Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jakuba Chalupy a stěžovatelky Mgr. Hany Chalupové, oba zastoupeni JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou, sídlem U Uranie 1323/17, Praha 7, proti výroku III usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 34/2025-275 ze dne 15. června 2026, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a a) obchodní společnosti NA HROUDĚ 39, s.r.o., sídlem Na Hroudě 257/39, Praha 10 a b) MgA. Ivana Vágnera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výroku III v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ("Vrchní soud"). Tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozhodnutím Vrchní soud zastavil odvolací řízení, čímž bylo pravomocně skončeno řízení o žalobě stěžovatelů, kterou se domáhali nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka a) k uzavření smluv o převodu bytových jednotek. Výrokem III napadeného usnesení přiznal Vrchní soud vedlejšímu účastníkovi b) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 043 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že Vrchní soud přiznal vedlejšímu účastníkovi b) náhradu nákladů ve výši dvou úkonů za převzetí a přípravu právního zastoupení a dále za vyjádření k odvolání. Podle nich Vrchní soud dostatečně nevysvětlil, proč byly právě tyto dva úkony za konkrétního procesního stavu potřebné k účelnému bránění práva vedlejšího účastníka b).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli (§ 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Zaprvé, k problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002). Je tomu tak z důvodu, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 106/11 ze dne 3. února 2011).
6. Rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou obecných soudů, jež jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům zaručeným běžným zákonem. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 410/26 ze dne 19. března 2026). O takový případ však nyní nejde.
7. Zadruhé, částka, o kterou se v posuzované věci jedná, je bagatelní. Pokud zákon podmiňuje přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, nepochybně není účelem takového pravidla, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014; stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025, bod 34). Je tedy na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc i přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1250/21 ze dne 15. června 2021).
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti spatřují ústavněprávní deficit napadeného rozhodnutí v tom, že jim byla uložena povinnost k náhradě nákladů za dva úkony právní služby bez posouzení jejich účelnosti. Tato skutečnost však zaprvé nepředstavuje mimořádnou okolnost uvedenou v předchozím bodě a zadruhé sama o sobě, aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal správnost postupu obecného soudu, není natolik závažným pochybením, které by navzdory výše uvedeným východiskům odůvodňovalo jeho kasační zásah.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatelů. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu