Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Martinou Grochovou, MSt, PhD, advokátkou, sídlem Jezuitská 13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 311/2025-336 ze dne 27. dubna 2026 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 0 Nc 29100/2025-153 ze dne 31. července 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení a a) B. B. a b) nezletilé C. C. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka a vedlejší účastník a) ("otec") jsou rodiči nezletilé vedlejší účastnice b) ("nezletilé"). Okresní soud v Kolíně napadeným rozsudkem svěřil nezletilou do asymetrické střídavé péče pro navykací období v délce 2 měsíců a následně do rovnoměrné střídavé péče v intervalu 2 dny (pondělí-středa) - 2 dny (středa-pátek) - 3 dny (pátek-pondělí). Soud také určil místo předávání, stanovil výživné, rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroku o péči a pro dobu 3 měsíců nařídil rodičům podstoupit rodinnou terapii.
2. Proti tomuto rozhodnutí se oba rodiče odvolali. Krajský soud v Praze se se závěry okresního soudu převážně ztotožnil. V záhlaví označeným rozsudkem nastavený režim změnil tak, že se rodiče budou v péči o nezletilou střídat v intervalu 5 dní-2 dny a další týden 2 dny-5 dní.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo pečovat o dítě podle čl. 32 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") ve spojení s principem nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte ("Úmluvy"), právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i povinnost slyšet dítěte v řízení, které se ho dotýká podle čl. 12 Úmluvy a povinnost chránit dítě před špatným zacházením podle čl. 19 Úmluvy. V ústavní stížnosti dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby věc projednal přednostně mimo pořadí podle § 71d zákona o Ústavním soudu.
4. Ačkoli se vzájemně prolínají, lze námitky stěžovatelky rozdělit pro účely posouzení její ústavní stížnosti do tří základních okruhů. První se týká procesních pochybení soudů při stanovení péče o nezletilou. Druhý okruh směřuje ke zjištění a zajištění nejlepšího zájmu dítěte. Třetím okruhem je namítána předběžná vykonatelnost rozhodnutí o péči.
5. Co se týká procesních pochybení soudů, stěžovatelka namítá v prvé řadě rozpor mezi provedeným dokazováním a závěry soudu. Obecné soudy bagatelizovaly fyzické trestání a další špatné zacházení ze strany otce a opomněly (neprovedly) důkazy, které stěžovatelka navrhovala (např. audionahrávky, znalecký posudek) k prokázání jeho závadného chování. Tento závěr by byl přitom pro řízení zcela zásadní - v řízení nebylo zjištěno proč u nezletilé dochází k sebepoškozování a psychické nepohodě. Soudy jsou v opatrovnickém řízení vedeny zásadou vyšetřovací, měly tedy povinnost navrhované důkazy provést. Soudy také ignorovaly závěry psychologa nezletilé, s nimiž jsou jejich závěry v přímém rozporu. Do rozhodnutí se nepromítl ani telefonický rozhovor s mateřskou školkou během přestávky prvního odvolacího jednání. Nevěnovaly pozornost ani k tomu, že je nezletilá orgánem sociálněprávní ochrany dětí ("OSPOD") vedena jako ohrožené dítě podle § 6 zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a tomu, že OSPOD podal na otce trestní oznámení.
6. Zadruhé, rozhodnutí je jednoznačně v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, který zahrnuje respektování jeho práv a důstojnosti. Toho nelze dosáhnout, pokud soudy akceptují násilí páchané na nezletilé, a to ani když je maskováno jako výchova. To platí i o zanedbávání ve formě nevěnování pozornosti dítěti (vybrečení ve vedlejší místnosti). Odvolací soud zjevně zastává zastaralý názor na výchovu dětí, matce doporučoval, aby nezletilé jako trest ostříhala vlasy, aby si je nemohla kousat. Pro nezletilou by to bylo zjevně ponižující, své dlouhé vlasy má ráda. Takový trest by mohl být považován za duševní násilí, které neřeší původ problému. Při ústním odůvodnění rozsudku matčin odmítavý postoj hodnotil soud v její neprospěch, její styl výchovy dle soudu není v nejlepším zájmu nezletilé.
7. Soud se také vůbec nezabýval tím, zda je symetrická střídavá péče v nejlepším zájmu nezletilé. Soudy musejí tuto formu péče vždy zvažovat vedle jiných řešení, rozhodnutí musí obsahovat mj. odůvodnění (z hlediska nejlepšího zájmu dítěte) toho, proč nepřistoupil k jiné formě péče, potažmo proč zvolil její konkrétní rozložení. Soudy se k ničemu z toho nevyjádřily i přesto, že asymetrickou péči navrhoval opatrovník a ve své zprávě se k ní přikláněl i psycholog nezletilé. Soudy ani neupravily nepřímý styk nezletilé se stěžovatelkou v době péče otce. Nezletilá si jej přitom nedokáže sama zajistit a v řízení bylo prokázáno, že otec přislíbené dálkové hovory mezi nezletilou a matkou odpírá. Soudy tedy měly nepřímý styk stanovit. Soudy navíc nedostály participačním právům dítěte. Názor nezletilé nebyl zjištěn ani zprostředkovaně.
8. Zatřetí, okresní soud nedostatečně konkrétně odůvodnil výrok o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o péči. Předběžná vykonatelnost rozhodnutí je ovšem výjimečným nástrojem, jehož použití musí být náležitě odůvodněno včetně zhodnocení, zda je v nejlepším zájmu dítěte. Hodnocení soudu o tom, že hrozí narušení vztahu mezi nezletilou a otcem pak nemá oporu v realitě, jelikož styk mezi oběma probíhal a stěžovatelka mu nebránila.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka převážně polemizuje se závěry soudů.
11. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že v rodinně-právních věcech zasahuje jenom výjimečně, a to pouze ve skutečně extrémních případech (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 745/26 ze dne 16. 4. 2026, bod 11, nález sp. zn. I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026, bod 18). Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů. Jsou to právě obecné soudy, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto Ústavní soud nemůže tyto soudy nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 299/25 ze dne 18. 2. 2025, bod 12). Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje pouze v případech extrémního porušení pravidel řádně vedeného soudního řízení s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2834/25 ze dne 19. 11. 2025, bod 7 a tam odkazovaná judikatura nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1740/19 ze dne 10. 12. 2019, bod 10).
12. Zaprvé, co se týká námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná, že ze zásady přímosti a ústnosti soudního jednání vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Do hodnocení důkazů obecným soudem proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud však do hodnocení důkazů zasáhne, pokud v dané věci nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, který by porušoval čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2645/24 ze dne 7. 5. 2025, bod 16 a tam odkazovaná judikatura).
13. Ústavní soud v tomto směru neshledává žádná ústavněprávně relevantní pochybení. Závěry soudů nejsou s dokazováním v rozporu, jsou přesvědčivé a udržitelné. Samotný fakt, že se stěžovatelka s jejich hodnocením neztotožňuje na tomto není způsobilý cokoliv změnit. Soud neuvěřil tvrzením matky o násilí vůči nezletilé ze strany otce. Také co se týče zprávy psychoanalytického rodinného terapeuta (bod 19 rozsudku krajského soudu), soud pouze jeho obsah hodnotil odlišně než stěžovatelka. Ústavní soud tvrzený rozpor mezi zprávou a závěry soudu nespatřuje, soudem učiněné závěry (bod 27 rozsudku krajského soudu) jsou se zprávou konzistentní.
14. Obecné soudy se nedopustily ani bagatelizace fyzického trestání nezletilé. Okresní soud výslovně tvrzené jednání (např. plácnutí přes prsty, které si nezletilá kouše, vybrečení ve vedlejší místnosti) označuje za nevhodné a nepřijatelné (bod 38 rozsudku okresního soudu). Soudy pouze dospívají k názoru, že toto jednání nedosahuje takové intenzity, aby zdůvodnilo odlišný výrok rozhodnutí. Ústavní soud tak v hodnocení soudů porušení práv stěžovatelky nespatřuje.
15. Námitce opomenutých důkazů také nelze přisvědčit, soudy se provedením navrhovaných důkazů náležitě zabývaly. Zvážily přitom, že otec nedal k nahrávání souhlas, měl důvodné očekávání soukromí, a že skutečnosti zachycené na nahrávkách nedosahují intenzity odůvodňující takový zásah do jeho práv (bod 24 rozsudku okresního soudu). Krajský soud nahrávky přitom posoudil vzhledem k obsahu dokazování jako nadbytečné ve vztahu k výchovným kompetencím otce (bod 26 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud nezlehčuje závažnost tvrzení stěžovatelky týkající se násilí, kterého se má otec na nezletilé dopouštět; za situace, kdy by provedení důkazů nevedlo k odlišnému výroku ve věci, ovšem nelze spatřovat zvolený postup soudů za protiústavní. Je zřejmé, že obsah nahrávek ani nebyl dle názoru soudů způsobilý násilí páchané na nezletilé prokázat.
16. Jako problematické se nejeví ani opomenutí soudu ve vztahu k telefonátu s mateřskou školou, který proběhl během přestávky prvního odvolacího jednání. Soud totiž vycházel z ještě aktuálnější zprávy mateřské školy, kterou do odůvodnění rozhodnutí zahrnul (bod 20 rozsudku krajského). Ve věci tak nedošlo k nepřípustnému opomenutí důkazu.
17. Soudy zjistily skutkový stav dostatečně, za této situace nemá jejich postupu Ústavní soud co vytknout. Součástí odůvodnění soudního rozhodnutí nemusí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14.8. 2019 bod 13). Pokud se tedy např. podáním trestního oznámení odvolací soud nevypořádal v rozhodnutí výslovně, není to v nynější věci na újmu právům stěžovatelky.
18. Zadruhé, co se nejlepšího zájmu nezletilého týče, Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva setrvale judikují, že nejlepší zájem dítěte musí být ve věcech péče o dítě předním hlediskem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017, body 26 a 27 a tam odkazovaná judikatura obou soudů). To samozřejmě platí i pro stanovení střídavé péče, resp. její rozložení (srov. např. nález I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026, bod 23). To zároveň neznamená, že by práva a zájmy rodičů nebyly důležité a mohly být ponechány zcela stranou. Tato práva a zájmy jsou nicméně upozaděny právě ve prospěch blaha dítěte. Takto je k úpravě poměrů dítěte třeba přistupovat a uvedený přístup by měli mít na paměti především rodiče (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3779/19 ze dne 28. 1. 2020).
19. Názor dítěte je poté dalším důležitým faktorem, který musí soudy s přihlédnutím k jeho věku a emocionální vyspělosti zohlednit (např. nález sp. zn. II. ÚS 1311/24 ze dne 7. 8. 2024, bod 29 a tam odkazovaná judikatura). Soudům je třeba vytknout, že se s otázkou názoru nezletilé vypořádaly pouze okrajově. Naprosto nemístným Ústavní soud shledává postoj okresního soudu, který zvažuje "nadbytečnost" zjišťování názoru nezletilé. Participace dítěte v řízení v souladu s Úmluvou je právem dítěte, nelze k němu přistupovat pouze jako k dalšímu kroku dokazování. Toto právo je projevem přístupu k dítěti jako k subjektu práv, nikoli jako k objektu péče a ochrany ze strany dospělých [srov. Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 12 (General Comment No. 12 on the Right of the Child to Be Heard, 2009, CRC/C/GC/12), odst. 18]. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil, že názor dítěte je možno nezjišťovat pouze tehdy, jestliže je to v jeho nejlepším zájmu či není-li to fakticky možné (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1002/19 ze dne 9. 10. 2019, bod 20; či IV.ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018, body 20 a 21 a tam odkazovaná judikatura). Důkazní nadbytečnost mezi tyto důvody bez dalšího nepatří.
20. Ústavní soud nicméně i přes toto pochybení dospěl k závěru, že nedošlo k porušení imperativu participace nezletilé. Odmítnutí přímého zjištění názoru nezletilé totiž obstojí také s ohledem na s tím spojenou psychickou zátěž a její nízký věk. Soudy v tomto směru vycházely z jiných důkazů, ze kterých jim mohl být postoj dítěte patrný alespoň zprostředkovaně (zprávy mateřské školy, zprávy psychoterapeutky, zprávy psychoanalytického rodinného terapeuta), v čemž Ústavní soud neshledává ústavněprávní pochybení. Takovýto postup u dětí mladšího, zejm. předškolního věku zpravidla postačí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 25).
21. Se stěžovatelkou je dále třeba souhlasit v tom, že komentáře soudního senátu ohledně stříhání vlasů nezletilé byly značně nevhodné. Při přihlédnutí k psychickému stavu nezletilé jsou doporučení soudu způsobilá potenciálně její stav zhoršit, jak stěžovatelka důvodně poukazuje. Jako zcela nemístná se pak jeví poznámka během ústního vyhlášení rozsudku týkající se výchovného přístupu matky. Podle odvolacího soudu se matka snaží vyhovět každému přání dítěte - tak jedná i tam, kde se to třetím osobám může jevit jako nesouladné s ochranou zdravotního stavu nezletilé, s tím, že "zde má odvolací soud na mysli zejména to kousání těch vlasů". Jakkoliv nevhodným tento komentář soudu byl, nezakládá však porušení práv stěžovatelky v ústavněprávní rovině. Současně jde o případné pochybení, které by nemohl Ústavní soud svým kasačním zásahem nijak zhojit. Nevhodné poznámky soudu je možné řešit jinými procesními nástroji.
22. Co se pak týká samotného stanovení střídavé formy péče, Ústavní soud neshledává důvod pro svůj kasační zásah. Odůvodnění soudů vycházejí z relevantní judikatury a přiléhavě na ni odkazují. Oba soudy se shodují, že o blaho nezletilé jde oběma rodičům, v jejím nejlepším zájmu je tak dále rozvíjet další vztah k oběma z nich (bod 40 rozsudku okresního soudu). Okresní soud náležitě odůvodnil i stanovení asymetrické péče v přechodném režimu s ohledem na vývojové potřeby a silnou citovou vazbu nezletilé k matce; podobně odůvodňuje i následné další střídání v kratších časových intervalech (bod 41 jeho rozsudku). Krajský soud náležitě zhodnotil situaci, včetně námitek obou účastníků, (body 36-38 rozsudku krajský soud) a intervaly střídání prodloužil s přihlédnutím k probíhající zvykání nezletilé na širší péči otce a zátěži dopravování (bod 40 rozsudku krajského soudu). Z rozhodnutí je také seznatelné, že symetrické rozvržení péče bylo zvoleno pro maximalizaci kontaktu obou rodičů s nezletilou v situaci, kdy z ničeho nevyplývá zájem dítěte na dlouhodobém stanovení asymetrické péče.
23. Ústavní soud zároveň nespatřuje důvody, pro které by nestanovení nepřímého styku v nynější věci bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, resp. porušovalo stěžovatelčina práva. Judikatura, na kterou stěžovatelka odkazuje, dovozuje nutnost stanovení nepřímého styku dítěte s rodičem v případech, kdy osobní kontakt rodiče s dítětem nebude zcela výjimečně možný vůbec, či bude-li osobní styk možný je v omezené míře (např. z důvodu nemoci nebo z důvodu výkonu trestu odnětí svobody či vazby) nebo ojediněle (např. z důvodu velké geografické vzdálenosti) tak, aby byl zachován kontakt s nepečujícím rodičem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3296/17 ze dne 20. 12. 2017, bod 41). V situaci, kdy dochází k rovnoměrnému a pravidelnému střídání péče v krátkých intervalech není vazba mezi stěžovatelkou a nezletilou ohrožena.
24. Zatřetí, jestliže soudy rozhodly v nejlepším zájmu nezletilé, co se rozsahu péče týče, pak Ústavní soud neshledává ani žádné ústavněprávně relevantní pochybení stran výroku o předběžné vykonatelnosti. Dle názoru soudů nemohlo dojít mezi rodiči k dohodě o odpovídajícím, dostatečně širokém podílu péče otce o nezletilou, a bez dané úpravy by tak hrozilo, že bude pokračovat oslabování jejich vztahu (bod 49 rozsudku krajského soudu či bod 43 rozsudku okresního soudu).
25. Závěrem Ústavní soud připomíná, že napadené rozhodnutí není "absolutně konečné," což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí o péči podmiňuje "změnou poměrů". Takovou změnou poměrů by mohl být například další vývoj psychických problémů nezletilé, případné budoucí zjištění orgánu veřejné moci o spáchání trestného činu či přestupku ze strany jednoho z rodičů vůči nezletilé, nebo jakékoliv jiné obdobně závadné chování s dopadem na nezletilou.
26. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Z obdobného důvodu nerozhodoval o návrhu na rozhodnutí o stížnosti mimo pořadí podle § 71d zákona o Ústavním soudu (který upravuje řízení o souladu mezinárodních smluv), jímž byl patrně navrhován postup podle (obecného) § 39 tohoto zákona. Žádosti stěžovatelky přesto fakticky vyhověl a projednal věc jako naléhavou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu