Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. srpna 2026 č. j. 2 Nt 852/2026-12 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 10. srpna 2026 č. j. KRPS-98686-275/TČ-2023-010082, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor Hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), vede pod sp. zn. KRPS-98686/TČ-2023-010082 prověřování ve věci podezření z trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odstavce 1, odstavce 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se mohl dopustit R. Š.
3. Dne 2. 4. 2024 vydal policejní orgán usnesení, kterými podle § 79a odstavce 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o zajištění peněžních prostředků na dvou bankovních účtech R. Š. vedených u České spořitelny, a.s., ve výši 132 826 388,57 Kč s příslušenstvím a ve výši 4 861 213,21 Kč s příslušenstvím. Důvodem zajištění bylo zjištění, že uvedené peněžní prostředky mohou představovat výnos z trestné činnosti.
4. Dne 5. 7. 2026 bylo ze strany stěžovatelky policejnímu orgánu oznámeno její právní nástupnictví obchodní společnosti X, která je právní nástupkyní původního poškozeného jménem J. R., státního příslušníka Gruzie. Součástí uvedené písemnosti byla rovněž žádost stěžovatelky o zrušení, případně omezení zajištění předmětných peněžních prostředků.
5. Policejní orgán v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 79f odst. 1 až 3 trestního řádu žádost o zrušení zajištění daných peněžních prostředků zamítl. Mimo jiné zdůraznil, že po smrti R. Š. jsou příslušné peněžní prostředky předmětem řízení o pozůstalosti, které dosud nebylo ukončeno, z čehož plyne, že osobě J. R. ani žádné z nástupnických společností nebyly v daném trestním řízení zajištěny žádné finanční prostředky, proto ani nelze na základě návrhu stěžovatelky rozhodnout o zrušení či omezení zajištění těchto peněžních prostředků.
6. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu byla napadeným usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Okresní soud ve shodě s policejním orgánem shledal, že stěžovatelka není osobou, jíž byla věc zajištěna ve smyslu § 79f odst. 2 trestního řádu a uzavřel, že její žádost o zrušení nebo omezení zajištění neměla být věcně posuzována.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení opětovně tvrdí, že nejméně část zajištěných peněžních prostředků může odpovídat peněžním prostředkům, které původní poškozený J. R. poskytl R. Š. formou zápůjček, proto je nelze bez dalšího pokládat za výnos z trestné činnosti. Znovu uvádí, že J. R. poskytl v období let 2018 až 2021 R. Š. finanční prostředky v celkové výši 35 000 000 Kč. R. Š. dne 15. 11. 2021 tuto pohledávku písemně uznal co do důvodu i výše a zavázal se ji splatit nejpozději do 31. 12. 2021, což neučinil, a dne 3. 10. 2022 zemřel. J. R. následně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1. 7. 2024 postoupil uvedenou pohledávku včetně příslušenství obchodní společnosti X, která ji smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 5. 2026 postoupila stěžovatelce.
8. Dále stěžovatelka uvádí, že již její právní předchůdkyně, tj. obchodní společnost X, namítala, že jí coby právní nástupkyni R. Š. náleží procesní postavení poškozené osoby, příp. zúčastněné osoby. Orgány činné v trestním řízení jí však toto postavení nepřiznaly. Stěžovatelka následně vstoupila do právního postavení své předchůdkyně a v navazujícím řízení dále uplatňuje tentýž majetkový nárok vůči pozůstalosti po R. Š. Poukazuje na to, že svůj nárok uplatnila již v řízení o likvidaci pozůstalosti po zemřelém R. Š. vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 11 D 438/2022 a dále v civilním řízení u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 1/2025. Má za to, že orgány činné v trestním řízení nevysvětlily, z jakého důvodu má trestní řízení po dlouhou dobu bránit tomu, aby s majetkem v pozůstalosti naložil příslušný pozůstalostní soud a likvidační správce. Podstatné podle ní je, že disponuje uznáním dluhu a potvrzením o převzetí celkové částky 35 000 000 Kč.
9. Nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že není majitelkou zajištěných bankovních účtů ani nositelkou pohledávky vůči bance. Je toho mínění, že trestní zajištění zasahuje do její majetkové sféry tím, že blokuje majetkovou podstatu, z níž má být její pohledávka v zákonem předvídaném pozůstalostním režimu řešena. Okresní soud podle ní dostatečně nepřezkoumal, zda po více než dvou letech a čtyřech měsících od právní moci zajištění obstojí další trvání zajištění, zda je dostatečně odůvodněno a zda nadále odpovídá zákonnému účelu. Nevypořádal se ani se skutečností, že přijal-li R. Š. prostředky jako zápůjčku, pak takové prostředky samy o sobě nepředstavují výnos z podnikání, nýbrž současně zakládají závazek dlužníka k jejich vrácení. Je přesvědčena, že zasahuje-li trestní zajištění přímo do řízení, v němž se má vypořádat majetková podstata zemřelého R. Š. a uspokojit její listinně doložený nárok coby právní nástupkyně poškozené osoby, nelze její žádost odmítnout pouhou formální úvahou, že není majitelem bankovního účtu.
10. Závěrem dodává, že předmětné peněžní prostředky jsou blokovány déle než dva roky, přičemž řízení je stále vedeno ve fázi prověřování a vůči již zemřelé osobě. Zajištění blokuje řízení o likvidaci pozůstalosti a navazující civilní řízení. Takový stav je podle stěžovatelky neslučitelný s požadavkem, aby orgány veřejné moci postupovaly bez zbytečných průtahů, zvláště jde-li o zajištěný majetek mimořádné hodnoty.
11. Dodatečným podáním stěžovatelka žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu naléhavosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Znovu zdůrazňuje, že zajištěné finanční prostředky jsou v řádu stovek milionů korun a že význam věci nelze posuzovat pouze podle okamžiku, kdy bylo zajištění nařízeno, ale že je nutno přihlédnout také k aktuální délce zajištění, výši zajištěné částky a vývoji trestního řízení. Za mimořádnou skutečnost považuje, že R. Š. zemřel již dne 3. 10. 2022, přesto zajištění dále pokračuje. Opětovně rovněž poukazuje na písemné uznání dluhu R. Š. na částku 35 000 000 Kč a navazující dokumentaci o postoupení pohledávky. Tvrdí, že blokace finančních prostředků má pro ni významné ekonomické důsledky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů (resp. orgánů činných v trestním řízení), která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelky, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky.
14. Ústavní soud stručně připomíná, že prostor pro přezkum ústavnosti rozhodnutí o zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, zejména pak nástrojů trestné činnosti, výnosů z ní, předmětů mezinárodní sankce a příp. náhradní hodnoty (§ 79a až 79g trestního řádu), je vzhledem k jeho povaze omezený. Ač zajištění citelně omezuje vlastnické právo, jde o omezení dočasné, přechodné povahy, které nemůže předjímat výsledek trestního řízení. U majetkových zajišťovacích institutů je proto třeba zohlednit jak jejich dočasnou povahu, tak jejich smysl a účel [srov. např. nálezy ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2713/18 (N 206/103 SbNU 68), ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) či ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1675/23]. Zajištění věci důležité pro trestní řízení není trestem (srov. např. usnesení ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2021/24).
15. V nyní posuzovaném případě je podstatné, jak správně a srozumitelně vysvětlil zejména okresní soud v napadeném rozhodnutí, že stěžovatelka je "pouhou" věřitelkou zemřelého R. Š. coby majitele předmětných bankovních účtů, a to z titulu smlouvy o zápůjčce. Tvrzená zápůjčka mohla založit pouze pohledávku stěžovatelky vůči R. Š. na vrácení odpovídající peněžité částky, nezakládá však vlastnické ani jiné věcné právo ke konkrétním penězům, které se případně nacházejí na jeho bankovních účtech. Stěžovatelka tak prokazatelně není majitelkou zajištěných účtů, resp. zajištěných peněžních prostředků na nich, ani nositelkou jiného přímého práva k zajištěné majetkové hodnotě, tudíž se nemůže úspěšně domáhat zrušení či omezení zajištění takových majetkových hodnot. Jinými slovy není osobou, jíž byla zajištěna věc ve smyslu § 79f odstavce 2 trestního řádu, což je nezbytným předpokladem pro úspěch žádosti. Zajištění se týká majetkového práva spojeného s účtem R. Š., nikoli samotného majetku stěžovatelky. Ústavní soud v tomto ohledu plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu (viz body 8. - 11. usnesení okresního soudu).
16. Uzavřely-li za daných okolností orgány činné v trestním řízení, že na základě shora uvedených skutečností neshledaly důvody pro vyhovění žádosti stěžovatelky o zrušení, případně omezení zajištění předmětných peněžních prostředků, nelze v takovém jejich postupu spatřovat žádné znaky neústavního pochybení. Za tohoto stavu Ústavní soud považoval další námitky stěžovatelky za irelevantní.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. O žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání, čímž její žádosti vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu