Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Šárkou Maralíkovou, advokátkou, sídlem Dobrovského 724, Frýdek Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2026, č. j. 4 Tmo 24/2026-413, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 25. 5. 2026 č. j. 4 Tmo 24/2026-413 bylo v části, jíž bylo rozhodnuto o odkázání stěžovatele se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 trestního řádu, porušeno stěžovatelovo základní právo zaručené čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 25. 5. 2026 č. j. 4 Tmo 24/2026-413 se v části, jíž bylo rozhodnuto o odkázání stěžovatele se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 trestního řádu, ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 2 Tm 1/2026, z něhož se podávají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 3. 2026, č. j. 2 Tm 1/2026-379, byl obžalovaný mladistvý B. B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "obžalovaný") uznán vinným pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a proviněním výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Skutkově spočívalo jednání obžalovaného v tom, že ve večerních hodinách dne 12. 4. 2024 po předchozí vzájemné slovní rozepři se stěžovatelem, za přítomnosti dalších osob, poté co stěžovatel napadl obžalovaného pěstmi, obžalovaný vytáhl z kapsy nůž s délkou čepele 8 cm a rukojetí 11 cm a stěžovatele celkem pětkrát bodl a pořezal jej, a to na zádech v oblasti hrudního koše v mezižebří. Několikrát jej bodl do levé dolní končetiny v oblasti kyčle, hýždě, bérce. Poranění byla lehká, stěžovatel byl hospitalizován dva dny, následně musel nejméně do 23. 4. 2026 používat berle, avšak vzhledem ke způsobu a intenzitě útoku mohlo dojít k závažnějšímu poranění stěžovatele, zejména ke vzniku pneumotoraxu, což může vést k selhání dechu a k následnému úmrtí. V případě poranění dolní končetiny mohlo vzhledem k místu poranění dojít ke zranění nervu a k ochrnutí dolní končetiny. Za popsané jednání byl obžalovaný odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku ve výši 37 274 Kč a podle § 228 odst. 1 trestního řádu pak rovněž povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy stěžovateli jako poškozenému částku ve výši 77 788 Kč na bolestném a částku 457 033 Kč za ztížení společenského uplatnění.
3. Obžalovaný napadl rozsudek okresního soudu odvoláním do výroku o náhradě nemajetkové újmy, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shledal důvodným, a nyní napadeným rozsudkem rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil výrok o náhradě nemajetkové újmy učiněný podle § 228 odst. 1 trestního řádu ve vztahu ke stěžovateli jako poškozenému, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil obžalovanému povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy v penězích stěžovateli částku ve výši 77 788 Kč. Dále podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal stěžovatele se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích (tj. v části týkající se ztížení společenského uplatnění) na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Krajský soud při odkázání stěžovatele s nárokem za ztížení společenského uplatnění vycházel ze svého (nového) právního závěru, že znalec MUDr. A. Sládek, z jehož znaleckého posudku vyšel okresní soud, není oprávněn posoudit ztížení společenského uplatnění, neboť v seznamu znalců nemá zapsán patřičný obor, a tudíž uzavřel, že k posouzení ztížení společenského uplatnění soud nemá k dispozici žádný podklad (viz bod 18. rozsudku krajského soudu).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud jej odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních bez řádně odůvodněného rozhodnutí. Svůj závěr založil na nekompetenci znalce, avšak vycházel z neaktuální právní úpravy. Nadto se nevypořádal ani s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a učinil překvapivé rozhodnutí, jelikož stěžovateli jako poškozenému nebylo umožněno reagovat na zásadně odlišný právní názor odvolacího soudu.
5. Stěžovatel zejména poukazuje na skutečnost, že krajský soud založil své rozhodnutí ve vztahu k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění na závěru, že posouzení náleží znalci z oboru zdravotnictví, odvětví "stanovení nemajetkové újmy na zdraví", neboť se jedná o komplexní a mezioborové posouzení. Krajský soud takto dovodil, že znalec MUDr. A. Sládek není oprávněn vyjadřovat se k výši a rozsahu ztížení společenského uplatnění, neboť má zapsán obor zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí a odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví. Své neodbornosti si přitom znalec musel být vědom, když závěry týkající se ztížení společenského uplatnění ve znaleckém posudku založil až za samotnou znaleckou část následující po doložce. Krajský soud zcela pominul, že podrobný propočet ztížení společenského uplatnění je obsažen v příloze, která je nedílnou součástí posudku, a že posudek odpovídá běžné metodice zpracování znaleckých posudků v oblasti odškodňování újmy na zdraví a takto jsou posudky bez výhrad k formě posudku soudy obecně akceptovány. Měl-li krajský soud výhrady k formě posudku, mohl je odstranit výslechem znalce.
6. Znalecký posudek byl vypracován v roce 2025, kdy již bylo účinné nové vymezení znaleckých odvětví, stanovené vyhláškou č. 505/2020 Sb. Tato vyhláška zařazuje do oboru zdravotnictví odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví. Metodika Nejvyššího soudu potom k náhradě nemajetkové újmy na zdraví popisuje, co má znalec tohoto odvětví hodnotit při stanovení ztížení společenského uplatnění. Se zmíněnou vyhláškou pak Nejvyšší soud pracoval v usnesení sp. zn. 25 Cdo 321/2023, kde výslovně uvedl, že dřívější odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví bylo s účinností od 1. 1. 2021 přejmenováno na hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví. Krajský soud tedy zjevně postupoval v souladu s předchozí právní úpravou, když uvedl, že znalec z odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví není oprávněn posuzovat ztížení společenského uplatnění. Dle Nejvyššího soudu znalec nemusí mít současně specializaci odpovídající každému jednotlivému následku poškozeného, postačí když vychází z dílčích znaleckých posudků. Takto MUDr. A. Sládek vycházel při posouzení míry ztížení společenského uplatnění ze znaleckého posudku MUDr. M. Dobiáše, Ph.D., který posoudil fyzický stav stěžovatele a z posudku prof. MUDr. L. Hosáka, Ph.D., který posoudil psychický stav stěžovatele. Oba tyto posudky společně s vyšetřením stěžovatele MUDr. A. Sládkem vytvořily podklad pro stanovení rozsahu a výše ztížení společenského uplatnění.
7. Právě závěr o neodbornosti znalce vedl krajský soud k odkázání stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel je zvlášť zranitelnou obětí a znovu tak bude muset absolvovat rozsáhlé dokazování, tentokrát v civilní větvi. Jelikož je napadené rozhodnutí postaveno toliko na neodbornosti znalce, který však odbornost ve skutečnosti naplňoval, považuje stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu za porušující jeho právo na soudní ochranu.
8. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele také překvapivé. Krajský soud založil své rozhodnutí na údajné neodbornosti znalce, aniž by stěžovateli umožnil se k tomuto závěru jakkoli vyjádřit. Závěr o nekompetenci znalce ani neodpovídal námitkám obžalovaného zmíněným v jeho odvolání.
III.
Vyjádření účastníka řízení
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství").
10. Krajské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo, a tudíž v souladu s poučením uvedeným ve výzvě ztratilo postavení vedlejšího účastníka řízení.
11. Krajský soud ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí.
12. Vzhledem k tomu, že z obdrženého vyjádření nevyplynuly žádné nové skutečnosti, Ústavní soud jej nezasílal stěžovateli k případné replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní řád mu neposkytuje jiný prostředek nápravy.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ačkoliv krajský soud byl oprávněn přezkoumat výrok o náhradě nemajetkové újmy, v části, kterou stěžovatele odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 trestního řádu (tj. v části týkající se nároku za ztížení společenského uplatnění), byl jeho rozsudek pro stěžovatele překvapivý, a tedy rozporný s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí ve smyslu níže uvedené judikatury Ústavního soudu. Tím došlo k porušení stěžovatelových práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje s ohledem na možnost obecných soudů odkázat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, že trestním soudům bylo svěřeno rozhodování o adhezních nárocích poškozených právě proto, aby poškozený mohl dosáhnout uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemusel podstupovat rovněž řízení občanskoprávní, což může být spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků. Takové důsledky jsou nežádoucí především u zvlášť zranitelných obětí [nález ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (N 137/07 SbNU 131)], kterou stěžovatel jako poškozený je, neboť provinění na něm bylo spácháno v době, kdy byl nezletilý. Při odkazování poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních by trestní soudy měly mimo jiné zvážit, do jaké míry bude v rámci tohoto řízení naplněn účel ochrany obětí trestných činů. V rámci občanského soudního řízení totiž bude oběť nutně znovu konfrontována s pachatelem trestné činnosti, což může v konečném důsledku vést až k její rezignaci na další uplatňování práv (nález ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2099/23).
18. Odkazování poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních tedy nelze nadužívat, neboť v takovém případě by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl smyslu (usnesení ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11 či nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22). Ačkoli je tedy primárním účelem trestního řízení zjištění a potrestání pachatele, i adhezní výrok může zasáhnout do základních práv stran trestního řízení, a tedy i pro něj platí požadavky na náležité odůvodnění vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3754/19 (N 95/100 SbNU 130)].
19. Z ústavněprávního hlediska je pak neakceptovatelné, pokud trestní soudy odkáží poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních za situace, kdy zjištěný skutkový stav umožňuje posoudit nárok na náhradu újmy (byť jen zčásti) v adhezním řízení (nález sp. zn. II. ÚS 297/22).
20. Stěžovatel, který tedy byl v části napadeného rozsudku, proti níž nyní brojí, odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, ve své ústavní stížnosti explicitně rozporoval rozsudek krajského soudu pro jeho překvapivost.
21. Na poli postavení poškozených v trestním řízení došlo v posledních letech ke značnému legislativnímu, judikatornímu i doktrinárnímu vývoji směrem k silnější ochraně jejich práv [nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), bod 58]. Poškozené již nelze redukovat jen na významný pramen důkazu a doplňkový subjekt trestního řízení (tamtéž, bod 67). Obecné soudy i další orgány činné v trestním řízení musí v trestním řízení postupovat s respektem k právům poškozených, zvláště jde-li o práva ústavně zaručená (nález ze dne 13.3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2124/23, bod 18). Adhezní řízení se totiž nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. Řádné projednání nároku poškozených na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené trestným činem je neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení, kterým je rovněž ochrana práv poškozených [nález ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401), bod 18]. Důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu je pak dán především v případech, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo postupem soudu dojde k porušení základních práv poškozených [nález ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (N 137/107 SbNU 131), bod 23].
22. Jedním ze základních principů plynoucích z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny) je princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mimo jiné tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23)] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí samozřejmě neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Účastníci řízení však musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), bod 42]. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479), bod 38).
23. Pro nyní posuzovaný případ je zásadní, že právo na ochranu před překvapivým rozhodnutím svědčí též poškozeným (nálezy ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1942/23, ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1954/23 a ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1971/23 či nález ze dne 7. 11. 2024, sp. zn. I.ÚS 2003/24 (N 204/127 SbNU 42)].
24. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu o odkázání stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních stran jeho nároku za ztížení společenského uplatnění bylo nepředvídatelné a překvapivé. Okresní soud svým rozsudkem uložil podle § 228 odst. 1 trestního řádu obžalovanému, aby stěžovateli jako poškozenému zaplatil na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 77 788 Kč na bolestném a částku ve výši 457 033 Kč za ztížení společenského uplatnění. Vycházel přitom ze znaleckého posudku MUDr. A. Sládka. Obžalovaný napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, avšak pouze do výroku o náhradě újmy. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že obžalovaný prohlásil vinu, tudíž jeho (případné) odvolání do výroku o vině by mu nepříslušelo. Státní zástupce odvolání ve lhůtě nepodal. Obžalovaný ve svém odvolání (č. l. 385 a č. l. 389 - 390a zapůjčeného spisu) namítal, že okresní soud nevzal dostatečně v potaz spoluzavinění poškozeného. Dále namítal nepřezkoumatelnost znaleckého posudku MUDr. A. Sládka, neboť výpočet ztížení společenského uplatnění je uveden v samostatné části bez data zpracování a s pouhým podpisem znalce bez znalecké doložky. Obžalovaný také uvedl, že poškozený odmítl psychoterapeutickou léčbu, čímž přispěl k prohloubení své újmy, a že okresní soud nepřezkoumal výpočet výše ztížení společenského uplatnění a nekriticky jej přejal ze znaleckého posudku. Obžalovaný dále v odvolání argumentoval, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je postavena výhradně na posttraumatické stresové poruše, jejíž léčbu stěžovatel odmítl, a také poukázal na skutečnost, že i obžaloba v hlavním líčení ve své závěrečné řeči navrhovala moderaci nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění. Okresní soud konečně dle obžalovaného neprovedl žádné dokazování ve vztahu k majetkovým poměrům obžalovaného, čímž řízení zatížil procesní vadou.
25. Stěžovatel se vyjádřil k odvolání obžalovaného (viz č. l. 404-6 zapůjčeného spisu), v němž se vyjádřil k námitkám obžalovaného uvedeným v odvolání. Krajský soud ve věci nařídil konání veřejného zasedání, přičemž z protokolu o veřejném zasedání (viz č. l. 410-2 zapůjčeného spisu) se podává, že obžalovaný prostřednictvím svého obhájce opětovně namítal nedostatečné zohlednění míry spoluzavinění poškozeného při určení výše ztížení společenského uplatnění, což bylo souladné i s názorem státní zástupkyně. Zmocněnkyně poškozeného zdůraznila, že poškozený je zvlášť zranitelnou obětí a odkázání do civilního řízení by pro něj znamenalo další viktimizaci. Dále zdůraznila, že znalec MUDr. A. Sládek je zapsán v seznamu znalců se svou odborností tak, že je způsobilý ztížení společenského uplatnění posoudit. Po vyjádření zmocněnkyně poškozeného bylo veřejné zasedání přerušeno na účelem porady senátu a následně předseda senátu vyhlásil nyní napadený rozsudek.
26. Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací námitky obžalovaného nebrojily proti způsobilosti znalce MUDr. A. Sládka posoudit nárok ztížení společenského uplatnění. Ve svém závěrečném návrhu to byla právě zmocněnkyně poškozeného, která zdůraznila tuto okolnost, která doposud v trestním řízení nebyla jakkoliv zmíněna ani zpochybněna, tj. že znalec MUDr. A. Sládek je způsobilý na základě své odbornosti podat znalecký posudek co do výše ztížení společenského uplatnění poškozeného. Krajský soud, měl-li právě o této otázce pochybnosti, mohl poškozeného seznámit se svým právním názorem na tuto okolnost. Je tedy zřejmé, že stěžovatel měl možnost seznámit se poprvé s právním názorem krajského soudu na způsobilost znalce MUDr. A. Sládka posoudit nárok ztížení společenského uplatnění až v písemném odůvodnění napadeného rozsudku.
27. V důsledku postupu krajského soudu bylo stěžovateli znemožněno naplánovat a přizpůsobit své právní námitky a ve výsledku i efektivně realizovat svá práva vzniklá z titulu postavení poškozeného, respektive zvlášť zranitelné oběti trestného činu (provinění). Dle shora rekapitulované judikatury Ústavního soudu účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), bod 42]. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479), bod 38). Tyto možnosti stěžovateli v odvolacím řízení dány nebyly, neboť stěžejním důvodem, proč krajský soud stěžovatele s jeho nárokem na náhradu ztížení společenského uplatnění odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, bylo to, že znalce MUDr. A. Sládka považoval za nekompetentního k podání znaleckého posudku v části ztížení společenského uplatnění. Tento svůj právní názor však vůči stěžovateli nijak nesdělil. Tento výsledek proto považuje Ústavní soud za neústavní a porušující základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a současně porušující i jeho základní právo na ochranu tělesné a psychické integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny, neboť krajský soud stěžovatele jako zvlášť zranitelnou oběť odkázáním na řízení ve věcech občanskoprávních vystavil další viktimizaci
28. Zrušením části napadeného rozsudku Ústavní soud otevřel krajskému soudu prostor znovu rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy v části ztížení společenského uplatnění, čemuž bude předcházet možnost stěžovatele vyjádřit se k otázce odbornosti znalce MUDr. A. Sládka posoudit ztížení společenského uplatnění a jeho výši (§ 314h trestního řádu).
29. Ústavní soud zdůrazňuje, že vadu řízení, které se dopustil krajský soud, nelze zhojit (opětovným) odkázáním poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních za situace, kdy zjištěný skutkový stav umožňuje posoudit nárok na náhradu újmy (byť jen zčásti) v adhezním řízení (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 855/24). Krajský soud proto o výši náhrady nemajetkové újmy (ztížení společenského uplatnění) stěžovatele znovu rozhodne a svůj závěr náležitě a důkladně odůvodní, zejména pokud se odchýlí od výše přiznané okresním soudem.
30. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud nerespektoval ústavní požadavek předvídatelnosti svého rozhodnutí. Tím porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud zároveň svým shora popsaným postupem zasáhl do základního práva stěžovatele na ochranu tělesné a psychické integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny, neboť jej odkázáním na řízení ve věcech občanskoprávních vystavil další viktimizaci, přestože stěžovatel byl jako nezletilý zvlášť zranitelnou obětí trestného činu. Porušení práva stěžovatele podle čl. 7 odst. 1 Listiny klade na krajský soud zvláštní požadavek, aby v dalším řízení případné nedostatky znaleckého dokazování přednostně odstranil sám a nepřenášel jejich důsledky na poškozeného (stěžovatele).
31. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadený rozsudek krajského soudu v části, v níž byl stěžovatel odkázán podle § 229 odst. 2 trestního řádu se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy (za ztížení společenského uplatnění) na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 83 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. října 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu