Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 22 Afs 67/2026-53 ze dne 21. srpna 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozhodnutím byla podle stěžovatelky porušena také Úmluva o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob (Newyorská Úmluva) a Mezinárodní úmluva o potírání obchodu zletilými ženami.
2. Finanční úřad pro Olomoucký kraj při vyhledávací činnosti zjistil, že stěžovatelka v letech 2012 až 2014 pravidelně směňovala vyšší částky eur na Kč a pravidelně ukládala na svůj bankovní účet částky několikanásobně převyšující limit stanovený v § 38g odst. 1 zákona o daních z příjmu. Správce daně proto vyzval stěžovatelku k podání řádného daňového přiznání. Stěžovatelka tak učinila s tím, že vykázala nulovou daňovou povinnost. Tvrdila, že nebyla rezidentem České republiky a nadto její příjmy pocházejí z prostituce, jež není zdanitelným příjmem.
3. Správce daně po provedení daňové kontroly dospěl k závěru, že stěžovatelka byla daňovým rezidentem v České republice a směňované částky byly příjmy z prostituce v zahraničí. Jelikož stěžovatelka nepředložila žádné evidence o jejích příjmech, na základě kterých by bylo možné vyčíslit celkovou daň, stanovil daň pomocí pomůcek. Vydal celkem tři platební výměry, jimiž stanovil stěžovatelce daň z příjmu za roky 2012 až 2014.
4. Proti platebním výměrům se stěžovatelka bránila odvoláními, která vedlejší účastník rozhodnutím z 14. dubna 2022 zamítnul.
5. Rozhodnutí vedlejšího účastníka stěžovatelka napadla žalobou. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. 60 Af 21/2022-55 ze dne 8. listopadu 2023 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Měl správcem daně prokázané, že prostředky, které stěžovatelka v letech 2012 až 2014 pravidelně směňovala ve směnárnách, pocházely z prostituce. Krajský soud nicméně souhlasil se stěžovatelkou, že se vedlejší účastník nevypořádal s námitkami, že zdanění příjmů z prostituce brání Newyorská úmluva a také § 189 trestního zákoníku. Soud proto uložil vedlejšímu účastníkovi, aby se s těmito námitkami přezkoumatelně vypořádal. Kasační stížnost vedlejšího účastníka proti rozsudku krajského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 281/2023-53 ze dne 14. listopadu 2024.
6. Vedlejší účastník rozhodnutím z 9. února 2024 zrušil platební výměr za rok 2012 a řízení zastavil pro uplynutí prekluzivní lhůty podle § 148 odst. 5 daňového řádu. Dále rozhodnutím z 13. března 2024 změnil platební výměr za rok 2013 tak, že vyměřenou daň navýšil z 680 880 Kč na 922 599 Kč, a platební výměr za rok 2014 změnil tak, že vyměřenou daň navýšil z částky 680 880 Kč na 913 998 Kč.
7. K žalobě stěžovatelky krajský soud rozsudkem č. j. 65 Af 4/2024-64 ze dne 4. února 2025 rozhodnutí vedlejšího účastníka z 13. března 2024 zrušil. Dospěl k závěru, že příjmy z prostituce nepodléhají dani z příjmů, protože tomu brání Newyorská úmluva.
8. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 22 Afs 24/2025-48 ze dne 6. října 2025 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Měl za to, že z Newyorské úmluvy nemožnost zdanění prostituce dovodit nelze. Opíral-li se krajský soud podpůrně o důvodovou zprávu k zákonu o daních z příjmů, přehlíží, jak je vykládána konstantní judikaturou správních soudů. S vedlejším účastníkem souhlasil i v otázce nepřípadnosti přirovnání výkonu (dobrovolné) prostituce k trestné činnosti. S ohledem na svou konstantní judikaturu neakceptoval ani argument krajského soudu o nemožnosti zdanění příjmů z důvodu, že by mohlo pocházet z neplatného soukromoprávního jednání.
9. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem č. j. 65 Af 4/2024-98 ze dne 25. března 2026 žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku odkázal na argumentaci Nejvyššího správního soudu vyslovenou ve zrušujícím rozsudku. Doplnil, že důvodná není ani námitka legitimního očekávání, které mělo stěžovatelce založit opakovaná vyjádření politických představitelů o tom, že prostituce nepodléhá dani.
10. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka jak ústavní stížnost (o které Ústavní soud rozhodl usnesením sp. zn. II. ÚS 1155/26 ze dne 31. srpna 2026), tak kasační stížnost.
11. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. S odkazem na § 110 odst. 4 soudního řádu správního, podle kterého je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí, shledal námitky směřující do nemožnosti zdanění příjmů z prostituce včetně námitek poukazujících na souvislosti s Newyorskou úmluvou či trestným činem kuplířství nepřípustné.
12. Námitky stěžovatelky, že zdanění jejích příjmů z prostituce představuje zásah do jejího legitimního očekávání, měl za přípustné, ale nedůvodné, neboť stěžovatelka neprokázala existenci ustálené správní praxe, která by mohla takové očekávání založit; pouhé odkazy na vyjádření politických představitelů ani tvrzená absence předchozích případů zdanění příjmů z prostituce takovou praxi nepředstavují.
13. Stěžovatelka výslovně napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ve "všech třech námitkových okruzích" (nemožnost zdaňování příjmů z prostituce, legitimní očekávání a rozpor s Mezinárodní úmluvou o potírání obchodu zletilými ženami).
14. Rozhodnutí o prvním okruhu námitek napadá z důvodu právní jistoty. Domnívá se, že by o těchto námitkách mělo být rozhodnuto v řízení o její první ústavní stížnosti, nicméně podle jejího názoru by o nich mělo být rozhodnuto i v nyní posuzované věci. Argumentaci ohledně druhého okruhu námitek zakládá zejména na tom, že daňové orgány neuvedly v řízení ani na jeden případ, kdy by v České republice byla zdaněna prostituce. Z absence správní praxe stěžovatelka dovozuje, že její příjmy být zdaněny nemají. Poukazuje na princip srozumitelnosti a předvídatelnosti zákona i správní praxe. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že výroky politických představitelů správní praxi netvoří.
15. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
16. Ústavní soud do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo.
17. Ústavní soud předně konstatuje, že z ústavního hlediska obstojí závěr Nevyššího správního soudu o nepřípustnosti námitek směřujících proti závěru krajského soudu, že příjmy z dobrovolné prostituce spadají mezi příjmy z tzv. nezávislého povolání ve smyslu § 7 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, že rozsudek krajského soudu byl vydán v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který nedisponuje žádným nástrojem, jímž by mohl svůj právní názor změnit, k čemuž nadto neshledává důvod. S ohledem na princip subsidiarity se těmito námitkami nemůže zabývat ani Ústavní soud.
18. Jde-li o námitky týkající se legitimního očekávání stěžovatelky, těmi se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v bodech 27 až 42 napadeného rozsudku. Odkázal na svou judikaturu týkající se legitimního uvážení založeného správní praxí a vypořádal se i se stěžovatelkou uváděnými rozhodnutími Ústavního soudu. Ve svém závěru, že k porušení legitimního očekávání stěžovatelky nedošlo, vyšel z pojmu "legitimní očekávání", jak k němu přistupuje judikatura Ústavního soudu, podle níž legitimní očekávání může vzniknout pouze na základě dostatečně určitého, konkrétního a spolehlivého ujištění orgánu veřejné moci nebo na základě ustálené a jednotné rozhodovací či správní praxe (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. prosince 2007 nebo sp. zn. I. ÚS 629/06 ze dne 15. ledna 2008).
19. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že ke znakům materiálního právního státu neoddělitelně patří též princip ochrany důvěry občanů v právo. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu orgány veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy (vyvolá-li ovšem taková správní praxe vůbec potřebu žalob ve správním soudnictví). Jednotlivec má právo na dobrou víru v akty veřejné moci, jimž svědčí presumpce správnosti. V oblasti daňového práva výše uvedené platí o to více, že se jedná o oblast přímo zasahující do jádra svobody každého jednotlivce, tj. do jeho majetkové sféry. Interpretace a aplikace daňového práva musí šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (nález sp. zn. II. ÚS 216/18 ze dne 2. dubna 2019).
20. V nyní posuzované věci však samotné vnímání stěžovatelky, že ve veřejném prostoru od politických reprezentantů dlouhodobě zaznívá, že příjmy z prostituce nepodléhají zdanění, její legitimní očekávání založit nemůže. Správní soudy správně vyšly z toho, že stěžovatelka nepředložila žádný důkaz potvrzující takový ustálený postup orgánů veřejné správy, který by založil její legitimní očekávání. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku také vysvětlil, že není významné, že je nějaká věc správním orgánem řešena poprvé (což navíc v nynějším řízení zůstává v rovině spekulace), neboť takové východisko by vedlo k absurdnímu závěru, že pokaždé, když správní orgán řeší nějakou problematiku poprvé, jedná protiústavně.
21. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že jí bylo kladeno k tíži, že neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání odpovídající správní praxe (či její absence), je nutno uvést, že správce daně aplikoval zákon o daních z příjmů způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasila, a tvrdila, že takový postup byl v rozporu se správní praxí. Za této situace bylo na ní, aby toto své tvrzení důkazně podložila. V daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 8 odst. 1 daňového řádu, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu.
22. Podstatná část ústavní stížnosti (str. 13 až 20) se nevztahuje k námitce legitimního očekávání, ale k problematice regulace prostituce (jako podnikatelské činnosti) a otázek (včetně zdanění takové činnosti) s ní spojených. Tyto námitky, jak již bylo výše uvedeno, nejsou pro jejich nepřípustnost v řízení před Nejvyšším správním soudem ani předmětem přezkumu Ústavního soudu v této věci. Ústavní soud se jimi zabýval ve věci sp. zn. II. ÚS 1155/2026.
23. Jde-li o třetí okruh námitek, že zdaňování prostituce je v rozporu s Mezinárodní úmluvou o potírání obchodu zletilými ženami, a to ze stejných důvodů, jako s Newyorskou úmluvou, Nejvyšší správní soud dostatečně odkázal na své závěry ve zrušujícím rozsudku týkající se Newyorské úmluvy. Zdůraznil, že žádné ustanovení, ze kterého by bylo možno dovodit nemožnost zdanění příjmů z dobrovolné prostituce, Mezinárodní úmluva o potírání obchodu zletilými ženami neobsahuje, ani je stěžovatelka neoznačuje.
24. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost nepřináší žádné nové argumenty a představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů vedenou v rovině práva podústavního. Závěry Nejvyššího správního soudu proto z ústavního hlediska obstojí.
25. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. září 2026
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu