Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) M. J., zastoupeného advokátem Mgr. Janem Měšťákem, sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 452/2023-28965 ze dne 26. 3. 2025, 2) M. H., zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Sokolem, sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 452/2023-28965 ze dne 26. 3. 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 127/2020-28029 ze dne 21. 6. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 42/2016 ze dne 31. 1. 2020, 3) P. P., zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Trojanem, sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 452/2023-28965 ze dne 26. 3. 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 127/2020-28029 ze dne 21. 6. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 42/2016 ze dne 31. 1. 2020, a 4) D. R., zastoupeného advokátem JUDr. Oldřichem Nejdlem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 452/2023-28965 ze dne 26. 3. 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 127/2020-28029 ze dne 21. 6. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, popřípadě některých z nich, vydaných v téže trestní věci. Všichni stěžovatelé napadají usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelé 2), 3) a 4) napadají rovněž rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatelé 2) a 3) navrhují také zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").
2. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva. Stěžovatel 1) namítá porušení práva na spravedlivý proces, principu rovnosti a zásady zákonnosti trestního postihu podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel 2) namítá porušení práv podle čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel 3) namítá porušení práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel 4) namítá porušení práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 12 odst. 1, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny, podle čl. 6, 7 a 8 Úmluvy, podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
3. Řízení o jednotlivých ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. I. ÚS 3120/25, I. ÚS 3114/25, II. ÚS 3154/25 a II. ÚS 3157/25 byla spojena usnesením ze dne 12. 11. 2025 a jsou nadále vedena pod sp. zn. II. ÚS 3157/25.
4. Z ústavních stížností a napadených rozhodnutí vyplývá, že krajský soud rozhodoval v tzv. druhé větvi trestní věci týkající se - zjednodušeně vyjádřeno - korupční trestné činnosti při zadávání veřejných zakázek ve zdravotnictví Středočeského kraje. V záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinnými a uložil jim tresty.
5. Vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu ve věci znovu rozhodl mimo jiné tak, že:
a) stěžovatele 1) uznal vinným zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku pro skutek pod bodem 5) výroku napadeného rozsudku, týkající se veřejné zakázky "Nákup sanitních automobilů", a uložil mu trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, peněžitý trest a trest zákazu činnosti;
b) stěžovatele 2) uznal vinným přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první trestního zákoníku pro skutek pod bodem 5) výroku napadeného rozsudku, týkající se převzetí částky 740 000 Kč, kterou mu měl předat P. K., a uložil mu trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, peněžitý trest a trest zákazu činnosti;
c) stěžovatele 3) uznal vinným pokračujícím zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku pro skutky pod body 6) a 8) výroku napadeného rozsudku, týkající se veřejných zakázek, u nichž vystupovala obchodní společnost X, a uložil mu trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, peněžitý trest a trest zákazu činnosti;
d) stěžovatele 4) uznal vinným mimo jiné pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku pro skutky pod body 5) a 6) výroku napadeného rozsudku, dále pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 trestního zákoníku pro skutky pod body 7a) a 10) výroku napadeného rozsudku a účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku na zločinu podle § 256 trestního zákoníku pro skutek pod bodem 8) výroku napadeného rozsudku; uložil mu společný úhrnný trest odnětí svobody, trest propadnutí věci, peněžitý trest a trest zákazu činnosti.
6. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé a další osoby dovolání. Nejvyšší soud je napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud na tomto místě blíže nerozvádí obsah a důvody napadených rozhodnutí, protože jsou stěžovatelům i ostatním účastníkům řízení známy a Ústavní soud na ně v potřebném rozsahu odkazuje dále při vypořádání jednotlivých námitek.
II. Rekapitulace argumentace stěžovatelů
8. Vzhledem k rozsahu ústavních stížností Ústavní soud rekapituluje argumentaci stěžovatelů v rozsahu potřebném pro posouzení věci. Neuvádí proto každý dílčí argument, nýbrž podstatu jednotlivých námitek.
II. a) Argumentace stěžovatele 1)
9. Zaprvé stěžovatel 1) namítá, že jeho odsouzení bylo založeno na procesně nepoužitelných důkazech. Poukazuje na to, že šlo o tytéž "prostorové a telefonické odposlechy" a navazující důkazní prostředky, které měly být v tzv. první větvi trestní věci, jakož i v předchozím rozhodnutí krajského soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, označeny za nezákonné nebo procesně nepoužitelné. Podle stěžovatele 1) nebylo možné tyto důkazy následně použít v jeho neprospěch jen proto, že Nejvyšší soud vydal v řízení o stížnosti pro porušení zákona tzv. akademický výrok. Nelze tytéž odposlechy považovat v jedné větvi za nezákonné a ve druhé větvi za zákonné.
10. Zadruhé zpochybňuje výklad kvalifikované skutkové podstaty zločinu podplacení podle § 332 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Namítá, že "jinou osobou" ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být osoba samotného upláceného. Podle něj je třeba rozlišovat mezi osobou, které je úplatek poskytován, a osobou, jíž má být opatřen značný prospěch. Nejvyšším soudem odkazovaný "párový" trestný čin přijetí úplatku podle § 331 trestního zákoníku není zcela symetrický, neboť pracuje navíc i s možností způsobit jinému značnou škodu anebo jiný zvlášť závažný následek. Výklad Nejvyššího soudu považuje za extenzivní a odporující čl. 39 Listiny.
II. b) Argumentace stěžovatele 2)
11. Stěžovatel 2) namítá, že odsuzující rozhodnutí stojí na enormním nedostatku důkazních prostředků. Podle něj je mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů dán extrémní nesoulad a závěr o jeho vině nebylo možné při respektu k presumpci neviny a zásadě in dubio pro reo založit. Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho argumentaci odmítl, aniž se s ní náležitě vypořádal a uvedená pochybení napravil.
12. Tvrdí, že ani ve skutkové větě není dostatečně jasně popsáno, jakým jednáním se měl dopustit přijetí úplatku v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Podle něj je popsáno toliko to, že mu P. K. předal částku 740 000 Kč, není však dostatečně uvedeno, proč byla tato částka předána a za jakou konkrétní činnost ji měl přijmout. Zdůrazňuje, že jeho jedinou tvrzenou aktivitou byl podpis smlouvy na dodávku sanitních vozidel z titulu funkce statutárního orgánu zadavatele.
13. Nebyla podle něj spolehlivě vyvrácena jeho obhajoba, že pokud s K. jednal o finanční částce, týkalo se takové jednání běžných záležitostí a dluhu, který měla hradit K. K. Existence pohledávky podle něj nebyla zpochybněna a závěr soudů, že dluh měl být uhrazen dříve, považuje za ničím nepodloženou spekulaci. Podle stěžovatele 2) nebylo s požadovanou mírou jistoty vyloučeno, že předaná částka byla vrácením zápůjčky. Soudy podle něj neměly k dispozici přímý ani nepřímý důkaz, který by jednu z přicházejících verzí spolehlivě potvrzoval a druhou vylučoval.
14. Nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že měl být spolu s K. a stěžovatelem 1) v kontaktu a domlouvat si schůzky za účelem předání úplatku. Podle stěžovatele 2) takových hovorů nikdy nebyl účasten a žádný rozhovor s takovým obsahem ve vztahu k němu nebyl tvrzen.
II. c) Argumentace stěžovatele 3)
15. Zaprvé namítá, že o jeho věci rozhodoval krajský soud v nesprávném a nezákonném složení přísedících. Podle něj byla věc při prvním podání obžaloby přidělena senátu 4 T ve složení JUDr. Ivo Zelinka, Eva Pašková a Ing. Miloš Petíř. Tento senát rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Po opětovném podání obžaloby byla podle stěžovatele 3) přípustná toliko změna v osobě předsedy senátu, nikoli výměna přísedících, neboť Eva Pašková a Ing. Miloš Petíř byli nadále přísedícími krajského soudu. Přísedící JUDr. Zdeněk Morávek, Gabriela Nardelli a náhradní přísedící Anna Kristlová podle něj nebyli jeho zákonnými přísedícími. Namítá, že nebyli v rozhodné době zařazeni mezi přísedící soudního oddělení, do něhož věc po opětovném podání obžaloby napadla, popřípadě byli do něj doplněni až s časovým odstupem od nápadu věci a po učinění prvního procesního úkonu. Způsob sestavení senátu považuje za netransparentní, nepředvídatelný, rozporný s rozvrhem práce a vyvolávající pochybnost, zda přísedící nebyli do soudního oddělení zařazeni právě proto, aby rozhodovali jeho trestní věc. Samostatně namítá, že Gabriela Nardelli byla určena jako přísedící a Anna Kristlová jako náhradní přísedící, ačkoli byly v rozvrhu práce uvedeny v opačném pořadí, což soudy dostatečně nevypořádaly.
16. Zadruhé namítá, že skutkové a právní závěry soudů, a tedy i závěr o jeho vině, stojí výlučně na procesně nepoužitelných důkazech, zejména na odposleších, záznamech telekomunikačního provozu a výsledcích sledování osob a věcí. Poukazuje na usnesení krajského soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, v němž měly být tyto důkazy označeny za nezákonné a státnímu zástupci mělo být uloženo jejich vyřazení a zničení. Toto pravomocné usnesení podle něj státní zástupce ani obecné soudy nerespektovali.
17. Použitelnost těchto důkazů podle něj nemohl v jeho neprospěch založit ani pozdější rozsudek Nejvyššího soudu vydaný ke stížnosti pro porušení zákona, neboť šlo o rozhodnutí s tzv. akademickým výrokem. Zároveň tvrdí, že tzv. druhá větev není formálně ani materiálně jinou věcí než tzv. první větev, nýbrž původně šlo o jedno společné trestní řízení, z něhož byla jeho věc nezákonně vyloučena. Tím měla vzniknout významná nerovnost mezi účastníky řízení, neboť v tzv. první větvi soudy z týchž důkazů nevyšly, zatímco v jeho věci na nich založily závěr o vině. Nepoužitelnost odposlechů a sledování dovozuje rovněž z místní nepříslušnosti Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem při povolování zásahů do soukromí a listovního tajemství. Současně tvrdí, že příkazy a povolení nesplňovaly materiální předpoklady pro jejich vydání.
18. Zatřetí namítá, že soudy neprovedly dokazování řádně. Podle něj rozhodly, aniž byly provedeny jím navržené pro věc podstatné důkazy, případně aniž bylo jejich neprovedení adekvátním způsobem odůvodněno. Vrchnímu soudu vytýká zejména to, že akceptoval obsah odposlechů a záznamů ze sledování jako podklad skutkových zjištění, přestože tyto důkazy nebyly na hlavním líčení řádně provedeny a jejich obsah měl být z převážné části nesrozumitelný. K prokázání této vady navrhoval důkazy z oboru fonoskopie. Dále tvrdí, že vrchní soud pominul další důkazy navržené již před krajským soudem, zejména výslechy svědků, listinné důkazy k procesním pochybením orgánů činných v trestním řízení, podklady k vydání příkazů a povolení a některé reklamační protokoly.
19. Začtvrté namítá, že závěry o jeho vině byly učiněny na podkladě hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která jsou v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle něj nebylo prokázáno, že by posuzované veřejné zakázky byly jakkoli manipulovány ve prospěch společnosti X, že by o takové manipulaci věděl nebo že by s ní byl srozuměn. Ve vztahu ke skutku pod bodem 6) napadeného rozsudku vrchního soudu tvrdí, že z provedených důkazů nevyplývá, že by K. slíbil jakékoli finanční plnění, natož úplatek ve výši 10 mil. Kč. Ve vztahu ke skutku pod bodem 8) namítá, že z důkazů nevyplývá jeho souhlas s poskytnutím úplatku ani vědomost o tvrzeném ovlivnění zakázky. Na uvedené navazuje námitkou nesprávného právního posouzení. Tvrdí, že nebylo prokázáno naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podplacení, zejména jeho zavinění.
20. Zapáté namítá, že vrchní soud ani Nejvyšší soud řádně nevypořádaly podstatné námitky, na nichž stála jeho obhajoba. Nejvyššímu soudu vytýká zejména to, že některé jeho námitky paušálně označil za pouhou polemiku se skutkovými závěry soudů, aniž by se zabýval jejich ústavněprávní podstatou.
21. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel 3) uvedené námitky rozvíjí odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Ve vztahu ke složení senátu zdůrazňuje požadavek soudu "zřízeného zákonem", který podle něj dopadá i na určení přísedících. Ve vztahu k dokazování akcentuje princip kontradiktornosti řízení, právo obviněného zpochybnit rozhodující důkazy a povinnost soudů konkrétně a přesvědčivě odůvodnit, proč neprovedly důkazy navržené obhajobou.
II. d) Argumentace stěžovatele 4)
22. Zaprvé stěžovatel 4) namítá, že trestní řízení proti němu mělo od počátku významný politický rozměr. Poukazuje na své tehdejší postavení hejtmana a zastupitele Středočeského kraje a současně opozičního poslance. Tvrdí, že shromažďování informací o poslancích, monitorování jejich pohybu a odposlouchávání jejich telekomunikačního provozu na základě prověřování pouhého podezření z trestné činnosti narušuje základní záruky výkonu poslaneckého mandátu. Politický rozměr procesu dále spatřuje v tom, že po celou dobu řízení zůstala opomenuta jeho obhajoba, že finanční prostředky zajištěné v trestním řízení mohly sloužit jako zdroj financování volební kampaně ČSSD. Tvrdí, že obhajobě byla odebrána možnost prokázat tuto verzi dalšími důkazy, zejména výslechy navržených svědků.
23. Zadruhé namítá, že trestní řízení bylo od počátku výrazně medializováno způsobem neslučitelným s presumpcí neviny. Tvrdí, že bezprostředně po jeho zadržení orgány činné v trestním řízení veřejnosti oznámily jeho zadržení "při převzetí úplatku", ačkoli podle něj nebyla prokázána jeho vědomost o obsahu krabice zajištěné při jeho odchodu z domu K. (dříve P.). Tvrdí, že následná dlouhodobá medializace věci zasáhla také do jeho cti, důstojnosti, soukromého a rodinného života. Soudům vytýká, že neprovedly důkazy navržené k prokázání rozsahu, příčin, účelu a důsledků medializace.
24. Zatřetí namítá porušení požadavků nezávislého, nestranného a zákonného soudu. Tvrdí, že stěžejní důkazní prostředky byly opatřeny vyloučeným policejním orgánem pod dozorem vyloučených státních zástupců a na základě příkazů či povolení jiného než zákonného soudu. Poukazuje zejména na místní nepříslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, nezjištění a nevyslechnutí osoby oznamovatelova klienta, předem zvolenou vyšetřovací verzi a nedostatečnou kontrolu postupu v přípravném řízení.
25. S nestranností a zákonností soudu spojuje rovněž námitky týkající se přísedících. Tvrdí, že přísedící krajského soudu neskýtali dostatečné záruky nezávislosti a objektivní nestrannosti, mimo jiné proto, že byli zvoleni zastupitelstvem Středočeského kraje, který měl mít v řízení postavení poškozeného. Dále namítá změnu přísedících rozhodujících ve věci po podání nové obžaloby. Samostatně vytýká nedostatečné vypořádání námitky týkající se přísedící Gabriely Nardelli a její aktivity na sociální síti Twitter.
26. Do tohoto okruhu řadí také tvrzené zásahy představitelů výkonné moci do trestního řízení. Poukazuje zejména na veřejná vyjádření prezidenta republiky a ministra spravedlnosti k rozhodnutím příznivým pro jeho obhajobu, na podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti a na možnost kárného, kariérního či jiného ovlivnění soudců. Podle něj není nezbytné prokazovat, zda byli rozhodující soudci skutečně ovlivněni; podstatné je, zda skutkové okolnosti případu umožňují závěr, že ovlivněni být mohli.
27. Začtvrté namítá porušení práva na obhajobu a vady důkazního řízení. Tvrdí, že závěr o jeho vině je dovozován téměř výlučně z odposlechů a záznamů ze sledování osob a věcí, které považuje za nezákonné a procesně nepoužitelné. Podle stěžovatele 4) tyto důkazy nedokládají, že by se měl dopustit jakékoli trestné činnosti. Zejména z nich podle něj bez důvodných pochybností nelze dovodit, že by byl informován o jakémkoli nezákonném ovlivňování veřejných zakázek zadávaných Středočeským krajem či jím ovládanými osobami nebo že by v souvislosti s těmito zakázkami požadoval či přijal jakýkoli finanční prospěch pro svoji osobu.
28. Dále tvrdí, že napadená rozhodnutí spočívají na nezákonných důkazech, respektive na výsledcích utajeného sledování, odposlechů a domovních prohlídek, které byly podle něj povoleny nezákonným soudcem místně nepříslušného soudu. Současně namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Skutková zjištění podle něj postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, případně v nich nenacházejí oporu. Tvrdí rovněž, že na základě provedeného dokazování bylo možné dospět k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, z nichž soudy v rozporu se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo zvolily tu, která je pro něj nejméně příznivá.
29. V rovině právního posouzení zpochybňuje kvalifikaci skutků pod body 5) a 6) výroku o vině jako pokračujícího zločinu přijetí úplatku podle § 331 trestního zákoníku. Tvrdí, že šlo-li podle soudů o jednání související s ovlivněním veřejných zakázek, mělo být jeho jednání posouzeno podle skutkové podstaty zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 trestního zákoníku.
30. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se v napadeném rozsudku nijak nevypořádal s jeho odvolací argumentací. Poukazuje zejména na námitky týkající se účelové manipulace s místní příslušností soudu a státního zastupitelství, materiální nepodloženosti příkazů k odposlechům a sledování, vyloučení orgánů činných v trestním řízení, medializace řízení a porušení presumpce neviny. Rozsudku vrchního soudu vytýká rovněž opomenutí stěžejních důkazů navržených obhajobou.
31. Zapáté namítá účelovou manipulaci s místní příslušností státního zastupitelství a soudu v přípravném řízení a nezákonné zásahy do soukromí. Tvrdí, že již ze samotného trestního oznámení sepsaného na Nejvyšším státním zastupitelství bylo zjevné, že trestná činnost měla být páchána na území Středočeského kraje, resp. hlavního města Prahy. Obecným soudům vytýká, že neprovedly jediný důkaz k objasnění okolností, které vedly k postoupení věci Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, ani k ozřejmění důvodů nepostoupení věci místně příslušnému státnímu zastupitelství v Praze. Z trestního oznámení podle stěžovatele 4) nevyplývaly žádné skutečnosti zakládající podezření, že by k trestné činnosti mělo docházet v obvodu Okresního soudu v Ústí nad Labem. Policie a státní zastupitelství tak podle něj za využití částečně nepravdivých, smyšlených a nepodložených údajů a prostřednictvím účelové manipulace s místní příslušností dosáhly soudních povolení k masivním zásahům do jeho soukromí a soukromí spoluobžalovaných, aniž byly splněny materiální zákonné podmínky.
32. Zašesté namítá nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. Soudy podle něj nezohlednily postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k jeho ostrakizaci, ponižujícímu zacházení, nerespektování presumpce neviny v přípravném řízení i v řízení před soudem, nezákonné vazbě, porušení práva na ochranu osobních údajů a nepřiměřené délce řízení. Tvrdí, že trest neodpovídá jeho osobním a majetkovým poměrům a že bylo namístě upustit od uložení souhrnného trestu, neboť trest uložený v tzv. první větvi kauzy byl dostatečný.
33. Zasedmé namítá nepřiměřenou délku řízení. Uvádí, že trestní řízení trvá od října 2011, od jeho zadržení a obvinění uplynulo třináct let a samotné řízení před soudem trvá téměř deset let. Tvrdí, že se na průtazích významným způsobem nepodílel a že délka řízení nebyla adekvátně zohledněna, neboť vrchní soud sice částečně snížil peněžitý trest, trest odnětí svobody však ponechal beze změny. Následné průtahy navíc z povahy věci ve výměře trestu zohledněny být nemohly.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
34. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnosti byly podány včas, oprávněnými stěžovateli, kteří jsou řádně zastoupeni advokáty.
35. Procesní předpoklady řízení nejsou splněny v části ústavních stížností stěžovatelů 2) a 3), v níž navrhují zrušení rozsudku krajského soudu. Tento rozsudek byl napadeným rozsudkem vrchního soudu zrušen v celém rozsahu a nahrazen novým rozhodnutím. Ústavní soud není oprávněn rušit rozhodnutí, které již bylo zrušeno obecným soudem. Tím není vyloučeno, aby při přezkumu napadených rozhodnutí přihlédl také k námitkám vztahujícím se k řízení před krajským soudem, neboť napadená rozhodnutí posuzuje z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv v kontextu řízení, které jejich vydání předcházelo.
36. Ve zbývajícím rozsahu, tedy v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a u stěžovatelů 2), 3) a 4) také proti napadenému rozsudku vrchního soudu, je Ústavní soud k projednání ústavních stížností příslušný a ústavní stížnosti jsou přípustné.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
37. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou v projednatelné části zjevně neopodstatněné.
38. Vzhledem k tomu, že se některé námitky stěžovatelů překrývají, Ústavní soud posuzoval opodstatněnost ústavních stížností podle jednotlivých argumentačních okruhů, nikoli odděleně podle jednotlivých stěžovatelů. Je-li některá námitka významná jen pro některého ze stěžovatelů, plyne to z dalšího odůvodnění.
IV. a) K otázce určení přísedících
39. Nejprve se Ústavní soud zabýval otázkou, zda přísedící v této trestní věci byli určeni ústavně souladným způsobem. Námitku porušení práva na zákonného soudce ve vztahu k přísedícím uplatňují především stěžovatelé 3) a 4), dotýká se však řízení jako celku.
40. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny chrání účastníka řízení před tím, aby byla jeho věc přidělena určitému soudci nebo senátu účelově, nahodile nebo podle volné úvahy orgánů soudní správy. Rozvrh práce proto musí obsahovat předem stanovená a přezkoumatelná pravidla, podle nichž lze ověřit, že věc projednal soud určený zákonem na základě rozvrhu práce. Smyslem této záruky je především vyloučit libovůli a účelové obsazení soudu ad hoc (srov. nález sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997, nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 či nález sp. zn. IV. ÚS 3011/20 ze dne 31. 8. 2021).
41. Tyto požadavky se přiměřeně vztahují i na přísedící. Přísedící se podílejí na rozhodování senátu a jejich hlas má při rozhodování stejnou váhu jako hlas soudce z povolání (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011). Zároveň však nelze přehlížet zvláštnosti jejich postavení. Přísedící nejsou soudci z povolání, jsou voleni na určité funkční období a výkon funkce zpravidla není jejich profesní činností. Ústavní soud proto ve své judikatuře připouští, že požadavky na určení konkrétních přísedících jsou méně přísné než u soudců z povolání. Není proto bez dalšího aktem libovůle ani účelovým obsazením senátu ad hoc, jsou-li přísedící pro konkrétní soudní oddělení určováni ze jmenného seznamu přísedících obsaženého v rozvrhu práce nebo jeho veřejně přístupné příloze, nejsou-li současně dány konkrétní okolnosti svědčící o opaku. Při povolávání přísedících lze zohlednit jejich reálnou možnost účasti, zejména časové, pracovní, zdravotní či jiné objektivní okolnosti, jakož i potřebu, aby řízení proběhlo bez průtahů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1168/13 ze dne 23. 5. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2337/14 ze dne 11. 8. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016, nález sp. zn. III. ÚS 720/23 ze dne 5. 6. 2024 a usnesení sp. zn. I. ÚS 841/26 ze dne 29. 4. 2026).
42. Zvláštní postavení přísedících však neznamená, že by jejich povolávání mohlo být ponecháno zcela neformálnímu výběru bez možnosti zpětného ověření. Právo na zákonného soudce má preventivní funkci: jeho účelem není jen postihovat již prokázanou účelovou manipulaci, ale předcházet i prostoru pro libovůli. Současně však nikoli každá formální nedokonalost při povolávání přísedících dosahuje intenzity porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Posoudit je třeba konkrétní postup soudu jako celek.
43. Obdobně je třeba rozumět požadavku soudu "zřízeného zákonem" podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ten se nevztahuje pouze na právní základ samotné existence soudu, ale také na dodržení pravidel upravujících jeho složení v konkrétní věci (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Gu?mundur Andri Ástrá?sson proti Islandu ze dne 1. 12. 2020, č. 26374/18, § 213). Uvedený požadavek platí rovněž pro přísedící; i u nich je třeba zkoumat právní základ jejich účasti na rozhodování a dodržení příslušných vnitrostátních pravidel jejich ustanovení (srov. rozsudky ESLP ve věcech Posokhov proti Rusku ze dne 4. 3. 2003, č. 63486/00, § 39 a § 43 až 44, a Ilatovskiy proti Rusku ze dne 9. 7. 2009, č. 6945/04, § 36 a § 38 až 42). Při přidělování a přerozdělování věcí mají vnitrostátní orgány určitý prostor pro uvážení, jeho využití však musí být slučitelné s požadavky nezávislosti a objektivní nestrannosti soudu. Tyto požadavky mohou být porušeny zejména tehdy, dochází-li ke změnám členů rozhodujícího senátu, včetně přísedících, na základě neomezeného uvážení, z nezjistitelných důvodů a bez dostatečných procesních záruk proti svévoli (srov. rozsudek ESLP ve věci Moiseyev proti Rusku ze dne 9. 10. 2008, č. 62936/00, § 176 a § 181 až 185).
44. Samotná skutečnost, že přísedící krajského soudu byli voleni zastupitelstvem Středočeského kraje, který měl mít v řízení postavení poškozeného, nezakládá objektivní pochybnost o jejich nestrannosti. Jde o zákonem předvídaný způsob ustanovení přísedících. Ústavněprávně významná by tato okolnost mohla být tehdy, byla-li by spojena s konkrétním vztahem některého z přísedících k poškozenému kraji, k projednávané věci nebo k osobám v řízení. Takové konkrétní okolnosti však stěžovatel 4) neuvádí. Soudy proto nepochybily, nepovažovaly-li samotný způsob volby přísedících zastupitelstvem Středočeského kraje za důvod jejich podjatosti podle § 30 trestního řádu (srov. bod 232 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
45. Podobně ESLP ve věci stěžovatele 4) dovodil, že skutečnost, že přísedící byli zvoleni orgánem územní samosprávy, nezakládá jejich podřízenost tomuto orgánu, nejsou-li po svém zvolení vystaveni jeho pokynům či tlaku. Ve vztahu k přísedícím zvoleným Zastupitelstvem Středočeského kraje ESLP zdůraznil také význam jejich zákonného postavení, nemožnosti jejich odvolání během funkčního období z důvodů souvisejících s rozhodováním a absenci jakýchkoli konkrétních poznatků o tlaku či pokynech ze strany kraje (srov. rozhodnutí ESLP ve věci R. proti České republice ze dne 2. 6. 2026, č. 34695/22, § 55 a 56).
46. Jádrem námitek stěžovatelů 3) a 4) zůstává konkrétní postup, jímž byli přísedící v této věci určeni. Původně byla obžaloba přidělena soudnímu oddělení 4 T, v němž rozhodoval senát ve složení JUDr. Ivo Zelinka, Ing. Miloš Petíř a Eva Pašková. Tento senát dne 16. 1. 2017 rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Po odchodu JUDr. Ivo Zelinky byl od 1. 5. 2018 nápad nových věcí do soudního oddělení 4 T zastaven. Znovu podaná obžaloba ze dne 11. 7. 2018 byla podle rozvrhu práce přidělena soudnímu oddělení 1 T jako zastupujícímu soudnímu oddělení.
47. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že zastavení nápadu do soudního oddělení 4 T se nevztahovalo jen na osobu předsedy senátu, ale i na přísedící zařazené do tohoto soudního oddělení. Původní přísedící Ing. Miloš Petíř a Eva Pašková nebyli v rozhodné době členy soudního oddělení 1 T. Jejich působení v této věci by navíc s ohledem na rozsah trestní věci a jejich zařazení v jiném soudním oddělení mohlo vést k průtahům nejen v ní, ale i v dalších věcech projednávaných tímto oddělením (srov. bod 215 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V tomto vysvětlení Ústavní soud neshledává nic ústavně vadného. Z čl. 38 odst. 1 Listiny neplyne bezvýjimečný požadavek, aby po opětovném podání obžaloby rozhodovali titíž přísedící, kteří se podíleli na předchozím rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Podstatné je, zda nové složení senátu mělo oporu v rozvrhu práce nebo v mechanismu jím předvídaném a zda nešlo o účelové obsazení senátu ad hoc (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 923/15 ze dne 28. 1. 2016 a usnesení sp. zn. III. ÚS 190/18 ze dne 29. 5. 2018; obdobně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 990/2017 ze dne 26. 9. 2017).
48. Obecné soudy při posouzení námitky složení senátu vycházely zejména z vyjádření místopředsedů Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019 (srov. usnesení krajského soudu sp. zn. 4 T 42/2016 ze dne 10. 5. 2019, usnesení vrchního soudu sp. zn. 10 To 66/2019 ze dne 4. 7. 2019, bod 194 napadeného rozsudku vrchního soudu a body 213 až 216 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Podle těchto vyjádření se krajský soud nejprve zabýval možností obsadit senát přísedícími zařazenými v soudním oddělení 1 T podle rozvrhu práce účinného v době opětovného nápadu věci. Tito přísedící však nemohli být pro projednání mimořádně rozsáhlé věci využiti z pracovních, zdravotních, osobních či kolizních důvodů, případně pro blížící se konec mandátu nebo rezignaci. Poté krajský soud postupoval k přísedícím zastupujícího soudního oddělení 2 T. Z tohoto okruhu s účastí souhlasil JUDr. Zdeněk Morávek, který byl následně přeřazen do soudního oddělení 1 T, aby nebyl povoláván do jiných věcí a nedocházelo k časovým kolizím. Teprve poté, co nebylo možné určit všechny přísedící na základě rozvrhu práce platného v době opětovného nápadu obžaloby, bylo přihlédnuto k nově zvoleným přísedícím, které složily slib v prosinci 2018 a byly následně zařazeny rozvrhem práce do soudního oddělení 1 T. Podle pořadí tak byly osloveny Anna Kristlová a Gabriela Nardelli, které účast neodmítly. Podle téhož odůvodnění záležitost s dotčenými přísedícími vyřizovala příslušná vedoucí kanceláře, a to na základě pokynu předsedkyně senátu Mgr. Ivy Říhové v nařízení hlavního líčení ze dne 10. 10. 2018 povolat senát podle seznamu a jednoho náhradního přísedícího.
49. Ústavní soud nepřehlíží, že postup krajského soudu nebyl po stránce transparentnosti ideální. O oslovování jednotlivých přísedících nebyly pořizovány úřední záznamy a ve spise není samostatně zachycen obsah těchto hovorů. V takto rozsáhlé trestní věci bylo namístě, aby pořadí oslovování přísedících a důvody, pro které jednotliví přísedící nemohli být povoláni, byly zaznamenány přehledněji a již v době jejich zjištění, na což ostatně upozornil také Nejvyšší soud (viz bod 216 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Právě takový postup nejlépe předchází pochybnostem, že složení senátu mohlo být ovlivněno účelově.
50. Absence takového záznamu však v nynější věci sama o sobě nevede k závěru o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Obecné soudy nevycházely pouze z neurčitého tvrzení, že přísedící zařazené v příslušných soudních odděleních nebylo možné využít, ale důvody nemožnosti jejich účasti byly - byť dodatečně - konkretizovány. Podstatné je, že ani po zohlednění nedostatků v dokumentaci tohoto postupu není dán konkrétní podklad pro závěr, že by původní přísedící byli z věci účelově vyloučeni nebo že by později povolaní přísedící byli vybráni mimo rozvrhem práce předvídaný rámec.
51. Ústavní soud nepominul ani dílčí námitku stěžovatele 3), že Gabriela Nardelli byla určena jako přísedící a Anna Kristlová jako náhradní přísedící, ačkoli Anna Kristlová byla v rozvrhu práce uvedena před Gabrielou Nardelli. Podle vysvětlení obecných soudů byly po zjištění nemožnosti obsadit senát dalšími přísedícími zařazenými v soudním oddělení 1 T a následně v zastupujícím soudním oddělení 2 T osloveny z nově zvolených přísedících zařazených do soudního oddělení 1 T nejprve Anna Kristlová a poté Gabriela Nardelli. Obě svou účast neodmítly a byly povolány k projednání věci. Obecné soudy mohly přesněji odůvodnit, proč se přísedící stala Gabriela Nardelli, zatímco Anna Kristlová byla určena jako náhradní přísedící, případně proč takový postup nebyl v rozporu s rozvrhem práce; samotný poukaz na to, že Anna Kristlová ve věci nerozhodovala, na tuto otázku plně neodpovídá. Jde však o dílčí nedostatek v odůvodnění, který v kontextu již popsaného postupu při povolávání přísedících nedosahuje ústavní intenzity. Navíc z pravidla o pořadí povolávání přísedících bez dalšího nevyplývá jednoznačný závěr, že při současném povolání přísedícího a náhradního přísedícího musí dříve uvedená osoba vždy zaujmout postavení přísedícího jako člena senátu a později uvedená osoba postavení náhradního přísedícího. Byly-li Anna Kristlová i Gabriela Nardelli podle uvedeného vysvětlení osloveny v pořadí podle rozvrhu práce a obě byly povolány k projednání věci, nelze tak pouze z jejich následného procesního postavení dovodit libovůli či účelovou manipulaci se složením senátu.
52. Ani judikatura ESLP, na niž odkazuje zejména stěžovatel 3), nevede k jinému závěru. V projednávané věci nebylo zjištěno porušení pravidel zásadního významu pro zákonné složení senátu. Namítané nedostatky se týkají především dokumentace oslovování přísedících a dodatečné konkretizace důvodů, pro které nebylo možné některé z nich využít, nikoli samotného zákonného základu výkonu funkce přísedících nebo absence pravidel pro obsazení senátu. Obecné soudy se námitkou složení senátu věcně zabývaly a vysvětlily, proč postup krajského soudu nepovažovaly za účelový ani svévolný. Nejde proto o vadu srovnatelnou s případy, v nichž se na rozhodování podílely osoby, jejichž účast neměla prokazatelný zákonný základ, nebo v nichž vnitrostátní soudy námitku zákonného složení soudu věcně neposoudily.
53. Ústavní soud tedy uzavírá, že postup krajského soudu při určení přísedících vykazoval určité nedostatky v dokumentaci a následném vysvětlení. Obecné soudy se však podstatou těchto námitek zabývaly, důvody povolání jednotlivých přísedících byly konkretizovány a není dán konkrétní podklad pro závěr, že složení senátu bylo výsledkem libovůle, nahodilosti nebo účelové manipulace. Ústavní soud proto neshledal porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny ani požadavku, aby trestní věc stěžovatelů projednal soud zřízený zákonem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
IV. b) K námitce podjatosti přísedící Gabriely Nardelli
54. Stěžovatel 4) samostatně namítá podjatost přísedící Gabriely Nardelli. Dovozuje ji zejména z její aktivity na sociální síti Twitter, která podle něj vyjadřovala negativní postoj k jeho osobě, porušovala presumpci neviny a vyvolávala pochybnosti o tom, zda může nestranně rozhodovat.