Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. dubna 2026, č. j. 69 Co 77/2026-137, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2026, č. j. 18 C 18/2026-63, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a M. B., zastoupeného JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem, se sídlem Hybešova 2378/17, Boskovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Vedlejší účastník podal žalobu proti stěžovateli a jeho sestře. Touto žalobou se domáhal nahrazení projevu jejich vůle k uzavření smlouvy o koupi bytové jednotky a podílu na společných částech domu. Vedlejší účastník podle žaloby uzavřel v roce 2025 s žalovanými smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Tato smlouva obsahovala mimo jiné závazek nepřevést nemovitosti na třetí osobu a uzavřít kupní smlouvu do 3. 2. 2026. Vedlejší účastník však v lednu roku 2026 zjistil, že žalovaní zahájili u katastrálního úřadu řízení o převodu spoluvlastnického podílu stěžovatelovy sestry na stěžovatele. Vedlejší účastník proto navrhl nařídit předběžné opatření, které by jim zakázalo nakládat s bytovou jednotkou.
2. Okresní soud návrhu na předběžné opatření v plném rozsahu vyhověl. Soud stěžovateli a jeho sestře uložil konkrétně to, aby nenakládali se spornou bytovou jednotkou ani podílem na společných částech domu. Vedlejší účastník podle soudu osvědčil uzavření smlouvy o smlouvě budoucí i důvodnou obavu ze zmaření účelu řízení kvůli krokům žalovaných. Žalovaní zahájili kroky k převodu nemovitosti, čímž porušili své smluvní povinnosti a dali najevo úmysl nerespektovat zákaz převodu ani sjednanou lhůtu k prodeji nemovitosti vedlejšímu účastníkovi. Toto jednání vytváří důvodnou obavu, že by bez zásahu soudu mohla být nemovitost převedena na třetí osobu ještě před rozhodnutím ve věci samé. To by vedlo ke zmaření účelu řízení o nahrazení projevu vůle a ohrožení možnosti vedlejšího účastníka domoci se svého práva.
3. Stěžovatel se proti rozhodnutí okresního soudu odvolal. V odvolání namítal, že smlouvu o smlouvě budoucí neuzavřel. Smlouva označuje jinou nemovitost, stěžovatel nepoužívá kontaktní údaje uvedené v záhlaví smlouvy a v aplikaci DigiSign došlo ke zneužití jeho identity realitním makléřem bez stěžovatelova vědomí a souhlasu.
4. Krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve vztahu ke stěžovatelově spoluvlastnickému podílu (I. výrok). Ve vztahu k podílu jeho sestry soud naopak odmítl odvolání kvůli stěžovatelově chybějící subjektivní legitimaci (II. výrok). Uzavření smlouvy o smlouvě budoucí bylo podle soudu pro účely předběžného opatření spolehlivě osvědčeno - především inzercí bytu, domluvou na jeho prohlídce a jeho prohlídkou, zaplacením blokační úhrady na rezervační smlouvu, doklady o krocích stěžovatele k zajištění financování bytu a digitální smlouvou o smlouvě budoucí. Chybné označení katastrálního území a čísla domu v textu smlouvy v tomto případě nezpůsobuje neplatnost či neurčitost smlouvy. Sporná nemovitost byla u realitní kanceláře evidovaná pod číslem zakázky 923083. Totožné číslo zakázky bylo uvedeno i ve smlouvě o smlouvě budoucí. Vedlejší účastník přitom zaplatil smluvenou blokační úhradu pod shodným variabilním symbolem. Tato skutečnost jednoznačně spojuje inzerovanou a prohlíženou nemovitost se smlouvou o budoucí kupní smlouvě. Přinejmenším stěžovatelova sestra navíc jinou nemovitost nevlastní. Z jednání stran lze tedy mít za osvědčené, že předmětem smlouvy je nemovitost, jejímuž převodu se vedlejší účastník snaží zabránit. Nařízení předběžného opatření bylo namístě, protože v opačném případě by mohlo dojít k převodu nemovitosti na třetí osobu ještě před rozhodnutím ve věci samé.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů:
a) Smlouva o smlouvě budoucí je zdánlivá. K podpisu smlouvy došlo bez vůle stěžovatele a neexistující vůli nelze nahrazovat, doplňovat či dotvářet. Soud se nevypořádal s námitkou o zfalšování podpisu v aplikaci DigiSign makléřem bez stěžovatelova vědomí. Toto zfalšování následně potvrdil i policejní orgán. Smlouva navíc nebyla uzavřena v písemné formě.
b) Krajský soud nedoručil stěžovateli v odvolacím řízení vyjádření vedlejšího účastníka. Účastník v něm uplatnil nová, lživá tvrzení, a to především o údajné účasti stěžovatele při prohlídce bytu. Krajský soud tato tvrzení nekriticky převzal a založil na nich své rozhodnutí. Stěžovatel by toto podání okamžitě vyvrátil - a to zejména videozáznamem z prohlídky, na kterém se stěžovatel nenachází.
c) Stěžovatel v odvolání prokázal, že spoluvlastnický podíl nezcizuje, ale nabývá jej od své sestry, a že plnil dříve, než mohl o jakémkoli nároku vedlejšího účastníka vědět.
d) Krajský soud nepřípustně překlenul označení zcela jiné nemovitosti v textu smlouvy.
e) Nařízení předběžného opatření je nepřiměřené. Stěžovatel je senior, který kvůli zajištění příjmu v důchodu uhradil z celoživotních úspor částku 600 000 Kč na odkup podílu své sestry. Soudy zablokovaly jeho prostředky a paralyzovaly jeho návrh na vklad.
f) Krajský soud opomněl návrh na předložení Audit Logu - kontrolního mechanismu platformy, který prokazuje, kam byl zaslán ověřovací kód.
g) Krajský soud ignoroval předžalobní repliku stěžovatele, na základě které vedlejší účastník věděl, že stěžovatel smlouvu nepodepsal.
h) Krajský soud si nevyžádal policejní spis, který je veden k prověřování zcizení identity.
i) Odmítnutí odvolání proti výroku ohledně podílu sestry pro chybějící subjektivní legitimaci představuje přepjatý formalismus a odepření spravedlnosti. Stěžovatel nebyl ve vztahu k podílu své sestry nezúčastněnou třetí osobou, ale jeho přímým a jediným nabyvatelem. Stěžovatel investoval do nabytí tohoto podílu 600 000 Kč, měl legitimní očekávání nabytí tohoto majetku a v jeho prospěch bylo zahájeno vkladové řízení.
III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření obecným soudům, stěžovatelově sestře a vedlejšímu účastníkovi a následně zaslal jejich vyjádření stěžovateli k replice:
* Krajský soud na žádost o vyjádření nereagoval.
* Okresní soud uvedl, že při rozhodování postupoval v mezích právní úpravy a vycházel ze stavu věci v době vydání usnesení. Rozhodnutí o předběžném opatření neuzavírá otázku platnosti či existence smlouvy o smlouvě budoucí ani nepředjímá konečné závěry. Námitky o pravosti podpisu, projevu vůle, obsahu listin, okolností převodu podílu či jejich trestněprávního významu dosud nebyly definitivně vyřešeny. Při posuzování ústavní stížnosti je nutné rozlišovat mezi stavem existujícím v době vydání rozhodnutí a skutečnostmi, které nastaly nebo vyšly najevo až později.
* Stěžovatelova sestra na žádost o vyjádření nereagovala. Ústavní soud proto vycházel v souladu se zákonem z toho, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
* Vedlejší účastník navrhl odmítnout stížnost jako zjevně neopodstatněnou a uložit stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. E-mail a telefonní číslo použité ve smlouvě patřily stěžovatelovu synovci, který poskytoval stěžovateli technickou pomoc při elektronickém podpisu. Chyba v označení bytové jednotky nezpůsobuje zdánlivost či neplatnost smlouvy. Smlouva o smlouvě budoucí na převod nemovitosti nevyžaduje písemnou formu. Navrhovaný Audit Log prokazuje pouze cestu autorizace, nikoli stěžovatelův souhlas. Tvrzenou existenční újmu vyvrací chování stěžovatele, který pokračuje v rozsáhlé a nákladné rekonstrukci bytu. Nedoručení vyjádření k odvolání nebylo protiústavní, protože krajský soud potvrdil rozhodnutí na základě původních spisových podkladů a nepřevzal z vyjádření nový skutkový základ. Civilní soud není povinen vyžadovat policejní spis ani čekat na výsledky šetření.
* Stěžovatel setrval v replice na své pozici. Usnesením okresního státního zastupitelství bylo zrušeno původní odložení trestní věci, která se týká zcizení digitální identity stěžovatele. Dozorující státní zástupkyně v usnesení uvedla, že stěžovatel smlouvu nepodepsal a realitní makléř nebyl k jednání oprávněn. Tvrzení o údajné "technické asistenci" nebo účasti stěžovatele na prohlídce bytu nebyla prokázána a jsou nepravdivá. Stěžovatel odeslal sestře částku za odkup podílu měsíc před uplatněním nároku ze strany vedlejšího účastníka. Vyjádření vedlejšího účastníka pouze recykluje vyvrácené nepravdy a snaží se vtáhnout Ústavní soud do hodnocení dokazování v nalézacím řízení.
IV. Posouzení ústavní stížnosti
7. Podstatou tohoto řízení je, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly o předběžném opatření, které omezilo stěžovatele v dispozici s jeho podílem k nemovitosti.
8. Posouzení toho, zda jsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, závisí především na hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tento úkol však přísluší zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. Obecné soudy stěžovateli řádně vysvětlily, z jakých skutkových okolností vycházely, jakými právními východisky se při posuzování případu řídily a proč stěžovateli nevyhověly. Ústavní soud se proto vyjádří k jeho námitkám jen stručně.
10. Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí o předběžném opatření zdrženlivě. Předběžná opatření jsou pouze dočasná, neupravují práva a povinnosti účastníků konečným způsobem a nepředurčují výsledek řízení o věci samé. Ústavní soud proto při přezkumu těchto rozhodnutí zkoumá pouze to, (1) zda mají zákonný podklad, (2) zda je vydal příslušný orgán a (3) zda nejsou svévolná (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1858/24, body 18 a 19; III. ÚS 2606/23, bod 17; IV. ÚS 802/19, body 13 až 14). Napadená rozhodnutí tyto požadavky splňují.
IV.1 K rozhodnutí o nařízení předběžného opatření [námitky a) až h)]
IV.1.1 Námitka ohledně zdánlivosti a neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí [námitka a)]
11. Napadená rozhodnutí vychází z osvědčeného a ústavně udržitelného závěru, že stěžovatel podepsal smlouvu o smlouvě budoucí. Uzavření smlouvy o smlouvě budoucí bylo podle soudů osvědčeno především inzercí bytu, domluvou na jeho prohlídce a jeho prohlídkou, zaplacením blokační úhrady na rezervační smlouvu, doklady o krocích stěžovatele k zajištění financování bytu a digitální smlouvou o smlouvě budoucí (podrobněji body 6 a 13 až 14 rozhodnutí krajského soudu).
12. Ústavní soud uvádí, že za těchto okolností není závěr o uzavření smlouvy ani svévolný, ani neodůvodněný. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření soud neprovádí dokazování v plném rozsahu a ani nevynáší konečné skutkové či právní závěry. Smyslem zatímní ochrany je rychlý a efektivní zásah v situaci, kdy hrozí zmaření účelu řízení. Civilní soud v tomto stadiu posuzuje pouze to, zda byl uplatněný nárok alespoň osvědčen (§ 75c odst. 1 občanského soudního řádu). Pro účely zatímní ochrany přitom postačovalo, že vedlejší účastník doložil ucelený soubor navazujících důkazů, na jehož základě bylo uzavření smlouvy v dané fázi řízení přinejmenším pravděpodobné.
13. Důvodem k vyhovění ústavní stížnosti není ani to, že se krajský soud nevypořádal s námitkou o zfalšování podpisu v aplikaci DigiSign. Na námitku, že e-mail ani telefonní číslo uvedené ve smlouvě nepatří stěžovateli, vedlejší účastník náležitě reagoval (č. l. 111 a 125 spisu a strany 7, 8, 17 a 19 vyjádření k ústavní stížnosti). Stěžovatel přitom toto vysvětlení přesvědčivě nezpochybnil (část II repliky).
14. Z ústavního hlediska navíc není nutné, aby soud reagoval na každou jednotlivou námitku, pokud proti ní postaví svou ucelenou argumentační linii (např. nález sp. zn. III. ÚS 2410/18, bod 39). Tento požadavek napadená rozhodnutí splňují. Obecné soudy popsaly, jaká učinily skutková zjištění, na základě jakých důkazů k nim dospěly, jaká zákonná ustanovení na případ dopadají a proč je návrh vedlejšího účastníka důvodný.
15. Závěry okresního státního zastupitelství nemohou opodstatnit zrušení napadených rozhodnutí. Usnesení státního zastupitelství bylo totiž vydáno až několik měsíců po napadených rozhodnutích. Obecné soudy tak logicky nemohly toto usnesení při svém rozhodování zohlednit. Pro rozhodnutí o předběžném opatření je navíc rozhodující stav v době vydání prvostupňového rozhodnutí. Napadená rozhodnutí tedy z tohoto pohledu vadná nejsou, a pro zásah Ústavního soudu zde proto není prostor. Stěžovatel však může pomocí závěrů usnesení státního zastupitelství účinně argumentovat v návrhu na zrušení předběžného opatření. Pokud přitom soud dospěje k závěru, že pominuly důvody, kvůli kterým bylo předběžné opatření nařízeno, musí toto opatření zrušit (§ 75c odst. 4 a § 77 odst. 2 občanského soudního řádu; podrobněji v obdobných situacích např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1255/25, body 12 až 14; I. ÚS 1141/25, body 16 až 18).
16. Ústavní soud nevylučuje, že soudy v řízení o návrhu na zrušení předběžného opatření nebo řízení o věci samé nakonec rozhodnou, že k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nedošlo. V tuto chvíli však byl nárok vedlejšího účastníka pro účely zatímní ochrany řádně osvědčen.
17. Ústavní soud dodává, že krajský soud vycházel z toho, že smlouva byla podepsána - a to formou prostých elektronických podpisů (bod 14 rozhodnutí krajského soudu a podobně bod 2 rozhodnutí obvodního soudu). Podle napadených rozhodnutí tedy měla smlouva písemnou formu, a soudy se proto nemusely zabývat hypotetickou otázkou, zda by smlouva mohla být platně uzavřena i v ústní formě.
IV.1.2 Námitka nezaslání vyjádření k odvolání stěžovateli [námitka b)]
18. Krajský soud nepostupoval protiústavně, když v odvolacím řízení nezaslal stěžovateli vyjádření vedlejšího účastníka k podanému odvolání. Ústavní soud automaticky nepovažuje za protiústavní, když odvolací soud nepřepošle odvolateli vyjádření protistrany k podanému odvolání. Tento postoj je dán zejména zvýšeným důrazem na rychlost a efektivitu rozhodování v řízení o předběžném opatření (podobně v obdobné situaci např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2424/25, bod 11; I. ÚS 2513/25, bod 11). Ústavní soud neshledal důvody pro to, aby v této věci postupoval jinak.
19. Pro Ústavní soud je podstatné, že obsah vyjádření vedlejšího účastníka nebyl pro rozhodnutí krajského soudu stěžejní. Krajský soud nepřevzal z vyjádření vedlejšího účastníka žádná nová, rozhodující tvrzení ani důkazy. Krajský soud pouze stručně shrnul obsah vyjádření vedlejšího účastníka v rámci rekapitulace procesního vývoje věci (bod 3 rozhodnutí). V rámci argumentační části se však na jeho vyjádření neodvolával a o jeho obsah se neopíral (body 18 až 22 jeho rozhodnutí).
20. Ústavní soud přihlédl i k tomu, že krajský soud rozhodnutí okresního soudu ve vztahu ke stěžovateli pouze potvrdil, aniž by jej zrušil nebo změnil v jeho neprospěch. Stěžovatel měl navíc možnost v odvolání plně vymezit rozsah přezkumu a uplatnit veškerou skutkovou i právní argumentaci. Krajský soud vedlejšího účastníka nijak neprivilegoval, protože mu odvolání nezaslal automaticky, ale až na jeho vlastní žádost (č. l. 108 spisu a strana 12 vyjádření vedlejšího účastníka). Vyjádření vedlejšího účastníka bylo součástí spisu téměř čtyři týdny před vydáním rozhodnutí krajského soudu (20. 3. 2026 - č. l. 110 spisu; 16. 4. 2026 - č. l. 137 spisu). Stěžovatel měl přitom do spisu rovný přístup a měl plnou možnost do něj nahlédnout a postupovat stejně jako vedlejší účastník.
IV.1.3 Ostatní námitky proti nařízení předběžného opatření [námitky c) až i)]
21. Neopodstatněná je námitka, že stěžovatel plnil dříve, než mohl vědět o nároku vedlejšího účastníka, a že nezcizoval spoluvlastnický podíl, ale nabýval jej od své sestry [námitka c)].
22. Námitka ohledně údajné neznalosti nároku nemůže z povahy věci obstát. Napadená rozhodnutí vycházejí z osvědčeného a ústavně souladného závěru, že smlouva o smlouvě budoucí byla řádně uzavřena. Protože je stěžovatel její smluvní stranou, musel mít vědomost o smluvním nároku vedlejšího účastníka.
23. Ústavní soud považuje za ústavně souladný závěr, že existovala důvodná obava z ohrožení výkonu výsledného rozhodnutí v řízení o nahrazení projevu vůle, a že proto bylo namístě nařídit předběžné opatření (§ 102 odst. 1 občanského soudního řádu). Smlouvou o smlouvě budoucí se oba prodávající zavázali k tomu, že prodají nemovitost vedlejšímu účastníkovi (č. l. 38 až 39 spisu). Po uzavření smlouvy však bylo zahájeno vkladové řízení o převodu podílu na této nemovitosti ze stěžovatelovy sestry na stěžovatele. Prodávající tímto projevili úmysl nerespektovat smlouvu o smlouvě budoucí. Jejich chování podle soudů zakládá důvodnou obavu, že by bez zákazu dispozice mohli v mezidobí převést nemovitost na třetí osobu. Tím by přitom byl zmařen účel řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o koupi nemovitosti a ohrožena možnost vedlejšího účastníka domoci se svého práva. Případný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí by navíc mohl způsobit nemožnost plnění jejich závazku vůči vedlejšímu účastníkovi (body 19 až 20 rozhodnutí krajského soudu a body 11 až 12 rozhodnutí okresního soudu).
24. Krajský soud podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč chyba v označení nemovitosti ve smlouvě o smlouvě budoucí nezpůsobuje její neplatnost nebo zdánlivost [námitka d)]. Sporná nemovitost byla u realitní kanceláře evidovaná pod číslem zakázky 923083. Totožné číslo bylo uvedeno i ve smlouvě o smlouvě budoucí. Vedlejší účastník zaplatil smluvenou blokační úhradu pod shodným variabilním symbolem. Přinejmenším stěžovatelova sestra navíc jinou nemovitost nevlastní. Ústavní soud uvádí, že na základě těchto skutečností z ústavního hlediska obstojí závěr, že inzerovaná a prohlížená nemovitost je spojena se smlouvou o budoucí kupní smlouvě.
25. Nařízení předběžného opatření nebylo nepřiměřené [námitka e)]. Předběžné opatření stěžovateli neodňalo jeho spoluvlastnický podíl ani nerozhodlo o věci samé. Toto opatření pouze dočasně omezilo dispoziční právo k nemovitosti po dobu soudního řízení, aby nebyl nevratně zmařen účel řízení o nahrazení projevu vůle. Částku 600 000 Kč stěžovatel dobrovolně poskytl své sestře a tuto částku mu nezablokovaly ani neodejmuly soudy. Tato částka je peněžitým plněním mezi sourozenci, které je v jejich smluvním vztahu běžně vypořádatelné a navratitelné. Vedlejší účastník navíc uvedl, že tvrzení o majetkové paralýze a finanční nouzi vyvrací i chování stěžovatele, který po nařízení předběžného opatření pokračoval v rozsáhlé a nákladné rekonstrukci bytu (strany 3 až 4 vyjádření). Stěžovatel toto tvrzení ve své replice nevyvrátil a ani na něj nijak nereagoval. Stěžovatel zároveň neuvedl žádné mírnější řešení, které by dokázalo rovnocenně nahradit nařízené předběžné opatření.
26. Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí není to, že krajský soud opomněl návrh na předložení Audit Logu - kontrolního mechanismu platformy, který prokazuje, kam byl zaslán ověřovací kód [námitka f)]. Stěžovatel i vedlejší účastník uvedli, že Audit Log prokazuje pouze to, na jaký e-mail nebo telefonní číslo byl zaslán ověřovací kód. Ústavní soud přitom souhlasí s tvrzením vedlejšího účastníka, že tento záznam neprokazuje, zda byl úkon proveden s vědomím a souhlasem stěžovatele (strana 13 vyjádření). Stěžovatel navíc na tento závěr nijak nereagoval. Ústavní soud zároveň dodává, že stěžovatel v odvolacím řízení Audit Log sám nepředložil a ani nenavrhl, aby soud uložil tuto povinnost vedlejšímu účastníkovi (§ 129 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nejde o opomenutý důkaz, který by opodstatňoval zrušení napadených rozhodnutí.
27. Krajský soud nepostupoval protiústavně, když se výslovně nevyjádřil ke stěžovatelově předžalobní replice [námitka g)]. Krajský soud si byl této repliky vědom a nic to na jeho rozhodnutí nezměnilo (body 2 až 3 jeho rozhodnutí). Vedlejší účastník navíc uvedl, že předžalobní replika neobsahovala důkaz o zneužití identity ani jinou skutkovou či právní argumentaci (strany 7 až 8 vyjádření). Stěžovatel toto tvrzení ve své replice nezpochybnil a ani na něj nijak nereagoval. Z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí přitom nevyplývá povinnost soudu odpovědět na každou námitku. Podle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva přitom soud nejedná v rozporu s tímto právem, pokud nereaguje na námitky, které by ve světle skutkových zjištění zjevně nemohly změnit výsledek řízení nebo které jsou zjevně irelevantní nebo neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1866/20, bod 14; I. ÚS 2449/20, bod 34; II. ÚS 2522/19, bod 31, a v nich uvedené rozsudky Evropského soudu pro lidská práva).
28. Krajský soud neměl ústavní ani zákonnou povinnost si vyžádat policejní spis, který byl veden na základě stěžovatelova trestního oznámení [námitka h)]. Civilní soud je v této souvislosti vázán pouze pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (§ 135 odst. 1 občanského soudního řádu). Probíhající prověřování nezakládá povinnost civilního soudu policejní spis vyžadovat ani z něj činit závěry pro soukromoprávní posouzení věci. V civilním sporném řízení leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní na účastnících. Civilní soud není vyšetřovacím orgánem a jeho úlohou není nahrazovat důkazní povinnost účastníka. Stěžovatel navíc mohl předložit soudu podstatné části policejního spisu a této možnosti nevyužil.
IV.2 K rozhodnutí o odmítnutí odvolání [námitka i)]
29. Stěžovatelova ústavní stížnost proti rozhodnutí o odmítnutí jeho odvolání je nepřípustná. Proti pravomocnému usnesení "odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání" zákon umožňuje podat žalobu pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu).
30. Podle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu je stěžovatel v této situaci povinen uplatnit před podáním ústavní stížnosti žalobu pro zmatečnost. Touto žalobou lze totiž dosáhnout přezkumu toho, zda je závěr odvolacího soudu v souladu se zákonem a ústavním pořádkem (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08, bod 6; nálezy sp. zn. IV. ÚS 3398/22, bod 16; I. ÚS 2903/14, bod 28; IV. ÚS 2244/09, bod 7).
31. Pokud stěžovatel za těchto okolností řádně nevyčerpá možnost podat žalobu pro zmatečnost, je jeho ústavní stížnost v rozsahu zmatečnostního důvodu obecně nepřípustná a Ústavní soud ji odmítne (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 a např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1043/24, IV. ÚS 2215/23, III. ÚS 3247/22 či III. ÚS 2793/19).
32. Tato situace nastala i v posuzované věci. Proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí odvolání je přípustná žaloba pro zmatečnost. Z ústavní stížnosti ani jejích příloh však nevyplývá, že by stěžovatel účinně vyčerpal možnost podat tento opravný prostředek. Z obsahu a petitu ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatel napadá pouze rozhodnutí okresního soudu o nařízení předběžného opatření a rozhodnutí krajského soudu o odvolání - nikoli rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost.
33. Stěžovatel tedy ve vztahu k rozhodnutí o odmítnutí odvolání nesplnil povinnost vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Jeho ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu nepřípustná a Ústavní soud se jí nemohl věcně zabývat [§ 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ve věci není splněna žádná zákonná podmínka, která by dokázala nepřípustnost ústavní stížnosti prolomit (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Žádnou argumentaci v tomto ohledu ostatně neuvedl ani stěžovatel.
V. Závěr
34. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
35. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti. Protože je však předmětem řízení předběžné opatření, Ústavní soud se zabýval stížností urychleně. Na délku řízení měla vliv zejména nutnost získat stanoviska účastníků řízení, vyžádat soudní spis, prostudovat jeho obsah a reagovat na vznesené námitky.
36. Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka na přiznání náhrady nákladů řízení. Základním pravidlem v řízení před Ústavním soudem je, že si každý účastník hradí své náklady řízení sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud může přiznat náhradu nákladů řízení pouze "v odůvodněných případech podle výsledků řízení" (§ 62 odst. 4 zákona). Tento postup je výjimkou z obecného pravidla, kterou Ústavní soud vykládá restriktivně a využívá ji jen výjimečně. Vedlejším účastníkem uváděné okolnosti - spočívající v rozsahu ústavní stížnosti, opakování dřívější argumentace, polemice se skutkovými zjištěními či nutnosti na stížnost podrobně reagovat - však takovým výjimečným důvodem nejsou. Skutečnost, že byla ústavní stížnost odmítnuta, k přiznání tohoto nároku nestačí (např. nález sp. zn. IV. ÚS 699/22, bod 24; I. ÚS 3281/22, bod 39; IV. ÚS 1374/17, body 30 až 31).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu