Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Reného Zugara, zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1238/2026-113 ze dne 23. června 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 298/2025-99 ze dne 26. listopadu 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 218/2024-65 ze dne 6. května 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě o náhradu škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce konkrétního exekučního řízení. V něm po stěžovateli oprávněná osoba požadovala jí pravomocně a vykonatelně přiznanou částku 356 151,53 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se exekuci bránil tvrzením o zániku závazku započtením, jeho obrana nebyla úspěšná. To trvalo 4 158 dnů (11 let a 5 měsíců) a stěžovatel se v jeho souvislosti již dříve a v jiném řízení na vedlejší účastnici (stát) domohl náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení ve formě omluvy i peněžité satisfakce. Škoda, jejíž náhrady se stěžovatel v posuzované věci domáhal, měla spočívat v nárůstu exekučně vymáhané částky o úroky z prodlení a náklady exekuce oproti stavu, jaký by nastal, pokud by exekuční řízení probíhalo jen po přiměřenou dobu, za kterou považoval dva roky. Po dvou letech vymáhaná částka činila jen 766 695 Kč, na konci pak 1 053 941 Kč. Rozdíl (mezi částkami) stěžovatel považuje za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení. Po státu tak žádal 287 246 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť nebylo přípustné, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
4. Rozhodnutí všech soudů stojí na závěru, že stát nelze činit odpovědným za újmu dlužníka spočívající v zaplacených úrocích z prodlení v řízení, v němž došlo k průtahům, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoli nesprávný úřední postup státu. Takový závěr plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3987/2017 ze dne 24. ledna 2018). Nejvyšší soud napadeným usnesením (str. 2 dole) aproboval závěr nižších soudů, že stěžovateli nic nebránilo, aby na pohledávku oprávněné plnil, a tak předešel růstu příslušenství a veškerých nákladů exekuce, a pokud stěžovatel neplnil povinnost danou pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť příčinou škody byla skutečnost, že stěžovatel svůj závazek vyplývající z pravomocného rozhodnutí nezaplatil včas, ač mu v tom nic nebránilo. Nejvyšší soud dále uvedl., že to platí i ohledně závěru, že není relevantní vnitřní přesvědčení žalobce, že dluh věřiteli plnil zápočtem oproti pohledávce právního předchůdce věřitele, a proto považoval pohledávku za zaniklou, jestliže ze závěrů podkladového řízení vyplývá, že návrh na zastavení exekuce byl zamítnut. Je zásadně věcí dlužníka, jaký zvolí způsob zániku svého závazku tak, aby tento byl splněn řádně a včas, odpovědnost za svá rozhodnutí a jejich realizaci nemůže dlužník přenášet na stát, zvláště není-li rozhodnutí soudu zákonnou podmínkou zániku závazku.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na názoru, že úroky z prodlení a náklady exekuce, které přirostly k exekučně vymáhané pohledávce, jsou důsledkem průtahů v exekučním řízení, a že stát mu za tuto škodu odpovídá, opačný přístup považuje za porušení svého práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Domnívá se, že příčinnou souvislost nelze omezit tak, jak k tomu přistoupily obecné soudy. Má za to, že v posuzované věci působilo více příčin, včetně příčiny spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení. Obecné soudy podle něj nepřihlížely k individuálním okolnostem jeho věci a rezignovaly na řádné odůvodnění. Odkazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 1133/13, I. ÚS 4196/16, III. ÚS 1318/17, IV. ÚS 3469/17 a IV. ÚS 1621/21) a zdůrazňuje, že Ústavní soud zmiňuje prodlení dlužníka jako stěžejní příčinu, a uznává, že jde o příčinu prvotní. Ve světle novější nálezové judikatury (nálezy sp. zn. I. ÚS 818/24, III. ÚS 1948/25, IV. ÚS 142/26 a III. ÚS 3369/24) však má za to, že ta by měla být důvodem pro přehodnocení a zohlednění plurality příčin. Zdůrazňuje, že nechce po Ústavním soudu, aby popřel odpovědnost dlužníka, ale aby přehodnotil kategorický důsledek, který z tohoto kategorického východiska dovodila odmítavá usnesení pro právní význam následných průtahů. Na konkrétních souvislostech posuzované věci vysvětluje, proč neplnil svůj dluh dříve a nepředešel tak škodě, jejíž náhrady se po státu v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, domáhá.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
8. Ústavní stížnost zřejmě obsahuje především opakování námitek, s nimiž se ústavně souladným způsobem vypořádaly obecné soudy. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Stěžovatel ani nezpochybňuje, že obecné soudy rozhodly v souladu s ustálenou judikaturou a že ji Ústavní soud aproboval. Má jen za to, že novější nálezová judikatura by mohla vést k přehodnocení. Ústavní soud k tomu, stejně jako obecné soudy, důvod neshledává. Ústavní soud chápe, kam stěžovatel námitkami směřuje, že nechtěl plnit dříve, než bude postaveno najisto, že jeho obrana započtením je neúspěšná, potažmo že plnit na dluh, který považoval za neexistující, považoval za rizikové. Jenže pořád a stále jde o to, že povinnost plnit svůj dluh vůči oprávněné zde objektivně existovala bez ohledu na exekuční řízení a jeho délku, byť její existence byla v průběhu exekučního řízení mezi účastníky sporná. Nejistota, kterou v souvislosti s tím stěžovatel prožíval dlouhé roky včetně obavy z vysokého příslušenství, je beze sporu důsledkem nepřiměřené délky exekučního řízení. Náhrady této újmy se stěžovatel také proto v jiném řízení (viz bod 2) domohl.
9. Obecné soudy svůj postup srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud v ústavní stížnosti neshledal dostatečné důvody pro zpochybnění či korekci závěrů obecných soudů.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. září 2026
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu