Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Andrey Průchové, advokátky, sídlem Kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2026 č. j. 12 Co 53/2026-47, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ODOAKER, a. s., sídlem Pernerova 441, Pardubice, A. S., T. S. a H. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z příloh založených ve spise se podává, že Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 7. 1. 2026 č. j. 56 C 13/2024-39 přiznal stěžovatelce, advokátce JUDr. Andree Průchové (dále jen "stěžovatelka") odměnu ve výši 5 500 Kč za výkon funkce kolizního opatrovníka třetího vedlejšího účastníka jako druhého žalovaného.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud (stejně jako okresní soud) v napadeném usnesení při určení výše její odměny nesprávně vycházel z § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tedy z tarifní hodnoty 30 000 Kč, avšak správně měl postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu [např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 277/24 (N 89/124 SbNU 68), nález ze dne 7. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1750/23 (N 159/121 SbNU 29) či usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2305/19 a další] pro určení výše odměny advokáta u žalob na vyklizení nemovitostí se vychází primárně z ceny této věci podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 advokátního tarifu. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné postupovat podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Tak tomu bude zejména v případech, kdy hodnota nároku (plnění) nebyla nikdy zjišťována a objektivně stanovena a bylo by ji možné zjistit jen nad rámec podstaty rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763), ve kterém Ústavní soud vyložil pojem ,,nepoměrné obtíže" ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Ve vztahu k nemovitosti, jejíž vyklizení bylo v předmětné věci v řízení navrhováno (bytová jednotka č. X v k. ú. K., dále jen "bytová jednotka"), byl v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem zpracován znalecký posudek. Stěžovatelka dovozuje, že částka 979 146 Kč, která byla tímto znaleckým posudkem určena jako obvyklá cena bytové jednotky, je tak cenou věci, které se vyklizení týká, a tudíž tarifní hodnotou, z níž je třeba vycházet při určení odměny jakožto procesního opatrovníka v předmětné věci. Stěžovatelka dovozuje, že jí náleží odměna za dva úkony právní služby po 12 220 Kč/úkon, tj. ve výši 24 440 Kč z tarifní hodnoty 979 146 Kč podle § 8 odst. 1 a § 7 bod. 6 advokátního tarifu, 2x režijní paušál po 450 Kč, tj. 900 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 25 340 Kč (stěžovatelka není plátcem DPH) a dále odměna za sepsání odvolání proti usnesení okresního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou. Stěžovatelka je advokátka, a proto v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 [(ST 42/79 SbNU 637, č. 90/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Na závěru o přípustnosti ústavní stížnosti nic nemění ani ta skutečnost, že krajský soud k napadenému usnesení, které se týká odměny advokáta, připojil nesprávné poučení, že proti tomuto usnesení krajského soudu je přípustné dovolání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních situací (rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele) úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07, ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 či ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
9. Ústavní soud také opakovaně vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. I když právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem úplně vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Extrémními situacemi jsou zejména případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339), ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), či usnesení ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 103/10, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. 33 Odo 590/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3509/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016 sp. zn. 26 Cdo 684/2016].
10. Obdobné platí i při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení právní normy, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole, případně absentuje-li odůvodnění rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) či ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
11. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (ST 60/129 SbNU 535, č. 97/2025 Sb.) v bodě 34 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti. Podmíní-li zákon přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.
12. V nyní posuzované věci vzhledem k výši částky, která je předmětem sporu (jde o částku ve výši rozdílu mezi stěžovatelce přiznanou částkou 5 500 Kč a stěžovatelkou požadovanou částkou ve výši 25 340 Kč, představující odměnu advokáta), je zřejmé, že jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo uvedeno výše, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které by ji posouvaly co do významu do ústavněprávní roviny. Je pak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou "bagatelnost", vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 762/20, či ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1818/25 ad.).
13. V předmětné věci stěžovatelka žádné takové mimořádné okolnosti, které by posuzovanou věc posouvaly do ústavněprávní roviny, v ústavní stížnosti neuvedla. V rozhodnutí krajského soudu neabsentuje řádné odůvodnění a nelze je ani označit za extrémní případ svévolné interpretace a aplikace právních norem. Jde-li tedy o věc bagatelní, není dán prostor pro kasační zásah Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2969/20 či usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2688/20 ad.).
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že u žalob na vydání věci (vyklizení nemovitosti) se odměna advokáta odvíjí primárně od ceny této věci. Podstatou nyní projednávané věci je tedy posouzení, zda předmět řízení, týkající se vyklizení nemovitosti, je penězi ocenitelný či nikoli, tedy zda má být aplikován § 8 odst. 1 nebo § 9 odst. 1 advokátního tarifu. K tomu Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem není přezkoumávat, které z těchto ustanovení mělo být při určení tarifní hodnoty sporu použito (to je otázka výhradně výkladu podústavního práva), nýbrž pouze zjistit, zda interpretací a aplikací ustanovení použitého v posuzované věci obecný soud nevybočil z naznačených ústavních mantinelů (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4036/18).
15. V usnesení ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 70/24 Ústavní soud nepovažoval výklad obecných soudů, že podle § 8 advokátního tarifu se odměna advokáta stanoví v těch případech, kdy předmětem sporu je samotná nemovitost, nikoli její užívání, za neústavní, navíc za situace, kdy v dané konkrétní věci nemá takový výklad v podobě výpočtu odměny advokáta ani zjevně nespravedlivé dopady. Ústavní soud dodal, že proto není namístě, aby Ústavní soud vstupoval do výkladové rozepře uvnitř obecné justice a podal závazný výklad podústavního práva. To je v první řadě úkolem obecných soudů. V uvedeném usnesení Ústavní soud dále poukázal na to, že již v minulosti připustil, že u žalob na vyklizení nemovitosti mohou být ústavně souladné obě výkladové varianty. Vždy záleží na okolnostech případu a kvalitě odůvodnění rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2384/21, bod 25). Ústavní soud tak ve výše uvedené věci neshledal zásah do ústavních práv stěžovatele, vycházely-li obecné soudy u žaloby na vyklizení z tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu.
16. Rovněž v předmětné věci krajský soud v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil, proč vycházel z tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu. Krajský soud z obsahu žaloby zjistil, že první vedlejší účastnice (žalobkyně) se domáhá toho, aby třetímu vedlejšímu účastníkovi (druhému žalovanému) byla uložena povinnost vyklidit předmětnou bytovou jednotku, přičemž o vlastní bytovou jednotku, tedy zpochybňování jejího vlastnictví nešlo. Krajský soud dovodil, že ve skutečnosti cena nemovitosti má význam jen v těch případech, kdy předmětem sporu je sama nemovitost. Předmětem tohoto řízení však bylo vyklizení nemovitosti. Právo na vyklizení nelze vyjádřit penězi, nelze proto postupovat podle § 8 advokátního tarifu. Za uvedené situace se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v posuzované věci je za tarifní hodnotu nutno považovat částku 30 000 Kč, a to podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud nezjistil, že by v předmětné věci byly dány jakékoliv výjimečné okolnosti odůvodňující jeho zásah. V této věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení v bagatelní výši. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu