Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Prchala, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 115/2026-64 ze dne 16. července 2026 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 279/2025-38 ze dne 10. března 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě, kterou se domáhal po vedlejší účastnici (státu) zaplacení 16 516,60 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Šlo o náklady stěžovatelova právního zastoupení v řízení o přestupku, jež bylo zastaveno. Přestupkové řízení se týkalo dopravní nehody. Správní orgán nejprve vydal příkaz, v němž vycházel z toho, že nehodu zavinil stěžovatel. V usnesení o zastavení řízení správní orgán uznal, že stěžovatel nemohl střetu s jiným vozidlem zabránit.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že správní řízení bylo zahájeno vydáním příkazu, jímž byl stěžovatel uznán vinným z přestupku. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel odpor, následně správní orgán provedl dokazování a ve světle zjištěných informací vydal usnesení, jímž řízení zastavil. Nebylo tak vydáno žádné pravomocné rozhodnutí, jež by následně bylo pro nezákonnost zrušeno. Zároveň se správní orgán podle obvodního soudu nedopustil nesprávného úředního postupu tím, že řízení zahájil a vedl, neboť podklady, které původně měl k dispozici od policie, zakládaly důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil přestupku. Správní orgán se při vedení správního řízení nedopustil žádného flagrantního pochybení, excesu či libovůle.
4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ke stěžovatelovu odvolání potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry obvodního soudu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správní orgán neměl přestupkové řízení vůbec zahájit, neboť již před vydáním příkazu měl k dispozici podklady, z nichž následně sám dospěl k závěru, že se stěžovatel přestupku nedopustil. Z judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazovaly soudy v napadených rozhodnutích, podle stěžovatele plyne, že je třeba v každé věci individuálně zkoumat postup orgánů veřejné moci, důvody zastavení řízení a účelnost a přiměřenost nákladů vynaložených obviněným. Naopak podle stěžovatele z těchto rozhodnutí neplyne, že by stát odpovídal výlučně při několikanásobném, flagrantním nebo mimořádně intenzivním pochybení, jak dovodily obecné soudy. Městskému soudu stěžovatel dále vytýká, že vyšel z chybné skutkové premisy. Napadený rozsudek městského soudu uvádí v bodě 9, že správní orgán doplnil důkazní materiál "žalobcem předloženými detailními záběry z jeho palubní kamery". Stěžovatel však upozorňuje, že kamerový záznam měl správní orgán k dispozici již od policie. Stěžovatel toto pochybení považuje za závažné zejména v situaci, kdy obvodní soud neprovedl navrhovaný důkaz správním spisem s odkazem na to, že považoval tvrzení o průběhu řízení za mezi účastníky řízení nesporná.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
7. Předmětem řízení byla částka 16 516,60 Kč s příslušenstvím, čemuž odpovídá, že proti rozsudku městského soudu nebylo přípustné dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem byla bagatelní částka, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněného návrhu, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014). Stěžovatel ovšem v ústavní stížnosti žádnou argumentaci ohledně takových mimořádných okolností nepředložil a není úkolem Ústavního soudu ji za něj domýšlet.
8. Stěžovateli byla příkazem uložena pokuta 2 000 Kč. V dalším řízení mu nemohl být uložen trest přísnější, leda by se v dalším řízení změnila kvalifikace skutku (§ 90 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). I předmět původního přestupkového řízení tak ukazuje na to, že šlo o věc, jejíž závažnost zpravidla nebude dosahovat ústavní roviny.
9. Ve správním řízení platí, že náklady řízení zásadně nese každý sám (§ 79 odst. 3 správního řádu). V přestupkovém řízení, které bylo zastaveno z důvodů, že se skutek, o němž se vede řízení, nestal, nebo není přestupkem, skutek nespáchal obviněný či spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému prokázáno [srov. § 86 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich], Ústavní soud v minulosti shledal neústavnost v rozhodnutí soudů, které zamítly žalobu na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na právní zastoupení, bylo-li takové řízení stiženo zřetelným pochybením správního orgánu. Konkrétně šlo o zastavení přestupkového řízení, kde pro absenci důležitých podkladů ve spisovém materiálu v důsledku pochybení Policie České republiky nebylo možno v přestupkovém řízení pokračovat (nález sp. zn. II. ÚS 1099/19, body 1 a 13). Dále zastavení přestupkového řízení, jemuž předcházelo trojí zrušení rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí v odvolacím řízení pro nedostatečné objasnění právně relevantních okolností (nález sp. zn. IV. ÚS 2841/19 ze dne 15. prosince 2020). V další věci šlo o zastavení přestupkového řízení, jemuž předcházelo dvojí zrušení rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí v odvolacím řízení pro nedostatek opory skutkových závěrů v dokazování, resp. nedostatek skutkových důvodů (nález sp. zn. III. ÚS 917/21 ze dne 31. srpna 2021, body 2 až 5 a 28 odůvodnění). V jiné věci šlo o zastavení přestupkového řízení v situaci, kdy odvolací orgán zrušil rozhodnutí o přestupku a poukázal na to, že správní orgán pochybil tím, že včas nedoručil obviněnému protokol o kontrole. Toto pochybení na straně správního orgánu již nebylo možno zhojit a řízení muselo být zastaveno (nález sp. zn. IV. ÚS 3398/22 ze dne 11. dubna 2023, body 31 a 32). Společné všem právě rekapitulovaným nálezům bylo, že zastavení přestupkového řízení předcházela řada zásadních pochybení správních orgánů, která vedla k tomu, že v přestupkovém řízení byla zastoupenými obviněnými činěna řada úkonů, jež neúměrně zvyšovaly jimi vynaložené náklady na zastoupení.
10. V nynější věci proběhlo přestupkové řízení před správním orgánem jen jednoho stupně a trvalo necelé tři měsíce. Neplatí tedy, že by se správní orgán v řízení dopustil pochybení, která by vyvolala nutnost činit řadu dalších úkonů, jež by neúměrně zvýšily stěžovatelovy náklady na právní zastoupení. Na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelem tvrzené vady napadených soudních rozhodnutí.
11. To, že se stěžovatel v posuzované věci nedomohl nahrazení nákladů na právní zastoupení v přestupkovém řízení, nebylo porušením jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Napadená rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. září 2026
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu