Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, sídlem 28. října 3117/61, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2026 č. j. 20 Cdo 274/2026-223, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2025 č. j. 70 Co 212/2025-189 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. března 2025 č. j. 22 C 291/2023-140, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a I. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného dovolání stěžovatele se podává, že stěžovatel podal žalobu na vyloučení majetku z exekuce vedené ve prospěch žalovaného (vedlejšího účastníka), a to konkrétně dostihového koně jménem X.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění poukázal na to, že exekučním příkazem ze dne 22. 7. 2023 bylo přikázáno provést exekuci prodejem movitých věcí, mimo jiné koně X, k vymožení povinnosti povinné zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) pohledávku. Stěžovatel u obvodního soudu tvrdil, že kůň byl neoprávněně sepsán do exekučního soupisu, neboť k převodu vlastnického práva ke koni z povinné na stěžovatele došlo kupní smlouvou dne 28. 8. 2022. Nicméně obvodní soud dospěl k závěru, že se jedná o disimulované právní jednání, které bylo učiněno ex post za účelem vyloučení koně z exekučního soupisu. Obvodní soud tak uzavřel na základě porovnání výpovědi svědků a stěžovatele, kteří tvrdili, že k prodeji koně došlo z důvodu nutnosti uhradit náhradu škody v rámci dříve vedeného trestního řízení proti povinné. Z obsahu trestního spisu však takové skutečnosti nevyplynuly a jsou s nimi v přímém rozporu. Povinná jako obžalovaná v listopadu 2022 uvedla při hlavním líčení, že koně aktuálně inzeruje a že prodala i další tři koně, což doložila kupními smlouvami z října 2021. Obvodní soud považoval za nelogické, že povinná nepředložila zároveň kupní smlouvu na koně X, jestliže k jeho prodeji mělo dojít v srpnu 2022. Současně dostatečně nevysvětlila, proč nedošlo v době prodeje k přepisu majitele v registru koní. Její výpověď jako svědkyně se rozcházela s žalobcovou výpovědí i ohledně místa plnění.
4. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ztotožnil se s hodnocením důkazů obvodního soudu. Dodal, že považuje výpověď povinné v trestním řízení za autentickou a věrohodnou, neboť byla provedena před zahájením exekuce.
5. Stěžovatel následně podal proti rozsudku městského soudu dovolání, jehož text si Ústavní soud vyžádal. Stěžovatel dovolání podal z důvodu, že městský soud se "při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to dle níže uvedených dovolacích důvodů." V návaznosti na to stěžovatel pouze vytýkal nižším soudům vadné hodnocení důkazů a městskému soudu také tvrzená procesní pochybení.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád. Dovolání nesplňovalo obligatorní náležitosti podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, jelikož neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel žádnou otázku procesního či hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od své rozhodovací praxe nebo která dosud neměla být v jeho rozhodovací praxi vyřešena, nevymezil.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předestřel a také odůvodnil proč nemůže obstát rozhodnutí obvodního a městského soudu, a proto Nejvyšší soud odmítnutím dovolání porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud měl způsobilý důvod, pro který měl rozhodnutí městského soudu meritorně přezkoumat ve světle argumentů vznesených stěžovatelem.
8. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s právním hodnocením městského a obvodního soudu, jež označily kupní smlouvu ze dne 28. 8. 2022 na koně jako disimulované právní jednání. Vytýká jim, že měly posoudit jaké právní následky jsou s disimulovaným právním jednáním spojeny vůči třetím osobám. Stěžovatel dále spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že soudy zcela opomenuly argumentaci a důkazy, které svědčily stěžovateli a prokazovaly, že kupní smlouva je řádným právním jednáním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však přípustná pouze v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu.
10. V rozsahu napadených rozhodnutí městského a obvodního soudu je ústavní stížnost naopak nepřípustná. Stěžovatelovo dovolání proti těmto rozhodnutím nebylo podáno v souladu s požadavky plynoucími z občanského soudního řádu, pročež nelze mít za to, že stěžovatel tento procesní prostředek nápravy řádně využil [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), výrok II].
11. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud je oprávněn zkoumat výhradně to, zda takový postup byl v souladu s právem stěžovatele na spravedlivý proces a přístup k dovolacímu soudu za zákonem stanovených podmínek podle čl. 36 odst. 1 Listiny (tj. zda dovolání skutečně vykazovalo takové vady, které bránily Nejvyššímu soudu v jeho věcném projednání). Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatele z důvodu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, znamená to, že účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud se mohl zabývat pouze otázkou, zda Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí stěžovatelova dovolání pro vady ústavně konformním způsobem.
13. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce garancí základních práv. Nejvyšší soud je při svém rozhodování povinen respektovat mj. i základní právo účastníků na soudní ochranu a spravedlivý proces, včetně práva na přístup k soudu za zákonem stanovených podmínek podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553)]. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, jimiž však ve skutečnosti netrpí, poruší tím základní právo dotčeného účastníka na přístup k soudu [nález ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13 (N 113/73 SbNU 779)]. Naopak odmítnutí dovolání, které neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti, pro vady, není porušením základních práv stěžovatele (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, výrok I).
14. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolatel je povinen formulovat právní otázku, kterou má Nejvyšší soud řešit, a současně vysvětlit, který z předpokladů přípustnosti dovolání je naplněn a jakým způsobem (např. uvedením konkrétní rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nebo tvrzením, že jde o otázku dosud neřešenou). Dovolatel musí relevantní judikaturu Nejvyššího soudu výslovně označit a vyložit, v čem se od ní napadené rozhodnutí odchyluje, případně proč by ji měl dovolací soud změnit nebo z jakých důvodů má dovolatel za to, že jde o otázku v judikatuře tohoto soudu neřešenou (srov. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 16). Výjimku tvoří případy, kdy je ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu označena pouze slovním popisem, přičemž je na první pohled zřejmé, o jakou rozhodovací praxi jde (nález ze dne 27. 5. 2026 sp. zn. IV. ÚS 142/26, bod 36). Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu k splnění této povinnosti nepostačuje [nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21 (N 204/109 SbNU 198), body 27 a 28].
15. Ústavní soud porovnal obsah dovolání s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu a je zřejmé, že stěžovatel žádnou konkrétní právní otázku splňující požadavky § 237 občanského soudního řádu nepředestřel. Tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud měl "odchýlit od ustálené rozhodovací praxe a právní otázka má být posouzena jinak" představuje pouze formální proklamaci, aniž by stěžovatel specifikoval, o jakou právní otázku se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe se měl Nejvyšší soud odchýlit. Další obsah stěžovatelova dovolání totiž s těmito obecně vymezenými "dovolacími důvody" nijak nesouvisí a ve své podstatě je pouze vyjádřením nesouhlasu s hodnocením důkazů a zejména pak s obsahem rozsudku městského soudu. Nesouhlas se skutkovými zjištěními a hodnocením věrohodnosti důkazů nepředstavuje formulaci právní otázky, nýbrž kritiku zjištěného skutkového stavu, jež není bez dalšího předmětem dovolacího přezkumu. Ústavní soud proto souhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, stěžovatel proto nevyčerpal dovolání coby dostupný procesní prostředek nápravy řádně, neboť v něm nevymezil předpoklady jeho přípustnosti.
16. Stěžovatel byl přitom obligatorně zastoupen advokátem, tedy osobou práva znalou. Dovolání jím musí být až na výjimky sepsáno, takže je možné na náležitosti dovolání klást i zvýšené požadavky. Nejvyšší soud nepochybil, jestliže shledal, že dovolání trpí vadami, jež nebyly v zákonné lhůtě odstraněny a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu bylo opodstatněné a nedošlo jím k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Dále rozvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti své úvahy o tom, jaké právní účinky má vyvolávat disimulované právní jednání vůči třetím osobám, jedná se o nově vznesené námitky, které nebyly v řízení před obecnými soudy řádně uplatněny. Jelikož v dovolání tyto úvahy obsaženy nejsou, v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti jde o námitky nepřípustné. Ústavní soud se jimi proto nemohl blíže zabývat.
18. Nakonec Ústavní soud poznamenává, že stručná (kvazimeritorní) poznámka Nejvyššího soudu v bodu 13 in fine napadeného usnesení o tom, že mezi rozhodnutím obvodního a městského soudu neexistoval stěžovatelem tvrzený rozpor, byla zjevně vyslovena pouze jako obiter dictum. Navíc i Ústavní soud má za to, že mezi těmito rozhodnutími není dán žádný zásadní rozpor, který by mohl mít význam pro posouzení opodstatněnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu