Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 113/2026-42 ze dne 6. srpna 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 48 Az 1/2026-38 ze dne 29. dubna 2026, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-284/ZA-ZA11-HA10-2025 ze dne 1. 12. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel přicestoval na území České republiky v květnu 2023 na základě pracovního víza. Vzhledem k nespokojenosti se mzdou se však rozhodl následně odcestovat za prací do Rakouska, kde pobýval bez pobytového oprávnění od září 2023 do února 2025. Po návratu do České republiky zde podal žádost o mezinárodní ochranu (§ 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). Tvrdil, že zde konvertoval ke křesťanství a hrozí mu z toho důvodu v Indii pronásledování. Ministerstvo nepovažovalo jeho příběh za věrohodný, stejně tak Městský soud v Praze ("městský soud") - v jeho výpovědích byly rozpory a jeho žalobní tvrzení byla obecná. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost se závěrem, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou k věrohodnosti výpovědí, k náboženské konverzi i k dokazování.
II. Argumentace stěžovatele
2. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho práva podle čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 15, 16, 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 3, 8 a 9 a čl. 13 ve spojení s čl. 3 a 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a 47 Listiny základních práv EU. Požádal také o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
3. Pro účely posouzení ústavní stížnosti lze námitky rozdělit do třech okruhů. První z nich se týká porušení procesních práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud na jednu stranu odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost, ačkoli věc obsahovala ústavně významné otázky, jako posouzení konverze sur place či posouzení otázky, zda lze na základě závěru o nevěrohodnosti bez dalšího rezignovat na posouzení doplňkové ochrany. Navíc jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud odmítly provést navrhované důkazy k náboženské praxi a k rizikům v zemi původu s poukazem na předchozí závěr o nevěrohodnosti - právě navržené důkazy přitom měly sloužit k ověření nebo vyvrácení závěru o nevěrohodnosti. Druhý okruh se týká ústavně nekonformního použití závěru o nevěrohodnosti jako definitivního důkazu pro zamítnutí žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu bez řádného posouzení jeho celé životní a náboženské situace. Konečně třetí okruh je v podstatě tvrzení negativních důsledků takto zjištěného a použitého závěru o nevěrohodnosti do osobní sféry stěžovatele v mnoha ohledech, jako například porušení svobody náboženského vyznání, porušení zásady non-refoulement či nepřiměřený dopad do soukromého života.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je až na dále uvedenou výjimku přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy správních soudů a nepřísluší mu přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, nedošlo-li jejich prostřednictvím k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jeho úkolem není posuzovat věcnou správnost každého rozhodnutí orgánů veřejné moci, nýbrž poskytovat ochranu ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti správních soudů proto zasahuje pouze tehdy, vykazuje-li jejich postup či rozhodnutí kvalifikované vady ústavněprávní intenzity, zejména prvky svévole, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nebo nedostatek řádného odůvodnění. Takové vady však Ústavní soud v nynější věci neshledal.
7. Stěžovatel předně namítá, že Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost, přestože věc podle něj obsahovala ústavně významné otázky. Ústavní soud však připomíná, že podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud se ústavností a interpretací tohoto ustanovení opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že posouzení přijatelnosti kasační stížnosti náleží především Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat jeho úvahu o přesahu vlastních zájmů stěžovatele, není-li projevem svévole či zneužití soudního uvážení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 597/06 ze dne 9. 11. 2006 a III. ÚS 778/07 ze dne 31. 10. 2007).
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že s ohledem na účel institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti, spočívající zejména v umožnění Nejvyššímu správnímu soudu soustředit se na rozhodování otázek přesahujících individuální zájmy účastníků řízení, nelze na odůvodnění rozhodnutí podle § 104a soudního řádu správního klást stejné požadavky jako na rozhodnutí o věcném přezkumu kasační stížnosti. Z ústavního hlediska je dostačující i stručnější odůvodnění, jehož podstatou je shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k nastoleným otázkám a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž již byly tyto otázky řešeny (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2923/21 ze dne 7. 12. 2021 a III. ÚS 852/25 ze dne 2. 4. 2025).
9. Nejvyšší správní soud těmto požadavkům dostál. V bodech 8 a 9 napadeného usnesení vymezil zákonná a judikaturní kritéria přijatelnosti kasační stížnosti a následně se v bodech 10 až 16 zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele. Vysvětlil přitom, proč považuje závěry městského soudu za souladné s ustálenou judikaturou, a odkázal na konkrétní rozhodnutí týkající se hodnocení věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu, náboženské konverze i rozsahu dokazování. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost bez dostatečného posouzení jejího obsahu. Skutečnost, že stěžovatel považuje nastolené otázky za ústavně významné, sama o sobě nezakládá povinnost Nejvyššího správního soudu kasační stížnost přijmout k věcnému projednání. Ústavní soud v jeho postupu neshledal žádné známky svévole, které by odůvodňovaly jeho zásah.
10. Důvodná není ani námitka týkající se údajně opomenutých důkazů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že právu účastníka navrhovat důkazy neodpovídá povinnost soudu všechny navržené důkazy provést. Soud však musí o důkazních návrzích rozhodnout a případné neprovedení důkazů řádně odůvodnit. Neprovedení důkazu je přípustné mimo jiné tehdy, není-li způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo je-li jeho provedení nadbytečné (srov. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995). V nynější věci městský soud v bodě 21 svého rozsudku vysvětlil, proč nepovažoval doplnění dokazování za potřebné. Vyšel přitom ze skutečnosti, že stěžovatel měl dostatečný prostor k předložení důkazů o své náboženské konverzi již ve správním řízení, a zdůraznil, že ani v řízení před soudem nepředložil důkazy způsobilé zpochybnit závěr správního orgánu o nevěrohodnosti jeho tvrzení. Nejvyšší správní soud tento postup v bodě 14 svého usnesení přezkoumal a neshledal v něm pochybení. Stejně tak v tomto postupu neshledává pochybení ani Ústavní soud.
11. Stěžovatelova argumentace, podle níž soudy odmítly provést důkazy právě s odkazem na závěr o nevěrohodnosti, který měly tyto důkazy zpochybnit, proto neobstojí. Městský soud neodmítl dokazování pouze proto, že správní orgán již dospěl k závěru o nevěrohodnosti stěžovatele, nýbrž posoudil potřebnost jeho doplnění s ohledem na obsah správního spisu, dosavadní průběh řízení a povahu předložených či navrhovaných důkazů. Za této situace nelze jeho postup označit za ústavně nepřípustnou důkazní zkratku ani za porušení práva na soudní ochranu.
12. Podstatou druhého okruhu námitek je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým správní orgán a správní soudy posoudily věrohodnost jeho tvrzené konverze ke křesťanství. Stěžovatel zejména namítá, že závěr o nevěrohodnosti byl založen na formalistickém hodnocení jeho znalostí křesťanské nauky a absenci dokladů o příslušnosti k církvi, aniž by byla dostatečně zohledněna jeho individuální situace a skutečnost, že se nacházel teprve v procesu osvojování nové víry.
13. Ústavní soud předesílá, že hodnocení věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu náleží primárně příslušnému správnímu orgánu a následně správním soudům. Jejich závěry může Ústavní soud zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nelogické, svévolné nebo v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V nynější věci však taková situace nenastala. Městský soud se hodnocením věrohodnosti stěžovatele podrobně zabýval zejména v bodech 25 až 49 svého rozsudku, přičemž vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž musí být závěr o nevěrohodnosti žadatele založen na důsledném posouzení jeho výpovědi z hlediska vnitřní a vnější konzistentnosti, konkrétnosti a přesvědčivosti (srov. zejména rozsudek č. j. 4 Azs 71/2015-54). Nejvyšší správní soud následně v bodech 11 až 13 svého usnesení správnost tohoto postupu potvrdil.
14. Stěžovateli lze přisvědčit v obecné rovině, že upřímnost náboženského přesvědčení nelze posuzovat výlučně podle znalostí náboženské nauky ani podmiňovat formálním členstvím v církvi či absolvováním křtu. Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by správní orgán nebo správní soudy takto postupovaly. Městský soud naopak v bodech 35 až 39 svého rozsudku hodnotil více vzájemně souvisejících okolností, zejména život stěžovatele před tvrzenou konverzí, okolnosti samotné konverze, její význam pro stěžovatele, jeho znalosti nového náboženství a skutečné náboženské aktivity. Nešlo tedy o pouhý znalostní test, jak stěžovatel tvrdí.
15. Závěr o nevěrohodnosti byl navíc podložen řadou dalších konkrétních okolností. Stěžovatel nedokázal přesvědčivě vysvětlit okolnosti svého přiklonění ke křesťanství, jeho výpovědi o náboženských aktivitách byly značně obecné a mezi jednotlivými pohovory nevykazoval tvrzený pokrok v poznávání křesťanské víry. Rozpory se přitom netýkaly pouze náboženských znalostí, ale také samotných tvrzených důsledků konverze, zejména důvodů odstěhování jeho manželky a dětí či jejich postavení v Indii. Městský soud rovněž zohlednil okolnosti podání žádosti o mezinárodní ochranu, které nasvědčovaly tomu, že skutečným motivem stěžovatele byla snaha o legalizaci jeho pobytu v České republice. Tyto okolnosti hodnotil ve vzájemných souvislostech, nikoli izolovaně.
16. Ústavní soud proto neshledal důvod zpochybnit závěr správních soudů, že stěžovatel neprokázal věrohodnost svého azylového příběhu. Jejich rozhodnutí jsou v této části dostatečně a přesvědčivě odůvodněna, přičemž zohledňují individuální okolnosti případu. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje argumentaci, s níž se správní soudy již vypořádaly, a domáhá se odlišného hodnocení skutkových okolností. Takový požadavek však přesahuje přezkumnou pravomoc Ústavního soudu.
17. Třetí okruh námitek stěžovatele se týká tvrzených důsledků napadených rozhodnutí do jeho základních práv, zejména svobody náboženského vyznání, zákazu navrácení do země, kde by mu hrozilo nelidské či ponižující zacházení, a práva na respektování soukromého života. Stěžovatel v této souvislosti namítá rovněž nedostatečné posouzení ochrany před nestátními aktéry, možnosti vnitřního přesídlení a relevantních informací o zemi původu.
18. Ústavní soud předně konstatuje, že všechny uvedené námitky vycházejí ze společného předpokladu, totiž že stěžovatel skutečně konvertoval ke křesťanství, případně je jako konvertita vnímán svým okolím, a právě z tohoto důvodu mu v zemi původu hrozí pronásledování či jiná vážná újma. Jak však bylo vysvětleno výše, správní orgán a správní soudy dospěly ústavně konformním způsobem k závěru, že stěžovatelův azylový příběh není věrohodný. Nebyla tedy shledána věrohodnou ani skutková východiska, z nichž stěžovatel dovozuje tvrzené zásahy do svých základních práv.
19. Za této situace nebylo nezbytné podrobně zkoumat hypotetické důsledky tvrzené konverze, která nebyla shledána věrohodnou. Nelze totiž důvodně požadovat, aby správní orgány a soudy posuzovaly, zda stěžovateli v důsledku jeho náboženského přesvědčení hrozí pronásledování, zda by mu před ním indické orgány poskytly účinnou ochranu nebo zda by se mu mohl vyhnout vnitřním přesídlením, jestliže samotný skutkový předpoklad těchto úvah nebyl věrohodně doložen. Obdobně Nejvyšší správní soud v bodě 13 napadeného usnesení odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž v případě celkové nevěrohodnosti azylového příběhu postrádá smysl zabývat se hypotetickou otázkou, zda by při jeho pravdivosti byly splněny podmínky pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany (srov. usnesení č. j. 5 Azs 35/2022-29, bod 24). Stejnou argumentaci použil městský soud zejména v bodech 54 až 58 svého rozsudku.
20. Uvedený závěr přitom neznamená, že by správní orgány mohly rezignovat na posouzení skutečného rizika zacházení odporujícího čl. 3 Úmluvy, vyplývalo-li by takové riziko z jiných věrohodných okolností nezávislých na zpochybněném azylovém příběhu. Stěžovatel však žádné takové samostatné okolnosti nedoložil. Jeho argumentace týkající se hrozeb ze strany rodiny, místní komunity či náboženských extremistů, nedostatečné ochrany indických orgánů i nemožnosti vnitřního přesídlení je odvozena právě od tvrzené náboženské konverze a jejích následků. Jestliže správní soudy neshledaly pochybení v závěru o nevěrohodnosti těchto tvrzení, nebyly povinny podrobně posuzovat jejich hypotetické důsledky. To platí také pro namítanou nedostatečnou regionalizaci informací o zemi původu, které by samy o sobě nemohly odstranit zásadní rozpory ve stěžovatelově výpovědi.
21. Nadto je třeba zdůraznit, že námitku porušení zásady non-refoulement stěžovatel neuplatnil řádně již v řízení před správními soudy. Nejvyšší správní soud v bodě 16 svého usnesení výslovně konstatoval, že námitka porušení této zásady byla poprvé uplatněna až v kasační stížnosti, a proto ji podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního posoudil jako nepřípustnou. Ústavní soud připomíná, že princip subsidiarity ústavní stížnosti vyžaduje nejen formální vyčerpání procesních prostředků ochrany práva, ale také řádné uplatnění námitek porušení základních práv již v řízení před příslušnými orgány veřejné moci. Ústavní soud nemůže sloužit jako první instance, před níž stěžovatel uplatní námitky, které mohl vznést již dříve, avšak neučinil tak. V rozsahu, v němž stěžovatel uplatňuje samostatnou námitku porušení zásady non-refoulement, kterou řádně neuplatnil v řízení před obecnými soudy, je proto tato námitka nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
22. Konečně ani tvrzený nepřiměřený zásah do soukromého života stěžovatele nemůže na uvedených závěrech nic změnit. Stěžovatel jej odvozuje zejména od náboženské identity, kterou měl získat během pobytu v Evropě, a od hrozícího nátlaku na její popření po návratu do Indie. Tato tvrzení však opět předpokládají věrohodnost jeho náboženské konverze, kterou správní orgány a soudy důvodně zpochybnily. Samotné sociální vazby vytvořené během pobytu v České republice pak bez dalších mimořádných okolností nezakládají právo na udělení mezinárodní ochrany. Ústavní soud proto ani v této části neshledal zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
23. Ústavní soud uzavírá, že správní soudy se věcí stěžovatele dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Jejich závěry nevykazují znaky svévole ani jiného kvalifikovaného pochybení ústavněprávní intenzity. Skutečnost, že stěžovatel s výsledkem řízení nesouhlasí, sama o sobě porušení jeho základních práv nezakládá. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu