Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., zastoupené Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2023 č. j. 14 Co 253/2022-578, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a J. Š., zastoupeného JUDr. Zuzanou Staňkovou, advokátkou, sídlem Rostislavova 1363/22, Praha 4 - Nusle, a nezletilého J. Š., zastoupeného opatrovníkem městem X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 21. 9. 2022 č. j. 99 P 238/2020-364 Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") zamítl návrh prvního vedlejšího účastníka - otce nezletilého (dále též jen "otec") na novou úpravu péče o druhého vedlejšího účastníka - nezletilého (dále jen "nezletilý") [výrok I.], upravil styk otce s nezletilým [výrok II.], od 1. 9. 2022 nově stanovil otci výživné na nezletilého, vyčíslil dluh na výživném a stanovil jeho splatnost [výroky III. a IV.], změnil rozhodnutí o dosavadní úpravě výživy nezletilého [výrok V.), udělil za otce souhlas s očkováním nezletilého [výrok VI.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky [výrok VII.]. Ohledně výchovných poměrů dospěl okresní soud k závěru, že střídavá péče není v zájmu nezletilého, neboť stěžovatelka - matka nezletilého (dále též jen "matka") o něj řádně pečuje, od posledního rozhodnutí uplynula dosud příliš krátká doba, rodiče nejsou schopni komunikace a uplatňují rozdílné výchovné modely. Styk otce s nezletilým okresní soud upravil vzhledem k tomu, že dosud upraven nebyl a rodiče se na něm nemohli dohodnout. Výživné soud stanovil otci od 1. 9. 2022 částkou 10 000 Kč měsíčně s ohledem na odůvodněné potřeby nezletilého a jeho majetkové poměry a možnosti, schopnosti a majetkové poměry obou rodičů. Okresní soud dospěl k závěru, že v této věci nejsou splněny podmínky pro posouzení možnosti změny výchovného prostředí, neboť péče matky nebyla zanedbána či zneužita, navíc na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že střídavá péče v daném případě není v zájmu nezletilého. Naopak při pokračování stávající praxe mezi rodiči by byla k jeho újmě.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali otec i matka odvolání, matka podala odvolání pouze proti výroku o úpravě styku. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. změnil tak, že nezletilý se s účinností od 1. 3. 2023 svěřuje do střídavé péče rodičů. Rodiče se budou v péči střídat po týdnu, a to vždy od pondělí do pondělí, přičemž ve školní den dosud pečující rodič předá nezletilého ráno do školy, v jiné dny jej předá druhému rodiči do 10:00 hod.; v sudé kalendářní týdny bude nezletilý v péči matky, v liché kalendářní týdny v péči otce. Kromě toho se každý z rodičů bude s nezletilým stýkat ve čtvrtek v týdnu, kdy jej v péči nemá, a to odpoledne, přičemž si jej vyzvedne ze školy a v 18:30 hod. jej vrátí druhému rodiči. Dále byl upraven styk rodičů o letních prázdninách, jarních prázdninách, Velikonocích, podzimních prázdninách a o Vánocích (výrok I.). Krajský soud dále potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku III. pro dobu od 1. 9. 2022 do 31. 12. 2022 (výrok II.). Pro dobu od 1. 1. 2023 do 28. 2. 2023 rozsudek okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že otec je povinen platit nezletilému výživné 6 000 Kč, a to k rukám matky do 15. dne příslušného měsíce (výrok III.). Pro dobu od 1. 3. 2023 rozsudek okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že každý z rodičů je povinen platit nezletilému k rukám druhého rodiče vždy do 15. dne příslušného měsíce výživné 3 000 Kč (výrok IV.). Ve výroku IV. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že dluh na výživném za období 1. 9. 2022 do 31. 1. 2023 nevznikl (výrok V.). Předchozími výroky byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 18. 5. 2020 č. j. 99 Nc 23/2020-33 (výrok VI.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o péči, výživném a styku (výrok VII.). Krajský soud dále rozsudek okresního soudu ve výroku VI. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok VIII.). Krajský soud dovodil, že základní předpoklady pro řádnou výchovu nezletilého a zázemí pro něj mají oba rodiče zhruba stejnou měrou. Obavy, že střídavá péče by vedla k dalším střetům mezi rodiči a prohlubovala jejich konflikty a vzájemnou nevraživost, nejsou podle krajského soudu namístě. Krajský soud proto - i s přihlédnutím k přání nezletilého, který se dne 2. 12. 2022 u psycholožky vyjádřil, že by chtěl být u otce více - změnil napadený rozsudek ve výrocích I. a II. tak, že nezletilého svěřil do symetrické střídavé péče realizované v běžném režimu v týdenních intervalech. Krajský soud současně apeloval na otce, aby se zdržel konfliktní komunikace s matkou a negativních výroků o ní v přítomnosti nezletilého a aby se při výchově nezletilého zdržel používání vulgárních výrazů, jimiž pak nezletilý častuje matku.
II. Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 2. 12. 2022 se konalo posouzení aktuálního psychologického stavu nezletilého soudní znalkyní Mgr. Zuzanou Bouškovou, kterého se zúčastnil i otec nezletilého. Z provedeného dokazování (ze zprávy znalkyně Mgr. Zuzany Bouškové) vyplynulo, že otec si z tohoto vyšetření znalkyně bez jejího souhlasu, matky či nezletilého pořídil "tajnou nahrávku", kterou poskytl krajskému soudu. Krajský soud z této otcem pořízené nahrávky vycházel, aniž by posoudil její procesní použitelnost. Krajský soud tedy rozhodoval na základě důkazu, který nebyl řádně proveden, což je postup v rozporu s občanským soudním řádem. Tím, že krajský soud vycházel z obsahu tajně pořízené nahrávky za účelem zjištění názoru nezletilého, aniž se zabýval přípustností takového důkazu, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
5. Stěžovatelka namítá, že krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal na "přání nezletilého", které má být součástí této tajně pořízené nahrávky, ačkoli zjištění názoru nezletilého dítěte je možné způsoby aprobovanými procesními předpisy, tedy jak výslechem před soudem, tak i prostřednictvím opatrovníka či znalce. Podle názoru stěžovatelky krajskému soudu nic nebránilo, aby sám (či prostřednictvím opatrovníka) vyslechl nezletilého, popřípadě, aby vyslechl i znalkyni Mgr. Bouškovou. Stěžovatelka v rámci svého vyjádření k odvolání otce navrhla, aby krajský soud soudní znalkyni Mgr. Bouškovou vyslechl. Krajský soud tento důkazní návrh neprovedl a v rámci odůvodnění svého rozhodnutí se touto otázkou nezabýval. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 [(N 73/89 SbNU 121); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k postupu při zjišťování názoru nezletilého, přičemž připomněl platnou právní úpravu, konkrétně mezinárodní závazek České republiky odvíjející se zejména od čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a jejich provedení v § 867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Dále stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS1774/14 (N 221/75 SbNU 485), v němž se Ústavní soud vyjádřil k rozhodování o použitelnosti či nepoužitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení.
6. V této souvislosti stěžovatelka dále namítá, že již před okresním soudem poukazovala na to, že údajné přání nezletilého (zachycené na nahrávce), že chce být s otcem více, bylo učiněno poté, co otec sdělil matce (před nezletilým), že se stěhuje na Moravu a přerušuje tak se synem veškeré styky, a proto jej 14 dní neviděl. Údajné přání nezletilého na častější styk s otcem (stěžovatelka uvádí, že doposud nahrávku neslyšela) bylo zásadně ovlivněno předchozím postojem otce, který se na základě svého rozhodnutí odmítl se synem vídat. Stěžovatelka uvádí, že není jasné, jaké je vlastně přání nezletilého ve vztahu k otázce péče a styku. Nezletilý nikdy neprojevil přání, že by chtěl být s oběma rodiči stejně (čili v symetrické střídavé péči). To pak nelze dovodit pouze z obsahu zmíněné nahrávky. Krajský soud tak nedostatečně zkoumal názor nezletilého. Pokud má být svobodně projevený názor dítěte klíčovým vodítkem, pak je nutné, aby byl tento názor spolehlivě zjištěn. V předmětné věci však názor nezletilého dostatečně zjištěn nebyl.
7. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že krajský soud i okresní soud, ve svých rozhodnutích správně poukázaly na nevhodné chování otce, a to jak vůči matce, tak i vůči nezletilému synovi. Krajský soud se sice zabýval otázkou, zda otcova konfliktní povaha není překážkou pro nastavení střídavé péče, avšak podle názoru stěžovatelky měl být proveden znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie, který by posoudil vhodnost péče právě s ohledem na chování a povahu otce. K návrhu matky na vypracování psychologického a psychiatrického posudku krajský soud pouze uvedl, že by to řízení neúměrně zatížilo a prodražilo. Stěžovatelka namítá, že otázka časová i finanční nesmí být nadřazena povinnosti nalézt všechny podklady pro rozhodnutí o tom, co je v nejlepším zájmu nezletilého. Stěžovatelka namítá, že krajský soud se nevypořádal se závěry zprávy soudní znalkyně Mgr. Bouškové, která považuje otce za osobu s rysy narcismu, egoismu a psychopatie, neschopnou naplnit rodičovské kompetence. V řízení bylo prokázáno, že otec nerespektoval školní povinnosti syna, synovy každodenní návyky (čas usínání, hygieny atd.), před synem se nevhodně (vulgárně a s křikem) vyjadřoval o matce atd. Všechny tyto okolnosti měly vést ke zpracování stěžovatelkou navrhovaných posudků a není možné je nahradit vírou soudu, že se otec polepší. Krajský soud, který sám zmiňuje otcovo agresivní a impulzivní jednání, neměl upřednostnit ekonomii řízení před úplným zjištěním všech podkladů pro vydání rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž namítá, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že matka o nezletilého od narození řádně pečuje a vzorně se o něj stará. Je-li nezletilý osobou, která má adaptační problémy, pak měla být i tato skutečnost vzata v potaz při posuzování případné asymetričnosti střídavé péče.
III. Vyjádření účastníka řízení, prvního vedlejšího účastníka, opatrovníka a repliky stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka
8. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu, opatrovníkovi nezletilého a prvnímu vedlejšímu účastníkovi.
9. Krajský soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že rozhodl na základě nahrávky pohovoru nezletilého s psycholožkou Mgr. Bouškovou konaného dne 2. 12. 2022. Své rozhodnutí na této nahrávce nezaložil, a proto nemusel zdůvodňovat, zda důkaz považuje za přípustný. Zjištění, že nezletilý při pohovoru s psycholožkou uvedl, že chce být s otcem více, soud čerpal z listinných důkazů, které provedl při jednání, a to konkrétně ze zpráv psycholožky ze dne 5. 12. 2022 (č. 1. 489 spisu) a ze dne 6. 2. 2023 (č. 1. 566 spisu). Krajský soud připustil, že ve výčtu skutkových zjištění, které ze zpráv psycholožky čerpal, přímo toto vyjádření nezletilého nezmínil (srov. body 6. a 18. napadeného rozsudku). Nicméně jeho rozhodnutí bylo založeno i na výpovědi nezletilého před okresním soudem. Důkaz výslechem psycholožky považoval krajský soud za nadbytečný, neboť psycholožka v dané věci nebyla ustanovena znalkyní a ve věci, vystupovala pouze jako soukromá psycholožka zjednaná jedním z rodičů. Namítala-li matka, že tento důkaz navrhla, krajský soud připustil, že neprovedení tohoto důkazu v napadeném rozsudku nezdůvodnil, toto pochybení však samo o sobě nemá ústavní rozměr. K výtce, že nezohlednil konfliktní povahu otce, k jejímuž posouzení neměl odborné znalosti, odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 19.) doplnil, že pořizování dalších a dalších znaleckých posudků by řízení neúměrně zatížilo a prodloužilo, je-li v opatrovnických věcech podle § 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), nutno rozhodnout s největším urychlením. Krajský soud nesouhlasil ani s výtkou, že soudy dostatečně nezjišťovaly názor nezletilého. Názor nezletilého zjišťován byl, a to dokonce při osobním výslechu před okresním soudem dne 19. 8. 2022, ačkoli mu bylo pouze šest let. Nezletilý se vyjádřil tak, že symetrickou péči nevylučuje (viz bod 10. rozsudku okresního soudu). Vyjádřil-li se dne 2. 12. 2022 u psycholožky tak, že by u otce chtěl být více (což zjevně navazovalo na to, že od září 2022 se s ním vzhledem ke sporům rodičů vídal velmi sporadicky), považoval soud za nadbytečné provádět jeho opakovaný výslech, navíc když nic nenaznačovalo tomu, že by nezletilý svůj postoj změnil a takovou změnu ani nikdo netvrdil. Krajský soud poukázal na to, že nezletilému je sedm let a jeho přání nemá stejnou relevanci jako např. přání dítěte patnáctiletého, neboť je ve věku, kdy není schopen zcela dohlédnout, jaká péče je pro jeho vývoj prospěšná. Krajský soud uzavřel, že ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla, a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
10. První vedlejší účastník, otec nezletilého, k podané ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud správně vyhodnotil, že jeho případné nevhodné chování bylo především důsledkem několik měsíců trvajících sporů mezi ním a matkou o rozsah styku, které měly vliv na jeho psychiku. Vedlejší účastník poukázal na to, že matka se snažila jeho kontakt s nezletilým omezit. Navíc byl otec ovlivněn i skutečností, že již od samého počátku mu opatrovník sdělil, že není zastáncem střídavé péče a tuto podporovat nebude, a stejný přístup zaujal i okresní soud. Uvedl, že byl přítomen vyšetření nezletilého, ze kterého si pořídil nahrávku. Poté, co mu matka zprávu z uvedeného vyšetření poslala, zjistil, že zpráva neodpovídá průběhu pohovoru, proto kontaktoval Mgr. Bouškovou, aby mu poskytla audiozáznam z vyšetření, to Mgr. Boušková odmítla. Otec v rámci předběžného opatření, resp. odvolání proti předběžnému opatření předložil tuto svoji zvukovou nahrávku a soud se s ní seznámil. Otec současně uvedl, že s Mgr. Bouškovou byl v minimálním kontaktu a žádné vyšetření či zkoumání u ní on sám nikdy nepodstoupil. Mgr. Boušková nezjišťovala nikdy ani žádné informace od otce a vždy vycházela jen ze sdělení matky. Vedlejší účastník dodal, že výslech Mgr. Bouškové ani samotná nahrávka nemají na výsledek řízení žádný vliv, protože jak bylo v řízení prokázáno, nejlepším zájmem nezletilého je, aby byl v péči obou rodičů. Takové rozhodnutí je v souladu s ústavními principy. Vedlejší účastník má za to, že se krajský soud se závěry Mgr. Bouškové v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal. Vedlejší účastník poukázal na to, že stěžovatelka ve všech svých podáních zmiňuje, že Mgr. Boušková je soudní znalkyně, nicméně Mgr. Boušková nebyla soudní znalkyní v této věci ustanovena. Stěžovatelka si objednala služby Mgr. Bouškové, která následně z "údajných vyšetření", které měly probíhat s nezletilým, otce zcela vynechala (vyjma posledního). Samotná zpráva, ve které psycholožka hodnotí otcovu osobnost, je pouze domněnkou či pocitem Mgr. Bouškové, nikoliv výsledkem šetření. Poukazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na to, že měl být zjištěn názor nezletilého a že jej nelze zjistit z audionahrávky předložené otcem, opomíjí, že nezletilý byl před okresním soudem slyšen, jeho názor zjišťován byl, a z jeho výpovědi vyplynulo, že má k oběma rodičům velmi pozitivní vztah a s oběma chce trávit čas. Ostatně toto nezletilý zopakoval i později, když byl opatrovníkem proveden z podnětu matky na konci května 2023 s nezletilým další pohovor. Nezletilý sdělil, že mu střídání u rodičů vyhovuje. Vedlejší účastník uzavřel, že stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody nebyla porušena, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
11. Opatrovník nezletilého ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 6. 2023 s poukazem na matčinu argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud při jednání opakovaně odkazoval na obsah nahrávky, ve které měl nezletilý sdělit, že chce být u otce více. Tato nahrávka během řízení nebyla přehrána. Avšak již z dříve provedeného pohovoru s nezletilým u okresního soudu dne 19. 8. 2023 (u kterého byl opatrovník přítomen) nevyplynulo, že by nezletilý výrazně preferoval péči jednoho či druhého rodiče. Opatrovník proto nabyl přesvědčení, že zmiňovaná nahrávka pro výsledek řízení není rozhodující, neboť vyjádření nezletilého "že chce být u otce více" koresponduje s jeho vyjádřením během pohovoru u okresního soudu. Opatrovník ve svém vyjádření odkázal na svůj závěrečný návrh vyjádřený dne 21. 9. 2023 před okresním soudem. Uvedl, že si plně uvědomuje příslušná ustanovení Úmluvy o právech dítěte, včetně nálezů Ústavního soudu, má však za prokázané, že vztahy mezi rodiči jsou natolik narušeny, že intenzivním způsobem negativně zasahují do zájmů dítěte, a ve výsledku střídavá výchova pro nezletilého není přínosem. To, že rodiče nejsou schopni v zájmu svého dítěte projevit vůči sobě vzájemnou toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat, vyplývá i z toho, že rodiče doposud nebyli schopni, i přes výzvy soudu, jakékoli dohody ve věci očkování nezletilého, což opatrovník již vnímá jako ohrožení zdraví dítěte. Opatrovník dále uvedl, že dne 30. 5. 2023 provedl pohovor s nezletilým v neutrálním prostředí bez přítomnosti rodičů a vyžádal také zprávu školy. Z pohovoru s nezletilým vyplynulo, že střídavá péče probíhá podle rozsudku soudu - týden x týden, a na dotaz, jak to nezletilý zvládá, odpověděl "že se přizpůsobí". Na dotaz, zda mu tedy střídavá péče vyhovuje či nikoli, odpověděl, že mu vyhovuje. Nechtěl by na tom nic měnit. Dalšími dotazy opatrovníka bylo zjištěno, že denní režimy u obou rodičů jsou obdobné.
12. K vyjádření krajského soudu zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu repliku, ve které setrvala na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti. Uvedla, že podle jejího názoru krajský soud vycházel z pořízené zvukové nahrávky, která byla pořízena protiústavně a kterou nepřehrál, případně není zřejmé, z čeho konkrétně krajský soud vycházel, což je postup, který je v rozporu s právem na spravedlivý proces z důvodů nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud rozhodoval ve stejném složení senátu rovněž o odvolání otce proti rozhodnutí o předběžném opatření o styku nezletilého s otcem. Otec ke svému odvolání přiložil pořízenou nahrávku, ze které krajský soud při svém rozhodování o předběžném opatření vycházel. Stěžovatelka má za to, že z obsahu této nahrávky vycházel i při rozhodování ve věci samé, když z odůvodnění rozsudku pak nevyplývá nic jiného. Odkazuje-li krajský soud na zprávu Mgr. Bouškové, kterou provedl k důkazu, pak z napadaného rozsudku se podává, že tento důkaz byl proveden pouze z důvodu posouzení osobnosti otce (o tom krajský soud hovoří i v bodě 18. napadaného rozsudku). V rozhodnutí krajského soudu není zmínka o tom, že by krajský soud vycházel ze sdělení nezletilého prezentovaného u Mgr. Bouškové. Krajský soud nyní podle názoru stěžovatelky účelově prezentuje, že vycházel z obsahu sdělení soudní psycholožky, nicméně z napadaného rozsudku to nevyplývá. Podle názoru stěžovatelky je pravděpodobnější, že soud vycházel z obsahu nahrávky, s níž se v rámci svého rozhodování o odvolání proti předběžnému opatření seznámil. Stěžovatelka dovozuje, že rozhodnutí krajského soudu není určité a přezkoumatelné, když z něj není zřejmé, z jakého důkazu krajský soud vyšel, při zjišťování přání nezletilého (nezletilý nikdy neuvedl, že by chtěl být stejně u táty jako u mámy, ale jen to, že by chtěl být u táty více, než byl v době vyšetření u Mgr. Bouškové. Vycházel-li krajský soud ze zprávy Mgr. Bouškové ze dne 6. 2. 2023, pak to bylo vytržené z kontextu, neboť zpráva jako taková posuzuje otázku objektivnosti sdělení nezletilého, tak i způsob jednání otce na vyšetření samotném, tak i později ve vztahu k psycholožce a dále posuzuje (byť okrajově) osobnost otce. Rovněž s ohledem na otcovo chování vyslovila předpoklad, že bude zpracován psychologický posudek na oba rodiče. Stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že výtky k postupu krajského soudu uvedené v ústavní stížnosti jsou důvodné. Z napadeného rozsudku není zřejmé, z jakého důkazu krajský soud vycházel, když odkazoval na přání nezletilého, což zakládá vadu nepřezkoumatelnosti, která je sama o sobě důvodem pro kasaci ze strany Ústavního soudu. Krajský soud uvádí, že nezadal vypracování znaleckého posudku (byť si byl vědom konfliktní povahy otce i jeho jednání), neboť tím by došlo k neúměrnému časovému prodloužení celého řízení. Stěžovatelka si je vědoma toho, že v opatrovnickém řízení by mělo být rozhodnuto s největším urychlením (§ 471 odst. 2 z. ř. s.), nicméně tato zásada nemůže být vykládána tak, že je zapotřebí rezignovat na kompletní zjištění všech relevantních okolností nezbytných pro rozhodnutí ve věci. Podle názoru stěžovatelky je toto ustanovení cíleno na procesní aktivitu soudů, které by měly nařizovat jednání v brzké době, popřípadě žádat spěšné zpracování posudků atd. Vyplynula-li z provedeného dokazování konfliktní povaha otce, který vulgárně křičel na matku v přítomnosti nezletilého, domáhal se kontaktu se synem vhazováním kamínků do oken, opětovným dehonestováním matky před nezletilým, uzavíráním koalice se synem proti matce, zakoupením hodinek synovi se vzdáleným odposlechem, vyhrožováním Mgr. Bouškové, opakovaným přerušováním kontaktů se synem atd., pak byl dán důvod pro nařízení znaleckého posudku, a to i za předpokladu, že to řízení o několik měsíců prodlouží, zejména když během té doby byl navíc otci umožněn styk v rozsahu dle předběžného opatření.
13. Stěžovatelka zaslala repliku i k vyjádření prvního vedlejšího účastníka k podané ústavní stížnosti. V replice uvedla, že způsob, jakým otec komentuje některé aspekty řízení před okresním soudem, jakož i některé okolnosti řízení před okresním soudem, je účelově upravený tak, aby vykresloval otce jako oběť, kterému matka znemožnila styk se synem a on se po celou dobu soudního řízení snaží proti této nesprávnosti bojovat. Stěžovatelka nesouhlasí s otcem, že střídavá péče skvěle funguje. Poukazuje na problematickou komunikaci mezi rodiči a i na složité situace, ke kterým dochází při realizaci střídavé péče. Stěžovatelka připouští, že v rámci řízení před okresním soudem byl učiněn pohovor s nezletilým ohledně jeho názoru na jeho výchovu, nicméně situace mezi rodiči vygradovala až po vynesení rozsudku okresního soudu. Názor nezletilého tedy nereflektoval aktuální situaci, která byla zapříčiněna jednáním otce a jeho opakovaným rozhodnutím přerušit kontakty s nezletilým - což nezletilému opakovaně sdělil. Ve vztahu k protiprávnímu pořízení a použití této nahrávky při rozhodování krajského soudu stěžovatelka odkázala na své předchozí podání. Stěžovatelka jinak setrvala na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.
14. Před vydáním rozhodnutí v předmětné věci si Ústavní soud vyžádal aktuální vyjádření opatrovníka. Opatrovník ve svém vyjádření ze dne 2. 11. 2023 poukázal na to, že z obsahu zpráv a vyjádření obou rodičů vyplývá, že jejich komunikace není vstřícná a konstruktivní. Nezletilý je vtahován do konfliktů rodičů, je seznamován s tím, co rodiče mezi sebou řeší, co který z rodičů tomu druhému napsal. Dne 25. 10. 2023 proběhl v prostorách základní školy pohovor soudce okresního soudu Mgr. Jana Špalka s nezletilým za účasti opatrovníka. Z důvodu objektivity nebyl rodičům ani škole předem avizován. Nezletilý uvedl, že střídavá péče probíhá, on to zvládá, jen by si přál, aby byla rozdělena do kratších časových úseků, neboť má pocit, že týden a týden u každého z rodičů je dlouhý. I když z pohovoru s nezletilým přímo nevyplynula nutnost zpracování znaleckého posudku, vyjádřil opatrovník přesvědčení, že v zájmu nezletilého je znalecký posudek vypracovat, byť se tím časově posune samotné rozhodnutí ve věci. Opatrovník uvedl, že si plně uvědomuje příslušná ustanovení Úmluvy o právech dítěte, včetně nálezů Ústavního soudu, má však má za prokázané, že vztahy mezi rodiči jsou natolik narušeny, že intenzivním způsobem negativně zasahují do zájmů dítěte, do jeho řádného vývoje. Opatrovník vyjádřil názor, že rodiče by měli svoji osobnostní zralost a psychickou připravenost pro výkon střídavé výchovy svým vzájemným chováním a komunikací prokázat. Měli by být schopni vzít na sebe závazky a obtíže, které ze střídavé péče vyplývají, včetně schopnosti podílet se vzájemně na řešení otázek, které se jejich syna týkají. Z průběhu celého soudního řízení však podle opatrovníka vyplývá opak. Rodiče prosazují své zájmy a stanoviska k výchově nezletilého bez vzájemné tolerance a kompromisu. Nezletilý je vtahován do konfliktů rodičů, seznamován s jejich vzájemnou netolerancí a neschopností se na čemkoli ohledně něho domluvit. Nezletilý se tak ocitá v situaci, která je pro něj a jeho psychiku zatěžující. Podle opatrovníka se musí vyrovnat s dvěma odlišnými výchovnými prostředími, kdy je, podle názoru rodičů, na jedné i druhé straně rodičem manipulován. Dostává se tak do situace, kdy bude nutné z jeho strany zvažovat, co může jednomu či druhému rodiči sdělit, jak se má chovat, aby "vyhověl" jednomu či druhému, což podle přesvědčení opatrovníka povede k účelovému chování dítěte a není to v souladu se zájmem nezletilého.
15. Výše uvedené vyjádření opatrovníka zaslal Ústavní soud matce i otci k replice. K vyjádření opatrovníka zaslal otec repliku, ve které setrval na své argumentaci obsažené v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Dále uvedl, že se zpracováním znaleckého posudku nesouhlasí, neboť znalecký posudek v předmětné věci považuje za nadbytečný. Otec je nadále toho názoru, že rozhodnutí o střídavé péči je v zájmu nezletilého.
16. Ústavní soud si dále vyžádal od okresního soudu protokoly z jednání ze dne 23. 10. 2023, ze dne 6. 11. 2023 a pohovor soudce s nezletilým ze dne 25. 10. 2023. Ze záznamu pohovoru soudce okresního soudu Mgr. Jana Špalka s nezletilým zjistil, že nezletilý při pohovoru uvedl, že se střídá týden u táty a týden u mámy. K dotazu uvedl, že by uvítal spíše "kratší interval" - třeba tři dny u táty, pak čtyři dny u mámy, a poté opět tři dny u táty a čtyři dny u mámy. Na konci záznamu soudce uvedl poznámku, že pro soudce bylo trochu zarážející, jak se nezletilý vyznal v kratších intervalech střídavé péče.
17. K vyjádření opatrovníka a vedlejšího účastníka zaslala stěžovatelka repliku, ve které uvedla, že střídavá péče je zcela nefunkční, a že bezprostředně po vydání rozsudku krajského soudu se chování otce vrátilo "do starých kolejí", kdy otec své jednání vůči ní i nezletilému v mnoha ohledech zhoršil.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
20. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
21. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
22. K problematice střídavé péče se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjádřil tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21). Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu [srov. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353) a další.].
23. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě § 907 odst. 2 občanského zákoníku a relevantních mezinárodních smluv vymezila obecná kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (o svěření dítěte do péče) a jejich naplnění vždy zkoumat. Jsou jimi: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj i fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; 4) přání dítěte [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 19 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22, nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257), nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20 (N 62/99 SbNU 204)].
24. Uvedená kritéria jsou sice toliko referenční, obecný soud je však povinen tato kritéria při svěřování dítěte do péče vzít v úvahu a jejich obsah zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti případu [usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, bod 25 (U 21/75 SbNU 685)]. Zároveň není předestřený výčet kritérií vyčerpávající. Obecné soudy jsou povinny zohlednit rovněž další relevantní skutečnosti, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, které s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče [srov. např. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 30 (N 236/75 SbNU 629), nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21].
25. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů [nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 14 (N 215/87 SbNU 477)]. Presumpci střídavé péče lze vyvrátit jen, jsou-li k tomu dány objektivní a pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte [podrobněji např. nález ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20 (N 235/103 SbNU 398), body 17, 18, nebo nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 62)].
26. Na obecné soudy nejsou kladeny nároky pouze z hlediska metodologie posouzení nejlepšího zájmu dítěte a práv obou rodičů vychovávat své děti, tj. ve smyslu následování citovaných či dalších kritérií, ale též z hlediska způsobu (kvality) posouzení věci [nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16, bod 39 (N 233/83 SbNU 637), nález ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22 nebo nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21].
27. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)], a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Povinnosti zjišťovat jeho názor nezbavuje soud ani ustanovení opatrovníka, přičemž nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), nález ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199) či nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 (N 73/89 SbNU 121)].