Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2026 č. j. 26 Nd 263/2026-199, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Asociace pro poskytování právní ochrany, z. s., sídlem 1. máje 832/16, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud se účelově nevypořádal s jeho právní argumentací v návrhu na přikázání věci jinému soudu. Dodává, že si ani nevybavuje, že by mu bylo doručeno vyjádření vedlejší účastnice, aby na ně mohl reagovat, a že ústavní stížnost doplní později z důvodu své dlouhodobé nemoci a pracovní neschopnosti.
2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud nevyhověl návrhu stěžovatele (coby povinného) na přikázání věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 152/2026 Okresnímu soudu v Ostravě (či jinému soudu).
3. Stěžovatel podal ústavní stížnost včas a byl účastníkem řízení, v němž Nejvyšší soud vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je advokátem, proto se na něj nevztahuje povinnost právního zastoupení (jiným) advokátem (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
4. Ač stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ji doplní později, do dnešního dne tak neučinil. Ústavní soud proto vycházel z obsahu podané ústavní stížnosti, byť jde o podání na hranici projednatelnosti. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že stěžovatele nevyzýval k doplnění ústavní stížnosti, neboť byl již mnohokrát ze strany Ústavního soudu poučen o náležitostech ústavní stížnosti, a to včetně skutečnosti, že ústavní stížnost musí obsahovat konkrétní důvody, v čem navrhovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv či svobod, musí pravdivě vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se dovolává. Pouhé konstatování zásahu nepostačuje (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3012/20 či ze dne 31. 8. 2026 sp. zn. III. ÚS 2441/26 a mnohá další). Stěžovatel však, přestože je sám advokátem, tedy právním profesionálem, i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli o nich byl Ústavním soudem mnohokrát poučen; navíc podává ústavní stížnost ke konci lhůty pro její podání a opakovaně žádá o stanovení další lhůty pro její odůvodnění, čímž se snaží o její "prodloužení"; z těchto důvodů jej Ústavní soud k doplnění ústavní stížnosti již nevyzýval a pouze vyčkal, zda v přiměřené lhůtě (30 dnů, o které byl mnohokrát poučován) ji dále odůvodní, což se nestalo.
5. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal v postupu Nejvyššího soudu žádné znaky neústavního pochybení. Napadené rozhodnutí je procesním rozhodnutím, ve kterém Nejvyšší soud řádně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nevyhověl návrhu stěžovatele na přikázání věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 152/2026 k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě ani žádnému jinému soudu. Konstatoval, že ve věci nejsou dány podmínky pro postup podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu (k delegaci vhodné), neboť stěžovatel ve svém návrhu na delegaci neuvedl žádné relevantní skutečnosti či důvody, pro které by mělo být rozhodnuto o přikázání věci jinému soudu, a ani z obsahu spisu nevyplývají žádné mimořádné okolnosti, jež by umožnily hospodárnější, rychlejší a důkladnější projednání věci Okresním soudem v Ostravě či jiným soudem. Napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladné.
6. Z hlediska ústavnosti je irelevantní rovněž tvrzení stěžovatele, že si ani nevybavuje, že by mu bylo doručeno vyjádření vedlejší účastnice, aby na ně mohl reagovat. Jde o toliko zcela neurčité tvrzení, navíc v řízení o návrhu na delegaci z žádného zákonného předpisu nevyplývá povinnost soudu zasílat vyjádření protistrany k replice. Jak bylo již shora uvedeno, jde o procesní řízení, kde jakmile se protistrana k návrhu vyjádří, řízení o delegaci se tím pro účastníky z hlediska argumentace standardně uzavírá. Soud již nemá povinnost toto vyjádření posílat původnímu navrhovateli k další reakci (replice), ledaže by vyjádření obsahovalo zcela nové, zásadní skutkové okolnosti, o kterých by navrhovatel prokazatelně nevěděl a které by mohly zásadně ovlivnit rozhodnutí nadřízeného soudu. O nic takového však v posuzované věci prokazatelně nejde. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že vedlejší účastnice s návrhem stěžovatele na delegaci věci jinému soudu nesouhlasila s tím, že návrh nebyl odůvodněn žádnými objektivními okolnostmi, ale výlučně osobními útoky stěžovatele vůči soudcům, soudům a dalším osobám působícím v Praze.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu