55. Právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nestrannost se posuzuje ze subjektivního i objektivního hlediska. Subjektivní hledisko se týká osobního vztahu soudce či přísedícího k věci a osobám, jichž se řízení dotýká; subjektivní nestrannost se přitom presumuje, není-li prokázán opak. Objektivní hledisko sleduje, zda existují konkrétní okolnosti, které mohou u rozumně uvažujícího pozorovatele založit legitimní pochybnost o nestrannosti rozhodující osoby. Nestačí proto pouhá subjektivní nedůvěra účastníka řízení; pochybnost musí být opřena o konkrétní a ověřitelné okolnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004, nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 či nález sp. zn. III. ÚS 2759/16 ze dne 6. 12. 2016).
56. Ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k soudci a přísedícímu konkretizuje ústavní požadavek nestranného soudu. Posouzení důvodů pro jejich vyloučení náleží zásadně obecným soudům a je věcí jejich relativně volné úvahy, která však nesmí vybočit ze zákonných a ústavních mezí. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat jejich hodnocení vlastní úvahou jako další stížnostní instanci. Zkoumá však, zda obecné soudy vycházely ze subjektivního i objektivního hlediska nestrannosti, zda se vypořádaly se všemi konkrétními okolnostmi způsobilými založit objektivně oprávněné pochybnosti o nestrannosti rozhodující osoby a zda jejich závěr není projevem svévole nebo zjevně nedostatečného odůvodnění (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2948/07 ze dne 28. 2. 2008; usnesení sp. zn. I. ÚS 2573/16 ze dne 18. 10. 2016; nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016, nebo nález sp. zn. II. ÚS 741/21 ze dne 2. 8. 2021).
57. Krajský soud při prvním posouzení námitky vycházel mimo jiné z toho, že tvrzená vyjádření přísedící na sociální síti nebyla přes výzvu doložena. Ve stížnostním řízení však byly konkrétní příspěvky označeny a vrchní soud se jejich obsahem zabýval. Posoudil příspěvek vztahující se ke komunismu, příspěvek "Chyťte Bureše" i příspěvek s volebním billboardem stěžovatele 4) a vysvětlil, proč z nich neplyne konkrétní poměr přísedící k projednávané věci nebo k osobám obžalovaných (srov. zejm. body 16 až 19 usnesení vrchního soudu sp. zn. 7 To 79/2019 ze dne 22. 10. 2019). Nejvyšší soud se s tímto vypořádáním ztotožnil a vyložil, že pouhé sdílení či uložení článku bez vlastního komentáře nelze automaticky považovat za schvalování jeho obsahu nebo za vyjádření konkrétního postoje k tvrzením v něm uvedeným (srov. body 218 a 219 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
58. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy pominuly subjektivní či objektivní hledisko nestrannosti. Zabývaly se konkrétními skutečnostmi, z nichž stěžovatel 4) podjatost přísedící dovozoval, a vysvětlily, proč tyto skutečnosti nezakládají její poměr k projednávané věci nebo k osobám obžalovaných. Jejich závěr není svévolný ani nedostatečně odůvodněný. Ani tato námitka proto není opodstatněná.
IV. c) K námitkám politického a mediálního ovlivnění řízení
59. Stěžovatel 4) namítá, že trestní řízení proti němu bylo ovlivněno jeho tehdejším politickým postavením, veřejnými vyjádřeními představitelů veřejné moci a dlouhodobou medializací věci. Dovozuje z toho zásah do presumpce neviny, nestrannosti rozhodování a celkové spravedlivosti řízení.
60. Ústavní soud připomíná, že presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy zavazuje orgány veřejné moci, aby při informování o probíhajícím trestním řízení neprezentovaly vinu obviněného jako již prokázanou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. 6. 2015 či nález sp. zn. I. ÚS 1965/15, body 30 až 35). Samotný zvýšený zájem médií nebo politická citlivost věci však bez dalšího neznamenají, že trestní řízení nebylo spravedlivé. Z tohoto hlediska je rozhodující, zda se tvrzený mediální či politický tlak konkrétně projevil v nestrannosti rozhodujícího soudu, v průběhu či hodnocení dokazování nebo v možnosti obviněného účinně vykonávat svou obhajobu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1418/12 ze dne 14. 10. 2014; obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1535/16 ze dne 15. 2. 2017).
61. Obdobné námitky stěžovatele 4) Ústavní soud posuzoval již v související věci sp. zn. I. ÚS 1775/21. Neshledal tehdy, že mediální či politický tlak objektivně mohl ovlivnit nestrannost rozhodujících osob nebo se jinak promítl do spravedlivosti řízení (srov. body 27 až 31 usnesení sp. zn. I. ÚS 1775/21 ze dne 14. 12. 2021). Na tuto argumentaci navázal i Nejvyšší soud v projednávané věci. Uvedl, že samotný zvýšený mediální zájem nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces a že opačný závěr by vyžadoval konkrétní poznatky nasvědčující tomu, že mediální či politický tlak mohl ovlivnit nestrannost rozhodujících osob nebo se jinak promítnout do spravedlivosti řízení (srov. bod 230 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Podobně ESLP ve věci stěžovatele 4) při posouzení jeho obdobné námitky neshledal, že by mediální a politická vyjádření sama o sobě zpochybnila nezávislost a nestrannost soudů (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Rath proti České republice, § 57 a 58).
62. Stěžovatel 4) ani v projednávané věci neoznačuje konkrétní okolnost, z níž by bylo možné dovodit, že se tvrzený mediální či politický tlak promítl do rozhodování soudů, průběhu dokazování nebo možnosti účinně vykonávat obhajobu. Z napadených rozhodnutí naopak plyne, že soudy založily své závěry na výsledcích dokazování a právním posouzení věci. Nelze proto považovat za ústavně vadný ani závěr, že nebylo třeba doplňovat dokazování mediálními výstupy, jejichž souvislost s rozhodováním o vině stěžovatele nebyla konkrétně doložena (srov. bod 235 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
IV. d) K použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a záznamů ze sledování osob a věcí
63. Námitky týkající se procesní použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a záznamů ze sledování osob a věcí uplatňují zejména stěžovatelé 1), 3) a 4). Podstatou jejich argumentace je, že odsuzující rozhodnutí byla založena na důkazech, které měly být v tzv. první větvi trestní věci označeny za nezákonné, popřípadě procesně nepoužitelné, a že jejich použitelnost nemohla být v neprospěch stěžovatelů znovu založena rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným ke stížnosti pro porušení zákona.
64. Ústavní soud předně připomíná, že námitkami vztahujícími se k místní příslušnosti orgánů přípravného řízení, zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i povolení ke sledování osob a věcí a k tvrzené nepodloženosti informací, z nichž tyto úkony vycházely, se zabýval již v související věci sp. zn. I. ÚS 1775/21. V ní neshledal ústavně nepřijatelnými závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku sp. zn. 6 Tz 3/2017, podle nichž byly přezkoumávané příkazy podle § 88 trestního řádu i povolení podle § 158d odst. 3 trestního řádu vydány v souladu se zákonem. Ústavní soud tehdy zároveň uvedl, že podezření, z nichž tyto úkony vycházely, nebyla v dalším průběhu řízení vyvrácena jako vyfabulovaná či zkreslená, nýbrž byla v podstatných ohledech potvrzena (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1775/21, zejm. body 22 až 25).
65. Stěžovatelé zdůrazňují, že v projednávané věci krajský soud usnesením č. j. 4 T 42/2016-20765 ze dne 16. 1. 2017 vrátil věc státnímu zástupci k došetření a vyšel přitom z právního názoru o nepoužitelnosti důkazů pocházejících z odposlechů a sledování. Podle stěžovatelů nemohl pozdější rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 3/2017 tento závěr v jejich neprospěch prolomit, neboť šlo pouze o tzv. akademický výrok.
66. Nejvyšší soud se s touto námitkou již dostatečným způsobem vypořádal. Vyložil, že rozsudek sp. zn. 6 Tz 3/2017 nerušil ani neměnil pravomocná rozhodnutí vydaná v tzv. první větvi trestní věci, avšak jeho právní závěry mohly být zohledněny pro futuro v dalším řízení, které dosud pravomocně skončeno nebylo. Zároveň uvedl, že krajský soud nebyl pro další průběh řízení vázán svým dřívějším usnesením o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a že vrchní soud otázku použitelnosti odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu a povolení ke sledování osob a věcí přezkoumal se závěrem o jejich použitelnosti (srov. body 193 až 195 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
67. Ústavní soud tento závěr nepovažuje za ústavně nepřijatelný. Usnesení krajského soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření nebylo meritorním rozhodnutím o vině ani konečným rozhodnutím, které by pro celé další řízení bez možnosti nového posouzení uzavíralo otázku použitelnosti dotčených důkazů. V projednávané věci proto nešlo o nepřípustné prolomení právní moci rozhodnutí vydaných v tzv. první větvi trestní věci, nýbrž o posouzení procesní použitelnosti důkazů v dosud probíhajícím řízení. Námitku, že trestní věc byla účelově rozdělena na tzv. první a druhou větev, Nejvyšší soud rovněž vypořádal; vysvětlil, proč vedení samostatných řízení nepovažoval za postup směřující k obejití procesních záruk stěžovatelů (srov. body 196 až 199 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
68. Obstát nemůže ani navazující námitka založená na doktríně tzv. plodů z otráveného stromu. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. I. ÚS 1775/21 uvedl, že dospěl-li ve shodě s Nejvyšším soudem k závěru, že výsledky odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí nebyly stiženy vadou nezákonnosti, jsou úvahy o nutnosti aplikace této doktríny bezpředmětné (srov. bod 25 odkazovaného usnesení). Nadto ani důsledné pojetí uvedené doktríny neznamená, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje jeho procesní nepoužitelnost. Je třeba přihlédnout k intenzitě vady a k její způsobilosti ovlivnit chování dotčené osoby nebo průběh provádění důkazu. Nezákonnost jednoho důkazu současně nezpůsobuje nepoužitelnost všech důkazů opatřených v řízení, nýbrž pouze těch, které byly z nezákonného důkazu kauzálně odvozeny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014, body 40 až 45; či usnesení sp. zn. I. ÚS 376/20 ze dne 25. 3. 2020).
69. Stěžovatel 4) spojuje nepoužitelnost odposlechů a záznamů ze sledování také s tvrzenou účelovou manipulací s místní příslušností orgánů přípravného řízení. Nejvyšší soud k tomu v napadeném usnesení vysvětlil, že příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odpovídala informacím dostupným na počátku prověřování, podle nichž měla mít část prověřovaného skutkového děje souvislost také s jeho obvodem. Zároveň uvedl, že ani případné prvotní pochybení při určování místní příslušnosti by samo o sobě nemělo vliv na zákonnost úkonů učiněných Okresním soudem v Ústí nad Labem na návrh Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (srov. bod 234 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud v tomto závěru neshledal ústavně relevantní deficit.
70. Stěžovatel 4) dále namítá, že stěžejní důkazní prostředky byly opatřeny vyloučeným policejním orgánem a že v řízení vystupovali státní zástupci, jejichž podjatost dovozoval zejména z tvrzeného vlivu jiné osoby. Ani tato námitka nezakládá nepoužitelnost dotčených důkazů. Nejvyšší soud k ní připomněl, že obdobné výhrady byly uplatněny již v tzv. první větvi trestní věci a nebyly shledány důvodnými. Ve vztahu k policejnímu orgánu stěžovatel 4) neuvedl konkrétní skutečnosti způsobilé založit podjatost podle § 30 odst. 1 trestního řádu; převážná část jeho výhrad vyjadřovala nesouhlas s procesním postupem v přípravném řízení. Podjatost státních zástupců pak nelze dovozovat pouze z tvrzení o vlivu jiné osoby, která sama dozorující státní zástupkyní nebyla a zároveň nebyla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení (srov. bod 231 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že důkazy byly opatřeny bez příslušného rozhodnutí podle § 10 odst. 2 trestního řádu. Odkázal na dřívější posouzení, podle něhož stěžovatel 4) nebyl v rozhodné době vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a k provedení úkonů před rozhodnutím Poslanecké sněmovny nebyl třeba její předchozí souhlas (srov. bod 233 napadeného usnesení). Ústavní soud v tomto vypořádání neshledal ústavně relevantní deficit.
71. Lze tedy uzavřít, že v projednávané věci obecné soudy nezaložily odsouzení stěžovatelů na důkazech, jejichž nepoužitelnost by byla z ústavního hlediska konstatována. Naopak vycházely z právního názoru Nejvyššího soudu o zákonnosti přezkoumávaných příkazů a povolení, jehož ústavnost Ústavní soud již v podstatných rysech potvrdil v usnesení sp. zn. I. ÚS 1775/21. Stěžovatelé nepředkládají takové nové skutečnosti, které by odůvodňovaly odlišné ústavněprávní posouzení. Námitky týkající se procesní nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a záznamů ze sledování osob a věcí proto nejsou opodstatněné.
IV. e) Ke skutkovým závěrům, hodnocení důkazů a rozsahu dokazování
72. Všichni stěžovatelé zpochybňují skutkové závěry obecných soudů, každý ve vztahu ke své účasti na posuzovaných skutcích.
73. Ústavní soud připomíná, že hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu náleží především obecným soudům. Do jejich závěrů zasahuje jen tehdy, jestliže skutková zjištění nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nevyplývají z nich při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení, jsou opakem obsahu důkazů, popřípadě jsou výrazem zjevného faktického omylu nebo logického excesu. Ústavněprávní význam mohou mít také tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž soud nerozhodl nebo jejichž neprovedení věcně adekvátně neodůvodnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, nález sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. 5. 1998, usnesení sp. zn. III. ÚS 2569/15 ze dne 22. 3. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 840/24 ze dne 14. 5. 2024).
74. Krajský soud a vrchní soud provedly rozsáhlé dokazování a vysvětlily, z jakých důkazů při zjištění skutkového děje vycházely. Nejvyšší soud se následně zabýval námitkami, podle nichž byl mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními zjevný rozpor. Uvedl, že dovolatelé ve značném rozsahu předkládají vlastní verzi skutkového děje a polemizují s hodnocením důkazů, aniž by tím zpochybnili obsahovou spojitost mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry krajského soudu a vrchního soudu (srov. body 200 až 204 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stejný náhled sdílí i Ústavní soud.
75. Ve vztahu ke skutku týkajícímu se nákupu sanitních automobilů obecné soudy vycházely zejména z obsahu prostorových odposlechů a odposlechů telekomunikačního provozu, z nichž podle jejich závěrů vyplynula komunikace mezi stěžovateli 1) a 2) a P. K. o předání a rozdělení úplatku. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na podrobné hodnocení krajského soudu a uzavřel, že skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování (srov. bod 206 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud neshledal, že by tento závěr byl zjevně nelogický nebo neměl oporu v obsahu provedených důkazů.
76. Ve vztahu ke stěžovateli 2) se obecné soudy zabývaly také jeho obhajobou, podle níž převzetí částky 740 000 Kč souviselo s vrácením dluhu. Tuto verzi nepřijaly s ohledem na obsah zachycené komunikace a okolnosti tvrzeného dluhu. Nejvyšší soud připomněl, že podle obecných soudů měla K. K. dostatek prostředků k tomu, aby údajný dluh splatila dříve, a že verzi o vrácení dluhu popíraly prostorové odposlechy a odposlechy telekomunikačního provozu (srov. bod 247 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). To, že stěžovatel 2) setrvává na jiné skutkové verzi, nečiní skutkové závěry obecných soudů extrémně rozpornými.
77. K námitce stěžovatele 2), že ve skutkové větě není dostatečně popsána jeho konkrétní účast, Nejvyšší soud uvedl, že napadený rozsudek vrchního soudu popisuje jeho postavení zástupce zadavatele veřejné zakázky, jeho význam pro její realizaci i částku, kterou měl obdržet při dělení poskytnutého úplatku (srov. bod 246 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud neshledal, že by skutková věta ve spojení s odůvodněním napadených rozhodnutí neumožňovala seznat, jaké jednání bylo stěžovateli 2) kladeno za vinu.
78. Ve vztahu ke skutkům týkajícím se společnosti X se obecné soudy zabývaly tím, zda bylo prokázáno ovlivnění veřejných zakázek, příslib úplatku, vědomost jednotlivých obžalovaných o ovlivnění zakázek a účast stěžovatele 3) na jednání posouzeném jako podplacení. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele 3) a dalších dovolatelů uvedl, že závěry krajského soudu a vrchního soudu vycházejí mimo jiné z prostorových odposlechů, z poznatků ze záznamů telekomunikačního provozu a z dalších důkazů, které podle soudů svědčily o předchozí dohodě účastníků zadávacího řízení, o příslibu úplatku ve výši 10 000 000 Kč i o vědomosti stěžovatele 4) o ovlivnění zakázek (srov. body 207 až 211 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nepovažuje za potřebné znovu reprodukovat skutková zjištění obecných soudů či nahrazovat jejich hodnocení důkazů vlastním hodnocením, bylo-li provedeno v mezích ústavně přijatelné úvahy a bylo-li přezkoumatelně odůvodněno.
79. Stěžovatelé 3) a 4) dále namítají, že obecné soudy neprovedly některé důkazy navržené obhajobou. Stěžovatel 3) poukazuje zejména na důkazy vztahující se ke srozumitelnosti a kvalitě odposlechů, včetně důkazů z oboru fonoskopie, a na další svědecké či listinné důkazy. Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by krajský soud či vrchní soud důkazní návrhy obhajoby ústavně relevantním způsobem pominuly. Krajský soud se zabýval důvody neprovedení dalších důkazů mimo jiné ve vztahu k listinám týkajícím se procesních úkonů a podkladů k vydání příkazů a povolení, k navrženým svědeckým výslechům, k reklamačním protokolům a k důkazům z oboru fonoskopie. Důkazní návrhy stěžovatele 4) vztahující se k politickému a mediálnímu rozměru věci posoudil podle jejich věcné souvislosti a nepovažoval je za způsobilé přispět k objasnění skutkového stavu. Vrchní soud se s tímto vypořádáním ztotožnil a sám vysvětlil, proč další dokazování nepovažoval za potřebné (srov. zejména bod 282 a body 410 až 421 napadeného rozsudku krajského soudu a body 187 a 197 napadeného rozsudku vrchního soudu). Námitka nesrozumitelnosti odposlechů a neprovedení dalších důkazů je navíc úzce spojena s již vypořádanou polemikou stěžovatelů s tím, jak obecné soudy obsah provedených důkazů hodnotily.
80. Ani odkaz stěžovatele 3) na judikaturu ESLP k principu kontradiktornosti řízení nevede k jinému závěru. Z napadených rozhodnutí neplyne, že by odsouzení bylo založeno na důkazech, k nimž obhajoba neměla reálnou možnost se vyjádřit nebo jejichž vypovídací hodnotu nemohla zpochybňovat. Podstatou námitek stěžovatele 3) je spíše nesouhlas s tím, jak obecné soudy obsah odposlechů, záznamů ze sledování a dalších důkazů hodnotily.
81. Lze uzavřít, že z napadených rozhodnutí nevyplývá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry ani existence tzv. opomenutého důkazu či jiné ústavněprávně relevantní vady při zjišťování skutkového stavu. Tyto námitky proto nejsou opodstatněné.
IV. f) K námitkám proti právní kvalifikaci
82. Někteří stěžovatelé zpochybňují také právní kvalifikaci jednání, jímž byli uznáni vinnými. V části, v níž jejich argumentace ve skutečnosti směřuje proti skutkovým závěrům obecných soudů, Ústavní soud odkazuje na předchozí část odůvodnění. V této části se zabývá pouze tím, zda výklad použitých ustanovení trestního zákoníku nevybočil z ústavních mezí.
83. Výklad a aplikace podústavního trestního práva totiž náleží především obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší podávat závazný výklad trestních předpisů ani sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů v trestních věcech; posuzuje však, zda při jejich výkladu nebyly překročeny interpretační meze mající ústavněprávní význam. K nim patří zejména zásada nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny. Soudní výklad může zákonné znaky trestného činu upřesňovat, musí však zachovávat podstatu a smysl zákonodárcem vymezeného trestného činu a jeho výsledek musí být rozumně předvídatelný a dosažený pomocí obecně uznávaných výkladových metod. Ústavně nepřípustný je proto zejména takový výklad, který by v neprospěch obviněného založil trestnost jednání stojícího mimo předvídatelný obsah zákonné skutkové podstaty. Z odsuzujícího rozhodnutí musí být zároveň patrné, že byly zjištěny skutkové okolnosti odpovídající znakům trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen (srov. nález sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. 6. 2023, bod 56, nález sp. zn. I. ÚS 1531/23 ze dne 13. 9. 2023, zejména body 23 a 24, a nález sp. zn. Pl. ÚS 5/25 ze dne 4. 2. 2026, zejména body 76 až 81).
84. Stěžovatel 1) namítá nesprávný výklad pojmu "jinému" v § 332 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Nejvyšší soud se touto námitkou v napadeném usnesení zabýval a vyložil, že formulace "sobě nebo jinému" v kvalifikované skutkové podstatě vyjadřuje, že není rozhodné, k obohacení koho směřuje úmysl pachatele. Podle Nejvyššího soudu touto osobou může být i osoba uplácená, jestliže má získat značný prospěch právě ve formě úplatku. Tento výklad opřel o účel kvalifikované skutkové podstaty i o vztah trestného činu podplacení k trestnému činu přijetí úplatku (srov. body 249 až 251 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
85. Stěžovatel 3) namítá, že mu nebylo prokázáno slíbení úplatku a že jeho jednání nebylo možné právně kvalifikovat jako trestný čin podplacení. Pokud tím zpochybňuje skutkový závěr, že k takovému projevu vůle z jeho strany došlo, jde o námitku skutkovou, vypořádanou výše. V rovině hmotněprávní Nejvyšší soud vysvětlil, že slib úplatku může představovat jakýkoli komunikační akt, z něhož je zřejmé, že úplatek bude v budoucnu poskytnut, a že není rozhodné, zda s iniciativou přišla podplácející nebo podplácená osoba. Ve vztahu ke skutku pod bodem 8) dodal, že pro naplnění znaků trestného činu podplacení není rozhodné, do jakého stadia se dostalo zadávací řízení, nýbrž to, že došlo ke slíbení úplatku v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu (srov. body 253 až 255 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
86. Ve vztahu ke stěžovateli 4) Nejvyšší soud vypořádal námitku, že skutky pod body 5) a 6) měly být právně posouzeny jako zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 trestního zákoníku, nikoli jako přijetí úplatku podle § 331 trestního zákoníku. Připomněl mimo jiné, že trestné činy podle § 256 a § 331 trestního zákoníku chrání odlišné primární objekty a jejich souběh není obecně vyloučen (srov. body 237 až 241 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
87. Ústavní soud shledal, že se Nejvyšší soud v projednávané věci vypořádal s jádrem hmotněprávní argumentace stěžovatelů způsobem, který není v rozporu s předestřenými východisky. Právě Nejvyššímu soudu jako vrcholnému soudnímu orgánu přitom přísluší sjednocovat výklad podústavního trestního práva. Námitky směřující proti právní kvalifikaci proto nejsou opodstatněné.
IV. g) K námitce stěžovatele 4) proti uloženému trestu a délce řízení
88. Stěžovatel 4) namítá nepřiměřenost uloženého trestu. Tvrdí, že obecné soudy při jeho ukládání dostatečně nezohlednily všechny relevantní okolnosti, mimo jiné mimořádnou délku řízení. Ačkoli délku řízení namítá také samostatně, z ústavní stížnosti neplyne konkrétní tvrzení, že by se promítla do zjišťování skutkového stavu nebo do možnosti účinně vykonávat obhajobu. Podstata této námitky spočívá v tvrzení, že délka řízení nebyla dostatečně zohledněna při ukládání trestu.
89. Ústavní soud připomíná, že stanovení druhu a výměry trestu náleží především obecným soudům a že jeho přezkum je v této oblasti zdrženlivý. Do výroku o trestu zasahuje pouze výjimečně, nesplňuje-li uložený trest ústavněprávní požadavky, zejména požadavky zákonnosti podle čl. 39 Listiny a proporcionality trestní represe. Ústavně nepřijatelný proto může být rovněž trest nacházející se v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 1624/19 ze dne 10. 12. 2019, či sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. 6. 2023).
90. Délka trestního řízení může být významná při ukládání trestu. Samotná dlouhá doba řízení však ještě neznamená, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho; přiměřenost jeho délky se posuzuje zejména podle složitosti věci, postupu orgánů činných v trestním řízení, významu řízení pro obviněného a jeho vlastního jednání. Je-li v trestním řízení zjištěno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, mají trestní soudy toto porušení účinně kompenzovat prostředky trestního práva. Zmírnění trestu jako prostředek takové kompenzace musí být výslovné a měřitelné. Volba konkrétního prostředku nápravy však náleží především trestním soudům a nemusí vždy spočívat právě ve snížení trestu odnětí svobody (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 30/24 ze dne 22. 5. 2024, zejména body 48, 68 až 72 a 88 až 96; či usnesení sp. zn. I. ÚS 2445/21 ze dne 30. 11. 2021).
91. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy při ukládání trestu stěžovateli 4) pohybovaly mimo ústavní meze. Trest byl uložen v zákonné sazbě a byl odůvodněn povahou a závažností trestné činnosti, postavením stěžovatele 4) a jeho rolí v posuzovaném jednání (srov. body 285, 286 a 291 napadeného rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud k tomu uvedl, že trest odnětí svobody nelze považovat za extrémně přísný, zjevně nepřiměřený ani exemplární, a zabýval se rovněž peněžitým trestem a majetkovými poměry stěžovatele 4) (srov. body 242 až 245 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Není potom úlohou Ústavního soudu uložený trest dále přehodnocovat.
92. Ani námitka délky řízení nevede v projednávané věci k závěru o protiústavnosti uloženého trestu. Vrchní soud se délkou řízení při ukládání trestu výslovně zabýval. Obecně uvedl, že ji vzal výrazně v potaz a že i z tohoto důvodu byly tresty fyzických osob mírně upraveny směrem dolů (srov. bod 285 napadeného rozsudku vrchního soudu). Ve vztahu ke stěžovateli 4) pak výslovně uvedl, že do výše trestu odnětí svobody nezasahoval, neboť jej považoval za přiměřený a adekvátní, a že zejména s ohledem na jeho majetkové poměry a délku trestního řízení snížil trest peněžitý (srov. bod 291 napadeného rozsudku vrchního soudu). Z napadených rozhodnutí však neplyne, že by trestní soudy výslovně zjistily porušení práva stěžovatele 4) na projednání věci v přiměřené lhůtě a následně poskytly jen formální či nepřezkoumatelnou kompenzaci. Nejde proto o situaci srovnatelnou s nálezem sp. zn. IV. ÚS 30/24. Za těchto okolností samotná skutečnost, že délka řízení nebyla promítnuta také do dalšího snížení trestu odnětí svobody, nepředstavuje ústavní exces. Námitka stěžovatele 4) směřující proti uloženému trestu proto není opodstatněná.
V. Závěr
93. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se zabývaly podstatnými námitkami stěžovatelů a své závěry odůvodnily ústavně přijatelným způsobem. V řízení nevyšly najevo takové vady, které by odůvodňovaly závěr o porušení jejich ústavně zaručených práv.
94. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části, v níž stěžovatelé 2) a 3) navrhují zrušení rozsudku krajského soudu, jejich ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti stěžovatelů odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu