Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou, se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2026 č. j. 66 Co 418/2025-61, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a nezl. A. C. a D. W. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení krajského soudu se podává, že exekuční řízení v této věci bylo zahájeno dne 30. 1. 2025. Oprávněná (nezletilá vedlejší účastnice), zastoupená vedlejší účastnicí (matkou), se v podaném exekučním návrhu domáhala pověření soudního exekutora provedením exekuce na majetek povinného (stěžovatele) k uspokojení pohledávky představující dlužné výživné za měsíce prosinec 2024 a leden 2025 ve výši 9 000 Kč a dále k uspokojení běžného výživného s účinností od 15. 2. 2025 do budoucna. Okresní soud v Karviné podanému exekučnímu návrhu vyhověl a dne 7. 2. 2025 pod č. j. 47 EXE 970/2025-15 pověřil soudního exekutora provedením exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení uvedené pohledávky. V podání ze dne 27. 2. 2025 se stěžovatel domáhal zastavení exekuce s odůvodněním, že výživné uhradil na účet matky již dne 5. 2. 2025, tedy ještě před pověřením soudního exekutora, a běžné výživné za měsíc únor 2025 uhradil dne 11. 2. 2025.
3. Usnesením soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 18. 9. 2025 č. j. 203 EX 01812/25-45, pověřeného provedením exekuce, došlo k zastavení exekuce (výrok I.), stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku ve výši 8 773 Kč (výrok II.) a dále mu byla uložena povinnost zaplatit nezletilé na náhradě nákladů řízení částku ve výši 605 Kč (výrok III.). Soudní exekutor zastavil exekuci poté, co jej stěžovatel obeznámil s úhradou dluhu na výživném (a matka potvrdila, že na výživném není evidován dluh); kolizní opatrovník vyjádřil souhlas se zastavením exekuce. Procesní zavinění na zastavení exekuce shledal soudní exekutor na straně stěžovatele, který splnil vymáhanou povinnost až po vyrozumění o zahájení exekuce.
4. Krajský soud napadeným usnesením změnil výroky II. a III. usnesení soudního exekutora tak, že matka nezletilé a stěžovatel jsou povinni zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce každý částku ve výši 4 386,50 Kč a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.); dále soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Konstatoval, že exekuční řízení bylo zahájeno důvodně, když ke dni jeho zahájení nebylo dlužné výživné ze strany povinného uhrazeno, avšak současně bylo zaplaceno krátce poté, kdy řízení již bylo zahájeno. Další výživné pak bylo povinným plněno řádně; z jeho dalšího postupu tedy nelze dovodit, že by se jednalo o variantu "obvyklého" neplnění vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti a stěžovatel má zájem na plnění vyživovací povinnosti k nezletilé. Z obsahu spisu nelze podle soudu dovodit, co vedlo matku k bezprostřednímu zahájení exekučního řízení, resp. v čem spočívala zejména obava o další (soustavné) neplnění vyživovací povinnosti k nezletilé. Uvedené skutečnosti se podle soudu měly odpovídajícím způsobem projevit v rozhodnutí o nákladech exekuce, a proto povinnost k zaplacení nákladů exekuce uložil stěžovateli a matce "napůl". Z týchž důvodů a s poukazem na to, že exekuce by měla být "posledním prostředkem obrany", soud rozhodl o nákladech účastníků řízení ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") s tím, že je namístě žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že dlužné výživné bylo zasláno nezletilé na účet matky dne 5. 2. 2025, tedy ještě před vydáním pověření soudního exekutora (vyrozumění o zahájení exekuce mu bylo doručeno dne 20. 2. 2025); běžné výživné za měsíc únor 2025 uhradil dne 11. 2. 2025. Nezletilá, resp. matka proto měla a mohla informovat soudního exekutora již v období před jeho pověřením o uhrazení celé dlužné pohledávky, čímž by se zamezilo vzniku dodatečných, zjevně neúčelně vynaložených nákladů. Stěžovatel přitom po celou dobu vedené exekuce nebyl v prodlení s úhradou výživného, které hradil k rukám matky nezletilé oprávněné. Nadto se stěžovatel domníval, že mezi rodiči nebude výživné stanovené ve shodné výši hrazeno, když budou schopni následně prohlásit, že výživné považují za vypořádané.
6. Krajský soud se podle stěžovatele odchýlil od judikatury Ústavního soudu ve věcech odměn a náhrad soudních exekutorů. Odkazuje přitom mj. na nález ze dne 5. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 235/11 (N 51/69 SbNU 61), podle něhož je třeba zohlednit, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Protože za této situace již soudní exekutor nemohl nic vymoci, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová.
7. Stěžovatel dále nesouhlasí s postupem krajského soudu, který o nákladech mezi účastníky rozhodl ve smyslu § 150 o. s. ř. Poukazuje na přístup matky nezletilé, která neučinila žádné kroky k zastavení exekučního řízení, jež se stalo bezpředmětným ještě před pověřením soudního exekutora a v této své nečinnosti pokračovala až do září 2025. Z tohoto důvodu nejenže nezletilé nenáleží právo na úhradu nákladů exekučního řízení, ale matka nezletilé by naopak měla být zavázána k náhradě jeho nákladů jako povinného. Nadto je odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu podle stěžovatele nepřesvědčivé a nenaplňuje požadavky na něj kladené zákonem; není z něj patrné, co vedlo soud k vydání takovéhoto rozhodnutí, což vzhledem ke všem uplatněným námitkám vnímá jako porušení principu právní jistoty.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
9. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu [usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Do rozhodování obecných soudů se výrazně promítá doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a další). Rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. O takový případ však nyní nejde.
10. V nyní posuzované věci je přitom zapotřebí vycházet rovněž z výše samotných nákladů, která činí 4 386,50 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud (usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 962/24). Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13). Úkolem stěžovatele proto bylo prokázat mimořádné okolnosti věci, které činí jeho případ ústavněprávně významným; případně osvědčit významný přesah vlastního zájmu. Nic takového se však z ústavní stížnosti nepodává a Ústavní soud žádné takové okolnosti v posuzované věci nezjistil.
11. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani poukaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu; v nálezu sp. zn. IV. ÚS 235/11 (jakož i v dalších rozhodnutích) nešlo o situaci, kdy by náklady exekuce byly v tzv. bagatelní výši, přičemž i okolnosti případu byly odlišné - ke splnění dluhu došlo - na rozdíl od nyní posuzované věci - již dva měsíce před zahájením exekuce. Nadto nyní nebyla exekuce nařízena pouze z důvodu již existujícího dluhu na výživném (což stěžovatel ani nerozporuje, byť jej zaplatil několik dní po zahájení exekučního řízení), ale i z důvodu obavy o řádné plnění výživného do budoucna.
12. Z pohledu Ústavního soudu je v posuzované věci dále podstatné, že krajský soud - na rozdíl od soudního exekutora - v napadeném usnesení zohlednil míru zavinění účastníků na zastavení exekuce a náklady mezi ně rovnoměrně rozdělil. Své rozhodnutí řádně (byť místy stručně) odůvodnil, a to včetně nákladů řízení mezi účastníky; výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení přitom platí i pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití uvedeného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů (usnesení ze dne 30. 6. 2026 sp. zn. II. ÚS 1517/26). Stěžovatel navíc ani nespecifikoval, jakou částku by na náhradě nákladů řízení požadoval; z obsahu napadeného rozhodnutí se však jeví pravděpodobné, že by se nejednalo o částku přesahující tzv. bagatelní výši 50 000 Kč (viz výše).
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek vnímáno jako porušení základních práv stěžovatele a vést ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu