smyslu § 210 odst. 1 o. s. ř. a z ústavního hlediska nezbytné, aby odvolací soud pozdější podání matky doručil stěžovateli a poskytl mu přiměřenou možnost se k nim vyjádřit. Potřeba takového postupu byla o to naléhavější, že obvodní soud námitku místní nepříslušnosti zamítl. Odvolací soud toto rozhodnutí změnil na základě podkladů, které stěžovateli nezpřístupnil, přestože mu z dosavadního průběhu řízení bylo zřejmé, že stěžovatel rozhodné skutečnosti hodnotí skutkově i právně odlišně. Proti měnícímu usnesení přitom již nebyl přípustný řádný opravný prostředek. Procesní zásah byl proto v tomto ohledu ještě citelnější než ve věci posuzované v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2732/20, v níž mohl dotčený rodič po rozhodnutí soudu prvního stupně své námitky uplatnit alespoň v odvolání.
34. Ústní jednání by sice bylo jedním ze způsobů, jímž bylo možno požadavek kontradiktornosti naplnit, odvolací soud je však podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyl povinen nařídit. Ovšem zvolil-li postup, při němž o odvolání rozhodoval bez jednání, musel účastníkům jiným způsobem zajistit účinnou možnost seznámit se s podklady, z nichž hodlal při změně rozhodnutí vycházet, a vyjádřit se k nim. Tomuto požadavku nedostál. Nenařízení jednání proto samo o sobě nepředstavuje důvod kasačního zásahu; ve spojení s nedoručením pozdějších podání matky však vedlo k tomu, že stěžovatel před vydáním napadeného usnesení nedostal reálnou možnost zaujmout k rozhodným podkladům stanovisko.
35. Ani požadavek rychlosti opatrovnického řízení, jakkoli je legitimní a významný, nemůže odůvodnit znemožnění jednomu z rodičů vyjádřit se k podkladům rozhodným pro výsledek odvolacího řízení. Nejlepší zájem dítěte vyžaduje, aby soudy postupovaly bez zbytečných průtahů, nelze však s poukazem na něj vyprazdňovat základní požadavky řádně vedeného soudního řízení. Procesně vadné rozhodnutí ostatně může naopak vést k dalšímu prodlužování řízení.
36. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud tím, že stěžovateli nedoručil podání matky ze dnů 10. a 12. 6. 2026 ani mu jinak neumožnil se k nim vyjádřit, ačkoli z nich při svém rozhodování vyšel, porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s principem rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Protože tímto procesně vadným postupem současně určil soud příslušný k projednání věci, porušil také právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tímto nálezem nijak nepředjímá, který soud je ve věci péče o nezletilého místně příslušný.
37. Na tomto závěru nic nemění, že stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny výslovně nenamítal. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že brojil právě proti tomu, že mu nebyla dána možnost seznámit se s důkazy, z nichž odvolací soud vyšel, a vyjádřit se k nim. Ústavní soud přitom není vázán ústavněprávní kvalifikací tvrzeného zásahu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1382/26, bod 47).
VII.
Závěr
38. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s principem rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
39. Ústavní soud dále zvažoval, zda zjištěné porušení základních práv vyžaduje zrušení napadeného usnesení. Ve výjimečných případech Ústavní soud navzdory zjištěnému porušení základních práv nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, jestliže by jeho kasace bezprostředně destabilizovala již ustálené osobní a rodinné poměry dítěte a vystavila dítě konkrétnímu riziku závažné újmy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1192/22 ze dne 7. 9. 2023, body 58 až 60; či nález sp. zn. I. ÚS 1096/23 ze dne 22. 11. 2023, body 46 až 52).
40. Ústavní soud nepominul, že po postoupení věci Okresní soud v Uherském Hradišti v řízení činil procesní úkony, dne 3. 9. 2026 vydal prozatímní rozhodnutí a na prosinec 2026 nařídil jednání ve věci samé. Zvažoval proto, zda ochrana nejlepšího zájmu nezletilého nevyžaduje omezit se na konstatování porušení základních práv stěžovatele, aniž by napadené usnesení zrušil.
41. Takové výjimečné okolnosti však v projednávané věci neshledal. Napadené usnesení přímo neupravuje péči o nezletilého, jeho styk s rodiči ani místo jeho pobytu; řeší pouze místní příslušnost soudu. Ve věci samé dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, nejde tedy o narušení konečné či dlouhodobě vykonávané úpravy péče. Zrušením napadeného usnesení se samo o sobě neruší ani nemění prozatímní rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti, které není předmětem tohoto řízení. Ze spisu se rovněž nepodávají konkrétní okolnosti, podle nichž by nové rozhodnutí o odvolání vystavilo nezletilého nepřiměřené zátěži. S ohledem na jeho nízký věk zejména nelze předpokládat potřebu jeho osobní účasti před soudem či opakovaného zjišťování jeho názoru. Samotná skutečnost, že řízení před Okresním soudem v Uherském Hradišti mezitím pokročilo, proto nemůže převážit nad požadavkem poskytnout stěžovateli účinnou nápravu porušení jeho procesních práv.
42. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Rozhodl tak bez ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
43. V dalším řízení bude odvolací soud povinen o odvolání znovu rozhodnout bez zbytečného odkladu poté, co stěžovateli poskytne reálnou možnost vyjádřit se ke všem rozhodným tvrzením a důkazům. Ústavní soud tím nijak nepředjímá výsledek nového rozhodnutí. Procesně bezvadným postupem může odvolací soud dospět i ke stejnému závěru o místní příslušnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. října 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu