Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Alla Yanovskaya a 2) Ing. Viacheslav Yanovskiy, zastoupených Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, sídlem Pod Strání 1262/8, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 118/2026-280 ze dne 20. 5. 2026 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 255/2024-136 ze dne 27. 11. 2024 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 10 C 146/2023-108 ze dne 26. 6. 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Y&T Luxury Property Prague Czech Republic s. r. o., sídlem Maiselova 59/5, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rekapitulace dosavadního průběhu řízení
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností navrhli podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně 3 356 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Přiznaná částka představovala smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o výhradním zprostředkování prodeje nemovitostí. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé porušili sjednanou povinnost, neboť za trvání smlouvy byly nemovitosti nabízeny prostřednictvím jiné realitní kanceláře za nižší cenu. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem o porušení smluvní povinnosti i s postupem při dokazování a neshledal důvod ani ke snížení smluvní pokuty.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud nejprve usnesením č. j. 33 Cdo 1483/2025-227 ze dne 25. 6. 2025 odmítl pro vady. Při posouzení jeho náležitostí nepřihlédl k doplnění dovolání ze dne 19. 3. 2025, které považoval za opožděné. Ústavní soud toto usnesení nálezem sp. zn. III. ÚS 2762/25 ze dne 8. 1. 2026 zrušil, neboť v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu bylo třeba doplnění dovolání považovat za včasně podané. Nejvyšší soud měl proto při posouzení, zda stěžovatelé řádně vymezili předpoklady přípustnosti dovolání, přihlédnout i k tomuto podání.
4. Nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů znovu odmítl pro vady. Ani po zohlednění jeho doplnění neshledal řádně vymezený předpoklad přípustnosti dovolání ani právní otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu uvedli pouze, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 ze dne 11. 1. 2023, aniž bylo zřejmé, jaký konkrétní závěr mají na mysli, a předtím citovali s uvedeným rozsudkem podle Nejvyššího soudu zjevně nesouvisející část odůvodnění napadeného rozsudku. Právní otázku nebylo možné vyvodit ani z celého obsahu dovolání či z citovaných rozhodnutí. Přípustnost dovolání neplynula ani z tvrzení, že "koncentrační zásada byla prolomena", či z výtky, že se odvolací soud nezabýval jejich odvolací argumentací a nepovažoval za nutné provést další důkazy. V doplnění dovolání podle Nejvyššího soudu stěžovatelé pouze polemizovali se zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v první řadě odkazují na přepjatý formalismus podle ustálené judikatury Ústavního soudu. Zdůrazňují, že soud nemůže účastníkovi klást k tíži logické, formulační či systematické nedostatky, vyplývá-li z obsahu podání splnění zákonných požadavků. Následně reprodukují závěr odvolacího soudu týkající se důkazního břemene, koncentrace řízení a neprovedení jimi navržených důkazů a uvádějí, že byl učiněn v rozporu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, podle něhož se přiměřenost smluvní pokuty posuzuje s ohledem na způsob a okolnosti porušení smluvní povinnosti a míru dotčení zájmů věřitele. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2693/2017 ze dne 15. 5. 2019 dále namítají, že "koncentrační zásada byla prolomena", neboť podle § 119a o. s. ř. navrhovali další důkazy.
6. Stěžovatelé tvrdí, že nikdy neporušili smlouvu. Podle jejího bodu 2.1 se zavázali k tomu, že po dobu jejího trvání nepověří zprostředkováním prodeje nemovitostí jinou osobu. Vedlejší účastnici přitom před uzavřením smlouvy informovali, že nemovitost byla nabízena již dříve; za trvání smluvního vztahu ji sami nenabízeli ani nepověřili třetí osobu, aby tak činila. Podle stěžovatelů bylo na vedlejší účastnici, aby svůj nárok prokázala, mají však za to, že tak neučinila. Poukazují rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2178/2016 ze dne 9. 11. 2016 a uvádějí, že pro pochopení smyslu a účelu jednání účastníků je třeba vycházet z okamžiku jeho vzniku a ze skutečné vůle stran; soud si proto měl opatřit nezbytný skutkový podklad a provést potřebné důkazy.
7. Závěrem stěžovatelé opakují, že žádnou povinnost neporušili, o dřívějším nabízení nemovitosti vedlejší účastnici informovali a nemohou odpovídat za jednání třetích osob, nebyli-li k tomu smluvně zavázáni. Poukazují též na to, že nemovitost je na internetu nabízena i po ukončení smlouvy, což podle nich svědčí o tom, že internetovou stopu nabídky nelze zcela odstranit. Dále namítají, že odvolací soud se nezabýval jejich odvolací argumentací a nepovažoval za nutné provést další důkazy, čímž zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces. Postup Nejvyššího soudu považují za přepjatě formalistický a současně tvrdí, že odmítnutí jejich dovolání souviselo s jejich národností a světovým konfliktem.
8. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodňují tím, že již byla nařízena dražba jejich obydlí a obydlí jejich rodinných příslušníků.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná pouze v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro vady, neboť podle něj neobsahovalo řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ani právní otázku. Ústavní soud je proto oprávněn přezkoumat, zda takový závěr obstojí z hlediska ústavně zaručeného práva stěžovatelů na soudní ochranu. Ve vztahu k rozsudkům okresního a odvolacího soudu je však ústavní stížnost nepřípustná. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud věcně dovolací argumentací z důvodu vad dovolání, stěžovatelé účinně nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, bod 61).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná.
12. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li takový opravný prostředek právním řádem zaveden - není vyňato z požadavků plynoucích z práva na soudní ochranu. Odmítne-li proto Nejvyšší soud dovolání pro vady, jimiž ve skutečnosti netrpí, může tím porušit čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň však § 237 ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. ukládá dovolateli formulovat právní otázku, kterou má Nejvyšší soud řešit, a vysvětlit, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný a jakým způsobem. Odkazuje-li na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, musí z dovolání rovněž vyplývat, v čem se od ní napadené rozhodnutí odchyluje. Platná právní úprava tak klade na dovolatele poměrně vysoké nároky, není tomu však bezdůvodně (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3142/25 ze dne 3. 12. 2025, body 10 a 11).
13. Ústavní soud v projednávané věci v postupu Nejvyššího soudu přepjatý formalismus ani jiné ústavněprávní pochybení neshledal. Nejvyšší soud po předchozím kasačním nálezu zohlednil rovněž doplnění dovolání ze dne 19. 3. 2025 a srozumitelně vysvětlil, proč ani z dovolání a jeho doplnění nelze zjistit, jakou konkrétní právní otázku stěžovatelé předkládají a v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Vypořádal přitom i odkazy na rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, tvrzení o prolomení koncentrace řízení a obsah doplnění dovolání, který podle něj spočíval v polemice se skutkovým stavem a hodnocením důkazů (viz rekapitulace jeho odůvodnění v bodu 4 výše).
14. Stěžovatelé ostatně blíže nevysvětlují, jaká konkrétní právní otázka měla být podle jejich názoru z dovolání seznatelná a v čem mělo spočívat naplnění některého z předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. V podstatě znovu uvádějí argumentaci uplatněnou před obecnými soudy a obecně namítají, že odmítnutí dovolání bylo přepjatě formalistické. Ani z ústavní stížnosti tak není patrné, v čem konkrétně měl Nejvyšší soud při posouzení obsahu dovolání (a jeho doplnění) pochybit. Pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu týkající se přepjatého formalismu takový nedostatek nenahrazuje.
15. Na uvedeném nic nemění ani předchozí nález sp. zn. III. ÚS 2762/25, v němž Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu, že při tomto posouzení nepřihlédl k včas podanému doplnění dovolání. Ústavní soud však neposuzoval, zda dovolání po zohlednění jeho doplnění zákonné náležitosti skutečně splňuje; tuto otázku ponechal k posouzení Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud se touto otázkou v nyní napadeném usnesení zabýval, a proto mu nelze nyní vytýkat, že by závazný právní názor Ústavního soudu nerespektoval.
16. Obecné tvrzení stěžovatelů, že rozhodování soudů souviselo s jejich národností či probíhajícím válečným konfliktem, není podloženo žádnými konkrétními skutečnostmi a ani z napadených rozhodnutí nic takového neplyne. Vzhledem k tomu, že závěr Nejvyššího soudu o vadnosti dovolání stěžovatelů z ústavněprávního hlediska obstojí, nemohl se Ústavní soud zabývat ostatními námitkami stěžovatelů směřujícími do merita věci.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, protože o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu a tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu