Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Martinem Šamalíkem, advokátem, sídlem Česká 145/58, České Budějovice, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2026 č. j. 19 Co 1669/2025-1207 a výroku IX. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 10. září 2025 č. j. 6 Nc 2302/2023-904, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a K. K. a nezl. E. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") napadeným výrokem IX. rozsudku uložil matce napomenutí za neplnění povinností vyplývajících z usnesení téhož soudu ze dne 7. 3. 2024 č. j. 6 Nc 2302/2023-215 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2024 č. j. 19 Co 440/2024-241. Poukázal na to, že již usnesením ze dne 19. 2. 2025 č. j. 6 Nc 2302/2023-597 uložil matce (na návrh stěžovatele) pokutu ve výši 5 000 Kč; usnesení však bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zrušeno a soudu bylo uloženo, aby věc znovu prověřil a zjišťoval důvody neplnění povinností plynoucích z příslušných rozhodnutí (předběžných opatření soudu). Soud proto věc znovu posoudil a vycházel primárně z postoje samotné nezletilé, která kontakt se stěžovatelem dlouhodobě a konstantně odmítá. Dospěl znovu k závěru, že matka by měla být sakcionována, neboť nezletilou vhodně nemotivuje ke stykům se stěžovatelem; to vychází ze závěrů znaleckého posudku, podle něhož matka nezletilou nepřímo a neúmyslně negativně ovlivňuje ve vztahu ke stěžovateli. K uložení napomenutí přistoupil soud proto, že matka nevyužila všech možností, aby nezletilou připravila na styk se stěžovatelem, avšak zohlednil existenci velmi intenzivních matkou těžko ovlivnitelných překážek, které jejich kontaktu brání.
3. Krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku změnil ve výroku IX. rozsudek okresního soudu ze dne 10. 9. 2025 č. j. 6 Nc 2302/2023-904, tak, že návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 17. 7. 2024, 29. 7. 2024, 12. 8. 2024 a 27. 1. 2025, zamítl. Soud zdůraznil, že nařízení výkonu rozhodnutí nemá být nástrojem násilné změny projevů vůle dítěte, pokud jeho rozhodnutí nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. V dané věci se rodiče s nezletilou účastnili mj. i rodinné terapie a probíhaly pokusy o asistované styky stěžovatele s nezletilou, avšak vzhledem k negativnímu nastavení a chování nezletilé nebylo doporučeno v dalším ve vyvíjení tlaku (stran styků se stěžovatelem) na nezletilou. Stěžovatel přesto v takové situaci (a v době, kdy nezletilá byla v péči psycholožky) podal návrh na výkon rozhodnutí, ačkoliv mu byl znám postoj i stav nezletilé. Uložení pokuty by proto bylo pouze sankcí, nikoliv prostředkem k donucení matky, aby respektovala rozhodnutí soudu. Podle závěrů soudu matka svou povinnost plnit nemůže s ohledem na negativní postoj nezletilé, který se nepodařilo změnit ani ve spolupráci s odborníky; cílené úmyslné ovlivňování nezletilé matkou nebylo prokázáno.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení, v rámci něhož vyzdvihuje závěry usnesení okresního soudu ze dne 19. 2. 2025 č. j. 6 Nc 2302/2023-597, kterým byla stěžovatelce uložena za nerealizované styky s nezletilou pokuta 5 000 Kč. Ztotožňuje se rovněž se závěry napadeného rozsudku okresního soudu, že matka by měla být sankcionovaná, samotnou sankci však považuje za příliš mírnou. Matka totiž od října 2023, kdy opustila rodinnou domácnost, cíleně izoluje nezletilou od stěžovatele a nařízená předběžná opatření od počátku nerespektuje. Jediným prostředkem způsobilým donutit matku respektovat nařízené předběžné opatření je pokuta.
5. Podle stěžovatele obecné soudy dospěly k závěru, že je v zájmu nezletilé stýkat se se stěžovatelem jednou za dva týdny, přestože již v té době byl znám její odmítavý postoj k němu. Postoj nezletilé navíc nebyl pro krajský soud důvodem pro nenařízení předběžného opatření a pro stěžovatele je proto "těžko pochopitelné", že týž soud zamítl napadeným rozsudkem jeho opakované návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí coby jeho jedinou možnost domoci se styku s nezletilou (splnění uložené povinnosti matce). Jde naopak o jedinou cestu, jak docílit, aby se mohl setkat se svojí dcerou a pracovat na zlepšení jejich vztahu. Jako zarážející označuje konstatování krajského soudu, že "styk stěžovatele s nezletilou v rozsahu stanoveného předběžným opatřením by byl v rozporu s jejím zájmem". Jde o neopodstatněný závěr opřený pouze o negativní postoj nezletilé, ovlivňovaný, resp. vybudovaný postojem matky; to plyne i ze znaleckého posudku, podle něhož matka svým chováním negativně ovlivňuje postoj nezletilé vůči stěžovateli a tím narušuje vztah k němu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, resp. jejich části. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výroku IX. napadeného rozsudku okresního soudu, který byl změněn výrokem I. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech.
8. Při posuzování zásahů do práva na rodinný život je nutné vycházet z čl. 10 odst. 2 Listiny a z čl. 8 Úmluvy, které zaručují ochranu před neoprávněnými zásahy orgánů veřejné moci do soukromého a rodinného života. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") tento negativní závazek veřejné moci doplňuje pozitivní povinnost přijímat účinná opatření k ochraně a podpoře rodinného života, zejména vztahu rodiče a dítěte [srov. nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 či rozsudky ESLP ze dne 22. 6. 1989 ve věci Eriksson proti Švédsku, č. stížnosti 11373/85, a ze dne 23. 6. 2005 ve věci Zawadka proti Polsku, č. stížnosti 48542/99]. Státní orgány nesou odpovědnost nejen za vydání ústavně souladného rozhodnutí o úpravě poměrů k dětem, ale také za jeho reálné a účinné prosazení. Povinnost zajistit výkon rozhodnutí představuje klíčový aspekt pozitivního závazku státu podle čl. 8 Úmluvy. Nečinnost vnitrostátních soudů či absence adekvátních opatření vedoucí ke znemožnění styku po delší dobu je porušením této povinnosti (viz např. rozsudky ESLP ze dne 15. 4. 2014 ve věci Krasicki proti Polsku, č. stížnosti 17254/11, § 81-88, či ze dne 23. 9. 2021 ve věci Anagnostakis a ostatní proti Řecku, č. stížnosti 46075/16). Přitom je však vždy třeba dbát na proporcionalitu zásahů a respektovat zájmy všech dotčených osob, zejména dítěte (viz např. rozsudek ESLP ze dne 10. 6. 2003 ve věci Voleský proti České republice, č. stížnosti 63627/00, § 118). Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem naplnění pozitivních závazků veškerá opatření, která od nich bylo možné v daném případě rozumně očekávat (viz rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000 ve věci Nuutinen proti Finsku, č. stížnosti 32842/96, § 128).
9. Jedním z aktivních prostředků směřujících k ochraně práva na rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy) je uložení pokuty podle § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Její účel však nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, a proto na uloženou pokutu nelze nahlížet primárně jako na sankci za porušení práva, nýbrž jako na prostředek donucení k respektu a dodržování právních poměrů založených vykonávaným titulem. Účelem pokuty je v první řadě vynucení splnění povinnosti uložené soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného založené vykonávaným titulem. Uložením pokuty je tedy sledována především ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu (usnesení ze dne 15. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 776/26 a další tam citovaná rozhodnutí).
10. Vyplývá-li však ze zjištěných okolností, že povinný rodič nemůže splnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné. Soudy tedy nesmí ukládat pokuty mechanicky. Musí pečlivě posoudit, proč se styky neuskutečnily a co bylo příčinou jejich zmaření. Civilní soudy musí zkoumat všechny okolnosti případu včetně jeho kontextu. Ne každé porušení vykonatelného rozhodnutí vyžaduje, aby stát vždy a za každých okolností reagoval uložením pokuty (nález ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1938/25).
11. Ústavní soud v tomto ohledu rovněž připomněl, že výchovné působení rodiče na dítě nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky stanovené čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ve smyslu čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte je nezbytné, aby soudy reflektovaly názory dítěte. Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, nebylo-li jeho rozhodnutí úmyslně ovlivněno třetími osobami (tj. zda příčinou negativního postoje nezletilého dítěte bylo chování rodiče či jím uskutečňované úmyslné ovlivňování) [nálezy ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 či ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645)]. Nelze-li dítě ani přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k jednomu z rodičů, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti. V souladu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte je vyloučeno, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky (usnesení ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22).
12. V nyní posuzované věci krajský soud nepřistoupil k uložení pokuty matce za nerealizované styky se stěžovatelem. Krajský soud přitom přihlédl primárně k názoru nyní desetileté nezletilé, která kategoricky styk se stěžovatelem odmítá, avšak neopomněl posoudit i související okolnosti - zejména postoj matky, opatření, která byla uskutečňována v zájmu obnovení kontaktu nezletilé se stěžovatelem či situaci nezletilé, resp. její nejlepší zájem. To vše za situace, kdy opatrovník nezletilé navrhoval nastavení styku stěžovatele s nezletilou v distanční formě prostřednictvím telefonických hovorů s postupným rozšířením v rámci videozáznamů či širšího styku.
13. Z obsahu napadených rozhodnutí, plyne, že nezletilá je dlouhodobě (od roku 2024) v péči psycholožky, která doporučila realizovat setkávání stěžovatele s nezletilou za účasti odborníků (případně asistovaný styk). Již dříve se přitom rodiče ve spolupráci s Centrem Arkáda neúspěšně pokoušeli o realizaci asistovaných styků nezletilé se stěžovatelem a absolvovali tu i rodinnou terapii, rovněž s negativním výsledkem (pozn.: soud dokonce vyčkával na výsledek terapie). Ze zprávy centra dále vyplynulo doporučení o nevhodnosti vyvíjení tlaku na nezletilou jako prevence možné protichůdné reakce, tedy nevratnému poškození vztahů stěžovatele s nezletilou. Krajský soud dále vycházel i z osobní zkušenosti z pohovoru s nezletilou, kdy i jen zmínka o telefonickém hovoru se stěžovatelem nezletilou "vykolejila" a nebylo možné v něm dále pokračovat; mimo to nezletilá povídala o jednom z dříve proběhlých styků se stěžovatelem, kdy ji přes příslib matce nevrátil (nadto i s bratrem nezletilé, s nímž se rovněž odmítá stýkat) a zamkl ji v domě (body 3 a 8 napadeného rozsudku krajského soudu).
14. Jde-li o postoj matky, ta odmítá, že by bránila nezletilé ve styku se stěžovatelem, přičemž od počátku navrhovala asistované kontakty či společná setkání (to však stěžovatel odmítal). Stěžovatele dále formou emailu informuje o aktuálním stavu nezletilé a dokonce mu s ní umožnila telefonický kontakt již od 31. 10. 2025 (tj. před nabytím právní moci rozsudku okresního soudu); nezletilá takto hovořila se stěžovatelem čtyřikrát, kdy s ním krátce (asi minutu) promluvila, při pátém hovoru nepromluvila a zavěsila.
15. Z výše uvedeného plyne, že obecné soudy v nyní posuzované věci provedly dostatečné dokazování, na základě něhož náležitě objasnily skutkový stav případu. Lze vyzdvihnout, že již v průběhu řízení oba obecné soudy učinily opatření, která měla směřovat ke zlepšení vztahů stěžovatele s nezletilou a navázání jejich kontaktu, byť se nepodařilo dosáhnout kýženého efektu. Přestože tedy následně krajský soud při posouzení návrhu stěžovatele na uložení pokuty ze nerealizované styky přihlížel (již) primárně k názoru nezletilé, její situaci a nejlepšímu zájmu, nejde o pochybení, které by mělo mít za následek potřebu kasace napadeného rozsudku a z ústavněprávního pohledu obstojí. Na tom nic nemění ani závěr krajského soudu opírající se o zprávu znalkyně, že matka zčásti postoj nezletilé ovlivňuje, avšak neúmyslně; v minulosti se o realizaci styků stěžovatele s nezletilou pokoušela, sama navrhovala nastavení asistovaných styků a účastnila se rodinné terapie. Nelze tedy pouze matce bez dalšího vytýkat negativní nastavení samotné nezletilé. Tato okolnost by však měla být do budoucna důvodem ke změně postoje matky ve vztahu ke stěžovateli tak, aby nezletilou nezatěžovala svými názory na něj a jejich konflikty. Jak ostatně plyne ze závěrů znalkyně, klíčem celého problému je zlepšení komunikace mezi rodiči, neboť není v silách nezletilé, aby danou situaci zvládla sama (bod 12 napadeného rozsudku okresního soudu).
16. V tomto ohledu Ústavní soud nad rámec již uvedeného dodává, že apel na adekvátní výchovné působení (pečujícího) rodiče je zřejmý i z jeho nálezové judikatury k ukládání pokut za neuskutečněné styky, a to i v případech, že dítě styk s druhým rodičem odmítá. Posuzování přání dítěte a jeho odmítání kontaktu s jedním z rodičů má souvislost rovněž s přístupem pečujícího rodiče. I na dítě ve věku dvanácti let je stále možné výchovně působit a citlivým způsobem formovat jeho postoje ke druhému rodiči (srov. usnesení ze dne 15. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 776/26, bod 21, či usnesení ze dne 9. 9. 2026 sp. zn. III. ÚS 2392/26, bod 15). Není tedy bez dalšího vyloučeno, že v případě, kdy matka nebude vyvíjet adekvátní snahu vedoucí ke zlepšení komunikace se stěžovatelem a tím pozitivně působit na samotnou nezletilou (pozn.: tento apel je přitom třeba aplikovat i na stěžovatele, bez jehož přístupu nelze dospět ke kýženým výsledkům), bude třeba závěry o nařízení výkonu rozhodnutí soudy přehodnotit. Pomyslným "pomocným vodítkem" tu mohou být i závěry 10. rodinněprávního sympozia Justiční akademie (dostupné na https://www.jacz.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie) vztahující se obecně k situaci dětí ve vysoce konfliktním rodinném prostředí.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ve světle zjištění učiněných v předmětné věci Ústavní soud nepovažuje závěry, k nimž dospěl krajský soud v posuzované věci, za jakkoliv extrémní a s ohledem na nastíněné meze svého přezkumu je hodnotí jako udržitelné. Nelze proto než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu