Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky 1) obchodní společnosti Gastro Group Kolkovna s.r.o., se sídlem Rašínovo nábřeží 44/2, Praha 2, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, a ústavní stížnosti stěžovatelky 2) Pavly Haakové a stěžovatelky 3) MUDr. Lucie Anny Haak, obě zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1720/2025-561 ze dne 22. července 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 269/2022-503 ze dne 11. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Libora Brože a b) Michaely Stewen, oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem, sídlem Obrovského 2407, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavními stížnostmi se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Řízení o jednotlivých ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. II. ÚS 3191/25 a II. ÚS 3192/25 byla spojena usnesením ze dne 21. ledna 2026 a jsou nadále vedena pod sp. zn. II. ÚS 3191/25.
3. Předmětem původního řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se vedlejší účastníci domáhali ochrany před imisemi hluku podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Hluk z reprodukované hudby měl v nočních hodinách v míře přesahující 25 dB pronikat do jejich bytové jednotky z provozovny veřejného stravování, kterou provozuje stěžovatelka 1) v domě nacházejícím se ve spoluvlastnictví stěžovatelek 2) a 3). Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně žalobu původně rozsudkem ze dne 1. října 2021 zamítl.
4. Městský soud v Praze ("odvolací soud"), vázán předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu, svým v pořadí druhým rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Všem stěžovatelkám uložil povinnost zdržet se rušení vedlejších účastníků hlukem přesahujícím limit 25 dB v době od 22:00 do 6:00. Odvolací soud dospěl k závěru, že hluk z provozovny prokazatelně překračuje veřejnoprávní limity, přičemž stěžejním důkazem se stala měření provedená Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem. Tato měření proběhla zcela bez vědomí první stěžovatelky, čímž odvolací soud zdůvodnil rozpor se znaleckým posudkem Ing. Smrže. Během znalcova ohlášeného měření totiž mohla stěžovatelka 1) účelově upravit hlasitost hudební produkce. Odvolací soud současně dovodil i pasivní věcnou legitimaci stěžovatelek 2) a 3) jakožto pronajímatelek, neboť podle nájemní smlouvy měly reálnou možnost nájemkyni za opakované porušování hlukových limitů sankcionovat výpovědí, a rušení tak nepřímo zabránit.
5. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podala každá ze stěžovatelek dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením všechna dovolání odmítl. V odůvodnění konstatoval, že odvolací soud se při hodnocení důkazů ani při právním posouzení relevantní imise neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu nebylo zjevně nepřiměřené, pokud odvolací soud upřednostnil odborné vyjádření orgánu veřejné moci před znaleckým posudkem, jestliže k tomu vedly logické a přesvědčivé úvahy pramenící z odlišných podmínek měření. Nejvyšší soud rovněž plně aproboval závěr odvolacího soudu ohledně pasivní věcné legitimace stěžovatelek 2) a 3).
II.
Argumentace stěžovatelek
II. 1
Ústavní stížnost stěžovatelky 1)
6. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se skutkovými zjištěními o existenci imisí, které podle ní nevyplývají z provedeného dokazování. Zároveň odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení důkazů nepřihlédl k odborným závěrům znalce Ing. Ondřeje Smrže, který ve svém znaleckém posudku nekonstatoval, že by v době jeho měření došlo k překročení hygienických limitů hluku. Podle stěžovatelky odvolací soud založil své rozhodnutí na odborném vyjádření vypracovaném Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem. Podle stěžovatelky má znalecký posudek vyšší důkazní sílu než předmětné odborné vyjádření, což ale odvolací soud při svém rozhodnutí nezohlednil. Stěžovatelka je proto toho názoru, že v případě pochybností o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, měl odvolací soud zadat vypracování revizního znaleckého posudku, což neučinil.
7. Konečně stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se odvolací soud nedostatečně zabýval otázkou, zda hluky a otřesy vnikají na pozemek jiného vlastníka v míře nepřiměřené místním poměrům. Otázce, co spadá pod pojem tzv. místních poměrů v okolí provozovny, se odvolací soud zabýval velmi okrajově a nedostatečně.
II. 2
Ústavní stížnost stěžovatelek 2) a 3)
8. Stěžovatelky trvají na svém přesvědčení, že jako podíloví spoluvlastníci pozemku, na kterém se provozovna nachází, nemohou vytvářet žádné imise způsobené hlukem. Na základě tohoto argumentu opětovně upozorňují, že nemůžou být v rámci soudního řízení v posuzovaném případě pasivně legitimovány jako účastníci soudního řízení.
9. Dále stěžovatelky brojí proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem. Namítají, že soudem ustanovený znalec při provedených měřeních překročení hygienických limitů nezjistil, odvolací soud však z jeho závěrů nevycházel a přisoudil rozhodující význam odbornému vyjádření předloženému vedlejšími účastníky. Pokud měl odvolací soud o správnosti či úplnosti znaleckého posudku pochybnosti, měl podle stěžovatelek požadovat jeho vysvětlení či doplnění, případně ustanovit revizního znalce. Za svévolný považují rovněž závěr odvolacího soudu, že provozovatel mohl v době znaleckého měření účelově snížit hlasitost hudební produkce, neboť podle nich z obsahu znaleckého posudku nevyplývá, že by o konkrétní době měření stěžovatelka 1) předem věděla.
10. Konečně stěžovatelky namítají nedostatečné zjištění místních poměrů. Podle jejich názoru odvolací soud neprovedl dokazování, z něhož by bylo možné spolehlivě dovodit, jaká míra hluku je v dané lokalitě obvyklá, přesto uzavřel, že předmětná nemovitost se nenachází v lokalitě charakteristické intenzivním nočním životem. Závěr, že posuzované hlukové imise přesahují míru přiměřenou místním poměrům, tak podle stěžovatelek nemá dostatečný skutkový podklad a rovněž je podle nich v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovatelkami (§ 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu) a nejsou nepřípustné (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Výjimkou je pouze přezkum námitky stěžovatelek týkající se pochybení odvolacího soudu při dokazování. Přezkum této námitky je nepřípustný, jelikož stěžovatelky ji řádně neuplatnily v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále). Stěžovatelky jsou řádně zastoupeny advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavních stížností příslušný.
IV.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelek
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejším účastníkům k vyjádření.
13. Městský soud v Praze ve svém vyjádření zrekapituloval ústavní stížnost a odmítl, že by svým postupem zasáhl do práva stěžovatelek na spravedlivý proces. Dále se vyhradil proti namítanému nedodržení kasační závaznosti právního názoru Nejvyššího soudu. Uvedl také, že při hodnocení jednotlivých důkazů nikterak nevybočil ze zákonné meze. Závěrem dodal, že v řízení byla respektována judikatura Nejvyššího soudu týkající se (ne)přiměřenosti obtěžování hlukem v dané lokalitě. Navrhnul tedy, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta (nebude-li odmítnuta).
14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že napadeným usnesením práva stěžovatelek neporušil, a proto ústavní stížnosti považuje za neopodstatněné. S ohledem na obsah ústavních stížností odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
15. Vedlejší účastnice a) a b) ve svém vyjádření uvedly, že ústavní stížnosti postrádají ústavněprávní rozměr a že řízením nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelek. Ústavní stížnost dle jejich názoru toliko rozporuje právní i skutkové závěry obecných soudů a staví Ústavní soud do pozice třetí instance všeobecného soudnictví. Vyjádřily se také ke vzájemnému vztahu znaleckého posudku a odborného vyjádření a možnému reviznímu znaleckému posudku. Závěrem uvedly, že obecné soudy dle jejich názoru dostatečně posoudily místní a druhové poměry a že jejich závěry měly podklad v provedeném dokazování. Tyto námitky stěžovatelek jsou navíc v rovině podústavního práva a neměly by tak být předmětem přezkumu Ústavního soudu. Rozhodnutí obecných soudů jsou dle jejich názoru dostatečně a řádně odůvodněna. Ve vztahu ke stěžovatelce 1) uvedly, že vylíčení skutkových okolností obsažených v ústavní stížnosti je značně zkreslené, a následně ony skutkové okolnosti popisují. Ve vztahu ke stěžovatelkám 2) a 3) uvedly, že jejich pasivní věcná legitimace plyne přímo ze zákona.
16. Ústavní soud zaslal všechna vyjádření stěžovatelkám k replice. Stěžovatelka 1) uvedla, že na podané ústavní stížnosti trvá stejně jako na závěru, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. Argumentaci vedlejších účastníků a) a b) označila za totožnou s argumentací uplatněnou v řízení před obecnými soudy, a z tohoto důvodu se vyjádřila toliko ke stanovisku odvolacího soudu. Setrvala na tvrzení nedodržení kasační závaznosti právního názoru Nejvyššího soudu ze strany odvolacího soudu a polemizovala s hodnocením znaleckého posudku jako důkazu. Stěžovatelky 2) a 3) uvedly, že hodnocení důkazů ze strany obecných soudů přesáhlo meze zákonného volného hodnocení důkazů. Dále namítly nedodržení kasační závaznosti právního názoru Nejvyššího soudu ze strany odvolacího soudu a polemizovaly se vzájemným vztahem znaleckého posudku a odborného vyjádření. Setrvaly rovněž na své námitce absence pasivní věcné legitimace a neposouzení místních a druhových poměrů stran obecných soudů.
17. Vedlejší účastníci a) a b) ve svém vyjádření k replice stěžovatelek podrobně zopakovali svou argumentaci uvedenou ve svém vyjádření k ústavním stížnostem.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, napadená rozhodnutí, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků a vyžádaný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
20. Za zjevně neopodstatněnou tak Ústavní soud vyhodnotil námitku stěžovatelek týkající se nedostatečného zhodnocení relevantnosti znaleckého posudku vypracovaného Ing. Ondřejem Smržem. Skutečnost, že odvolací soud své závěry nezaložil na tomto znaleckém posudku sama o sobě nemůže zapříčinit porušení základního práva stěžovatelek. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2049/21 ze dne 18. ledna 2022). O žádný takový případ však v projednávané věci nejde. Stěžovatelky zároveň nezpochybňují odborné závěry dalších provedených důkazů, pouze požadují, aby soud své skutkové závěry založil výlučně na odborných závěrech předmětného znaleckého posudku.
21. Podle Ústavního soudu dále nelze přisvědčit námitce stěžovatelky 1), že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v otázce řešení rozporu mezi dvěma znaleckými posudky. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přesvědčivě odůvodňuje, že znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Ondřejem Smržem a odborné vyjádření Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem nejsou ve vzájemném rozporu (bod 38 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z těchto důvodů se nepoužije argumentace stěžovatelky o povinnosti odvolacího soudu přezkoumat zjištění dalším znalcem, a to v případě pochybností o správnosti znaleckého posudku. Taková situace v posuzovaném případě nenastala.
22. Zároveň nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelek, že vypracovaný znalecký posudek má v konkrétní věci větší důkazní sílu než odborné vyjádření. I s touto otázkou se Nejvyšší soud řádně vypořádává (bod 40 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Znalecký posudek sám o sobě nedisponuje vyšší důkazní silou, a stejně jako ostatní důkazy je musí soudce hodnotit podle své úvahy. Všechny důkazy zároveň musí být hodnoceny v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 občanského soudního řádu). Z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že tato povinnost byla dostatečně naplněna. Odvolací soud podrobně popisuje, na základě jakých zjištění dospěl ke svému skutkovému závěru (body 26 a 27 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud v argumentaci odvolacího soudu neshledává žádné ústavněprávní pochybení.
23. Ústavní soud se dále zabýval námitkami týkajícími se místních poměrů v okolí předmětné provozovny. Stěžovatelky zaprvé namítají, že skutkový závěr odvolacího soudu o místních poměrech nemá oporu v provedeném dokazování, a zadruhé jsou přesvědčeny, že odvolací soud místní poměry nezjišťoval způsobem vyžadovaným ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
24. Podstatou první z uvedených námitek je tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, konkrétně že se provozovna stěžovatelky 1) nenachází "v žádné diskotékové ulici". Tato zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení přiměřenosti hlukových imisí místním poměrům, podle nich postrádají důkazní oporu. Poukazují přitom na existenci řady dalších zařízení s obdobnou provozní dobou v bezprostředním okolí provozovny.
25. Obdobnou námitku stěžovatelky uplatnily již v dovolání. Nejvyšší soud se jí však věcně nezabýval, neboť v této části shledal dovolání vadným. Stěžovatelky podle něj nevymezily právní otázku ani neuvedly, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu považují za naplněný (bod 59 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
26. V případě vadného dovolání (i pouze ve vztahu ke konkrétní námitce) se Ústavní soud nemůže zabývat podstatou věci, ale zkoumá, zda závěr Nejvyššího soudu o vadě dovolání obstojí (srov. nález III. ÚS 333/25 ze dne 12. března 2026). Tento postup Ústavního soudu vyplývá ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je z důvodu těchto zásad krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio a je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014, bod 16).
27. Dlouhodobá praxe Ústavního soudu je přitom ustálená v tom, že požadavkem "vyčerpat" je nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 878/15 ze dne 16. září 2015 nebo stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017, bod 60). Byl by ostatně nesmyslný závěr, že stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti sice musí podat opravné prostředky, které jim zákon nabízí, ale nemusí je podat bezvadně či včas. Jelikož by v případě vadných podání (u nichž vady nebyly odstraněny) soudům nezbývalo než tato podání odmítat, aniž by je podrobily meritornímu přezkumu, čímž by nastala podobná situace, jako by daný opravný prostředek vůbec uplatněn nebyl, byla by tímto výkladem zásada subsidiarity ústavní stížnosti zcela popřena.
28. V posuzovaném případě Ústavní soud skutečně shledal, že dovolací námitka stěžovatelek byla vadná, a to zejména z důvodu nevymezení předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu sice stěžovatelky ve vztahu k této námitce neformulovaly ani žádnou právní otázku, s tím se ale Ústavní soud neztotožnil. V první řadě je totiž nutné připomenout, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno, se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu (srov. nález sp. zn II. ÚS 1966/16 ze dne 15. března 2017). Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. června 2016).
29. Přestože svou námitku stěžovatelky v dovolání neformulovaly tázací větou, z obsahu jejich argumentace je seznatelné, že zpochybňují dodržení procesních pravidel při zjišťování místních poměrů a namítají extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy [zejména strana 6 dovolání stěžovatelek 2) a 3)]. Nejvyšší soud proto neměl argumentaci stěžovatelek pominout pouze formálně, ale postupovat v souladu s výše uvedenými východisky.
30. Tento dílčí nesouhlas však nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o vadě této námitky. Z jednotlivých dovolání totiž není ani při posouzení jejich obsahu jako celku patrné, v čem stěžovatelky spatřují splnění některého z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Nevymezují, v čem se měl odvolací soud při řešení uvedené procesní otázky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Ani z jejich argumentace nevyplývá uplatnění jiného předpokladu přípustnosti. Samotné vymezení právní otázky přitom tuto konkrétní náležitost dovolání nenahrazuje (k přezkumu jednotlivých náležitostí dovolání viz nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. srpna 2023, bod 16). Pokud proto Nejvyšší soud nepřezkoumal jednotlivá skutková zjištění odvolacího soudu vztahující se k zjišťování místních poměrů, neporušil tím práva stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
31. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadl by tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu (srov. stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. srpna 2023, bod 18). Požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání současně brání tomu, aby Nejvyšší soud při posuzování dovolání podle jeho obsahu překročil meze skutečně uplatněné argumentace a sám dovodil přípustnost dovolání ve vztahu k právní otázce, kterou mu dovolatel k řešení nepředložil.
32. Ústavní soud proto shrnuje, že v tomto rozsahu jsou stížnosti stěžovatelek proti rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k rozhodnutím nižších soudů jsou kvůli podání vadného dovolání naopak nepřípustné, jelikož stěžovatelky řádně nevyčerpaly všechny dostupné procesní prostředky k ochraně jejich práv (podrobněji např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 60 až 61).
33. S ohledem na výše uvedené je pak zjevně neopodstatněná i námitka týkající se rozporu posuzování místních poměrů s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Posouzení místních poměrů je totiž výsledkem skutkových zjištění - jak přitom vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud se nezabýval otázkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jelikož dovolání bylo pro vadu v tomto ohledu nepřípustné. Nejvyšší soud tedy oprávněně vyšel ze skutkových zjištění odvolacího soudu o místních poměrech odpovídajících rezidentní čtvrti. Podrobně vysvětlil, proč právní posouzení vycházející z těchto skutkových zjištění obstojí ve světle jeho dosavadní judikatury (body 41 až 57 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Jeho úvahy jsou srozumitelné, řádně odůvodněné a z ústavních mezí nevybočují. Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
34. Ústavní soud nepopírá, že stěžovatelkami zdůrazňovaná koncentrace provozoven s nočním provozem v dané ulici může vyvolávat pochybnosti o správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu. Ani takové pochybnosti s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti ovšem nemohou nahradit řádné uplatnění námitky proti postupu odvolacího soudu. Bylo na stěžovatelkách, zastoupených právním profesionálem, aby Nejvyššímu soudu předložily jejich námitku se všemi zákonem stanovenými náležitostmi. Jejich opomenutí nemůže Ústavní soud napravit tím, že sám přistoupí k přezkumu, pro který stěžovatelky nevytvořily potřebný procesní prostor.
35. Konečně Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávní vady ani v postupu obecných soudů v případě námitky stěžovatelek 2) a 3) týkající se jejich pasivní věcné legitimace. Argumentace stěžovatelek v rámci této námitky je obdobná jako před obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud shledává odůvodnění zejména Nejvyššího soudu za dostatečné, když zmiňuje konkrétní důvody, proč postup odvolacího soudu není v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí (srov. body 28 až 31 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
36. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jejich ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu