Ústavní soud, II. ÚS 2828/26

Spisová značka
II. ÚS 2828/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:2.US.2828.26.1
Datum rozhodnutí
7. 10. 2026
Datum podání
22. 9. 2026
Datum publikace
13. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Šámal Pavel
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem, hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu), právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík
rodina, rodičovská zodpovědnost, rodiče, dítě, dokazování

znění ke dni rozhodnutí

Citovaná rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou, sídlem třída Míru 450, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. června 2026 č. j. 23 Co 74/2026-1046 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. ledna 2026 č. j. 13 Nc 16/2022-995, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a F. B. a nezletilé Z. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z příloh založených ve spise se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem schválil jednání, které za druhou vedlejší účastnici - nezletilou (dále jen "nezletilá") učinil první vedlejší účastník - její otec (dále též jen "otec"), a to podání žaloby na zaplacení částky 442 000 Kč s příslušenstvím proti stěžovatelce - matce nezletilé (dále též jen "matka") v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 298/2025 (výrok I.). Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozhodl tak na návrh otce, který se domáhal toho, aby soud schválil jeho právní jednání učiněné za nezletilou spočívající v podání žaloby proti matce na zaplacení částky 442 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že z účtu nezletilé vedeného u ČSOB a. s., byly bez jeho souhlasu poukázány dvě platby v celkové výši 442 000 Kč na účet babičky nezletilé, přičemž šlo o prostředky nezletilé, s nimiž matka nakládala v rozporu se zákonnou povinností řádného hospodáře při správě jmění dítěte.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že věc nyní rozhodovaná senátem 23 Co krajského soudu týkající se nezletilé dcery je ve vysoké míře shodná s věcí rozhodovanou dříve senátem 27 Co téhož soudu týkající se nezletilého syna. Krajský soud se však nyní při rozhodování věci senátem 23 Co odklonil od závěrů rozhodnutí senátu 27 Co, avšak odchýlení se od dřívějšího rozhodnutí ve věci v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivě neodůvodnil. Krajský soud se nevypořádal řádně se stěžejními důvody dřívějšího rozhodnutí senátu 27 Co téhož soudu, přičemž skutkový závěr krajského soudu o absenci rodinného rizika nemá podklad v provedeném dokazování. Podle stěžovatelky rozdíl ve věku dětí, v jejich aktuální informovanosti a ve výši nároku nemohou být stěžejní pro odklon od původního rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že krajský soud redukoval rozdíl mezi projednávanými věcmi (věcí 23 Co a dřívější věcí 27 Co) pouze na nevědomost nezletilé o nynějším sporu a dále na její věk.

5. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud odmítl doplnit dokazování rozhodnutím o přestupku, komunikací otce se synem, záznamem z rodinné mediace a jejím výslechem. Krajský soud tak bez přesvědčivého vysvětlení odmítl důkazy směřující k posouzení rozhodného rizika jako nepotřebné a současně odmítl prohlásit absenci téhož rizika za podklad svého rozhodnutí, obzvlášť za situace, kdy senát 27 Co téhož soudu na základě znalosti poměrů rodiny konstatoval mimořádně intenzivní zásah rodičovského konfliktu do života všech tří dětí. Stěžovatelka dovozuje, že založil-li soud odklon od dřívějšího rozsudku na odlišném hodnocení rodinného rizika, musel pro takové hodnocení vytvořit spolehlivý skutkový podklad a přesvědčivě vysvětlit, proč navržené důkazy nemohou jeho závěr ovlivnit, což krajský soud neučinil. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud sice v předmětné věci "odklon" formálně přiznal, avšak řádně jej neodůvodnil ani nepodložil dostatečnými argumenty. Pouhý odkaz na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), nemůže nahradit konkrétní argumentační vypořádání se s konkrétními okolnostmi obou případů, potažmo rozdílů obou případů. Potřeba přesvědčivého odůvodnění senátem 23 Co tedy byla v nyní posuzované věci ve výše uvedeném kontextu zesílena tím, že šlo o odlišné, resp. opačné rozhodnutí téhož odvolacího soudu, přičemž dřívější rozhodnutí se týkalo téže rodiny a sourozenců nezletilé.

6. Nedostatečně vysvětleným odklonem od předchozího rozhodnutí téhož soudu, nevypořádáním se se zásadní odvolací argumentací a vnitřně rozporným hodnocením rodinného rizika došlo podle stěžovatelky k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principu právní jistoty a zákazu libovůle podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Opačné závěry v úzce souvisejících věcech téže rodiny bez přesvědčivého vysvětlení současně narušují rovnost a předvídatelnost rozhodování ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že napadená rozhodnutí umožňují vedení soudního sporu dítěte proti vlastní matce, tedy způsobují zásah do rodinného života matky, i do vztahu matky k dítěti s potenciálně dlouhodobými a obtížné napravitelnými následky. Obecné soudy však tento zásah neposoudily na základě dostatečně zjištěných skutečností a neprovedly transparentní poměření majetkového zájmu nezletilé s ochranou rodinných vazeb. Došlo tak k porušení práv stěžovatelky ve smyslu čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. V předmětné věci okresní soud posoudil návrh otce podle § 898 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého právní jednání týkající se majetku dítěte, například podání žaloby, vyžaduje souhlas soudu, nejde-li o běžnou či zanedbatelnou věc, a konstatoval, že podání žaloby je výjimečné právní jednání s významným dopadem pro nezletilou, a proto je souhlas s podáním takového návrhu nutný. Rozhodující je, zda je takové jednání v zájmu dítěte, nikoliv vhodnost postupu rodiče, tj. zda je v tomto konkrétním případě nejvhodnějším řešením vzniklé situace podání žaloby na matku. Okresní soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že v posuzované věci existují důvodné pochybnosti o nakládání s penězi nezletilé, které odůvodňují poskytnutí soudní ochrany nezletilé, když matka v průběhu tohoto řízení nebyla schopna prokázat tvrzení, že odčerpané částky blížící se půl milionu korun, byly jejími vlastními peněžními prostředky. Okresní soud dovodil, že možná újma nezletilé v případě zamítnutí žaloby by byla minimální, když náklady takového řízení by s ohledem na svůj věk nenesla. Na rozdíl od podání žalob za starší bratry nezletilé není nezletilá zatížena tímto řízením a není tak narušen ani její psychický stav. Proto okresní soud shledal nyní posuzovaný návrh za odlišný od předchozího řízení o schválení právního jednání - podání žaloby na matku, tehdy za bratry nezletilé, který byl pravomocně zamítnut rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 4. 2023 č. j. 13 Nc 16/2022-327 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 10. 2023 č. j. 27 Co 167/2023-378. V těchto rozhodnutích soud zdůraznil, že výsledek takových soudních sporů je nejistý, a že v případě schválení takového jednání učiněného otcem za oba syny dlouhodobě zásadně poškodí vztahy mezi matkou a oběma syny navzájem. Nyní okresní soud shledal podání žaloby v zájmu nezletilé, a proto právní jednání otce za nezletilou schválil.

10. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Zdůraznil, že nezletilá měla pro řízení ustanoveného kolizního opatrovníka. Podle názoru krajského soudu okresní soud učinil skutková zjištění v dostatečném rozsahu a přisvědčil okresnímu soudu v tom, že předmětná žaloba není způsobilá zlepšit nebo zhoršit vztah mezi staršími sourozenci nezletilé a matky do té míry, že by to mělo na nezletilou takový vliv, že by nebylo v jejím zájmu projednání schvalované žaloby. Požadovala-li stěžovatelka, aby krajský soud vzal v úvahu stanovisko obsažené v rozsudku krajského soudu ze dne 18. 10. 2023 č. j. 27 Co 167/2023-378 (že by podání žaloby na matku za starší syny dlouhodobě zásadně poškodilo vztahy mezi matkou a oběma syny navzájem, přičemž výsledek takového soudního sporu je nejistý), poukázal krajský soud na to, že důvody pro odchýlení se od uvedeného rozhodnutí senátu krajského soudu 27 Co již popsal okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, se kterými se krajský soud ztotožnil. Krajský soud poukázal na to, že v situaci, kdy jeden z rodičů používá účet nezletilého dítěte a tvrdí, že jej užívá pro transakce, které nejsou finančními prostředky dítěte, vystavuje se procesní situaci, že musí tvrdit a prokázat, že šlo skutečně o prostředky někoho jiného než dítěte. Prováděla-li matka v minulosti na účtu nezletilé (stejně jako i na účtech nezletilých synů) nějaké transakce bez souhlasu otce jako druhého rodiče a měla rodičovskou odpovědnost, dostala se do pozice, že bude muset tvrdit a prokazovat, že šlo o její výlučné prostředky a bude se muset ubránit nároku na výplatu finančních prostředků z tohoto účtu majiteli účtu. Krajský soud dovodil, že tímto svým jednáním spor o zaplacení žalované částky matka v podstatě vyvolala.

11. Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať již uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29, nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].

12. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se požadavkem respektování nejlepšího zájmu nezletilé řídily. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování. Krajský soud k námitce stěžovatelky v napadeném rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč nebyly provedeny stěžovatelkou navržené důkazy. Soudy na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. S námitkami, které stěžovatelka uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, se obecné soudy ve svých rozhodnutích rovněž dostatečně vypořádaly. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly v předmětné věci rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

13. Ke stěžovatelkou namítané nejednotnosti rozhodování obecných soudů Ústavní soud uvádí, že je bezpochyby žádoucí, aby soud, rozhoduje-li ve skutkově obdobné věci, postupoval stejně jako jiný soud v předchozí věci (srov. § 13 občanského zákoníku). Z § 13 občanského zákoníku však rovněž vyplývá, že má-li soud důvod odchýlit se od rozhodnutí v obdobné skutkové věci, může se od dřívějšího rozhodnutí odchýlit, jsou-li tyto důvody racionální, a tyto důvody odchýlení v napadeném rozhodnutí vysvětlí.

14. V předmětné věci obecné soudy přihlédly k individuálním okolnostem posuzované věci a v napadených rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vysvětlily, v čem se obě věci od sebe liší a proč napadenými rozhodnutími rozhodly jinak než v předchozí věci. Důvody pro odchýlení se od rozhodnutí senátu 27 Co krajského soudu popsal okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž krajský soud se s těmito důvody ztotožnil.

15. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilé dcery. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilé (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2026

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.